Manželé Vávrovi: Děti mlčí, ale nelžou. To my lžeme víc

"Nemohli jsme mít vlastní děti, tak jsme adoptovali dva míšence snědé pleti," vzpomínají na dobu před 18 a 15 lety manželé Hana a David Vávrovi. Dva a tři roky na to se jim narodily ještě dcery Debora a Maruška.

"Jsme stejně staří, chodili jsme spolu na gympl a s menšími přestávkami jsme spolu od šestnácti let. Těhotenství se nedařilo a bylo nám už třiatřicet. Proto jsme se tenkrát rozhodli pro adopci," vyprávějí Vávrovi a popisují napínavé předadopční martyrium.

Vojta

Jak ses dozvěděl, že jsi adoptovaný?
Nepamatuji si, asi když jsem chodil do školky, kolem čtyř let. Máma řekla: vzali jsme si tě, protože ta paní, co tě porodila, studovala a nemohla si tě nechat.

Jaký jsi měl pocit?
Řekl jsem si: tak jo, vůbec mi to nevadilo.

Přemýšlíš někdy o své biologické matce?
Napadne mě někdy, jak asi vypadá, bylo by zajímavý jí potkat, popovídat si s ní o životě, ale přijde mi to nefér vůči rodičům. Vůbec nic k ní necítím, necítím se ukřivděný, měla asi své důvody.

Nikdy ses adopcí netrápil?
Jednou, když jsem byl malý, jsem měl vztek na rodiče a myslel jsem, že si mě vzali, aby mě mohli týrat, ale nikdy jsem jim to neřekl.

Ptali se někdy spolužáci, odkud jsi nebo proč nejsi bílý?
Říkám, že jsem adoptovaný, nedělá mi problém o tom mluvit. Reakce jsou různé, ale negativní ne. Někdo opěvuje rodiče, někdo mě lituje, někdo řekne: jo, fajn. Spíš jsem tím atraktivní.

Adoptoval bys děti?
Určitě ano, proč ne?

Co je podle Tebe důležitější? Geny, nebo výchova a prostředí?
Obojí.

Věříš v něco?
Jako malý jsem chodil do nedělní školy, nejdřív mi to vadilo kvůli vstávání, nic mi to neříkalo. Pak jsem přišel na to, že nevěřím v boha, že je to imaginární kámoš pro slabý lidi. Nevěřím na duši, všechno má fyzikální opodstatnění. Nevěřím na zázraky. Za X let se přijde na to, proč se něco tajemného stalo.

Jaký je podle tebe smysl života?
Aby lidstvo nevymřelo. Ale samo se jednou zahubí.

Co bys chtěl v životě a čím bys chtěl být?
Dřív jsem měl peníze na prvním místě, teď už ne. Vím, že by byly k ničemu, kdybych neměl přátele, rodinu, zdraví. Chci být doktorem, ale neznamená to pro mě ideální život. Chtěl bych se bavit a užívat si, posedávat v kavárnách, pozorovat, povídat si s přáteli. Rád cestuju.

Změnil bys něco ve své rodině?
Ne, nic.

"Málem nám žádné dítě nedali. David si z nich trochu utahoval. Například na otázku, v jakém věku si dítě přejeme, odpověděl nula až nekonečno," směje se Hanka a David popisuje psychologické testy jako úplně směšné a zbytečné. "Člověka nemůžou odhalit. Proto jsem reagoval, jak situace vybízela."

Na otázku, čím by si přáli, aby dítě bylo, odpověděl: kosmonautem. Psychologický závěr byl, že je David infantilní a není způsobilý pro adopci, Hance navrhli, aby se s ním rozvedla, a pak že ji doporučí jako vhodnou adeptku. David naději definitivně pohřbil při natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam, kdy se dostavil k pohovoru ne zcela odmaskován od postavy Mikuláše, kterou ztvárnil ve filmu.

"Byla jsem vystrašená, psali jsme odvolání, dopisy, David s úředníkem na sebe řvali, ale bylo to neprůstřelný. Zachránila nás revoluce, kdy se pohovory polidštily. V té době bylo asi víc rasismu, studovalo a pracovalo tu hodně černochů a o černé děti nikdo nestál. Nám nezáleželo na barvě pleti. A tak jsme dostali Vojtu," říká Hana.

Viktorka

Jaké to je být adoptovaná?
Přijdu si, jako kdybych se jim narodila. Dozvěděla jsem se to kolem sedmi let, sama jsem se ptala.

Zajímá tě tvůj původ?
Svojí biologickou matku nepotřebuji znát, je to zbytečný. Spíš by mě zajímala země původu.

Jak vycházíš s rodiči?
Nic bych neměnila. Vychovávají nás k zodpovědnosti, žádné zarachy a nucení, chtějí, abychom si sami uvědomili a nesli důsledky.

Co je důležitější: geny, nebo výchova?
Myslím, že výchova. Když jsem byla malá a trpěla občas pocitem nespravedlnosti, připadala jsem si míň vlastní. Ale teď ne. Žádné rozdíly mezi námi sourozenci nejsou. Nejvíc se hádám s Deborou, protože je paličatá.

Vážíš si tatínka jako umělce a architekta?
Jo. I mým spolužačkám se to líbí. Jednou bych chtěla bydlet v domě od táty.

Po dvou letech Vávrovi podali druhou žádost. "Snad už po dvou týdnech nám volali z porodnice. Původně vybraní náhradní rodiče čekali, že se narodí dítě bílé, a tak ho kvůli barvě pleti nakonec odmítli. Potom jsem si, vysílená z koloběhu starání se o děti, řekla, že už další adoptovat nechci. A po roce jsem otěhotněla. Jak jsem to mohla přežít? Ty nekončící úkony, vypětí den co den?"

David byl a je dost pracovně vytížený, zajišťuje rodinu finančně, takže Hanka naštěstí od roku 1990 nemusela pracovat. "Svoji původní profesi, zemědělský inženýr zootechnik, jsem nikdy nedělala. Většinu času jsem s dětmi já. David organizuje výlety a jiné akce."

Nestrpíme lež a krádež

Měla jste někoho na hlídání?
Jednou týdně dopoledne jsem si šla zacvičit.

Jak reagovalo okolí na černoušky?
Nikdy jsme se nesetkali s nějakým negativním postojem. Naše okolí se radovalo, všichni byli nadšení, jako by se nám narodili.

Vybírali jste nějakou speciální školu? Měly děti někdy problémy s ostatními?
Ne, šly do té nejbližší. Jen jednou, když Vojta zlobil, na něj učitelka vykřikla, ať se vrátí, odkud přišel. Šla jsem hned za ní a řekla jí, že to přehnala, ona se omluvila, že to myslela obecně.

Máte stejný vztah ke všem dětem? Jak se vyvíjel?
Ano, vztahy se vyvíjely rychle a za pochodu. Cit je jejich součástí, nikdy jsme mezi nimi nedělali rozdíly a oni také ne.

Jaká je Vaše výchova?
David: Nic se nemůže dělat násilím, nutit děti k nějakým činnostem. Vzdal jsem nějaké směrování. Jediné, co jsem nestrpěl a tvrdě bych trestal, je krádež a lhaní.

A nelžou?
David: Nehovoří, ale nelžou. To my jim lžeme víc.
Hanka: Snažila jsem se jim dát nějaký řád, ale už jsou velký a nemám na ně páky. Netrestám je ani nic nezakazuji, David to bohužel neřeší.

Jak děti přijaly fakt, že jsou adoptované? Rozebírali jste to? Kdy jste jim to řekli?
Ani nevíme, vůbec si to nepamatujeme, vše bylo tak přirozené. Nikdy jsme si nesedli a nemluvili o adopci jako o problému. Jenom jsme vlastně konstatovali, že je porodil někdo jiný, kdo se o ně nemohl starat. A ony to přijaly, aniž by je to překvapilo, či dokonce ranilo. Byly malé, tak kolem čtyř let.

Potřebovali jste někdy odbornou pomoc? Setkávali jste se s jinými náhradními rodiči a pěstouny?
Hanka: Ne! Nemám ráda žádné skupiny lidí, které spojuje týž problém, stejná nemoc...

Řešili jste s dětmi nějaký problém související s tím, že jsou adoptované?
Hanka: Jen jednou. Hodně jsem se na Viktorku rozzlobila a chtěla jsem jí dát facku a ona řekla, že nejsem její máma a nemám na to právo. To mě ranilo moc, dlouho jsem z toho byla smutná.

Myslíte, že budou chtít poznat své biologické matky? Pomohli byste jim? Obáváte se toho?
Hanka: Nevím, ale asi bych jim nepomohla je hledat. Ale nebojím se toho.
David: Já bych jim to nedoporučoval.

Jsi na ně pyšná?
Hanka: To teda určitě, fakt jo.

Vávrovic děti

1. Vojta, 18 let: "Studuje na Středním zdravotnickém lyceu, je chytrý, výborně píše, až filozoficky, a je krásný," popisuje syna maminka.
2. Viktorie, 15 let: "Studuje na gymnáziu, ale možná ji vyhodí, má nějaké pětky, baví ji koně, jezdí voltyž jako krasojezdkyně." David Hanku doplňuje: "Viktorka byla a je hodně živá, impulzivní, hyperaktivní snad ne, na to, co ji nebaví, je hyperlíná."
3. Debora, 13 let chodí do základní školy
4. Maruška 12 let  chodí do základní školy