Jak jezdíte do práce?
V Praze tramvají, v Brně šalinou. Rozlišuju, kde a s kým jsem.
Silný brněnský přízvuk si necháváte schválně, nebo je to síla zvyku?
Schválně samozřejmě, nechci mít pražský! (smích)
Proč ne?
Líbí se mi ten náš, byla by škoda, kdybych se ho zbavila. Navíc když na Moravě řeknete něco o Praze, třeba že tam pracujete, v očích místních vidíte bariéru.
Vadí vám to?
Ne, já to naprosto chápu, byla jsem jedna z nich, taky jsem to tak vnímala. Před dvěma roky jsme byli s přítelem v Guatemale. Za celé tři týdny jsme nepotkali jediného Čecha, až když jsme vystoupali na nejvyšší pyramidu, tak slyšíme: "Tož si pohní, nebo dostaneš tý jitrnico do nosa." Byla tam parta lidí z Moravy, kteří už v sobě měli nějakou slivovičku. Příteli jsem zakázala mluvit o tom, kde bydlíme. Nechtěla jsem už poněkolikáté hájit své rozhodnutí pracovat v Praze a poslouchat narážky na Pražáky.
Pocházíte přímo z Brna?
V dětství jsme se často stěhovali. Určit, odkud pocházím, je u mě dost těžké. Sama se ale považuju za Brňačku.
Kvůli čemu jste se stěhovali?
Rodiče studovali a neměli dost peněz. Střídavě jsme žili u prarodičů a pak jsme se stěhovali i kvůli práci.
Jdete ve stopách rodičů?
Měla jsem možnost vybrat si, kde budu pracovat. Šla jsem do Prahy, protože je tu větší možnost seberealizace, víc pracovních příležitostí. Nelituju svého rozhodnutí, ale nevím, jestli tady zůstanu napořád. Na Moravu se stále vracím, miluju Slovácko a Valašsko. Mám tam babičku, dědečka, celou rodinu, jsem tam každých čtrnáct dní.
Co vás tam tak táhne?
Všichni jsou tam strašně vyrovnaní, spokojení. První rok v Praze byl pro mě náročný. Město má úplně jiné tempo, je rychlejší a já na Moravu jezdím dobíjet baterky. Jak říkají moji bratránci, a nejen oni: "Život je krásný, len člověk musí být každý den trocha nalitý."Oni si dají slivovičku a jsou šťastní.
Takže když jste tam, dáte si ji taky a hned jste šťastná?
Dám, klidně víc než jednu, protože ji umím pít. Tvrdý alkohol nemusím, ale slivovici nebo dobré víno mám ráda. Když s přítelem cestujeme, bereme ji na cesty jako dezinfekci. Musím říct, že funguje. Možná je to placebo efekt, ale nikdy jsem neměla zdravotní problémy.
Dokázala byste žít v Anglii?
Dřív jsem dost cestovala a každý návrat do Česka jsem prožívala hodně špatně. Říkala jsem si, že odjedu, a už se nevrátím, ale někdy kolem třicátého roku jsem si uvědomila, že jsem patriotka. Domů už se vracím ráda. Teď mám pocit, že jinde než v Česku už bych žít nemohla.
VIZITKA* Petra Janíčková (34) se narodila v Pelhřimově. |
Dokážu si představit, a chtěla bych to ještě zkusit, být v cizině na chvíli, abych se mohla pracovně realizovat. Už ne jako dřív, kdy jsem dělala prodavačku zmrzliny, sběračku banánů nebo servírku, ale chtěla bych mít kvalifikovanou práci. Anglie by k získání zkušeností byla ideální.
Kde nakupuje výkonná ředitelka Britské obchodní komory? V Praze,nebo v Londýně?
V Londýně, protože je to tam levnější. Často se členy naší komory mluvím o tom, že chci, aby se v Česku zlepšila ekonomika, abychom měli vyšší HDP, ale přece se nebudu chovat tak, že nevím, že si můžu koupit něco mnohem levnějšího, stejné kvality, ale jen kousek dál, kde jsem za hodinu letu.
Jak je to možné?
Jsme relativně nový trh a vytvořily se tu ceny, které jsme akceptovali. U techniky i aut už šly dolů, ale třeba u oblečení, kosmetiky, bot, hodinek ne. Když jedu do Londýna, automaticky si beru velký kufr a nakoupím na půl roku dopředu.
Jaký úlovek z londýnských obchodů si nejvíc ceníte?
Nádherný kabátek koupený ve slevě za pět liber. Je křiklavě růžový a všichni mi ho hrozně chválí. Koupila jsem si ho, protože už mě nebavilo chodit oblečená jako myš. Ke špatné náladě stačí to šedivé počasí. Zjistila jsem, že barvy opravdu fungují. Když si ho vezmu na sebe,hned mám lepší náladu.
V práci si ho ale asi moc neužijete. Máte předepsané povinné oblečení?
Ne, když jsem dělala v jazykové škole Berlitz v Brně, byla jsem vycepovaná. Od pondělí do čtvrtku jsme museli nosit kostýmy, v pátek jsme měli povolené neformálnější oblečení. Byla jsem tak navyklá, že jsem to chtěla zavést i v komoře, ale naštěstí jsem od toho upustila. Záleží na každém, co chce nosit. Na obchodní schůzku si vezmu kostým, jinak jsem šťastná, že můžu mít rifle a tričko.
Co vás přivedlo do Britské obchodní komory?
Přítel. Pět let žil v New Yorku, a když se vrátil, moc se mu nechtělo za mnou do Brna, a já to naprosto chápala. Rozhodl se, že bude studovat MBA, což znamenalo trávit rok a půl víkendy v Praze. Bylo nesmyslné, abychom žili v Brně, tak jsem řekla, že já půjdu do neznáma.
Pracujete s přítelem?
Ne, on dělá v jedné soukromé zdravotnické firmě, do obchodní komory jsem se dostala přes její tehdejší ředitelku. Berlitz byl členem Britské obchodní komory a já se s ní často vídala. Když se dozvěděla, že odcházím, aniž bych měla práci, řekla, že by pro mě něco měla. V komoře jsem začínala jako producentka. Pořádala jsem nejrůznější akce pro naše členy.
Po třech letech jste se stala výkonnou ředitelkou. Vždycky takhle rychle stoupáte po kariérním žebříčku?
Kdybych neměla podporu generálního ředitele komory, který mi řekl, abych se přihlásila do konkurzu, tak bych do něj nikdy nešla.
Bála byste se?
Ne, to ne, neměla jsem strach ani předtím přihlásit se z místa obchodní manažerky do konkurzu na funkci ředitelky jazykové školy, ale v komoře jsem měla krásné místo. Dělala jsem to, co mě baví, pořád jsem se měla co učit, neviděla jsem důvod, proč měnit a usilovat o něco nového.
Kolik se vás tenkrát do konkurzu přihlásilo?
V nejužším kole jsme byli na pohovoru před představenstvem tři a musím říct, že pro mě bylo příjemné zjištění, že jsem vyhrála nad muži. Měla jsem radost, představenstvo mi ten post dávat nemuselo.
Máte ve firmě zavedené kvóty?
Ne, proto mám radost, že se mi před pár dny podařilo na valné hromadě prosadit do představenstva další ženu. Zatím jsme tam měli dvě ženy, teď jsou čtyři a díky tomu se poměr žen vůči mužům zvednul na 44 procent. Těší mě to, bude to přínos.
V čem hlavně?
Je vyzkoumáno, že už při třicetiprocentním podílu žen ve vedení firem se zlepšuje komunikace uvnitř podniku, stoupá efektivita práce, zlepšuje se hospodaření.
Zavedla byste v Česku kvóty?
Průzkumy o ženách ve vedení mluví jasně a myslím, že firmy už brzo samy zjistí, jaké to pro ně má výhody. V byznysu bych je nezaváděla, stačí, když vás bude někdo podporovat, když vám řekne: "Ty na to máš a běž si za tím." Bude vaším mentorem. Ale rozhodně jsem pro kvóty ve státních firmách, ve státní správě.
Stát na ty výhody sám od sebe nepřijde?
Myslím, že ve státním sektoru více než v soukromé sféře ženy nemají šanci dostat se do vysokých pozic, protože je tam muži nepustí. Chápu lidi, co jsou u moci, že o ni nechtějí přijít, ale měli by být štědřejší, pokornější a objektivnější. Ženy i muži jsou něčím charakterističtí a mohli by se dobře vzájemně doplňovat, státní sféra to moc potřebuje. Jestliže je v populaci polovina žen, z nich řada je vysokoškolaček, tak mají ve společnosti své místo, jen potřebují na chvíli pomoci. Vyzkoušela bych kvóty na čtyři roky.
Často se o jejich zavedení mluví v politice. Tam podle vás nejsou potřeba?
Určitě, i tam bych nastavila třicetiprocentní hranici.
Co se tím změní?
Pro mě je v životě nejdůležitější inspirace. Jestliže vidím, že můj otec v šedesáti letech projíždí na kole průsmyky, chci být v jeho věku takhle vitální taky. A jestliže já uvidím, že ve vedení státu jsou ženy a zvládají dělat kariéru a mít při tom rodinu, budou pro mě takovou inspirací. Řeknu si, že to také zkusím, stejně tak i další ženy, které se nebudou už tolik bát.
Neprosadí se ženy do vyšších pozic samy i bez pozitivní diskriminace?
Možná ano, ale bude to trvat delší dobu. Jsem přesvědčená o tom, že když budou mít vzor, půjde to rychleji. V tuhle chvíli ho nemáme, tak ho musíme vytvořit s pomocí regulace. Regulace jsou na spoustu věcí, třeba na to, že máme zaměstnávat lidi s handicapem, že máme tříměsíční zkušební dobu, tak proč neudělat takovou regulaci u žen.
V letošních volbách se do Sněmovny dostalo historicky nejvíc žen. Změní se díky nim politika?
Před časem jsem byla na jednom setkání, které organizovalo Fórum 50 %, kde jistý pán řekl, že politika s více ženami by byla víc sexy. Všichni ho za to vypískali. Jsem přesvědčená, že politika s více ženami bude slušnější a bude také hospodárnější. Je prokázané, že ženy umí lépe hospodařit, díky tomu u nás nebudeme například stavět nejdražší dálnice v Evropě, ani nebudeme mít takový státní dluh, ale bude u nás zase více parků. Ženy přinesou do politiky úplně nový, reálný pohled na svět. Pomůžou nám všem.
Jsou při budování kariéry oproti mužům v nevýhodě?
Určitý handicap mají. Když nechceme vymřít, musíme mít děti, ale v ten okamžik nastává pro ženu problém. Já sama, když se vracím po čtrnácti dnech z dovolené, zapomínám heslo do počítače. Co má pak říkat žena, která je doma tři čtyři roky?
Co s tím?
Až začne vláda podporovat jesle, firemní školky, tak se budou vracet mnohem dřív a snáz do práce. Pokud je firma přijme, získá člověka, který bude pracovat za dva, protože taková žena je spokojená, že se může realizovat a zároveň být matkou.
Jak vyvrátíte argument odpůrců kvót, kteří tvrdí, že se kvůli nim uměle na vedoucí pozice dostanou i neschopné ženy?
Na to říkám, že i dnes jsou ve vedení neschopní muži, kteří kdyby tam nebyli, bylo by to lepší. Ne všichni muži jsou dobrými manažery, přitom jsou na vysokých po stech. Stejně tak je tedy možné, že se to stane i u některé ženy, ale většina určitě bude schopná.
Jaká jste vy manažerka?
Na nic si nehraju, snažím se všechny vyslechnout, a pak si z toho udělám vlastní názor. Když jsme do komory nabírali nové lidi, nebála jsem se přijmout ženu, o které jsem už tehdy věděla, že mě jednou přeroste. Řekla jsem si, že když ji vezmu, ve funkci už možná za rok nebudu, ale taky jsem věděla, že se můžeme jedna od druhé hodně naučit. Zatím jsme tam obě a já jí v legraci říkám, že mě stejně jednou vyhodí, protože je lepší.
Vážně jí to říkáte? Nebojíte se soupeřce přiznat svoji slabost?
Proč bych měla? Ona mi řekla, že se chce dostat na moje místo a mně se taková otevřenost líbí. Netajila se tím, že k nám nastoupila, aby dělala kariéru. Je to kariéristka, stejně jako já.
Je vám jasné, že za tohle prohlášení u některých lidí moc sympatií nezískáte?
To je mně naprosto jasné, ale to jsou ty naše stereotypy v hlavách. Když řeknu, že jsem kariéristka, zní to hrozně. My vůbec máme spoustu zprofanovaných slov, která neumíme vstřebat, byť na nich není vůbec nic špatného. Stejně jako kariéristka zní slovo kvóty nebo feminismus. Zřejmě je to ještě pozůstatek naší komunistické éry.
Kariéru u žen většinou přeruší děti. Vy je zatím nemáte. Odkládáte je kvůli práci?
Nezastírám, že to tak je. Je mi čtyřiatřicet let a děti chci jednou mít, ale zatím necítím potřebu rodit. Žádné tikání biologických hodin neslyším. Zároveň si uvědomuju, že to takhle nemůžu dělat donekonečna, protože se může stát, že pak na děti bude pozdě.
Myslíte, že poznáte ten správný čas?
Musím. Po jedné příhodě v rodině jsem si ještě víc uvědomila, že kariéra je pěkná věc, ale není všechno.
Co se stalo?
Maminka mého přítele byla na transplantaci srdce a po ní zůstala ve vážném stavu. Šest týdnů byla v kómatu a dalšího půl roku strávila na ARO. Během té doby zemřel její manžel. Byl na ní tak strašně upnutý, že bez ní nedokázal žít.
A ona to zvládla?
Dlouho jsme jí to neřekli, až s pomocí lékařů a sedativ se to od nás dozvěděla. Když ji propustili, vzali jsme si ji s přítelem domů. Zhubla na 45 kilo, neuměla chodit a půl roku jsme všichni tři žili v dvoupokojovém bytě. Bylo to náročné, ale dnes je na tom zdravotně mnohem lépe a nás to dalo dohromady.
Takže se potvrdilo tvrzení, že rodina je nejdůležitější?
V takových chvílích zjistíte, že rodinu potřebujete, třeba i proto, že se o vás děti jednou postarají, i když to není jistota. U maminky přítele také cítíme, že se těší na to, až bude mít v rodině dítě a bude se mít zase o koho starat, když přišla o milovaného muže. Do ničeho nás netlačí, ale víme, že z vnoučete a nové rodiny bude šťastná.
