Nemůže být nic horšího, než když mámě náhle zemře do té doby zcela zdravé dítě. "Nevěděla jsem tehdy, jestli to přežiju a jestli to vůbec chci přežít," vzpomíná. Kromě Mikiho se stará o své tři další malé děti. Sama. "Na partnery jsem měla smůlu," říká v otevřené zpovědi sympatická máma fanouška fotbalové Sparty a ODS.
Jak můžete všechno zvládnout?
Hlavně mě nelitujte. Nejsem žádná chudinka. Jsem spokojená a nic bych v životě neměnila.
Když se narodil Miki, věděla jste, jaké je jeho postižení?
Především měl těžce nemocné ledviny a šest prstů na ruce, k tomu mu zjistili i srdeční vadu. Asi rok jsem s ním strávila po nemocnicích.
Choval se jako každé jiné mimino?
Po všech operacích už byl v pořádku. Studovala jsem němčinu, dělala jsem si mezinárodní zkoušky a státnice a brala ho v šátku s sebou do školy. Žádnou zvláštní péči nevyžadoval.
Kdy jste se dozvěděla jeho diagnózu?
Petra Kopasová* Narodila se v Bohumíně před 32 lety * Je rozvedená * Vychovává 12letého syna Mikuláše, který trpí lehkou formou autismu, čtyřletého Jonáše a tříletá dvojčata Míšu a Sáru. |
Předtím jste o autismu nikdy neslyšela?
Vůbec, ale ani potom jsem se tím moc nezabývala. Nikdy se nesnažím svět přizpůsobit tomu problému, ani když se jako malý choval dost nekontrolovaně.
Jak třeba?
Chtěl s lidmi o všem diskutovat, nahlas četl nápisy, všechno věděl, opakoval, choval se jako blázen. Myslím, že jeho otec se za něj tehdy styděl. Já se naučila nechránit před okolím sebe, ale jeho. Nemělo smysl se na něj zlobit. Miki si například oblíbil papírovou maketu pana Reiffeisena, která stála před bankou, a nechtěl jít bez něj domů. A když už netrval na tom, aby šel s námi, tak si s ním chtěl aspoň povídat. Nepomohlo nic z toho, co by zabralo na většinu dětí. Miki byl schopen si s ním vykládat třeba tři hodiny. Vedl dialog za sebe i za něj a věřil, že si s ním opravdu povídá. Kolem chodili lidé, a když jsem ho chtěla odtáhnout, začal se vztekat. Musela jsem sama panu Reiffeisenovi vysvětlit, že už musíme jít. Naučila jsem se nehledět na to, co si myslí okolí.
Než šel do školy, narodila se mu sestra. Nebáli jste se, že by mohla být ještě víc postižená?
Genetici nám další dítě nedoporučovali. V té době se navíc u Mikuláše začaly objevovat další související slabiny, jako třeba vada očí. Nechtěla jsem se upnout jen na něj. Maruška se narodila na Vánoce. Byla naprosto zdravá, nikdy žádný problém. Jenže nám v osmi měsících ve spánku zemřela.
Syndrom náhlého úmrtí?
Lékaři tak označují každou smrt, jejíž příčinu neznají. V té době jsme se rozhodli, že se kvůli Mikiho škole přestěhujeme do Šluknovského výběžku, a za slušné peníze jsme tam sehnali dům. Manžel připravoval stěhování a já byla přes léto s dětmi u mámy v Bohunicích. Bylo to 1. srpna. Muž za námi přijel na víkend. Povídali jsme si v obýváku, děti spaly v ložnici, máma žehlila a pak šla prádlo uložit do skříně. Když se vrátila, povídá mi, Majda má nějak studené ruce, ať se tam jdu podívat, jestli jí nechci víc obléct, a že nechtěla rozsvěcet. Šla jsem tam a zjistila, že nedýchá. Začalo peklo.
Šílená situace...
Volali jsme záchranku a mezitím jsem se ji snažila oživit. Zkoušela jsem umělé dýchání, masáž srdce, všechno, co vás v tu chvíli napadne. A záchranka pořád nejela. Na 40tisícové město tam měli jen jednu sanitku. Bohužel stejně s námi si ji zavolali nějací chlapi, kteří se porvali v hospodě. Lékař jel napřed pro ně. Asi si řekli, že matky jsou hysterky... Pak venku bouchlo auto a my vyběhli ven, ale sanita to nebyla. Byl to Řek, který má na náměstí podnik. Nabídl se, že nás do nemocnice zaveze. Když jsme tam konečně přijeli, záchranka zrovna vyjížděla k nám. Za chvíli se vrátila a ještě jsem dostali vynadáno, že jsme jim ujeli.
Marušce už nešlo pomoct?
Na ambulanci ležel asi třicetiletý chlap z hospody. Škrábance mu natřeli zelenou vodičkou a poslali ho pryč, jenže byl tak opilej, že odejít nemohl. Nás nechali sedět na chodbě a ještě koukali, co jsem to za socku jen v tričku a ve spodním prádle. Bušili jsme na dveře, ztropili scénu, jakou by asi dělali každý rodiče. Doktor vyšel asi po dvaceti minutách. Chtěl po nás doklady, že už pro malou není šance. Pak zavolali policii. Chtěla jsem za ní dovnitř, ale zarazil mě. Že prý jestli chci její náušnice, že jí je sestřička vytáhne...
... policie v takové situaci musí vyšetřit, zda jste se na smrti nepodíleli. Muselo to být strašné.
Z nemocnice jsme mohli odjet až s policií. Manžel seděl v kuchyni, brečel, klepal se a kouřil jednu krabičku cigaret za druhou, já seděla na záchodě, zvracela a nade mnou stál policajt a hlídal, abych nepřemístila žádné předměty, do šesti ráno, kdy přijela kriminálka. Odvezli si na expertizu spoustu věcí: její povlečení, flaštičku s čajem, byla nařízena soudní pitva. Chápu, že když se něco stane s dítětem, neexistuje presumpce neviny. Bolest z její smrti byla tak velká, že mi bylo všechno jedno. Vyšetřování trvalo tři dny: náhlá zástava srdce bez dalších příčin.
Jak to nesl Miki?
Ten o ničem nevěděl, protože celou noc prospal. Nevěděli jsme, jak mu to máme říct, až jsem mu v klidu řekla pravdu. Dlouho jsme pak spolu zapalovali svíčky na okně. Dnes už jsem schopná o její smrti mluvit, ale Miki ne. Měl ji strašně rád, pořád se o ni staral, byl na ni pyšný. Teď si na ni třeba tři měsíce ani nevzpomene a pak najednou mu vzpomínka naskočí a je schopen třeba dvě hodiny brečet.
O autistech panuje představa, že nemají empatii, soucit ani s nejbližšími. Miki je jiný?
V tom je výjimečný, je totiž naopak mnohem empatičtější než spousta jiných lidí. Pořád si voláme. Včera třeba, že jsou na procházce na nějaké moc hezké vyhlídce, a na hlase bylo slyšet dojetí. "Škoda, že tady nejsi," říkal. A co se týká malých sourozenců? Dokáže je zpražit a vynadat jim, když zlobí, ale běda, když jsou třeba na dva týdny u babičky. To si pak stýská, že mu chybí.
Vám tehdy pomohl psycholog?
Měla jsem půlroční období, kdy jsem nevěděla, jestli to přežiju a jestli to vůbec chci přežít. Psycholožka mi dala antidepresiva, ale ta jsem nepotřebovala. Myslela jsem si, že si se mnou bude povídat, jenže psychologové mají jasno: zemřelo vám dítě, musíte to přijmout s pokorou. Hezky řečeno, ale je to prázdná fráze. Potřebují srazit váš zármutek a naopak navodit veselost. Přece ale nebudu v takové situaci chodit po světě s úsměvem jako blázen v nějakém videoklipu! Tragédii žádné prášky nepopřou. Pomohli mi přátelé, kteří se mnou o tom neštěstí dokázali mluvit. Věděla jsem i to, že musím fungovat kvůli Mikimu, že mu nikdo nebude rozumět tak jako já, a kdyby se se mnou něco stalo, byl by na tom stokrát hůř. Pomohla mi také změna prostředí. Po prázdninách jsme se stěhovali do baráku a Miki nastoupil do skvělé školy. Naštěstí jsem se nemusela vracet někam, kde mi to Majdu připomínalo.
Prospěl rodině život na venkově?
Já si našla práci jako asistentka ředitele jedné reklamní agentury, ale manžel, povolání kuchař - číšník, nic nemohl sehnat. Špatně snášel, že rodinu živím. Měl pocit, že mu život nevychází. Začali jsme se sobě vzdalovat. Přesto jsme se dohodli, že si pořídíme další dítě, a já si přála syna, abych v dceři nehledala Marušku. Narodil se nám zdravej a šikovnej Jonášek. Jenomže už v těhotenství mi manžel naznačoval, že odejde: "Jestli se Jonáš narodí zdravej, budeš mít všechno a mě už nebudeš potřebovat," říkal. Jenomže jak se odstěhoval, ocitl se bez příjmů, a když jsem pak na Vánoce odjela s dětmi za mámou, vykradl nám barák. Sebral i kotel, takže jakmile jsme se vrátili, jela jsem koupit přímotopy, abychom nezmrzli.
Žili jste z mateřské podpory?
Nemohla jsem si dovolit přestat pracovat. Vstávala jsem v šest ráno, oblékla děti, v sedm jsem musela vyjet, abych včas stihla dát Mikiho do školy, Jonáše do jesliček a v osm být v práci. Domů jsem si ještě brala překlady, a když kluci usnuli, něco jsem poklidila, vyprala a do tří ráno překládala. Byla jsem úplně vyřízená. Do toho jsem byla topič, zedník, sama jsem brousila podlahy. Nic jiného mi nezbývalo. Naštěstí jsem brzy potkala muže, s nímž jsem si rozuměla, a začali jsme spolu žít.
S ním máte bezmála tříletá dvojčata Michalu a Sáru?
Strašně si přál dítě. Byli jsme v té době šťastní, chtěli jsme holčičku a narodily se dvě. Jenže scénář se opakoval. Já vydělávala, on neměl práci, takže zůstal na mateřské. Vydržel to rok a půl. Pak začal žárlit, přitom neměl důvod. Každou chvíli odjížděl ke své matce a choval se jako blázen. To už jsem věděla, že je konec. Našla jsem si podnájem v Praze a už rok a čtvrt jsem s dětmi sama.
Proti ostatním událostem se Mikiho postižení zdá skoro jako lapálie...
Že je Miki jinej a potřebuje mě mít v pořádku, to mi paradoxně pomohlo překonat spoustu mých problémů. Chtěla jsem, aby viděl, že ani já nemám lehký život. Ale když něco opravdu chceme, půjde to, i když zadarmo nám nic z nebe nespadne.
Jaký je to pocit, když je syn ve 12 letech v lecčems chytřejší?
Nehraju si před ním na matku-autoritu ve všem, ale jen v tom, v čem mě jako mámu potřebuje. Nemusím být jeho politický partner. Miki ví, co všechno já musím zvládat i jakou mám práci, obdivuje zas, že umím jazyky.
Politikou vaše rodina nežije, jak se k ní dostal?
Odmala se zajímal o zeměpis, počasí, o čísla, pamatoval si výsledky losování, o dopravu, jízdní řády, všechno uměl nazpaměť. A čím víc k němu pronikaly informace mimo rodinu, tím víc je studoval. Začal si kupovat noviny, protože si mohl události denně doplňovat, přemýšlet o nich a diskutovat.
Proč fandí právě ODS?
Od první třídy býval hodně na internetu a názor si udělal sám. Nečte jenom politiku, ale sleduje i ekonomiku, včetně burzovních indexů, kterým snad normální smrtelník ani nerozumí. Přečetl si programy všech stran, jde s politiky diskutovat na mítink... Udělal si úsudek jako každý jiný, ale navíc je schopen o názoru tři hodiny mluvit.
Podporujete ho v zájmu o politiku?
Miki tady zatím nemá v Praze moc kamarádů, s nimiž by chodil ven. Takže popravdě řečeno jsem ráda, že má výlet, že se sebere a jede na mítink. Má pohyb, to mu neuškodí. A přitom vím, že je naprosto spolehlivý. Co řekne, to udělá a domů přijde včas.
Mohla byste volit jinou stranu?
Kdybych ho přesvědčovala, že Paroubek je fajn, asi bychom se doma hádali. Ale nutit bych se nenechala. Volím, koho chci.
Miki se teď objevil v celé řadě médií. Ovlivnila ta popularita jeho život?
Všimli si ho a je to teď aktuální, ale nechci překračovat ani jeho ani svoje soukromí. Mikiho to moc nezajímá.
Myslíte, že by jednou opravdu mohl být v politice?
Určitě je to reálné. Školu zvládá bez problémů, je spolehlivý a samostatný. Jemu by se líbilo být politický analytik.
očima autorkyÚplně jsem zapomněla na hodiny a s otevřenou pusou poslouchala životní příběh ženy, jejíž dvanáctiletý syn se poslední dobou "proslavil" jako ten, co radí Topolánkovi. Jeho máma se tak obdivuhodně pere s nepřízní, že jsem se cestou domů dušovala, že už nikdy nebudu na svůj život nadávat. Přesně tenhle pocit, tuhle sílu překonávat překážky, jsem z jejího vyprávění chtěla přenést i na vás. Jenomže málem to nedopadlo. Petra Kopasová si totiž uvědomila, že se o své soukromí vlastně s nikým dělit nechce... "Budou následovat jen zlé komentáře a já se teprve zhroutím a Miki snad aby pak raději nechodil ven," bála se. Nakonec jsem ji snad přesvědčila o tom, v co doufám: že nejste zlí. |
