Tedy ono je mu krapánek víc, ale stejně – je mezi námi jedenáctiletý rozdíl a je to docela znát.
Já se občas sama přistihnu, že žárlím na jeho kamarádky, mladé holky, co na mě vedle něj koukají, jak na starou ochechuli (a holt mají prostě pevnější zadek, co si budeme povídat). On se zase nechce vázat.
Asi si dokážete představit, že společné přátele nemáme. Oni si s ním (nebo on s nimi) nemají moc co říct, prostě jsou už každý trochu jinde, a mě zas jeho kamarádi a kamarádky berou spíš jako nějakou kuriozitu. Nehledě na to, že mám někdy pocit, jako by se za mě styděl.
Takže se scházíme víceméně jen u mě doma, kde občas zůstává i několik dní, a i když by to nikdo nepřiznal, tak se vlastně spolu tak trochu bojíme ukázat na veřejnosti. Jasně, že to beru střízlivě a vím, že když jsem si "narazila zajíčka“, tak nemůžu chtít hory doly, ale problém je, že náš vztah jaksi mimovolně přerostl rámec avantýry na rozptýlení.
No a je to tady. Já už taky musím po-ma-lič-ku myslet na budoucnost, kdežto pro něj je tohle slovo skoro noční můrou. Zatímco já se s naším věkovým rozdílem přece jen dokážu smířit, z něj mám pocit, a to mu nevyčítám, jako by se partnerství bál. Respektive – jako kdyby tak trochu nevěděl, co sám chce, a bál se toho, kam směřuje a snažil se tomu bránit.
Občas mi dokonce dává najevo, že "nejsem jeho máma“, nebo naopak frajeří a zbytečně se dělá starším. Jasně, že by asi bylo jednodušší najít si normálního chlapa, mně to povídejte – jenže mě to k němu prostě nějak táhne a on taky nikoho jiného nemá a snad ani nehledá.
Takže úplně nevím, co s tím. Jsem si vědomá toho, že je sám v nestandardní situaci a snaží se s ní po svém vyrovnat, ale nějak bych ho ráda přiměla, aby se nebál a "šel do toho“, pokud chce. Co mám dělat?
1. Dát tomu čas, nic jiného se dělat nedá. Prostě musí dospět.
2. Radši to utnout dřív než později, a smířit se s tím, že to nemělo budoucnost.
3. Vyložit karty na stůl a přimět ho k tomu, abys si to sám vyjasnil.
4. Nechat si jej jako milence a hledat štěstí jinde.
