Když se narodil starší syn, bylo to první novorozeně, které jsem kdy v životě viděla. Přesto jsem tušila od začátku, že něco je trochu jinak. Nespal, zato pár týdnů po narození lezl, v půl roce chodil, ale nezajímaly ho hračky, o tom, že by se mnou nějak zkoušel komunikovat, nemohlo být řeči. Mluvit se sice nakonec naučil, ale jinak mezi ostatní děti nezapadal.
Blog Jany MakovcovéČtěte blog maminky dvou autistických synů. Jana Makovcová založila web www.postizenedeti.cz a vydala dvě knížky Maminko, nezpívej! a S rukama na uších. |
Po vyhazovu ze školky a několika dalších pokusech zapojit ho do dětského kolektivu následovala moje snaha přesvědčit psychology, že se "nějak vymyká, ale já nevím jak", která narážela na tvrzení odborníků, že syna moc sleduju. Učitelky a různé jiné moudré ženy od dětí rovnou bez okolků tvrdily, že je nevychovaný. Jinak by přece vydržel u jídla, nemlátil by ostatní děti, mluvil by, dokonce zpíval, když si ony přejí, šel by tam, kam řeknou, a hlavně by si hrál s ostatními.
Až když jsem na webu našla zmínku o společnosti APLA, která se zabývá autistickými dětmi, narazila jsem na naději. Tam synovi konečně diagnostikovali středně těžkou hyperaktivitu a posléze i lehkou formu autismu zvanou Aspergerův syndrom. Tím trpí každé sté narozené dítě, přičemž míra závažnosti projevů se poměrně liší, některé děti mají šanci zvládat normální školu bez potíží, další s asistentem, některé potřebují školu speciální.
Zítra už k nám do školy nechoďte
I tihle autisté žijí částečně ve svém světě, mají rádi své rituály a jejich komunikace s vrstevníky a nakonec i s kantory drhne, protože moc nechápou, co se sluší a co se nesluší, o správném zacházení s emocemi nemůže být moc řeči. Neschopnost pochopit ironii a vtipy vypadá jako detail, ale nevěřili byste, jak často je lidé v běžném styku používají.
Mně se po stanovení diagnózy každopádně moc ulevilo, protože jsem mohla s čistým svědomím a jasnou vizí přistoupit k hledání základní školy. Po synově nástupu do první třídy mi nadšení vydrželo přesně půl roku. Od září do ledna, kdy si mě synova ředitelka pozvala na kobereček a skoro ze dne na den ho z první třídy vyrazila.
Ilustrační foto.
V ten moment bylo úplně jedno, že jsem školu hledala skutečně zodpovědně, že jsem ji včas upozornila na to, že to nebude žádná legrace, že jsem sehnala asistentku, za kterou jsme měsíc co měsíc platili nemalé peníze, ostatně stejně jako za samotnou školu. "Učte si ho radši doma, na shledanou," sdělila mi zhruba ředitelka.
I tehdy mi pomohli v pražské APLA. Zatímco jsem jim s pláčem volala z jakéhosi pole poblíž základky, vymysleli školu jinou, kam syna skutečně vzali, protože byli na takové děti lépe zařízeni. Tam jsme narazili na jiné frontě: nelíbilo se tam chlapci, protože učitelky odmítaly brát v potaz jeho tempo učení a on se tam nudil. Takže ve druhé třídě přišla další změna školy, rovněž po konzultaci s terapeutem z APLA, obyčejná kantorka běžné školy, která se zaměřila na podobné děti, dokázala s pomocí asistentky mého nepoddajného syna zvládat čtyři roky.
Dneska je Matoušovi třináct, chodí na gymnázium, ve třídě má k ruce občas asistentku, ale zvládá to čím dál lépe i bez ní. Kdo syna zná, potvrdí mi, že je to ve srovnání s minulostí jako nebe a dudy, kdo ho dřív neznal, asi by si na něm ničeho extra zvláštního nevšiml.
Navštivte Kavárničku u OněnkyPojďte se svěřit, poradit nebo si jen tak popovídat s ostatními čtenářkami.  Oněnka |
Nejvýše dvě ve třídě
Školou, kde synovi pomohli, je pražské osmileté gymnázium v Truhlářské ulici, které se jako jedna z mála škol postavilo čelem k tomu, že psychologové a psychiatři stále častěji vyslovují diagnózu Aspergerův syndrom, případně hyperaktivita, rozhodně to není to samé, ale projevy jsou občas podobné, případně se obě diagnózy bratří třeba jako v případě mého staršího syna.
Ředitelka školy Jitka Kendíková toho nelituje, jediné, co ji mrzí, že dneska už nemohou vyhovět úplně všem rodičům s těmito dětmi, protože vzhledem k jejich chování, a to je někdy dost obtížné, není možné, aby jich bylo více než jedno dvě ve třídě.
Když už na dobrou školu narazíte, připravte se na to, že čím víc s ní budete komunikovat, tím lépe. I kdybyste to snad byli vy, po kom dítě zdědilo neochotu bavit se s širým okolím.
Vstřícnost a otevřenost rodičů považuje za velmi důležitou Petr Weiner, který pracuje už několik let jako asistent u malých autistů. Pro asistenty je podle něj důležitá ještě jedna věc. "Musel jsme si uvědomit, že jsem asistent, který pomáhá, nikoli člověk, který za dítě většinu povinností udělá, aby to bylo jednodušší. Musím mu dávat prostor k co největší samostatnosti a respektovat i jeho sociální potřeby," uvažuje Weiner.
Děti totiž mohou mít tendenci si asistenta, který jim má pomoci třeba s udržováním pozornosti, má je odvést, když jsou unavené, a pomáhat jim se sledováním zadávání úkolů, ochočit.
Kluci versus holky? Devět ku jedné
Podobnou potíží trpí téměř devětkrát častěji chlapci než dívky, navíc se u nich Aspergerův syndrom projevuje viditelněji. Zatímco kluci bývají agresivní, sprostí a vehementně dávají najevo nespokojenost, holky jsou často uzavřené do sebe.
Ilustrační foto.
Jednu takovou mlčenlivou dívku má doma Adéla Kunešová, která si zažila se školou taky své. "Vedla jsem tuhý boj s vedením školy, kam tenkrát dcera chodila, o hodinách nemluvila, zkoušená musela být individuálně nebo písemně, ale oni tvrdili, že se jen stydí. Když konečně dostala diagnózu Aspergerův syndrom, bylo dceři jedenáct a ředitelka školy to označila za nesmysl, podle ní není možné, aby se diagnóza objevila tak pozdě," líčí Kunešová.
Přitom právě toto je pro tuhle diagnózu typické a dosvědčuje to i Kateřina Thorová ze společnosti APLA, která se na diagnostiku zaměřuje. Podle ní mohou být projevy zaměnitelné s výchovnými problémy nebo s "pouhou" hyperaktivitou a skutečný autismus se často potvrzuje až po osmém roce věku pomocí podrobného vyšetření zaměřeného zejména na reakce dítěte, jeho chování a rodinnou anamnézu.
Adélina dcera od tohoto školního roku chodí jinam, ač jí ředitelka bývalé základky tvrdila, že dívku zvládnou. Jako by škole mlčenlivé dívky nezpůsobovaly žádné problémy, zatímco v případě uječených kluků škola kouká, jak je delegovat jinam. Často i pod tlakem rodičů ostatních dětí, kteří si stěžují.
Když kdysi ze školy vyhodili mého syna, byli tam také takoví a pochopitelně jsem jim to jako matka vlčice měla za zlé. Ale už je chápu, kdyby musel mladší syn chodit do třídy s takovým divochem, taky bych ho tam nechtěla.
KDE VÁM POMOHOUPřestože odborníků na poruchy autistického spektra je málo, existují místa, kde vám poradí a pomohou. * Pokud máte pocit, že právě vaše dítě trpí některou z forem autismu, případně poruchou chování, snažte se najít odborníka, který se této problematice skutečně věnuje. Bohužel, zatím jich mnoho není. Pokud uslyšíte dětského psychologa používat termín LMD neboli lehká mozková dysfunkce, raději se s ním rychle rozlučte, jde o překonaný pohled na věc, který často zaměňuje poruchy učení (dyslexie, dysgrafie atd.) s hyperaktivitou či právě s projevy lehčích forem autismu. |
