Příběh Gianfranca je na jednu stranu podobný osudům těch několika Italů, které jsem vám už představila, ale v jedné věci se Gianfrancova českoitalská story úplně liší. Gianfranca totiž do naší republiky přivedla literatura. A ne ledajaká. Když bylo Gianfrancovi třináct let, tak si přečetl Proměnu Franze Kafky.
"Tu knihu mi darovala moje první přítelkyně. Byl jsem z ní tak nadšen, že jsem začal číst mnohem víc. Úplně jsem propadl knihám Lea Perutze, Johannese Urzidila, Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Pavla Kohouta, Jiřího Ortena i Jaroslava Seiferta. A když mi bylo osmnáct, tak jsem se dostal ke knížce, kterou přeložil nejlepší překladatel češtiny do italštiny Angelo Maria Ripellino. A knížka, která změnila můj život, se jmenovala "Praha magická! Pamatuju si dodnes, jak jsem četl: "Ještě dnes, každou noc, kolem páté se Franz Kafka vrací domů Celetnou ulicí…"
HLASOVÁNÍKterý příběh Itala v Čechách se vám nejvíc líbí? Hlasujte od 2. do 6. července 2012. |
Tehdy jsem si říkal, že bych chtěl žít v tomhle magickém městě, kde na každém kroku narazím na literární odkaz, kde budu literaturu nejen číst, ale i dýchat…
Gianfranco se v devatenácti odstěhoval z rodné Sardinie do Sieny v Toskánsku, kde vystudoval Moderní literaturu. Právě na škole si podal inzerát, že by se chtěl seznámit s českými studenty. Ozvala se mu Češka, která ho nejen seznámila s jinými Čechy a s dalšími českými autory, ale taky se stala jeho přítelkyní. Vztah trval docela dlouho, osm let, a během nich Gianfranco navštívil Česko mnohokrát.
Jenže pak láska nějak vyšuměla a Gianfranco se vrátil do Itálie a věnoval se intenzivně svým dalším zájmům. Vinařství a gastronomii. Gianfranco taky ale hodně cestoval a vždy, když mohl, tak se vrátil do Prahy.
"Jednou mě napadlo, že si v Praze pronajmu byt. Stále jsem jezdil po Evropě, ale když teď o tom tak přemýšlím, tak právě v průběhu těchto osmi let jsem zvolna tady v Čechách asimiloval. Přicházel jsem na chuť nejen české literatuře, ale i hudbě, filmům a české mentalitě. Čemu jsem ale na chuť nepřišel, to byly české rádoby italské restaurace. Měly převážně dost šílenou úroveň. Samozřejmě, že existovaly výjimky. Třeba restaurace Emanuela Ridiho byla výborná. Emanuel Ridi je můj výborný kamarád."
Gianfranco dostal několik nabídek, které nemohl odmítnout. Stal se jedním ze společníků, s kterými založil a vedl italskou restauraci v Budapešti, která slavila velké úspěchy. A tak se náš hrdina vydal na cestu do LA, aby pokoušel dál své štěstí. Právě tam, zcela absurdně, si Gianfranco uvědomil, že by byl v Česku šťastnější.
"Bylo to v březnu. Rozdávali se Oscaři a celé Los Angeles žilo oskarovými večírky. Právě do naší restaurace přišli filmaři z Itálie a Francie a přivedli s sebou i několik Čechů, se kterými jsme si okamžitě porozuměli. Celý večer – až do rána – jsme si vyprávěli u Cinzana o pražských uličkách. Jeden z nich kdysi bydlel vedle staronové synagogy, vyprávěl mi o legendě o Golemovi, dokonce mi doporučil přečíst román Ladislava Fuchse a povídky Čapka a já až do morku kostí cítil, že se do své Prahy magické musím vrátit!"
Život je jen náhoda. A právě náhodou lze nazvat to, že po noci pražských vzpomínek po boku českého umělce, dostal ráno Gianfranco zprávu, že v centru Staré Prahy je na prodej italská restaurace.
Gianfranco neváhal. Obvolal několik svých kamarádů a řekli si "Jdeme do toho!"
Gianfranco restauraci koupil, a protože se mu dařilo úžasně, zanedlouho otevřel ještě jeden podnik. A rozhodně nelituje, jedině snad toho, že mu málokdy zbyde čas, aby šel ráno ztichlou Celetnou ulicí jako kdysi Franz Kafka.
A co z tohoto literárně gastronomického příběhu vyplývá?
Že rizoto s pravými hříbky v typické italské restauraci na Starém městě pražském je... jedna báseň!
Halina Pawlowská; foto:Lenka HATAŠOVÁ, pro Yashica s.r.o.
