Má láska ho zachrání aneb chyby, které děláme při volbě partnera

Někdy se při hledání partnera stavíme do role zachránkyně, která toho zatracence spasí. Jindy toužíme vysloužit si trochu lásky od naprostého necity. Zkrátka, je dost nevhodných principů, jak si partnera vybírat, a některé z nich jsou dokonce patologické.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Také si někdy povzdechnete, proč si zrovna vy musíte pokaždé najít za partnera takového sobce? Nebo proč vždycky narazíte na žárlivého despotu? Nebo snad na světě existují jen maminčini mazánci? Nezoufejte, stejné typy partnerů si vybírá zas a znova většina z nás. Podle psychologů je to proto, že se při jejich výběru řídíme určitým mechanismem, který aplikujeme pokaždé stejně.

Vybírat si stále stejného partnera je přirozené

Je prý úplně přirozené, že ve vztazích dokola opakujeme své role a vztahy z dětství. Nebo se nám podvědomě líbí partneři podobní rodičům opačného pohlaví. V takových vztazích se pak cítíme jako doma. "V prostředí nám známém umíme lépe fungovat," vysvětluje psychoterapeutka Erika Matějková ve své knize Jak řešit konflikty a problémy v partnerských vztazích (nakladatelství Grada). Ne vždy je však princip volby, který použijeme, pro nás ten nejšťastnější. Existuje totiž několik patologických mechanismů a i těmi se někteří z nás, bohužel, řídí pořád dokola.

Já ho zachráním

Některé ženy si například opakovaně vybírají za své protějšky alkoholiky, agresivní typy, asociály, jednoduše partnery společensky či morálně špatně akceptovatelné. Jsou přesvědčeny, že takovému muži vlastně jen chybí dostatek lásky a pochopení, které by mu dovolily do společnosti opět zapadnout. A jsou si jisté, že právě ony mu svojí láskou pomohou.

"Taková žena se staví do role zachránkyně," popisuje doktorka Matějková, jak se ženy svou bezmeznou péčí, oddaností a starostlivostí snaží takové muže změnit, aby je společnost akceptovala. Pokud se náprava samozvaným zachránkyním nedaří, nehledají však obvykle vinu nikdy u mužů samotných nebo u sebe, ale u nedostatečně tolerantního okolí. "Pokud výjimečně dojde opravdu ke zlepšení a začlenění do společnosti, vztah se často rozpadá," dodává psychoterapeutka smutnou pravdu, že v nových rolích spolu partneři obvykle neumí žít. A tak si žena brzy hledá nový objekt pro zachraňování. Ovšem ani muži - zachránci nejsou žádnou výjimkou.

Příklad z praxe psychoterapeutky:
Ženatý muž ve středním věku se zamiloval do prostitutky Evičky. Viděl v ní "bezbrannou ovečku, která potřebuje chránit". Pronajal jí byt a živil ji, aby už nemusela prodávat své tělo. Ona však tajně "šlapala" dál, a když ji to s ním přestalo bavit, sbalila si svoje i jeho věci a odešla. Nedokázal bez ní ale žít, a tak ji nakonec na peníze přilákal zpět. Dva roky s ní byl šťastný, líbilo se mu chodit na swingersparty, kouřit marihuanu a chovat se bezstarostně. Evička nakonec zmoudřela, začala pracovat počestně a spořádaně. Jenže on s ní chtěl žít dál ten intenzivní život. A tak od něj definitivně odešla. On však stále vzpomíná na to, jaké to bylo s Evičkou kdysi nádherné.

Jen chci, aby opětoval mou lásku

Další patologickou variantou výběru partnera je opakovaná volba někoho citově naprosto chladného k našim projevům lásky. "Žena si tak volí partnera, který neoplácí množství jejího citu svým citem," líčí doktorka Matějková takové soužití. Projevu lásky se však partnerka nedočká, ani když dělá vše, co muži na očích uvidí. I když mu v ničem neodporuje nebo mu vyjde vstříc i v naprostých maličkostech, on její cit jen a jen znevažuje.

Žena takového partnera se podle psychoterapeutky často propadá do pocitu sebelítosti střídajícího se se vztekem. Cítí se znevažovaná a opomíjená. Není si však vědoma toho, že za nastalou situaci vděčí především sama sobě. To ona si takového necitlivého partnera vybrala sama. A možná ne poprvé...

Jednou pozná, koho ve mně má

Docela častým příkladem patologického vztahu je vztah jednostranný. Tedy takový, který existuje jen ve fantazii jednoho člověka, zatímco ten druhý o něm reálně vůbec neuvažuje. To však není zamilované straně překážkou pro to, aby pro svého vyvoleného dělala vše, jako kdyby spolu opravdu nějaký vztah měli. Už brzy přeci musí i ten druhý poznat, že k sobě patří, a pak budou konečně spolu.

"Nevnímáme a nechceme slyšet upozorňování odmítajícího partnera, že naše naděje o budoucnosti vztahu jsou mylné," popisuje psychoterapeutka typické chování zamilované strany, která si dokáže vše interpretovat do pro ni přijatelnější verze. Nejčastěji takto podle ní reagují lidé trpící nedostatkem vlastní sebedůvěry, kteří byli odmítáni a nepřijati rodiči v dětství. Svůj život pak tráví v bludném kruhu fantazií, nadějí a bohužel i samoty.

Příklad z praxe psychoterapeutky:
Mladý muž miluje svou kamarádku. Spravuje jí okna, vozí jejího psa k veterináři, a když ji pozve na večeři a pak do baru, občas se s ním i vyspí. Je přesvědčen, že kamarádka jeho lásku neopětuje jen proto, že se bojí mužů. Chce jí tak dokázat, že existují i ohleduplní a hodní muži, kterých se nemusí bát. Je si jistý, že pak pozná, koho v něm má, a zatím trpělivě čeká ve svém jednostranném vztahu.

Máme společného koníčka, ale jinak už nic

V některých případech se ukáže naše volba partnera jako patologická až po dlouhých letech spokojeného soužití. A to tehdy, je-li to jediné, co nás drží pohromadě a naplňuje naše rozhovory a dny, náš společný koníček. Ať už je to společné studium, projekt v práci, nebo třeba chov psů. "Tento typ vztahu je někdy zavádějící, s partnerem trávíme mnoho času společným zájmem, máme si o čem povídat," ilustruje doktorka Matějková, proč je tak těžké odhalit, že v jiných tématech spolu už tak nesouzníme.

Pokud je však oblast společného zájmu pro nás velmi důležitá, nebo jsme spíše nesebevědomí, nejistí lidé, tak podle psychoterapeutky můžeme toto ojedinělé souznění zaměnit s láskou. "Je přece tak naplňující, když najdeme partnera, který nám rozumí," píše ve své knize. Problém samozřejmě nastane, jakmile svého společného koníčka ztratíme. Pokud nás nic jiného nespojuje, rozumět si obvykle velmi rychle přestaneme.

Příklad z praxe psychoterapeutky:
Žena trávila se svým manželem většinu času sportováním. Jezdili na kole, na vodu, lezli po horách a byli šťastni. Jenže teď po patnácti letech manželství onemocněla rakovinou a nezvládne už fyzicky, co dříve. Když občas jede s manželem a známými přeci jen na víkend sportovat, zjišťuje, že už si s nimi najednou nemá o čem povídat. A vlastně se jí to poslední dobou stává i s manželem, který si našel novou kamarádku, která mu teď dělá parťáka místo ní.

Miluji, jak je jiný

Nejspíš nejméně zhoubný, ale i tak nikam nevedoucí způsob výběru partnera je, pokud se necháme stále znovu okouzlovat pro nás nevšedním životním stylem či vlastnostmi, které bychom my sami rádi měli. Daňová účetní se tak zamiluje do dobrodruha bez řádu, introvertní samotář obdivuje velmi společenskou ženu, která se umí bavit vždy a všude, žena s potřebou být neustále ujišťována o své hodnotě se zamiluje do citově chladného partnera.

"To, co v nás ze začátku vztahu vzbuzuje fascinaci a obdiv, po vyprchání fáze zamilovanosti přechází v to, co na partnerovi nejméně tolerujeme," vykresluje doktorka Matějková postupnou změnu našeho názoru na vztah s někým, kdo je úplně jiný než my a jehož touhám proto vůbec nerozumíme. Vztah pak záhy končí naším rozčarováním. Naneštěstí si svůj omyl mnohdy neuvědomíme a bez váhání opět propadneme někomu s podobným neodolatelným kouzlem.

Přestože každý popsaný patologický mechanismus výběru partnera je jiný, mají všechny jedno společné. Ani jeden z nich nevede ke šťastnému vztahu. A proto, pakliže nám současný vztah nevyhovuje, nemusí někdy stačit pouhá výměna partnera. Možná je potřeba změnit i kritéria, podle kterých si jej vybíráme.