Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Lukáš Pavlásek: Mám všechno zpožděné, jednou bych chtěl i rodinu

  0:22aktualizováno  0:22
Díky soutěži StarDance rozdělil Lukáš Pavlásek národ. V roli tanečníka byl milovaný i nenáviděný. „Jsem rád, že nejsme první, to by mě půlka národa lynčovala a já bych se stal prvním mučedníkem tance,“ prohlásil bavič, který s profesionální tanečnicí Lucií Hunčárovou skončil na třetím místě.

Blahopřeji, tak vzrušit televizní diváky už dlouho nikdo nedokázal. Čtete ty reakce?
No, tak něco jsem četl.

V pěti číslech

1978 -Rok, kdy se 24. července narodil.

10 - Před tolika lety přišel na konkurz televize HBO na pořad Na stojáka, od té doby se živí jako komik.

100 -Napsal přes sto scének.

2012 - Proslavil se rolí v populární reklamě na mobilního operátora.

3 - Napsal tři knížky a skončil třetí ve StarDance

A co tomu říkáte?
Je nad mé chápání, že zábavný televizní pořad někoho vyprovokuje k takovým emocím. Že dokáže některé lidi přimět, aby se takhle vyjadřovali. Ale jestli někdo nechápe rozdíl mezi zábavným tanečním pořadem a sportovním tanečním pořadem, co na to říct?

Když jste dostal nabídku tančit ve StarDance, prověřovali v televizi už předtím, zda jste vůbec schopen vykonávat nějaké pohyby?
Nabízeli mi to už před dvěma roky. Já tenkrát odmítl, protože se mi nechtělo věnovat soutěži tolik času. Letos jsem měl času paradoxně mnohem méně, ale souhlasil jsem.

Proč?
Říkal jsem si, že se zkusím naučit tancovat. Vždycky mě to lákalo. Chtěl jsem být jako John Travolta v Pulp Fiction, jak tam vyskočil na pódium v baru a rozhýbal to. Takový chlápek s nadváhou! To se mi líbilo. Takhle bych to chtěl umět, říkal jsem si. Když jsem vyprávěl dramaturgům StarDance, že jsem to takhle zamýšlel, říkali: „No, ale on měl za sebou dvacet let tréninku.“ Tak to mi v začátku nedošlo.

O Zemanovi nežertuju

Bude vám, komikovi, účast v takové soutěži k něčemu? Že jste na sebe více upozornil, že bude více nabídek na vystoupení?
Třeba někdo nebude tak povrchní, aby si o mně vytvořil obrázek jen z televize, a bude ho zajímat, co všechno dělám.

Tak si řekněme, co je vaše hlavní práce. Čím se živíte?
Měsíčně mám třeba dvacet představení. Vystupuju s pořadem Na stojáka, pak máme představení Nekorektní skeče divadla Komediograf. Často vystupuju jako komik se stand-upy na firemních akcích.

Jsou lepší publikum ti, kteří si na vás koupili lístek, nebo ti, kteří vás vidí na firemním večírku?
Zpočátku to bylo na firemních večírcích těžší, ale už jsem se naučil, jak na to. Mám pár výstupů, o kterých vím, že fungují za všech okolností. Taky už vím, že výstup musí být v určitý čas. Už jsem se naučil si to pohlídat, říct organizátorům, že chci mít výstup v tu a tu dobu, kdy není raut a tak. To není zpovykanost, ale ze zkušeností už vím, co bude nejlepší. Publikum, které chodí do klubů, jsou stejní lidé, jaké potkávám na firemních večírcích, jen na těch bývají zabržděnější. Často se na firemních akcích ovládají, takže je třeba je víc rozjet. Někteří umělci se stydí, že na takových večírcích vystupují, ale já ne, mě to baví. Často je to výzva.

Existují profese, které je obtížné rozesmát?
Vystupoval jsem pro pět set opilých instalatérů na brněnském výstavišti i na akci pro doktory z transplantačních center. Bavili se úplně stejně. Jde o to, jestli se lidi přišli bavit a jestli nemají předsudky. Špatné je, když někdo přijde s takovým tím - tak ukaž, co umíš, ale já se jen tak smát nebudu.

Poznáte to?
Poznám. Pán viděl Pavláska v televizi, tak na něj koupil lístky. Manželka Pavláska nesnáší, ale on ji přesto vzal s sebou. Pán se směje, baví se. Manželka sedí vedle něj, mračí se. On se na ni občas koukne, ona se mračí ještě víc. Aby mu ukázala, že ona humor takhle nízké úrovně nesdílí.

A vy to vnímáte a přitom máte lidi dál rozesmávat. Jde to?
Člověk se časem naučí nic si z takových situací nedělat.

Je nějaké téma, o kterém vám přijde nevhodné žertovat? Nebo se dá dělat legrace z čehokoliv?
Já myslím, že se dá dělat ze všeho, ale pro mě je podmínkou, aby vtip nebyl blbý. Mě třeba nebaví dělat vtipy o Miloši Zemanovi. Nedělám je.

Proč?
Protože je jich už hodně. Nejsem jeho příznivce, v tom to není. Prostě mě nebaví dělat vtipy, které dělá každý. Nechci přijít na pódium a zmínit se, že Miloš Zeman měl virózu. Jak zmíníte virózu a zahrajete trošku opilého, všichni se zasmějou. Jistota. Ale když je vtip ohraný, je pro mě laciný a blbý. Cokoli o Miloši Zemanovi mi už proto připadá laciné.

Někdo jiný z politiků je vhodný?
Politici mají krátkou životnost a vtipy o nich taky. Dlouho jsem o nich nic nedělal. Ale mám třeba výstup, ve kterém vyprávím, jaké by to bylo, kdyby pořad Otázky Václava Moravce uváděl Zdeněk Srstka a o jednotlivých politicích mluvil tak, jak mluví o psech.

Jaký máte vztah ke sprostým slovům? Patří do scének a vtipů?
V jednom období jsem byl trochu sprostější. Když řeknete něco vulgárního, je to sázka na jistotu. Ale necítím se přitom dobře. Spíš si teď hlídám, abych nic takového neříkal, ale občas to použiju. Ke stand-up comedy to patří, jen to musí být ve správné situaci a ve správném dávkování.

Jednou vás kritik Vladimír Just nazval oplzlým a vlezlým. Víte to?
To si pamatuju.

A o co šlo?
Ten stand-up už dávno nedělám. Ale tehdy jsem si přečetl zprávu, že nějaký Maďar protestoval proti jednomu ženskému pořadu v televizi tím, že na dveře jeho tvůrců vylil litr a půl svého spermatu. Když jsem to četl, první, co mi naskočilo, byla otázka, za jak dlouho to množství nasbíral. Přišlo mi to jako myšlenka, kterou stojí za to rozvinout dál. Zajímavá forma protestu. A jaké by to třeba bylo, kdyby takovým způsobem protestovali další aktivisté, kdyby například pravicoví radikálové místo s maskami přes obličej chodili s plnými sklenicemi a u toho zpívali Bílá liga. Mně to vulgární nepřišlo.

Jsem rád sám

Čím jste se živil dříve?
Po knihovnické škole jsem dělal různé brigády, pak jsem byl na civilní službě. Nejdéle jsem pracoval v pojišťovně na IT oddělení, staral jsem se o tisky, o data, která se zadávají do dopisů pro klienty. Ale celou dobu jsem si psal pro sebe, do šuplíku, a věděl jsem, co chci dělat. Jen jsem se musel něčím živit. Různá vystoupení, scénky pro rodinu jsem si dělal odmala. Bavilo mě hraní, psaní. Jen trvalo, než jsem se k tomu dostal.

Kolik výstupů jste už vytvořil?
Pro pořad Na stojáka, když ho točila HBO, jich bylo osmdesát, od té doby přibyly další. Takže teď už přes sto určitě, odhadem tak sto dvacet. Některé jsem dělal jen pro natáčení, s některými naopak jezdím.

Nedovedu si představit, že bych se postavila před lidi, něco vyprávěla a čekala, zda se zasmějí. Existují nějaké zásady, aby to šlo?
Dělám to tak, že si stand-up připravím a pak mě k němu podle reakcí publika napadají další věci. Už podle prvního vystoupení poznám, jestli to funguje. Když ne, téma zahodím a dál ho už nerozepisuju. Ale když funguje, tak na něm pracuju, piluju a přidávám hlavně improvizací. Byly stand-upy, které měly deset minut a teď mají pětadvacet. U některých mám varianty kratší, delší, podle toho, na jaké akci s nimi vystupuju.

Zažil jste tu noční můru komiků, že se při vystoupení nikdo nesmál?
Zpočátku, když jsem začínal, lidé někdy nevěděli, na co jdou. Já nevěděl, jak mám výstupy stavět. Na prvních firemních akcích se to stalo, ale nikdy jsem z toho neměl noční můru. Naopak jsem si říkal, že do toho musím víc šlapat. Tak vy se nesmějete? Tak to vás musím ještě víc poškádlit.

O mnoha komicích se říká, že ve skutečnosti jsou introverti, až mrzouti. Jak to máte vy?
Asi jsem trochu introvert, i když to zní paradoxně v souvislosti s tím, co dělám. Nevím, nepozoruju se. Ale stává se, že jdu, o něčem si přemýšlím, potkám lidi, které neznám, a oni začnou pokřikovat. Jsem zaskočený. Nemám moc rád, když je někdo žoviální. Byl jsem na Sázavafestu, telefonoval jsem, střízlivý. Skočili na mě tři opilí kluci, ať jdu s nimi na panáka. Říkal jsem, ať počkají, že musím dotelefonovat a že jsem stejně autem. Začali se rozčilovat, žertovně mi brali telefon a pak řekli, že jsem nafoukaný. Kdybych byl nafoukaný, tak bych na ně začal řvát a nevysvětloval, že na panáka nemůžu. Lidi mají pocit, že jsem takový, jak mě znají z vystoupení, z televize. Pořád rozjetý a zábavný.

Chápu. Když jsem někomu řekla, že jdu s vámi dělat rozhovor, každý reagoval: Jé, s ním bude legrace. Ani ne, odpověděla bych teď.
Jako každý mám taky svůj vnitřní svět. A jsem trochu plachý. Někdo to zaměňuje s nafoukaností. Ale tak to není, já spíš bývám zaskočený.

Setkáváte se s tím, že lidé nevědí, kdy mluvíte vážně a kdy si děláte legraci?
Ale člověk přece nemusí pořád dělat legraci. Mám pocit, že dnes je trend, že lidi musí být za každou cenu pořád vysmátí a v pohodě. Jak přijde špatná nálada, tak se musí hned brát nějaké prášky nebo se jít opít. Všiml jsem si, že spousta lidí neumí být sama doma. Mají volný večer, tak hned někomu volají, organizují, kam půjdou a říkají: „Co budu dělat?“ Chtějí se bavit až ubavit. To mi připadá zvláštní. Ale chápu, že ode mě, který baví lidi, to zní podivně.

Vy býváte rád sám?
Ano. Takže asi jsem trochu melancholik, trochu introvert, občas jsem zamyšlený. Ale jsem za to rád. Někdy jdu, jsem zamyšlený a někdo se mě zeptá: Co je? Máš se blbě? Ne, nemám se blbě, jen mi nepřipadá přirozené pořád se usmívat na všechny strany. Člověk přece musí být občas naštvaný, aby potom zase mohl mít dobrou náladu. Mám pocit, jako by lidé ze svých životů přirozenost vyháněli.

Projevuje se to nějak?
Vede to k povrchnosti. Když se člověk nezamýšlí nad sebou, nepřemýšlí pak nad ničím a všechno zkracuje, zrychluje. Už to pociťuju i u těch stand-upů. Když je vnímavé publikum, můžu po vtipu dvě tři minuty něco vyprávět, může to být jemné i trochu poetické. A pak zase dám další vtip. Ale u některých lidí někdy vidím, že jim tohle nedochází. Mají pocit, že se musí pořád smát. Když se rychle nebaví, připadá jim to špatné. Jako by nebyli schopni se zamyslet.

Budu hrát v seriálu, třeba diváky překvapím

Jak dlouho se dá tato práce dělat?
Stand-up se dá dělat pořád. Až budu mít krizi středního věku, budu dělat vtipy o ní. Až budu v penzi, budu dělat vtipy o důchodcích. K tomu je stand-up dobrý. Záleží jen na tom, aby na mě pořád lidi chodili, což doufám, že budou. Kombinuju to s psaním, kreslením, hraním. Teď mám první větší roli v seriálu. Hrají tam třeba Oldřich Navrátil, Oldřich Kaiser a Luděk Sobota, s Ivou Pazderkovou tam hrajeme manžele. Třeba v něm diváky trochu překvapím zase jinou polohou.

Zblízka

Stačil jeden pohled a bylo mi jasné, že třeskutá zábava se konat nebude. Vypadal unaveně, bylo dost pozdě večer. Žádné vtipy, žádné pečlivě vybroušené historky, jaké se od něj očekávají. Po pár desítkách minut mi došlo, jak je fajn, že jsem na něj natrefila, když nebyl ve vrcholné předváděcí formě. Protože takto to povídání bylo nakonec mnohem zajímavější.

pavlásek

Původní rozhovor s Lukášem Pavláskem vyšel v Magazínu DNES+TV 10. 12. 2015.

Radíte se s někým, co z toho, co napíšete, bude na diváky fungovat?
To nejde. Zpočátku jsem byl úplně uzavřený. Chtěl jsem být básník jako Charles Bukowski. Pak jsem začal vystupovat s kapelou po hospodách. Lidi, kteří tam chodili, mě občas úplně nebrali, bylo to pro ně nové a neznámé. Kdybych na ně dal, přestal bych asi úplně vystupovat. Ale já to dělal dál. Když jsem šel do pořadu Na stojáka, tihle lidi mi začali říkat, hele, koncerty dobrý, ale tohle je už moc komerční, není to ono. Kdybych na ně dal, skončil bych. Pak jsem natočil reklamu a lidi, kteří chodili Na stojáka, zase říkali, že to už je moc. Člověk musí sám cítit, co chce dělat, a neřídit se tím, co mu říkají jiní.

O vás se moc neví, že píšete i texty k písničkám.
Začal jsem asi ve dvanácti. Napsal jsem jich možná stovky, ale pro sebe, do šuplíku. Později jsem napsal pro Lenku Novou texty na její desku Psí hodina, kterou dělal Michal Pelant. Hraje v kapele s Davidem Kollerem, tak jsem díky tomu dělal i text k písničce pro Davida Kollera. Psal jsem texty pro České srdce, teď píšu pro Jitku Charvátovou.

Píšete i knížky.
Taky nejdřív jen do šuplíku. Jak jsem chtěl být jako ten Bukowski, přišlo mi blbé chodit se nabízet do vydavatelství. Jen si mě objevte sami, říkal jsem si. Když jsem pak začal být známější, tak jsem si řekl, že bych s tím něco mohl udělat. Napsal jsem dvě knížky pro děti, které jsem taky ilustroval. Zároveň kreslím sešity dětských křížovek, které vycházejí čtyřikrát do roka. Teď jsem napsal Z deníku ajťáka, takovou humornou prózu pro dospělé. Tu jsem i sám vydal. Splnil jsem si další sen, že jsem si založil nakladatelství. Těší mě, že se docela dobře prodává, protože bych chtěl napsat pokračování Ajťáci vrací úder.

Jde vám psaní pro děti, když sám děti nemáte?
To s tím nemá nic společného. Píšu jakoby pro sebe, tak, jak mi to přijde zábavné. Možná je to tím, že jsem částí bytosti pořád trochu infantilní, pořád jednou nohou v dětském světě a nechci si ho nechat vzít.

Chcete mít děti?
Samozřejmě, že bych chtěl jednou mít rodinu. Někdy. Já mám všechno zpožděné. Mnozí začali hrát, vystupovat ve dvaceti, já s pořadem Na stojáka začal, když mi bylo dvacet sedm. Až ve třiceti jsem šel na volnou nohu. Byl jsem nerozhodný, všechno mě stálo více úsilí, protože jsem se k tomu dostával později. Ale už to jde lehce. Tak asi to tak bude i s rodinou.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.