Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Lukáš: Mámě našli nádor, když mě čekala

  18:08aktualizováno  18:08
Moje máma říká, že tenhle příběh má smysl v tom, že dává ostatním lidem naději. Jmenuju se Lukáš Severa, narodil jsem se loni v srpnu, bydlím v Hradci Králové a mám ještě o čtyři roky staršího bráchu Tomáše.

První těhotenství Heleny Severové proběhlo bez problému, během druhého jí v mozku začal růst nádor a hrozilo, že ona ani její druhý syn Lukáš nepřežijí. Díky péči lékařů a šťastným okolnostem je dnes celá rodina pohromadě. | foto: Ondřej LitteraMF DNES

Už je to něco přes rok, to ještě máma nevěděla, že mě čeká, když s ní začalo být něco v nepořádku. Nejdřív si stěžovala na tupou tvář, jako by jí zamrzla. Na rentgenu ji uklidnili: "To odezní, asi jste někde nastydla."

V prosinci zjistila, že mě nosí v břiše, dál normálně chodila do práce, vedla překladatelskou agenturu a stačila si užít i dovolenou na horách. Když se jí zdálo, že se trochu motá, nevěnovala tomu pozornost. Jenže na jaře už nad tím nešlo mávnout rukou. Bylo jí špatně od žaludku, motala se čím dál víc, a když se k tomu přidalo rozmazané vidění a hučení v uchu, věděla, že je zle. Na magnetickou rezonanci by bez pomoci už ani nedošla. Našli jí nádor na mozku, velký jako pingpongový míček.

Jako po mrtvici

Myslíte, že mámu ta informace zdrtila? Ne, jí se paradoxně ulevilo. Konečně se přišlo na to, co jí je. "Do té doby jsem měla pocit, že se na mě dívají jako na přecitlivělou těhotnou, která si vymýšlí," říkala.

První úleva: není to zhoubné. Druhá: je to na špatně přístupném místě, ale dá se to operovat. "Fajn," pomyslela si, "vyoperují to a bude klid."

Měla otupělé smysly a plně si neuvědomovala, jak je situace vážná, když je těhotná. Její stav se navíc zhoršoval každým dnem, nádor utlačoval mozková centra, skoro nechodila a nemluvila, přestávala vidět i slyšet.

"Jako devadesátiletá paní po mrtvici," přirovnává to táta. Roli ženy v domácnosti převzala babička, tátova máma, a společně s dědou se o mámu starali přes den, táta zase v noci.

I když to zní hrozně, za ten nádor můžu trochu i já. Těhotenské hormony, které mi pomáhaly v mámině břiše růst, nejspíš zapůsobily i na růst nádoru. Máma si později vzpomněla, že stejnou diagnózu měla teta její matky. Jenže ta byla bezdětná a umřela v sedmdesáti. Mámě bylo třicet čtyři.

"Vy už domů nepojedete," rozhodl neurochirurg Vladimír Beneš z Ústřední vojenské nemocnice v Praze, když mámu poprvé viděl. To byla v šestém měsíci. O dalším postupu se radil s porodníky a než se dohodli, co dál, umístili nás do porodnice u Apolináře.

Lékaři z nás další dny měli pořádně těžkou hlavu. Čekalo je to nejtěžší a nejdůležitější rozhodování. "My sami, porodníci, anesteziologové a neonatologové, jsme se nemohli dohodnout, doslova jsme se hádali a hledali jsme v literatuře, jak se takové případy řeší ve světě. Jednoznačný návod jsme ale nenašli," přiznal náš porodník Antonín Pařízek.

Varianty byly dvě. Buď porod císařským řezem, ale s rizikem, že máma zemře a já se narodím jako extrémně nezralý, nebo ji operovat těhotnou a riskovat, že se rozběhne předčasný porod nebo nějaká komplikace, třeba krvácení do mozku, a skončí to stejně jako v prvním případě. Můj důležitý "advokát", neonatolog Václav Sebroň, se přikláněl k druhé variantě. Abych v případě úspěšné operace měl šanci normálně dozrát.

K diskusi se přidali i neurochirurgové. Podle profesora Beneše se u nich čas od času objeví těhotná s nádorem, ale operují ji až po porodu a šestinedělí. Mámin stav to vylučoval. Navíc jsem se nacházel v pětadvacátém týdnu, na hranici nezralosti a zralosti. Byli jsme výjimečný případ, což si žádalo i výjimečný postup a velkou odpovědnost.

Konečně padlo rozhodnutí: nejdřív budou mámu operovat. Táta do smrti nezapomene na větu, kterou mu řekl profesor Beneš: "Jde o život, ale my to zkusíme." Nebylo to to nejhorší, co slyšel. "Připravte se, pane Severo," pokračoval profesor Beneš, "na tyhle scénáře: vaše žena zemře a zemře i dítě v ní. Vaše žena zemře a dítě zachráníme, i když nevíme, v jakém stavu. Vaše žena přežije, ale bude trvale postižena."

Jaká úleva, že jsem nic z toho neslyšel. Ani máma moc nevnímala, co se kolem ní děje. Zajímalo ji jen jídlo a spánek, sama to nazývá pohotovostním režimem.

Tři měsíce v nemocnici

Operace začala 23. května v Ústřední vojenské nemocnici. Docent Pařízek byl taky na sále, ale později přiznal, že o mě tehdy tolik nešlo: "Přednost má vždycky matka, takže i kdyby dítě umíralo, necháme ho umřít."

Bylo to možná vůči mně kruté, ale jinak to nešlo. Spíš řešil jinou věc, kdybych zemřel, jak mě dostanou ven. Táta spočítal, že lékaři byli na sále jedenáct hodin. Už se stmívalo, když mu neurochirurg David Netuka oznámil: "Operace dopadla líp, než jsme si vysnili." Sláva! Máma operaci přežila, a já? Celou dobu jsem byl v břiše jako v bavlnce, operace na mě neměla vliv.

"Tenhle typ nádoru je asi vrchol toho, co se dá v lidském mozku operovat. Nevím, co těžšího by v neurochirurgii mohlo být," prohlásil profesor Beneš.

Když se máma zotavovala, měla před sebou neustále můj snímek z ultrazvuku, prý aby byla psychicky motivovaná. Do porodu ležela u Apolináře a pro ostatní byla radost sledovat, jak se jí schopnosti vracejí.  Měla štěstí, někteří na tenhle typ nádoru zemřou, mnozí mají doživotní následky. Profesor Beneš říká, že to je něco za něco. Máma přišla "jen" o sluch na levém uchu a taky ta "zamrzlá" tvář pořád není, co bývala. Ale s tím se dá přece žít?

Máma jezdí na kontroly, tak se s ním asi ještě uvidím. Tvrdí totiž, že jsem skoro jako jeho vlastní. I když mozek operuje často, nás bral trochu jinak než ostatní pacienty. Krátce před operací se mu narodila vnoučata dvojčata, dokonce u docenta Pařízka. Když měl operovat mámu, říkal si: "Hergot, tak ať se to dítě narodí, jak má. Dejme mu šanci."

Když se dneska rodičů ptáte, jestli aspoň porod proběhl v klidu, musí se smát. Kdepak abych já přišel na svět normálně! Docent Pařízek rozhodl, že mě nechá dozrát co nejdéle, jenže já chtěl, aby to bylo po mém a dva týdny před termínem jsem si řekl, že už mi to v břiše stačí. Anesteziolog Jan Bláha prohlásil, že nejlepší bude celková anestezie, takže máma nakonec celý porod prospala. Docent Pařízek narychlo přijel a přivedl mě na svět akutním císařským řezem.

Poleželi jsme si v porodnici jen pět dnů a pak šup domů. Máma se vrátila po třech měsících, já jsem poprvé uviděl staršího brášku. Z mámina návratu byl tak šťastný, že se od ní první měsíc ani nehnul. "Už budeš se mnou? Už
nikam nepůjdeš?" prosil ji, až z toho byla naměkko.

Máma se pořád na všechny směje. Nikdy si nepřipouštěla, že to nedopadne dobře. Doktoři ji chválí, jaká je bojovnice, přitom já vím moc dobře, co musela prožít. Vlastně ne, vím to jenom "z doslechu". Teď už je ale všechno veselejší. "To nejhorší máme za sebou," říkají rodiče. "Aspoň doufáme."

Autor:




Nejčtenější

Osvěžující salát s rajčaty, okurkou a čerstvou mátou
Rajčata nejsou jen na špagety a na pizzu. Co s červeným nadělením?

Konec prázdnin je ve znamení dozrávajících červených plodů, které v sobě během slunečných dnů akumulovaly všechnu krásu a sladkost léta. Pokud jste propadli...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Ilustrační fotografie
Aktovka musí sedět přesně, těm na kolečkách se vyhněte, řekla odbornice

Nemoci pohybového aparátu v posledních letech trápí stále více školáků. Důvodem je i špatný výběr školní brašny. "Správná taška by měla na dětských zádech...  celý článek

Další z rubriky

ilustrační snímek
Rodinná poradna: Syn neustále zapomíná, stejně jako jeho otec

Chtěla bych se poradit s problémem častého zapomínání u svého skoro desetiletého syna. Jsem 3 roky šťastně rozvedená, děti máme ve střídavé péči, která probíhá...  celý článek

Zakladatel společnosti Scio Ondřej Šteffl
Ondřej Šteffl: Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit

Umět se učit, kritické myšlení, kreativita, flexibilita, ale i empatie a laskavost – to jsou klíčové dovednosti ideálního pracovníka příštích let. Alespoň to...  celý článek

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit
Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit

Vaše kůže připomíná eidam, pocení na ostrém slunci vás nebaví nebo na něj nemáte čas? Zapomeňte na babské rady. Olivový ... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.