|
Zuzana BaudyšováJaký máte na dnešek horoskop?
Nevím přesně, ale manžel říkal, že posledních deset dní tohoto měsíce to nebude nic moc. My jezdíme v této době na dovolenou, ale tentokrát jsme neodjeli, právě kvůli těm špatným konstelacím v mém horoskopu. Takže jedeme později.
To podřizujete svůj život horoskopu často?
Ani ne, ale pokud se může člověk riziku vyhnout, tak co by si měl nabíhat. Už se mi stalo, že jsem si třetí den dovolené u moře rozsekla kotník, museli mi nohu zašít, nesměla jsem se koupat... Když se můžete rizika vystříhat, tak proč ne.
Máte dva syny. Prověřil třeba váš muž astrologicky i nastávající snachy?
Máte pravdu, podíval se na ně. Ale jsou to jejich životy, oběma synům přejeme jen to nejlepší, než abychom jim kecali do života. Navíc prvorozený syn se potatil, sám dělá horoskopy. A zjistil, že pro jeho rodinu je prý astrologicky lepší země Španělsko, takže se tam právě stěhují. Včera k nám odložili kočku. Ta řvala smutkem, až mi to rvalo srdce.
A vy? Pro matku musí být těžké, když syn odjíždí natrvalo tak daleko.
To je pravda, ale v této době to není tak hrozné. Kdyby odjížděl za minulého režimu, tak by hrozilo, že se vidíme definitivně naposledy.
Jaké jste znamení?
Býk. Sklonek Berana, začátek Býka. A řekla bych, že to úplně naplňuji. Jdu dopředu, neuhýbám, jsem-li přesvědčena, že je něco správně, tak za tím jdu. Dlouho jsem klidná, ale když se naštvu, tak to stojí za to.
Jak jste se seznámili? Udělal vám hned horoskop?
Astrologie s námi byla od začátku. Seznámili jsme se na plese, když jsem byla na gymplu a on na matfyzu. Už cestou domů mě překvapil svou velkou předvídavostí, třeba věděl, že mám ségru. Jeho jasnozřivost, nebo možná intuice, ta mě zaujala. V 60. letech se dalo chvíli cestovat, tak jsme spolu byli v Anglii na nějaké fixlované pozvání na sběru plodů. Těšila jsem se, že peníze procestujeme, ale on za celý výdělek nakoupil okultní literaturu. To byl první střet. Jeli jsme domů s bednou knih. Tady nic takového neexistovalo a on svůj zájem musel tajit. Už tehdy za ním chodila řada lidí. A když začal sloužit lidu, když byl ministrem obrany, tak to taky nebylo možné. Strana lidová něco takového vůbec neuznává. Byl to jeden z důvodů ukončení slibné kariéry. Mimo pověstné střelby v letadle.
Vy jste horoskopům od začátku věřila?
Já k duchovnu tíhnu, sice nic nepraktikuji, ale mám k tomu blízko. Astrologie vám může pomoct i zvládnout krizovou situaci.
Vám pomohla?
Ano. Už jsme spolu s budoucím manželem bydleli, ale ještě jsme nebyli svoji. On se tehdy zakoukal do jiné holky. Najednou jsem vůbec nevěděla, co s tím. Tak jsem šla za astrologem.
Za konkurencí?
Přesně tak. Ptala jsem se, co to znamená. Jestli je to jen úlet. Jak to dopadne? Je to jen okouzlení? On mi výborně poradil, abych vydržela, že je to zkrátka jenom chvilkové poblbnutí. Podržel mě, abych byla v klidu a neudělala hloupost, protože jsem byla připravená spíš svému muži říct ‘táhni k šípku‘... Tak jsme si spolu sedli, jasně jsem se ho zeptala, kdy to hodlá skončit. A on to pak opravdu skončil. Takže astrologie mě držela před zkratkovitým jednáním, protože mám tendenci jednat impulzivně.
Váš syn prý chtěl být v dětství čarodějem.
I manžel chtěl být v dětství čarodějem. Můj syn toužil po županu s drakama, když jsme ho pak někde sehnali, tak ho sice nenosil, ale byl šťastný. Synek měl trochu složitou cestu se najít. Po gymnáziu šel na teologii.
A pak byl u jezuitského řádu. Člověk si hned představí pálení knih...
Měla jsem úplně stejný pocit. Ale manžel, vzdělanější než já, mi řekl, ať neblbnu, protože je to nejvzdělanější řád.
Ale i tak. Vstoupit do řádu, to znamená celibát, žádní vnoučci...
Je pravda, že mi to vadilo, nenesla jsem to úplně lehce. Ale on z řádu po dvou letech vystoupil. Pak odjel do Mnichova studovat filozofii a byl spokojený.
Druhý syn také tíhne k okultismu?
Ten si občas vyloží karty. Jinak nic. Jsou každý úplně jiný. Až s podivem si říkám, jak z jedné matky a jednoho otce mohou přijít na svět tak jiné děti.
Sama jste zmínila dnes už legendární střelbu v letadle. Říkalo se, že ministr obrany Baudyš prostřelil nádrž, ale pak se ukázalo, že střílel jeho bodyguard. Ale byla to velká ostuda. Dodnes má váš muž přízvisko střelec. Ještě vás to trápí?
Už ne, ale trápilo mě to dost. Plno lidí věří jen novinám, to byla kampaň, co proti manželovi psaly. Já jsem posedlá spravedlností - v příštím životě, jestli bude, bych měla dělat práva - já jsem byla svědkem celé události. Střílel bodyguard. Nejhorší ale bylo, jak se zachovala jeho strana. Odvolali ho, když byl v nemocnici na kapačkách. Ani bolševik by to tak asi neudělal. Ale je to pryč a nám je teď líp.
Vy jste také měla politické ambice.
Kandidovala jsem jako bezpartijní do Senátu, ale nezvolili mě. Cítila jsem, že by bylo potřeba se bít za ochranu dětí i na parlamentní půdě. Postrčit ochranu dětí na vyšší příčku priority. A včas, ne až se objeví takový případ jako kauza Ondřej...
Má ten případ i nějaké pozitivní dopady?
Odhalením takových případů se posunuje ochrana dětí dopředu. Jen jsem skeptik, co se týká návrhů na zřizování nových úřadů.
Ale my Češi nejsme zrovna vnímaví k tomu, co se v našem okolí děje, že?
Obávám se, že pořád je v nás ,nehas, co tě nepálí‘. Ale dětem, které se narodí zlým rodičům, může pomoct jen všímavý soused, učitel, širší rodina. Je to těžké. Dělám si možná trochu nepřátele, ale prolomení lhostejnosti veřejnosti a citlivost lidí k dětem pokládám za strašně důležité.
Napsala jste Slabikář dětských práv. Chráníte práva dětí na plný úvazek. Pořád mluvíme o právech dítěte...
A málo mluvíme o povinnostech, vím. Nakousla jste velkou kapitolu. Je důležité, jak jsou práva dětem prezentována, vždy musí být v rovnováze s povinnostmi. Musíme dětem umět říct, že vaše práva končí tam, kde začínají moje. A naopak.
Jsou děti agresivnější a drzejší, jak říkají učitelé?
Obávám se, že ano, ale není to o dětech jako spíš o rodičích. Od dětí můžeme těžko očekávat, že budou jiné, že budou o třídu výš než jejich rodiče. Proto by se škole měla dát větší zelená. Když dítě dostatečně nechrání rodina, má nastoupit škola. A když má dítě smůlu, že doma nic moc ,nekoupí‘, obohatit ho může škola, dobří kantoři.
V jednom starším rozhovoru jste naznačila, že vaše dětství nebylo zrovna ideální.
Je to pravda. Ale není lehké o tom mluvit, myslím, že každý rodič dělá maximum, na co má. Já mám smíšené pocity, když o tom mám mluvit, že nejsem svým rodičům dostatečně vděčná. Oni se určitě snažili, co to šlo.
Ale?
Moc se nevedlo. Vyrůstala jsem v třígenerační rodině. V rodině, kde absolutně vládla babička, tátova matka.
Ale v tom asi nebyl ten problém, ne?
Bylo to složitý, rodiče na sebe nebyli zrovna nejlépe natočení. V rodině velela babička. Matka se do jejich bytu na pražském nábřeží přistěhovala po svatbě. V bytě byl salon, jídelna, ložnice rodičů, ložnice babičky, pokoj pro služku a kuchyň. Dětský pokoj ani náhodou. Byly jsme se ségrou dvě děti. V rodině vládly velké neshody. Pro mého otce byla na prvním místě jeho matka. Pak dlouho nic. Pak moje maminka a my se sestrou. Otec byl zlatý člověk, ale zamilovávací, velmi často se zakoukal jinam. A to se řešilo před námi. Naši se pořád hádali. Nikdy se nerozvedli, protože máti se bála, že budeme mít cejch dětí z rozvedené rodiny, tak to radši vydržela. Ale v 45 letech dostala rakovinu a tři roky umírala...
Takže na své dětství vzpomínáte jako na jedno velké trauma z hádek rodičů?
Ano. A už tehdy jsem si uvědomila, že by děti měly vyrůstat v prostředí klidu a bez scén. Ty byly u nás opravdu téměř večer co večer, takřka vždy v kuchyni. Rodinné potyčky. Proti mamince ještě tátu poštvávala jeho matka. Běhala jsem zavírat okýnka od světlíku, aby se celý barák nebavil. Se sestrou jsme byly na straně mámy, cítily jsme, že je oslabená. Náš táta se stavěl na stranu své matky. Trpěla jsem kvůli tomu nespavostí, bylo mi zle, měla jsem úzkosti. Od té doby jsem alergická na hlučné a drsné hádky...
Myslíte si, že by vám tehdy pomohla linka bezpečí?
Jednoznačně. Kdybych měla komu se svěřit, určitě bych to udělala. Měla jsem obavy, jak to u nás dopadne. Chtěla jsem pomoct mámě, aby na ni nebyla tchyně tak ošklivá. Byli proti ní dva: táta a babička. Byla to nespravedlnost. Táta nás třeba vzal do divadla, kam pozval také svou milenku. Nám pak říkal: Ne, abyste to řekly mámě...
Nebo jsem přišla ze školy domů dřív a zrovna se to tam servalo. Táta byl bigotní katolík. Když mu máma vyčítala, že je často zamilovaný, řekl jí na to: Irenko, já jsem byl u svaté zpovědi, já jsem se už očistil. Nebyl zlý, ale měl svůj svět. Je mi trapné o tom povídat, o neshodách ve vlastní rodině. O některých věcech asi nebudu mluvit nikdy. Život šel dál.
Říkala jste, že máte pocit, že nejste rodičům dost vděčná. Není tahle loajalita častá právě u dětí, které vám volají?
Pro děti je udat vlastní rodiče asi to nejhorší. Sama se cítím blbě a ještě dnes, po mnoha letech se stydím za prostředí v rodině, za rodiče, že nebyli schopní lépe komunikovat. A právě tak dětem, které byly týrané nebo zneužívané, dochází, že to jsou pořád jejich rodiče, kteří jim ublížili. Ale pokud došlo k týrání, je třeba, aby se svěřily, vystoupily z anonymity. My ti rádi pomůžeme, ale ty určuješ, kam až nás pustíš.
Děti si ale na druhou stranu uvědomují, že je týrání trestný čin, za který následuje trest. Vědí, že důsledky oznámení policii či orgánu péče o dítě se budou dotýkat i sourozenců, máma se zhroutí, skončí třeba někde na psychiatrii. Bojí se, že skončí v děcáku. Jsou natolik chytré, že ví, že je lepší nemluvit, aby neohrozily sebe a své sourozence. A nejhorší je, že o tomhle rozporu vědí a počítají s ním i ti, co děti trápí a týrají. Stává se často, že děvčata jsou uplácena tátou, který je zneužívá, mají různé výhody, drahé hračky, oblečení... Je to kruté přirovnání, ale bohužel je to dětská prostituce v rámci rodiny.
Říká se, že týrání tu bylo a bude. Nedrželo se to dřív jen víc pod pokličkou?
Co se týče zneužívání, tak to je asi pravda. Odborníci říkají, že týrání bylo, je a bude. Pořád je tady určité procento dospělých, které je schopno zneužívat. Třeba v pornografickém průmyslu. Jsou možná nemocní, to je ale v mých očích neomlouvá, ať se léčí, není možné, aby ubližovali dětem.
Někoho může napadnout kacířská myšlenka, že by jedno zneužité dítě v pornografickém průmyslu mohlo zachránit mnohé další.
Ale tomu jen těžko můžeme dát zákonnou normu. Každý, kdo cítí, že jeho sexualita není v normě a že je schopen někomu ublížit, tak by měl najít odbornou pomoc. Nechci být tvrdá, ale není přece možné komukoliv tolerovat jakékoliv ubližování.
Ještě vás dokážou případy, které v Nadaci Naše dítě řešíte, šokovat?
Pořád.
Rozpláčete se někdy?
To ani ne. Ale naštvu se. Otráví mě, jací jsou někteří lidé hulváti, jak se dokážou k dětem chovat, to mám potom někdy neuvěřitelný pocit bezmoci. I násilí vůči zvířatům, ubližování starým lidem. To je prostě srabárna.
ONDŘEJ, TEREZKA A TI DRUZÍ... Týraný chlapec a dívka, která kvůli rodičům tráví prázdniny v léčebně. Co si o těchto případech myslí Zuzana Baudyšová? ONDŘEJ TEREZKA |
