Lidé mnohdy neumějí volat na záchranku

Život člověka může záviset na tom, jak se lidé kolem něj domluví. Stoprocentně to platí v případě vytočení telefonního čísla záchranné služby. Volající musí co nejlépe popsat, co se děje, a zdravotní sestry z dispečinku musí rozhodnout, jakou pomoc poslat.

Osudový omyl
Chyba se může stát při kterémkoli hovoru. O tom se minulý týden přesvědčila pražská dispečerka Barbora Pavičevičová, která kvůli špatně vyhodnocenému rozhovoru musela svou práci opustit - neposlala sanitku k těžce zraněnému pacientovi.

Nechala se zmást tím, že rodina hovořila hlavně o tom, že se muž opil - přestože z dalších informací bylo zřejmé, že je v bezvědomí.

Zatímco každá z dispečerek vyřídí třeba sto hovorů za den, na druhé straně drátu jsou lidé, kteří se v situaci, kdy jde o život, ocitli třeba poprvé v životě.

"Je pochopitelné, že jsou ve stresu. S tím počítáme. Nikdo od nich nečeká zázraky. Potřebujeme jen, aby nepropadli hysterii, nebyli předem proti nám zaujatí a nechali se vést. Záchranka nezpůsobila problém, který mají," shrnuje vedoucí lékař dispečinku pražské záchranky Ondřej Franěk.

"Pokud lidé nejsou agresivní a chtějí se domluvit, domluvíme se vždycky," potvrzuje jeho kolegyně Eva Tarabová. "Někdy mají pocit, že se s nimi zbytečně vybavujeme, ale žádný dotaz není zbytečný."

Velkou chybou je nepřesný popis místa, kde se postižený nachází. Může se stát, že kvůli deseti vteřinám na začátku bude posádka deset minut dům či byt marně hledat. "Často se záchranáři zdrží proto, že lidé mají špatně označené zvonky," dodává.

Uklidněte se, lékař už je na cestě
Je při vědomí? Dýchá? V jaké je poloze? Jaké je to patro? Otázky padají jedna za druhou. Na dispečink záchranky je přes telefonní linky napojeno několik ohrožených lidských životů najednou. Čím lépe volající vše popíše, tím větší naděje pro pacienta.

Položte ji na zem, ne, rozhodně nevadí, že je zem studená, zdravotní sestra z dispečinku pražské záchranné služby právě po telefonu radí kadeřnici, které zkolabovala zákaznice přímo v křesle.

"Musíte zkontrolovat, jestli dýchá. Ne prosím vás, nic jí nepodkládejte pod hlavu. Tím by se mohla zadusit, hlavu dejte do mírného záklonu." Během pár vteřin žena v kadeřnictví přichází k sobě, přesto k ní sanitka vyjíždí.

"Lidé si pořád pamatují ty největší hlouposti, které se kdysi učili v rámci první pomoci. Pořád mají snahu dávat nejrůznější věci postiženému pod hlavu. Tím ho vlastně dusí," říká dispečerka pražské záchranky Eva Tarabová.

Správná posádka
V každé denní době tu je šest zdravotních sester. Jejich úkolem je rychle zjistit, co se stalo, kde přesně se to stalo, a poslat tam správnou posádku. Zní to jednoduše. Lidé na druhém konci drátu ale kvůli strachu a tomu, že jsou zaskočeni, většinou nejsou schopni chovat se racionálně.

Dispečerka na monitoru před sebou vidí, co zrovna dělá každá z téměř třiceti posádek, které momentálně slouží. Musí se velmi rychle rozhodnout, zda pošle k pacientovi sanitku s lékařem, nebo vůz s kvalifikovanými záchranáři, a každému případu přiřadit jeden ze tří stupňů naléhavosti.

Lékaři nemohou jet ke každé maličkosti, chyběli by pak u závažnějších případů. "Lékaři vyjíždějí například pokaždé, když postižený nedýchá, je v bezvědomí, má příznaky infarktu nebo hodně krvácí," vysvětluje vedoucí lékař dispečinku Ondřej Franěk.

Chyby volajících
Volající jsou rovněž často zaskočeni otázkami a mohou mít někdy pocit, že se jich dispečerka ptá na zbytečnosti. Třeba na věk pacienta. Ale ono to má svůj důvod. "Některé stavy, třeba křeče, probíhají u mladého člověka jinak než u staršího," vysvětluje dispečerka Michaela Pohlová.

Jindy je zase domluva obtížná, protože nevolá přímý svědek, ale někdo, kdo jen vyřizuje vzkaz, třeba že se někde stala nehoda. Zavolat sanitku nemusí stačit, zvláště když postižený nedýchá, je třeba jej začít oživovat hned a nečekat na odbornou pomoc.

Jen výjimečně může být záchranka na místě do pěti minut, většinou to bývá do deseti minut ve městech, mimo ně ještě o něco déle. Mozkové buňky přitom bez kyslíku začínají umírat už po čtyřech minutách.

"Pokud jde o zástavu dechu a oběhu, naše dispečerky lidem na místě po telefonu radí, dokud nedorazí posádka. Úspěšnost resuscitací se tím výrazně zvýšila," říká Franěk.

Naučte se mluvit se záchrankou

K tomu, aby sanitka byla na místě včas, potřebuje dispečink získat správné informace. Jak se s ním domluvit, radí šéf dispečinku pražské záchranky, lékař Ondřej Franěk.

• Vytočte rovnou číslo 155
Můžete volat univerzální tísňovou linku 112, ale váš hovor stejně nakonec skončí na dispečinku záchranné služby.

• Uvědomte si, kde jste
Snažte se co nejpřesněji popsat místo, kam má sanitka přijet. Pokud jde o byt, dispečerka bude chtít ulici a číslo popisné, patro a jméno na zvonku. Pokud jste venku, uveďte význačný bod, třeba pumpu, nádraží nebo zastávku MHD.

• Buďte trpěliví
Možná vám bude připadat, že dispečerka hovor zdržuje. Ona však ví, že je lepší ztratit pár vteřin hned na začátku, než aby sanitka někde bloudila. Dispečerka posílá sanitku už při rozhovoru prostřednictvím počítače. Vůz už může být na cestě, ještě když zjišťuje doplňující informace.

• Zhodnoťte situaci
Stručně musíte říci, co se vlastně stalo a kolik je postižených. To první, na co se dispečerka bude ptát, je, zda postižení dýchají a zda jsou při vědomí.

• Volejte raději z mobilu
Pokud jste schopen přesně říci, kde jste, je lepší volat z mobilu. Můžete tak komunikovat s dispečinkem přímo u postiženého.

• Nezmatkujte
Do příjezdu sanitky je to na vás. Například pokud se srdce jen chvěje, ale nepumpuje krev do oběhu, klesá naděje pacienta na přežití každou minutu bez pomoci o deset procent. Proto provádějte nepřímou srdeční masáž. Pokud nezačnete s masáží vy, je velmi pravděpodobné, že sanitka jede zbytečně.