Ona
Uvítací rituály se liší národ od národa, vřelostí se liší i lidé, a tak se

Uvítací rituály se liší národ od národa, vřelostí se liší i lidé, a tak se snadno dopustíte faux pas, kdy nevíte, jak zareagovat. | foto: Profimedia.cz

Pojď na mou hruď. Jak se líbat bez společenského faux pas

  • 21
Švýcaři a Poláci se líbají na pozdrav třikrát, Belgičané jednou, Rakušané dvakrát... Každý národ má svá pravidla, ale Češi tápou. Polibky na uvítanou jsme sice ze zahraničí přejali, ale nevíme, jak s nimi naložit. Schválně, komu z vás se nikdy nestal nějaký líbací trapas?

Zdravíte se s člověkem, s nímž se často nevídáte, napřáhnete ruku… a přichází nejtrapnější moment večera. Dotyčný vás chce políbit na tvář, což pochopíte příliš pozdě. Stačíte ukročit vzad, okamžitě jste za ruku přitažena zpět a v nastalém zmatku se snažíte trefit tvář. Jenže kterou? Tohle kolo zvládnete, nekoná se ani srážka nosů, spokojeně ukročíte - a ruka se napne podruhé. Ještě polibek na druhou tvář, přece.

Na tvář nebo na ústa?

  • V Česku považuje polibek na rozloučenou za samozřejmost 61 procent lidí. Přitom 54 procent se líbá na tvář, jen 7 procent na ústa. Průzkum provedla značka Winterfresh.
  • Dvě třetiny lidí nakloní při polibku hlavu na pravou stranu. Vědci předpokládají, že se tato tendence vyvinula už v děloze před narozením.
  • Průměrný člověk za 70 let svého života prolíbá zhruba 110 minut. Nejčastěji se líbají Francouzi, Češi se políbí se svým partnerem v průměru asi 1,3krát za den.

Kdo tohle nezažil, musí žít v ústraní kdesi v jeskyni, protože zdravicími polibky na tvář je promořený celý společenský svět. Dáváme si je s příbuznými, přáteli, blízkými spolupracovníky a občas jsme tak zblblí, že políbíme někoho zcela nevhodně. Kamarád takhle lípnul pusu na tvář pošťačce, která mu přinesla peníze. Ale i když zdravíme někoho, koho známe déle než dvě minuty, často nevíme, jak na to.

Tento druh pozdravu jsme přejali ze zahraničí, bohužel se cestou ztratil návod. Jenže kolik by těch návodů vlastně mělo být? Hodně záleží na tom, ze které země (nebo dokonce její části) jsme čerpali inspiraci, protože všude platí jiná líbací pravidla. A kdo se v tom má vyznat?! Hrubý základ chápeme asi všichni: nelíbáme muslimy opačného pohlaví ani Japonce. A vynecháváme také církevní představitele. Pro pány to znamená, že se nebudou vrhat s našpulenými rty na jeptišky, dámy nelíbají kněze. Pozor si dávejte i tehdy, když je biskup součástí vaší rodiny.

"Manželův strýc je František Lobkowicz, ostravsko-opavský biskup, a jezdí k nám v létě na prázdniny. I když jsme přátelé, nesnese jeho postavení projevy vřelosti na veřejnosti," vzpomíná hraběnka Petra Sternbergová na dobu, kdy se provdala do šlechtické rodiny a sžívala se s pravidly etikety. Právě k biskupovi chovala vřelý přátelský vztah, a tak měla párkrát nakročeno k faux pas. "Stává se, že Jeho Eminence stojí mezi ostatními lidmi, s nimiž se na uvítanou políbíte, ale pak musíte velmi rychle zabrzdit," říká hraběnka.

Takže už víme, koho nelíbat, jenže co se všemi ostatními, u kterých to povolené je, ale nevíme, jak na to? Své o tom mohou vyprávět lidé, kteří hodně cestují, musí se naladit na líbací pravidla té které země, aby nikoho neurazili a zároveň se nenechali vtáhnout do něčeho, co je jim proti srsti.

Pro single tři polibky

"Muži v Jižní Americe vás budou líbat vždy a často vícekrát, než se sluší, jestliže se jim líbíte. Obyčejně je to dvakrát. V některých zemích, když jste single, dostanete polibky tři, jinak dva. Ve Španělsku by se mělo začít líbat na pravé tváři a ve Francii i v Brazílii se mi často stalo, že mne někdo líbal tolikrát, že jsem po šestém polibku přestala počítat," vypráví Rostya Gordon-Smith, personalistka, která prošla několika manažerskými posty v zahraničí i Česku.

Má zkušenosti také ze zemí, kde se společenská vřelost příliš nepěstuje. V Británii, kde nejsou příliš kontaktní lidé, se polibky omezují na okruh dobrých známých. Američané si také drží větší odstup než horkokrevní jižané a dbají na to, aby se při "polibku" o nastavenou tvář neotřeli doopravdy.

Japonský odstup

Když se snažíte vyrovnat s jiným stupněm srdečnosti, než na jaký jste zvyklí, může být taky o zábavu postaráno.

"Extrémní vřelost lze v Evropě pozorovat zejména v Albánii, probíhá však odděleně jen mezi muži nebo ženami. Dva zarostlí chlapi se na ulici přitisknou a otírají tvářemi (třeba šestkrát), až fousiska praští. Na mě se ženy vrhaly bez varování, jako by se shledaly s oplakanou příbuznou. Tiskly mě k sobě, přehazovaly z plece na plec a líbaly a líbaly. Nikdy jsem si nebyla jista, jak a kolikrát se mám správně nastavit, tak se mi občas stalo, že když skončily, trčela jsem do prostoru v poloze sochy Olbrama Zoubka, což byl důvod k sérii dalších radostných objetí," vzpomíná na cestu po Albánii cestovatelka a spisovatelka Milena Holcová.

Legraci si užila také s národem, který kolem sebe pěstuje sociální bublinu a pozdrav místo polibku řeší úklonou – s Japonci. Ti, přestože si drží odstup, se zároveň snaží být zdvořilí až uctiví, což vyvolává komické situace. "Věděla jsem, že oni se klaní, oni zase, že my podáváme ruku. Když nastala správná chvíle, neobratně předpažovali. Nebyli si jisti, kterou ruku nabídnout, a pro jistotu podávali obě. Jenže jak vysoko? Raději hodně. A co dál? Mají taky stisknout? Třepat? Vycházely z toho plaché doteky překrývané mnoha úklonami, a to i z mé strany," směje se cestovatelka.

Když si prohlížíte fotky Leonida Brežněva, nic hezkého to není. Nejčastěji ho vidíte ‚zakousnutého‘ do jiného soudruha. Ale československý prezident Gustáv Husák se také líbal rád – na snímku z listopadu 1976 ho vidíte právě s Brežněvem. A proč se komunisté takhle vítali? Bylo to prý vyjádření skutečné soudržnosti a upřímnosti. Proti gustu...

Nos na nos

Expert na etiketu Ladislav Špaček rozděluje svět podle těsnosti kontaktu do tří oblastí: na konečky prstů (Seveřané, Britové, východní Asie), na zápěstí (střední Evropa, Severní Amerika), na loket (jižní Evropa, Jižní Amerika, arabské státy). "Všimneme si toho nejen při pozdravu, ale i při konverzaci, kdy dva lidé stojí proti sobě ve vzdálenosti, která odpovídá jejich komfortní zóně. U Seveřanů je delší, naopak Arabové se vás dotýkají, tahají vás za loket, objímají vás," popisuje Ladislav Špaček na svém webu a přidává historku z návštěvy Nového Zélandu.

U tamního kmene Maorů zažil nejtěsnější kontakt, jaký si lze při pozdravu představit: "Zdraví se tak, že si s hostem přiloží čelo na čelo a třou se navzájem nosy. Pozdravit se tak s dvacítkou nahých válečníků s kopím v ruce bylo velké utrpení, i když v případě některých mladších příslušnic kmene to šlo vydržet." Nahého válečníka asi jen tak nepotkáte, ale potrápit dokáže i oblečená kamarádka, která se na vás vrhne a lípne vám pusu na tvář, aniž byste to čekala, instinktivně uhnete a ona se trefí kamsi za ucho. Trapas je na světě.

Líbejte, jinak se odcizujete

Kolegyně ze zahraniční redakce MF DNES Kateřina Koubová střídavě žije v Česku a v zahraničí, teď zrovna se nachází ve Francii. Tam je to snadné: na tvář se líbáte s rodiči, prarodiči, přáteli, ale třeba i s kolegyní, když se vrátí z dovolené. Pokud to neuděláte, je to zvláštní, jakoby neupřímný odcizující signál.

"Vtipné je, když chcete políbit Američana, který se na vás ovšem po americku vrhne, aby vás objal. Ale stačí se zasmát a rozpaky snadno rozeženete," říká Kateřina, která dokázala přijmout pravidla různých zemí a největší trapasy zažívá právě v naší zemi, kde neexistuje standard. "Spousta lidí se v Česku nijak dotekově nepozdraví, jiní mi naopak chtějí hned dát pusu, i když jsou to jen kamarádi, což se mi příčí. Nechce už konečně někdo říct, jak se mají Češi zdravit?"

Žádné mlaskání!

Nějaká pravidla přece jen existují, ale jsou tak volná, že prostor pro více či méně komická selhání zůstává. Přesto platí, že pokud váháte, jestli člověka na přivítanou políbit, sledujte řeč jeho těla. Pokud vám nabídne ruku s nápadným odstupem, nebo dokonce nepatrně ustoupí vzad, rozhodně si nepřeje otírat se o vás tváří. Potřeste mu jen pravicí.

Líbáme se obvykle na dvě tváře: buď dotyčnému nejprve podáme ruku a pak se nakloníme, nebo se jen vzájemně uchopíme za lokty a políbíme. Ale pozor! Nemlaskáme a nepustíme do akce rty. Společenským polibkem se míní jen lehké otření tváří o tvář.

A když způsobíte faux pas, máte aspoň o čem vyprávět. Rostya Gordon-Smith nezapomene na to, jak místo manžela vášnivě pozdravila úplně cizího muže. Na toho svého čekala na letišti, kam přijela se zpožděním, a spěchala rovnou ke kolotoči se zavazadly.

On tam stál, ohýbal se ke svému kufru, na sobě oblíbenou koženou bundu. "Skočila jsem na něj a zašeptala mu do ucha: Mám pro tebe překvapení. Obrátil se a šok – byl to cizí muž a chtěl vědět, jaké překvapení že to mám. Můj manžel stál na druhé straně, kroutil hlavou a prstem ukazoval na sebe a na mě, jako jestli k sobě patříme."