Ona
Leona "Qaša" Kvasnicová

Leona "Qaša" Kvasnicová | foto: Ondřej Košík

Leona „Qaša“ Kvasnicová: Tančila jsem i na ulici za peníze do klobouku

  • 52
Říká si Qaša a je jednou z nejlepších tanečnic, špičkou ve svém oboru. Za svůj tvrdý tah na bránu však Leona Kvasnicová zaplatila i daň. Kvůli jejímu egoismu ji opustil muž, kterého měla ráda. Po boku nového se Qaša snaží změnit svou povahu.

Co zbude ve vašem životě, když škrtnete tanec?
Matýsek. Můj tříletý syn Matýsek, maminka a rodina – tedy partner Martin a také všichni příbuzní. Máme skvělé vztahy, i když se třeba nevidíme tak často.

V jakém poměru dělíte svůj život mezi tanec a ty, které jste jmenovala?

Leona Kvasnicová

* Umělecké jméno Qaša vzniklo z přezdívky, kterou Leona dostala už v sedmnácti letech od svých kamarádů – Kvasnička, Kvaša.
* Narodila se 23. 12. 1972 v Brně a vystudovala taneční pedagogiku na tamní JAMU a HAMU.
* Byla členkou taneční skupiny UNO, dnes má vlastní skupinu IF. Nedávno otevřela vlastní taneční studio DANCEHOUSE v Praze.
* Dělala choreografii mnoha muzikálům (např. Excalibur či Galileo) a televizním projektům(Česko hledá SuperStar a StarDance III.).
* Je rozvedená, jejím současným partnerem je tanečník Martin Cisarz, s nímž má tříletého syna Matěje.

Snažím se půl na půl. Musím se tedy dost ohánět, tancování mi zabírá hodně času. Ale nechci Matýska šidit. Pořád doháním jedno nebo druhé.

Mluvíte strašně rychle, to pospícháte za ním?
Samozřejmě. I když postaráno o něj je, hlídá ho Martin. Když přijdu domů, mívám někdy i přichystanou večeři.

Když jsem se ptala, co vám ještě zbývá v životě, myslela jsem i nějaké vlastní zájmy. Koníčky, jak se říká.
Můj koníček je tanec. Ale i pohyb, který s ním volně souvisí. Bikram jóga, pilates, taky běhám a plavu. Uvolním se, spravím tělo. Ale času mám málo, na bikram jógu se dostanu jednou dvakrát do měsíce. Taky mě strašně baví jízda na skútru, bohužel mi ho na podzim ukradli, než jsem si ho stihla dát do garáže. Máme nyní velké finanční výdaje, otevřela jsem své nové taneční studio Dancehouse v Praze 5, takže nový skútr musí počkat. Škoda, člověk na něj sedne a vyhne se kolonám, akorát na ženskou se ještě lidi někdy dívají divně, přitom jinde ve světě je to normální – žena v podpatcích a kostýmku sedne na skútr, nasadí helmu a jede.

Říkáte, že máte práci jako hobby, míváte tedy i krizi? Takovou tu, kterou zná skoro každý: kdy vás to najednou nebaví, nemotivuje, chcete změnu?
Asi jsem se narodila jako blázen, ale nic takového nemám. Samozřejmě jsem někdy strašně unavená a místo hodiny tréninku bych si radši dala nohy nahoru a nechala si je od někoho namasírovat. Ale tanec je součást mého já, skončit s tím, to by bylo, jako byste mi usekla ruku nebo jako byste mi řekla, že ode dneška neexistuje zelená.

Hm, je vám trochu co závidět.
Je, jsem šťastná. Tuhle práci bych nevyměnila, i když nemá budoucnost, čímž chci říct, že je to nakrátko. Moje tělo bude za dva roky zničené, je mi šestatřicet, už teď mě trápí klouby. V mém věku už většina lidí vrcholově netancuje. Ale bolavé tělo se dá kompenzovat plaváním a jógou.

Leona "Qaša" Kvasnicová

Jíte nějaké bobule?
Moje fyzioterapeutka mi doporučila želatinu a beru přípravky na imunitu, abych nebyla nemocná. Vitamin C, echinaceu, aloe vera.

A tu budoucnost už máte nějak vymyšlenou?
Celkem ano. Mám svou taneční skupinu IF, kterou mohu vést, i když už nebudu aktivně tancovat. Druhá věc je, že můžu učit, i když asi ne svůj street funk jako do teď, protože ten je pro mladší a já sotva budu ve čtyřiceti hopsat v kšiltovce. Ale mohu učit třeba moderní tanec nebo pilates a taky dělat choreografii.

Zas tak bych se toho věku nebála – nedávno jsem viděla na YouTube video, jak osmdesátiletá babička tančí salsu. Úžasně.
Jsou i tací.

Ale normálně by měl asi být člověk soudný a umět včas přestat. Jste si jistá, že poznáte tu správnou chvíli?
Snažím se být celý život soudná, tak doufám, že to sama uvidím, navíc mám kolem sebe lidi, jejichž názoru mohu věřit. Zrovna teď, 31. května, budu mít se skupinou celovečerní představení Muž a žena v kostele Sacré Coeur, říkala jsem kolegům, že je to moje poslední, že jdu do tanečního důchodu, na což oni vytřeštili oči. Tak si říkám: Ještě je to dobrý.

Bojí se tanečnice stárnutí víc než jiné ženy?
Já ne. Vím, že vypadám mladší, což je příjemné, ale ani tak se nebojím. Někteří lidé jsou s věkem hezčí, než když byli mladší. Třeba Madonna: když byla mladá, tak byla příšerná, naopak čím je starší, tím je krásnější a vyzrálejší. Stárne každý, není se za co stydět. Beru to normálně.

A propos – s Madonnou byste si prý chtěla aspoň jednou v životě zatancovat. Už jste pro to něco udělala?
Ono to moc nešlo. Když jsem dospívala, nemohla jsem ještě tancovat venku. V mých sedmnácti letech se hranice otevřely a já se pak dostala na školu v Rotterdamu, ale ještě když mi bylo třicet a já odjela na několik měsíců do Paříže, musela jsem tam dokonce i ve skupině Choreonyx významného choreografa Bruce Taylora tancovat načerno. Protože ven jsme sice mohli, ale neměli jsme nárok na pracovní povolení. Kdybych se narodila dnes, odjela bych do Ameriky a vyzkoušela bych všechno. Ale i tak se mi může ještě podařit spousta jiných věcí, že.

Jak dlouho děláte svou práci?
Tancuju od patnácti let, živit jsem se s tím začala hned po maturitě. Všiml si mě tehdy Richard Hes ze skupiny Uno, která tehdy byla na absolutním výsluní. Měla jsem obrovskou radost.

Mimochodem, v Unu tančil i Richard Genzer, že. Ten dnes působí – pan Genzer mi promine – jako trochu nemotorné těleso. Jaký byl tehdy?
Tak on měl vždycky náběh na tloušťku. Nebyl tlustý, ale robustnější a musel se hlídat. Ovšem jako tanečník byl skvělý, měl sex-appeal a taky obrovskou energii. Když přišla ponorka a bylo nejhůř, vždycky situaci zachraňoval. Byl to takový maskot. Všichni věděli, že když je Geňa, tak bude sranda. A tanec v něm zůstal i přes to břicho, to neztratíte.

Kdo je největší talent z našich zpěváků?
Lucka Vondráčková, taky Michal Kocáb je talentovaný, má skvělé nápady. Říkala jsem mu, že je takový český James Brown. Byl potěšený.

Co Karel Gott, ten má vlohy pro tanec?
Myslím, že ne. Je to úžasný zpěvák, ale tancovat bych ho nenutila.

Ptám se proto, že jste mu dělala choreografii.
Pozor, já dělala choreografii k písničce Pretty Woman, když bylo 10 let Novy. My jsme tancovali okolo jako okrasa, ale jeho jsme nechali v klidu uprostřed jeviště stát a zpívat.

Jak vlastně choreografie vzniká? Zajímá mě ta technika tvorby.
Ono je to lidem mimo tanec a hudbu obtížně vysvětlitelné. Ale v principu to dělám tak, že když slyším hudbu, která se mi líbí, začnu si na ni improvizovat. Asi jako když jdete na party do klubu a tam se vlníte. Pak se snažím zafixovat si třeba čtyři doby, jedu je pořád dokola a čekám, co moje tělo udělá dál. Pak buď pokračuju, nebo to vezmu zpět a zkouším do doby, než přijdu na to, co se mi líbí. Stavím choreografii podle svého těla, ale tak to dělá většina choreografů.

Leona "Qaša" Kvasnicová

Kolik hodin denně pracujete?
To je různé, ráno mám trénink se skupinou, pak se starám o Matýska, večer učím, o víkendech mívám často nějaké vystoupení… Průměrně jsou to tři až čtyři hodiny denně.

Promiňte, ale – jenom?
Tři hodiny tancuju. Jinak mám samozřejmě zařizování okolo a taky, jak jsem řekla, čas si kvůli dítěti hlídám. Ale obecně profesionálové tancují maximálně čtyři hodiny. Při tanci dřete jako horník, to si neumí nikdo představit.

Kolik kilojoulů hodinou tance odbouráte?
Tak to nevím, nepočítám, nikdy jsem to neřešila. Nemusela jsem to řešit, naštěstí.

Stejně jako postavu po porodu, předpokládám.
Vrátila jsem se k práci po třech týdnech, šlo to dolů samo.

Do kdy jste v těhotenství tancovala?
Skupinu jsem trénovala až do konce a doma jsem si vytahovala nohy jako při baletu, což pak už přes břicho moc nešlo. Aktivně jsem tancovala a učila asi do pátého měsíce. Někdy ve čtvrtém měsíci jsem měla po tréninku křeče v podbřišku, a když jsem lékaři přiznala, co dělám, řekl mi, že by mě taky mohli odvézt na jipku a že on osobně by byl nejradši, kdybych si lehla na bok a ležela až do konce. Tak to zase ne, ale trochu jsem poslechla a už to potom tolik nepřeháněla.

Jak dobře vás práce tanečnice uživí?
Dobře. Nepotřebuju k životu vilu s bazénem – a co potřebuju, to mám. Když jsem byla dítě, rodiče mi nemohli dávat ani kapesné, na první pracovní cestu do Švýcarska jsem si půjčila od kamarádů a pak jim to vracela z toho, co jsem vydělala v Unu. Nemám to rodičům za zlé, díky tomu jsem se postavila na vlastní nohy a do života si odnesla, že co si sama neudělám, to nemám.

Když vezmeme průměrný plat v zemi kolem 23 tisíc, jste pod, nebo nad?
Tak to nad, to ano. Mám skupinu, dělám choreografii pro televizi i muzikály a hodně učím. Částka, o kterou si řeknu za hodinu, je dost vysoká, mám jméno i vzdělání, takže se nestydím si o ni říct.

Kolik bych zaplatila, kdybych vás chtěla na hodinu jen pro sebe?
Málo by to nebylo. (Konkrétní částku Qaša vysloví pouze mimo záznam – a je skutečně velmi, velmi vysoká.) Je jedno, zda byste byla sama, nebo zda byste se o to podělila s dvaceti ostatními lidmi.

Koho jste takhle soukromě učila?
Občas nějaké hvězdy, trénovala jsem Lucku Borhyovou, když chtěla tancovat, s Luckou Vondráčkovou dělám choreografii, ale tam to není platba od hodiny, nýbrž od celé choreografie. Jinak moc zpěváků hodiny tance nechce, chodí radši posilovat.

Vadilo rodičům, že se chcete živit tancem? Přece jen tanec není fotbal ani hokej.
Tatínkovi to vadilo hodně. Dokud mě neuviděl s Unem, neuznával to. První dva roky byly peklo. Říkal mi, že si snad nemyslím, že mě to uživí. Nestál za mými tréninky, a zatímco já dřela, shazoval mě a trošku urážel. Pak šel na moje představení, mamka ho musela tedy vytáhnout, ale na konci přišel a řekl: "Dobrý to bylo." A já věděla, že mám vyhráno. Že to pochopil.

Leona "Qaša" Kvasnicová

Kolik je za vámi procent talentu a kolik dřiny?
Říkali mi odmalička, že jsem talentovaná, koneckonců i Richard Hes si mě všiml, když mě uviděl tancovat, chválil mi vytahaný nohy, postavu a sex-appeal, tak asi ve mně něco je, ale to samo o sobě nestačí. Nikdy jsem nebyla se sebou spokojená. Když skončil trénink a já měla pocit, že něco ještě není dobrý, zůstala jsem sama ve studiu a makala jsem, nikde nikdo, jen já, hudba a prázdný sál. Sama s muzikou – tohle miluju, to jsou moje intimní chvíle.

Pokazila jste někdy něco?
Myslíte v životě, nebo v tancování?

Původně jsem chtěla zůstat u tancování, ale na ten život jste mě teď nalákala mnohem víc.
To je složitější. Nemohu říct, že toho lituju, protože kdyby se to nestalo, nebyla bych teď s Martinem a neměla Matýska, ale byla jsem vdaná a rozvedla se. S mým bývalým manželem jsme spolu chodili pět let, pak jsme se vzali a po roce to skončili – a já lituju svého chování k němu. Opustil mě kvůli mému egoismu, protože já umím být sebestředná, vím to o sobě. Ten rozvod byla facka, snažím se chovat trochu jinak. Protože to, že si vymyslím, jak něco chci, je dobré pro tancování, ale ne pro lidi v životě kolem mě. Nechci opakovat své chyby.

Proměna se povedla?
Snažím se. Martin je tolerantní, ale když je toho moc, ozve se, řekne mi to. Můj bývalý partner to naopak tutlal v sobě, miloval mě natolik, že mě nechtěl měnit, ale ubíjelo ho to, až to jednoho dne prasklo a on řekl: "Dost, do teď jsem žil jen pro tebe, teď už potřebuju být sám sebou." Strašně jsem toho litovala, protože jsem ho měla ráda, ale skrze svou povahu jsem ho neviděla. Viděla jsem jen práci, sebe a svou kariéru a byla si jistá, že on bude pořád tady.

Byl tanečník?
Ano a geniální. I Martin tancuje.

Pravidlo v tanečním světě?
Nevím, zda by mě někdo mimo obor chápal.

Nebo nežárlil.
Nebo tak. Hodně holek má problém, že jejich partnerům vadí, když se jich někdo při tanci dotýká. Je také pravda, že na tanečním parketu často přeskočí jiskra. S Martinem jsme se seznámili přímo ve skupině. Samozřejmě jsme si říkali, že to nebude dělat dobrotu, ale stejně jsme to nevydrželi. Někdy se pohádáme při tréninku, ale přejde to.

Podruhé už jste se nevdala?
Už jsem vdaná byla a nedopadlo to dobře, tak kdyby to zase nedopadlo, ať se nemusím rozvádět. Trochu sarkastické, že. Ale hlavně jsem zjistila, že vztah nestojí na papíru. Jediný důvod je stejné příjmení. Matýsek má jméno po tatínkovi, ale myslím, že mu to dokážu jednou otevřeně vysvětlit. Na svatbě je nádherný ten den, kdy jste hvězda celého dne, ale pak je všechno stejné. A v onom "můj manžel – moje manželka" je strašně cítit ta samozřejmost, která, myslím, vůbec není pro vztah dobrá. Protože takové to bojování jednoho o druhého ustrne. A já bych si to chtěla pro sebe nechat.

Dokázala byste označit nejkrásnější rok svého života?
Asi ten po maturitě, kdy jsem už nemusela chodit do školy, ale ani se nemusela starat o to, kde budu bydlet a zda budu mít na nájem. Jezdila jsem s Unem, chodila s klukem z brněnské taneční skupiny Crazy Dancers a žili jsme naplno. Třeba jsme zastavili dopravu, vjeli do křižovatky, dali dvě bedny doprostřed a dvě minuty tancovali.

To bych chtěla vidět, ty nervózní řidiče.
Ale oni koukali! Byl to úžasný pouliční free život tanečníků. V létě v Mnichově jsme zase rozbalili kazeťák na Marienplatzu a tančili za peníze do klobouku.

Dnes byste si už netroufla?
Ale asi ano, jenže kdo má čas na takové legrácky.

Takový Michael Jackson si pro změnu troufne na stará kolena hned na deset koncertů.
Bez něj by nebyla spousta dnešních věcí. Jsou s Madonnou průkopníci, kteří vyšlapali cestu. Zpívají a tancují přitom nadoraz. Proto jsou na špičce. Mají talent, šťastnou hvězdu – ale je za nimi tvrdá dřina. O obou jsem četla knížku, takže vím, že oba skutečně byli dříči. Nemám ráda povrchní řeči, že stačí marketing, ukazovat se ve společnosti a umět se prodat. Ano, to taky, ale pořád jde hlavně o to, co člověk opravdu a poctivě umí. To je pro mne důležité, ne někoho ukecat, podplatit, s někým se vyspat. Jsou lidé, kteří to tak dělají a díky tomu se dostali daleko, ale já jim to nezávidím. Když se za sebou ohlédnu, chci se jen usmívat, mít dobrý pocit a nemuset se za nic stydět.