Lenka Vlasáková

Lenka Vlasáková | foto: Lucie Robinson

Lenka Vlasáková: Mladším partnerem jsem překvapila hlavně sama sebe

  • 115
O herečce Lence Vlasákové je hodně slyšet. Nejen díky filmu Kawasakiho růže, který je nominován na Českého lva. Se svým partnerem, Janem Dolanským, vychovává tři děti. Říká se o ní, že je striktní matka, svým potomkům například zakázala televizi, doma mají jen dřevěné hračky. "Znám i mnohem radikálnější," namítá ale Vlasáková.

Kdo u vás doma drží rodinnou kasu?
Kdo má zrovna peníze, zaplatí, co je potřeba. Investuje do oprav domu, nákupu jídla, do dovolené. U hereckého povolání je to s příjmy trochu komplikované, protože jeden rok může jeden z nás vydělávat velké peníze, druhý rok skoro nic.

Rodiče jsou oba ekonomové, dědeček byl také. Matematické geny vás minuly?
Ano, i když ne tak úplně. Na gymnáziu jsem z matematiky měla trojku. Ve třetím ročníku jsem se kvůli tomu rozčílila, protože mi kazila vysvědčení, a začala jsem se ji učit. Zjistila jsem, že když se na ni občas podívám, jde mi. Měla jsem známky na jedničku, ale protože nemůžete skočit o dva stupně, dostala jsem dvojku.

Proč jste se v porovnání s jinými obory rozhodla pro tak nelukrativní zaměstnání a stala se herečkou?
Myslíte, že je nelukrativní?

Asi jak u koho a jak kde, ale herci v Česku zrovna nepatří mezi skupinu lidí, kterých by se dotklo progresivní zdanění. Je to tak?
Představa, že se topíme v penězích, je samozřejmě absurdní. V téhle profesi to může být tak, že když natočíte film, přijdou vám řádově statisíce, ale další měsíc vyděláte jen dvacet tisíc. Musíte se s tím naučit žít.

Což předpokládá hlavně ukázněnost. Máte ji?
Moc ne. Zvlášť, když opravujeme dům, tak proudí peníze strašně rychle od nás. Ale herectví není nelukrativní povolání. Když se vám daří, můžete si žít jako střední třída.

A vám se daří?
Máme starší dům na okraji Prahy na hypotéku, i auto. Z tohoto pohledu daří. Dědeček František Vlasák byl do roku 1969 ministrem, pak musel z vlády odejít.

VIZITKA

* Lenka Vlasáková se narodila 27.dubna 1972 v Praze. Nyní žije v Újezdu nad Lesy.
* Vystudovala gymnázium a DAMU.
* Působila v divadlech Na Zábradlí, Řeznická, Rokoko, v Národním, hostuje v Divadelním spolku Kašpar, Divadle Bez zábradlí, Na Jezerce a ABC.
* V roce 1990 si poprvé zahrála ve filmu Houpačka, v roce 1998 získala za film Lea Českého lva. Hrála v televizním seriálu Hraběnky a ve filmech O rodičích a dětech, Pusinky, U mě dobrý.
* Je rozvedená. Z prvního manželství má dceru Sofii (13). Žije s hercem Janem Dolanským. Spolu mají Amélii (7) a Maximiliána (4)

Ovlivnilo to v dětství nějak váš život?
Popisoval mi situace, co se tenkrát dělo, jak ho pan Werich přemlouval, ať zůstane ve Vídni, ale mého dětství se to nijak nedotklo. Mám pocit, že v sedmdesátých letech se všem rodičům z jakési obrany podařilo vytvořit dětem barevný život. Rozhodně nemůžu říct, že bych byla traumatizovaná, že bych cítila, že jsme tu zamčení. To přišlo až v pubertě, kdy jsem chtěla vyrazit do Paříže, protože miluju Francii a její historii. Tehdy se mi všichni smáli, že se tam nikdy nepodívám. V ten moment mi omezení začalo docházet.

Dostala jste se tam nakonec?
Ne, až po revoluci. Vyrazila jsem tam okamžitě. Sbalila jsem nejlepší kamarádky a v osmnácti jsme se vydaly do Paříže. Samozřejmě jsem se okamžitě zamilovala do jednoho Francouze, už to vypadalo, že tam i zůstanu. Dokonce jsem do Paříže později utekla. Našim jsem řekla, že jedu za kamarádkou, přitom jsem vyrazila za láskou.

Co se s ní stalo?
Opustila jsem ji. Zjistila jsem, že mě vzali na DAMU. Stála jsem před volbou - buď Paříž a láska, nebo DAMU.

Nelitovala jste nikdy té volby?
Vůbec ne.

Máte tři děti. Jste přísná matka?
V jistém směru ano, až radikální. Vůči okolí mám nějaká pravidla, která jsem jasně nastavila a ostatní je respektují.

Jaká to jsou?
Tak například máme doma jen dřevěné hračky. Když babičky přinesou umělohmotné, poděkuju jim a vrátím je zpátky. Máme sice DVD, můžeme si pouštět filmy, ale ne televizi, tu jsem zakázala, nevidím v ní žádný přínos. Děti nechodí do klasické školy, ale waldorfské. Okolí mě kvůli tomu vnímá jako radikální matku, ale já znám i mnohem radikálnější.

Jak děti snášejí absenci televize v kolektivu ostatních?
Úplně normálně. Filmy znají z DVD, nejstarší dcera používá počítač, když je u svého otce, dívá se i na televizi.

Co vás přivedlo k tomu, že jste tak striktní?
To se těžko vysvětluje, snad nějaká intuice. Chovám se tak už od narození první dcery a nezměnilo se to ani při třetím dítěti. Ta škola je státní, ale na rozdíl od těch klasických v ní mají k dětem úplně jiný přístup. Nepracuje se v ní jen s pamětí, s logikou, s informacemi. Já jsem chtěla celistvější přístup k dítěti, který nebude rozvíjet jen jednu jeho oblast, ale celou osobnost.

Když jsou vaše děti s ostatními, které chodí do klasické školy, je vidět nějaký rozdíl?
Určitě, jsou otevřenější, mají větší jistotu. Už jenom tím, že děti ve waldorfské škole hrají na hudební nástroje, neustále něco tvoří rukama, tak mají "probuzeného" celého člověka, nejen hlavu.

Lenka Vlasáková.

Od nového roku se snížila mateřská dovolená. Jste pro její zvýšení?
Určitě. V momentě, kdy se vám narodí dítě, tak se vám změní sociální postavení. Přijdete o jeden plat, což je výrazný zásah do rodinného rozpočtu. Mateřskou bych ustálila, aby s příjmem rodina mohla počítat. Rozhodně bych ji nesnižovala, protože v ten moment máte pocit, že mateřství je za trest. Jestli nechceme, aby všechny matky odložily děti do jeslí a nastupovaly hned po porodu do práce, ale aby nám tu vyrostla generace citově stabilní a plnohodnotná, tak stát mateřství podporovat musí.

Chyběly vám po narození některého z dětí peníze?
Při narození první dcery ne, ani u nejmladšího Maxe. V té době Honza točil a já šla poměrně brzo zpátky do práce. Ale po narození Amálky nám chyběly strašně. To byl rok, kdy jsem neměla ani na to, jít si koupit pro sebe oblečení do second handu.

Jak jste to vyřešili?
Pomáhali nám rodiče, občas nakoupili pleny, někdy naplnili ledničku. Rozhodně to nebylo nic příjemného, ale na druhou stranu mám tyhle výkyvy docela ráda, protože v tu chvíli si uvědomíte hodnotu peněz. Někdy je léčivé je nemít.

Myslíte, že se partneři v tom, zda mít, nebo nemít dítě rozhodují podle výše mateřské?
Takových lidí je hodně. Pro spoustu párů výše mateřské hraje velkou roli.

Vy sama jste s ní také kalkulovala?
Ne, u nás to prostě přišlo. (smích) Ani jedno z dětí není plánované.

Takže klidně může přijít mimo plán i další, už čtvrté?
Uvidíme, ale přiznám se, už začínám mít ráda svůj klid. Prožívám ho teprve poslední měsíc a je to příjemné. Děti už trochu povyrostly, nevyžadují takovou péči, jsou ve škole a školce a volnost je velmi příjemná. Něco takového už jsem dlouho nezažila.

Co s nově získaným časem děláte?
Spím! Pořád spím, za ty roky mám spánkový dluh. Těšila jsem se, že budu číst, ale ještě ani na to nemám chuť a sílu.

První dcera se vám narodila před třinácti lety. Změnila se od té doby prestiž matek?
Ten rozdíl je radikální. Sofie se narodila po tom, co se Demi Moore nechala nafotit s bříškem, kdy se začal pěstovat kult matky a rodičovství. Změna je vidět všude, na přístupu k matkám v obchodech, kavárnách, vznikla mateřská centra. Líbí se mi, že matky mohly vyjít z jakési izolace. Ta byla obrovská, teď je prestižní být matkou. Na druhou stranu je ale pořád co zlepšovat. Třeba v přístupu zaměstnavatelů k matkám, vytváření firemních školek, půlúvazků.

Trénovala jste na mateřské nějak svoji hereckou formu, abyste nevyšla ze cviku?
Tak to rozhodně ne, to neumím. Když jsem porodila, práce šla stranou, pak jsem do ní zase naskočila.

Co bylo při návratu do práce nejtěžší?
Odstřihnout se od toho, co se děje doma. A pak také dát zase práci důležitost. Když se stanete matkou, hraní vám přijde nedůležité, práce je až na druhém místě. Po každém dítěti mi nějakou dobu trvalo dát práci i děti na stejnou úroveň. Dnes už to mám vyrovnané.

Kdysi jste o sobě prohlásila, že jste špatná herečka. Už o sobě můžete říct, že jste dobrá?
(váhá) Někdy ano, někdy zase ne.

To nezní moc sebevědomě.
Myslím, že v momentě, kdy si začnete myslet, že jste dobrá herečka, je to cesta do pekla. Podle mě je na hercích nejzajímavější nejistota, rozechvění, hledání se, díky tomu se můžete dostat jinam. Ve chvíli, kdy máte pocit, že jste hotová herečka, ustrnete na místě, což já nechci. Už se sebou umím pracovat, vím, co dělat, abych za sebou viděla nějaké výsledky, ale jestli jsem dobrá, nebo špatná, to už neřeším.

Podobné pochybnosti si o sobě dovolí říct nahlas většinou jen ženy. Jsou muži sebevědomější?
Muži, zvlášť ti po padesátce, mají větší sklon k zatuhnutí, k ustrnutí, užívání si prestiže, jistoty ze sebe samého, ženy více hledají. Když pak muže někdo zpochybní, mají to o to těžší. Můj tatínek celý život jako ekonom pracoval na vysokých postech, pak o ně přišel a rozhodilo ho to tak, že už se nikdy nevzpamatoval. Sebejistota je dobrá, ale když v ní ustrnete, nehledáte jiné možnosti, pak je pád o to těžší. V tom to mají ženy snazší. Navíc tím, že porodíme,máme více témat k řešení, nejen práci. Když o ni přijdeme, je to těžké, ale svět se nám nezhroutí.

Byla byste pro zavedení matriarchátu?
Vůbec ne, já jsem pro rovnováhu.

Máte ji doma?
Nemáme, ale učíme se ji získávat. Hledáme rovnováhu k naplnění našeho vztahu, naplnění pracovních ambicí, mateřských a otcovských rolí. Když se podívám na Honzu a na to, jak fungoval můj otec, nedá se to srovnat. Tatínek se nezapojoval do fungování rodiny vůbec, byl šéf, který nosil domů peníze, maminka zajišťovala všechno ostatní. Klasický model.

Jak se s pokusem o rovnováhu vypořádává přítel?
Bere ji, přijde mu to normální, ale někdy se stane, že těch povinností má víc. Když už si připadá moc jako matka, tak protestuje. Začne hledat svůj mužský element, aby se neztratil, čemuž já rozumím.

Když jste po rozvodu s jedním dítětem hledala partnera, ohlížela jste se víc na sebe, nebo na dítě?
Viděla jsem hlavně sebe. Už při rozvodu jsem si byla vědoma toho, že dceři ubližuju odchodem od jejího otce, ale v tu chvíli jsem potřebovala vyřešit svoje věci.

Cítila jste se jako sobec?
Sobecké to určitě bylo, ale žena má v takový moment myslet hlavně na sebe.

Lenka Vlasáková.

Jak potom dcera přijala nového partnera?
Pro ni to bylo těžké. Samozřejmě má na prvním místě svého otce, kterého miluje, respektuje, je to pro ni vzor, mají spolu krásný vztah. Naštěstí spolu všichni vycházíme dobře, bývalý manžel k nám chodí na oslavy, ale to nic nemění na tom, že dcera náš rozchod nepřijala. Nechtěla, abychom zrušili naše manželství. Chtěla, vlastně to chce i dnes, abychom byli všichni tři pohromadě. I když to není příjemné, jsem ráda, že o tom mluví, že mi to pak v osmnácti nevylije najednou na hlavu. Nejsem hrdá na to, že jsme náš vztah nezvládli, ale vím, že mně rozchod pomohl, že to bylo správné rozhodnutí.

Našla jste si o šest let mladšího přítele. Bylo to plánované, nebo náhoda?
Nic takového jsem neplánovala. Když se to stalo, překvapila jsem nejvíc sama sebe. Nikdy předtím jsem neměla mladšího muže. Honza je výrazná, charismatická osobnost a byl jí už ve třiadvaceti letech, kdy jsme se potkali. Má v sobě pravdivost a čistotu, ale zároveň nikdy nevíte, co udělá, což je příjemné, ale zároveň také náročné.

Čím vás po osmi letech ještě překvapí?
Teď naposledy tím, že si od Ježíška přál trubku, na kterou skutečně denně cvičí. Nečekala jsem, že bude tak odhodlaný.

Nastanou někdy situace, kdy si věkový rozdíl uvědomujete?
Snad až v poslední době, když u Sofie začala puberta. Její nástup byl razantní, já mám pro věci s ní spojené větší pochopení, nadhled, Honza je překvapený. Jinak ne. Věkový rozdíl byla jedna z věcí, na které jsem zapomněla, neuvědomuju si ho.

Kým se dnes cítíte být více - matkou, nebo partnerkou?
Nejvíc se cítím být ženou, která je matkou i partnerkou. Samozřejmě jsem tu maximálně pro své děti, jsem tu i pro přítele, ale i sama pro sebe.

Co je nejtěžší na tak velké rodině?
Vytvořit na celý týden "natáčecí plán". Zprodukovat, kdo koho a kde vyzvedne a kam ho zase odveze, to vyžaduje velkou dávku nadání.

Vždycky jste chtěla mít tři děti?
Lichý počet mi přijde ideální. I když to bude znít divně, mám pocit, že je v tom větší rovnováha, než když jsou sourozenci dva. Já sice vyrůstala jen s bratrem, ale oba moji rodiče pochází ze tří dětí.

Říká se: "Jedno dítě, žádné dítě." Souhlasíte?
Ne. Pro mě největší změna byla, když jsem šla z nuly na jedno dítě. To je tak radikální rozdíl, že větší být nemůže. Najednou nemáte starost jen o sebe, je tu někdo, kdo vás absolutně potřebuje, bezmezně miluje. Všechno je pak jinak. Neříkám, že další děti už nejsou změna, jsou, ale tou největší v životě ženy je narození prvního dítěte.

,