Lenka Krobotová
|
„U táty většinou stačí jen pohled nebo gesto, je celkem úsporný. Když vidím, že se usmívá nebo si z toho dělá srandu, cítím, že je to dobrý,“ popisuje herečka, jak vypadá pochvala od otce-režiséra Miroslava Krobota. Jejich společné začátky v Dejvickém divadle prý byly krušnější.
„Ze začátku to pro mě bylo hodně náročné a myslím, že i pro něj. Ale velmi brzo se ukázalo, že to půjde. Když jsme v divadle, beru ho prostě jako kolegu a kámoše. A když spolu druhý den jedeme s dětmi do zoo, v tu ránu je zase dědou a mým tátou.“
Nejvíc se před otcem styděla, když v divadle zkoušeli hru Příběhy obyčejného šílenství: „Režisér Petr Zelenka nás postavil do role potenciálních milenců. Navíc jsem byla o hodně mladší než teď, takže to pro mě byl velký oříšek.“
Lenka Krobotová při focení pro magazín ONA DNES.
I když si prý s věkem a zkušenostmi věří čím dál víc, se sebevědomím dodnes trochu bojuje. „Nějaký kus už jsem ušla, mám za sebou relativní úspěchy, takže si malinko víc věřím. Ale samozřejmě pořád míň v civilu než v divadle. Jsou dny, kdy si na jevišti přímo lebedím schovaná za postavou, kterou hraju. A jakmile slezu, jsem ráda, že se nemusím s nikým bavit,“ vysvětluje.
Herectví si vybrala paradoxně právě kvůli své introvertní povaze: „Čím dál víc si myslím, že mi divadlo kompenzuje to, co si v civilu nedovolím. Je to určitý druh terapie, často si skrze postavy hledám sebe samu. Na to jsem ale přišla až v posledních letech,“ dodává herečka.
