Rozhovor s Lenkou Krobotovou jsme připravovali ještě před porodem. Minulý týden se jí narodil syn Šimon.
Vaši rodiče jsou oba umělci a alespoň váš otec na mě působí jako velký bohém. Měla jste jako dítě volnější výchovu?
Naši nás nijak nesvazovali povinnostmi, ale ani nás nevodili nějak často do divadla. Někdo občas říká, že strávil svoje dětství zavřený v divadelní šatně. Já ani moji sourozenci ne.
Takže vás ani nenabízeli kolegům do dětských rolí?
Ne. První zkušenost byla až díky tomu, že maminku oslovila agentura, jestli nemá dceru, která by hrála na klavír. Dostala jsem pak roli v koprodukčním seriálu Wolfgang, který točil Juraj Herz. Bylo to o Mozartovi a já hrála jeho starší sestru Nannerl. Bylo to skvělé, ve čtrnácti letech jsem si užívala šaty, líčení, bydleli jsme v Hiltonu ve Vídni. Máma byla tenkrát těhotná a taky si to asi vychutnávala. K snídani nám nosili jahody až na pokoj.
Když vás to tak bavilo, jak to, že jste pak nešla rovnou na konzervatoř? To vás to tenkrát nelákalo?
Nechápu to, ale ne. Možná to bylo i tou výchovou. Měla jsem pocit, že naši mají úplně normální povolání, jen místo na úřad chodí do divadla. Prostě mě to nějak nenapadlo a šla jsem na gymnázium.
Co jste tehdy chtěla dělat?
Byla jsem humanitně zaměřená, takže jsem si myslela, že půjdu na filozofii a budu studovat jazyky. Angličtinu a francouzštinu. Zajímalo by mě, jestli bych měla teď větší uplatnění.
A jazyky vás pořád baví?
Snažím se oprašovat svoje znalosti. Chodila jsem na jazykovou základní školu a komické bylo, že jsem se dostala do skupiny, kde se od třetí třídy neučila angličtina, ale ruština. Chlubila jsem se doma, že už vím, co je sobáka, měla jsem pocit, že jsem světová. Naši ale vždycky řekli jen "hmmm".
Místo jazyků jste ale vystudovala DAMU a dostala se pak do Dejvického divadla, které je teď jedno z kultovních v Praze...
To byla velká souhra okolností. Když jsem tam nastoupila do Karamazových, tak se o Dejvickém divadle mluvilo spíš jako o zajímavé scéně. Kdybych dneska byla studentka, tak by mě to tam táhlo určitě ještě víc. Divadlo se dostalo do fáze, kdy je víc než dobrou zkušeností pracovat s lidmi, kteří tam jsou.
A váš otec je zdejší režisér a umělecký šéf.
Nečekala jsem, že skončím ve stejném divadle. Hrozně mě to zaskočilo.
Jak to?
Od začátku jsem věděla, že s tím nechce mít nic společného a že z toho není vůbec nadšený. Dneska to chápu, když jsem v obraze, co všechno tahle práce obnáší.
Maminka je herečka, taky nebyla nadšená?
Ne, ta mě spíš podporovala. Chtěla, abych si vyzkoušela, co mě táhne. Táta byl také jeden z důvodů, proč jsem se hlásila na činohru, a ne na alternativní herectví, kde on učil a učí. Během školy jsem cítila, že mě sleduje, ale byla jsem přesvědčená, že se s ním nepotkám. Byl to pro mě zázrak, že to nakonec takhle dopadlo. Do divadla mě nepřivedl on, ale Lukáš Hlavica a svoje místo jsem si snad obhájila.
Hodně dětí z hereckých rodin má problém, že na ně kolegové koukají jako na protekční dítě. Setkala jste se s tím také?
To vám do očí nikdo neřekne, a když, tak v jiném než ve střízlivém stavu. Občas jsem cítila, že na mě někdo kouká skrz prsty. Není třeba to vnímat, ale souvisí to s vírou sama v sebe. A taky vím, jaké povahové vlastnosti v tomhle směru má můj otec. Kdybych mu nevyhovovala, kdyby nebyl spokojený s mou prací, tak bych už v tomhle divadle dávno nehrála. Neodpustil by mi žádný malér, podraz, nespolehlivost nebo nedostatek talentu.
Jak dlouho trvalo, než jste si začala být jistá, že je asi spokojený?
První představení, ve kterém jsem tam v jeho režii hrála, byl Oblomov. I táta se bál, jestli spolu můžeme spolupracovat a komunikovat. Tohle představení byla jedna velká zkouška. Při práci jsem ho ale vůbec nevnímala jako tátu. Perfektně pracuje s herci, takže mi ani nedal příležitost tápat. To jsem ale v Dejvicích byla jako host, stálé angažmá jsem dostala později.
V Příbězích obyčejného šílenství jste hrála dokonce jeho milenku. To musel být divný pocit.
To bylo jen naznačené. Pro mě bylo horší být s ním vůbec na jevišti. Mám k němu respekt, i když je v hledišti, a teď jsem s ním měla hrát. To se u mě projevovalo tak, že jsem při zkouškách nemohla chodit, mluvit, koktala jsem. Pak jsem pochopila, že v rámci sebezáchovy musím začít zkoušet, a překonala jsem to. Kolegové se tenkrát docela bavili.
Překvapilo mě, že s tak něžnou tváří jen málokdy hrajete romantické typy.
Já si to vždycky přizpůsobím trochu sobě. Ne že bych je nerada hrála, ale jsem uvnitř složitější a vždycky z toho vyleze něco jiného. Kdybych hrála role doslova romanticky, tak bych asi působila směšně. Ale svým způsobem nekomplikovaná a romantická byla role doktorky v seriálu Poslední sezóna. Pořád naivně doufala, že se objekt její touhy rozvede a bude s ní.
Vy byste do takového vztahu nešla?
Na jejím místě bych to dávno vzdala.
Moc často vás ve filmu není vidět. Souvisí to s tím, že se tu objevují pořád stejné obličeje?
Možná jsme tu na malém rybníku. Vážím si, když režisér pro svůj první film sáhne po neznámých divadelních hercích, kteří mu prvoplánově návštěvnost rozhodně nezaručí.
Vídáte často režiséry v divadle?
Spíš sporadicky. I když v posledních letech k nám chodí častěji a asi spíš na dobré představení. Nevím, jak moc jezdí lovit neznámé talenty.
Vás někdo takový ulovil?
Takový je třeba Julius Ševčík, který mě obsadil do Restartu. Tam jsem nehrála žádnou naivku, ale holku, která je uvnitř křehká, ale snaží se to maskovat. Z určitého pohledu to nakonec byla taky romantika, ale mnohem pravdivější.
Jeden z vašich posledních filmů, Bratři Karamazovi, je také divadelní představení, které hrajete v Dejvickém divadle. Hrálo se vám snadněji před kamerou, nebo na jevišti?
Inscenace Karamazových se hraje a vyvíjí osm let. Natáčení byl úplně nový impuls, vycházející z touhy Petra Zelenky toto představení určitým způsobem archivovat, z trochu jiného, nového scénáře, vyžadujícího jiné herecké prostředky, už proto, že jsme nehráli jen Dostojevského postavy, ale i sami sebe.
Možná je to takové klišé, ale říká se, že divadlo nepřeje dlouhodobým vztahům, ale vaši jsou spolu pořád. Jsou opravdu výjimka?
Trochu ano. Oni jsou klasické potvrzení toho, že rozdílné povahy spolu mohou vydržet jen díky toleranci. Kdyby ji oba neměli, tak jsou podle mě dávno rozvedení.
Posloucháte tátu v divadle, nebo si jako jeho dcera dovolíte odporovat?
Těžko se to popisuje, ale on čím je starší, tím víc mlčí. V jednom rozhovoru to přesně řekl Petr Zelenka, který u nás dělal Příběhy obyčejného šílenství: "On Mirek nic moc neříkal, ale to, jak mlčel, kdy mlčel a jak dlouho mlčel, vyjadřovalo, jak je spokojený." My už si moc věcí říkat nemusíme, on nás směruje nenápadně. Dává nám dost velkou svobodu. Je to i zrádné. Všichni se bojíme, protože když se tak dobře známe, je strašně snadné sklouznout do zajetých odpočinkových kolejí. To by pak mohla být velká nuda.
Žádné hádky?
Neodporuju, ale dovolím si říct svůj názor. No a pak sleduju, jak mlčí...
Byla jste stejně tolerantní dcera i v pubertě?
To jsem byla hrozně drzá. Měla jsem těžkou pubertu.
S kým jste se hádala víc?
Určitě s mámou, táta má dodneška větší autoritu.
Jste tolerantní i ke svému partnerovi?
Už jsem poučená z předešlých vztahů, tak doufám, že jsem, a snad jsem si vybrala i takového partnera. Roli hrají určitě i rodiče – ať chcete nebo ne, tak ve vás něco zanechají. Víte, že přes hádky a nedorozumění se člověk může dobrat k závěru na určité úrovni. Naši na sebe třeba nikdy nebyli sprostí.
Váš přítel je muzikant na volné noze. Počítáte s tím, že ho víc zapojíte do kolotoče s dítětem?
Jasně, ale stejně bude komplikované zavést nějaký režim nebo systém. Zuzana Stivínová mi říkala, že netušila, že jako matka bude muset být hlavně produkční. Věřím, že to nějak skloubíme. Zatím to vypadá, že by mi mohlo vyjít i nějaké natáčení.
Chodí se na vás partner dívat do divadla?
Ano, chodí. Doplňujeme se navzájem. Jsem ráda, že není z naší branže, ale přitom je vlastně taky z uměleckého světa. Začal chodit do divadla hodně kvůli mně a Dejvické divadlo ho podle všeho docela baví. Dokonce si už i zkusil divadelní muziku.
Když vyrazíte spolu, kam jdete častěji, na koncert, nebo do divadla?
V poslední době vede muzika. Co jsme spolu, chodím víc na koncerty než dřív. Partner mi doplňuje vzdělání.
Říká se, že když žena v určitém věku potká zajímavého muže, tak se na něj podvědomě kouká jako na potenciálního otce svých dětí. Co si o téhle teorii myslíte?
Když jsem byla mladší, tak jsem vždycky měla pocit, že to je napořád. Všechny rozchody jsem nesla těžce. Otce svých dětí jsem v uvozovkách začala hledat až tak před pěti lety. Někdy nastalo pnutí, kdy cit a rozum radily rozdílně. S tím jsem chvíli bojovala, a možná proto jsem byla nějakou dobu sama. Jsem emocionální, a tak bylo jasné, že se stejně zase "zamiluju", ale měla jsem už docela jasnou představu. Zajímavé bylo, že moje kamarádka, když viděla mého současného přítele, mi pak řekla: "Tohle je otec tvých dětí." Já byla zamilovaná, ale znali jsme se v tu dobu jen čtrnáct dnů. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, věděla to právě ona jako jedna z prvních.
Vdaná ale nejste?
Měli jsme mít svatbu teď v létě, ale nějak jsme to nestihli. Tak snad za rok, ale zásnubní prstýnek nosím.
Jste praktická? To není zrovna vlastnost typická pro herečku.
Doufám, že jsem.
Řekla jste to totiž v jednom ze starších rozhovorů, tak mě zajímá, jestli se vaše praktičnost projevuje právě teď, těsně před porodem?
Ale jo, všechno mám připravené, tak snad ano. Vždycky se snažím být realistkou a stát nohama na zemi... není to vždycky jednoduché.
I teď stojíte pevně?
Teď zrovna se mi to moc nedaří. Mám pořád pocit, jako bych byla na nějaké droze (směje se). Připadám si, jako v nějakém jiném vesmíru. Lítám na obrovském mraku svých emocí.
A jaké jsou? Dobré, nebo zlé?
Mám velké výkyvy. Emocionálně si připadám jako na velké houpačce. Uklidňuji se tím, že by to mělo být docela normální, v mém stavu.
Vnímáte, že reagujete přecitlivěle? To vám docela závidím.
Já jsem i normálně dost emocionální typ. Spoustu věcí vnímám a hodně věcí si příliš připouštím. Pro herectví je to spíš výhoda, ale teď je to hodně velký extrém. Jeden den se probudím do velké euforie, další ráno mám depresi. Jednou je mi smutno, že na mě nikdo nemyslí, nikdo nezavolá – druhý den jsem šťastná, že nikdo nevolá...
Kdo to odnáší nejvíc?
Asi partner, ale i on má teď svoje stavy. Musí mnohem víc pracovat, když já jsem doma. Asi je unavenější, takže to na sebe tak trochu přenášíme. Je to ale v přijatelné míře, jsme schopní si to vysvětlit.
Většina žen teď doma trpěla, když se jejich partneři dívali na fotbal. Co vy?
Já ne. Fotbal moc neprožívám, spíš mě baví hokej. A partner u mě stoupl v ceně, protože se na fotbal nedívá vůbec. Když o něco jde, tak si z toho spíš dělá srandu. Asi bych to neměla říkat, ale baví se tím, kolik lidí se dokáže kvůli hře tak naštvat. Tuhle zálibu s ním sdílí kolega z divadla Jarda Plesl. Posílají si SMS zprávy a "fandí" soupeři. Dělají si z toho spíš legraci.
Co si tak píšou?
To nemůžu říct, někdo by si na ně taky mohl počíhat.
Prý máte záchvaty úklidu?
To mám.
K těhotenství úklid patří...
Mě to přepadává hlavně tehdy, když jsem hodně unavená. Teď je to horší, přes břicho už se nemůžu tolik ohýbat, což uklízení komplikuje. Dřív mě to chytalo hlavně v noci, když jsem přišla z večírku, byla jsem rozpumpovaná a nemohla spát. Tak jsem začala vytírat, mýt okna, přerovnávat skříně. Mně je těhotenství a bříško hrozně milé, ale na druhou stranu mi vadí, jak mě hrozně svazuje. Mám psychicky chuť dělat daleko víc věcí, než na co fyzicky stačím. Když někam jdu, musím jít pomaleji, než jsem byla zvyklá, a na tahle omezení si nějak hůř zvykám.
Jestli vy nejste moc aktivní.
Jsem pobíhač, nevydržím dlouho sedět a můj přítel to má podobné. Teď se děsím, že budeme mít hyperaktivní dítě.
Já nejsem moc sportovní typ, ale když jsem byla těhotná, přepadaly mě chutě jít bruslit nebo běhat, takže vám docela rozumím.
To asi souvisí s tím, že člověk nejvíc touží po tom, co zrovna nemá. To platí i pro mě. Když jsem pocítila mateřské pudy, tak jsem se modlila, aby bylo všechno v pořádku. To naštěstí bylo, neměla jsem žádné komplikace, hladce proběhlo početí i těhotenství. Přesto se v tomhle posledním stádiu těším, až si vezmu normální džíny a košili. Mám chuť jít tancovat, což už opravdu nejde.
Dnes je moderní připravovat se na porod. Jak to prožíváte vy?
Chodila jsem na takové ty předporodní kurzy, dulu jsem tedy odmítla, ale nedalo mi to, a z části jsem absolvovala kurzy dva, abych měla srovnání. Bylo to totéž a já aspoň ukojila tu touhu po poznání. Chodila jsem i na cvičení, je mi jasné, že už to v takovém klidu nikdy nezažiju – když už člověk jedno dítě má, tak asi na tyhle všechny hodiny a kurzy tolik času nebude.
Co snášíte vůbec nejhůř?
Vadí mi být zavřená sama doma. Příbuzní o mě trochu mají strach, říkají, že bych měla zvolnit. Tak do sedmého měsíce mě docela chápali, teď už tak tolerantní nejsou. Ale jsem opatrná a už se mi ani samotné nikam moc nechce. Dlouho jsem se snažila dělat všechno jako dřív spíš z takové duševní potřeby.
Cítíte se před porodem jako před premiérou?
Je to přesně tak. Není to klasický strach, spíš nervozita. Možná to bude znít komicky, ale před premiérou si říkám "abych všechno řekla" čili hlavně aby mě to při porodu moc nepřekvapilo, abych to zvládla a našla potřebnou sílu.
Máte už představu, jak to bude s divadlem po porodu?
Chci si to užít, ale je mi jasné, že se budu časem potřebovat vybít i jinak. Nevydržím dlouho v klidu, ale možná překvapím sama sebe. Třeba se do práce hrnout nebudu. Myslím, že na představení bych jezdila už tak za půl roku. Se zkoušením to už tak jasně nevidím.
Lenka KrobotováNarodila se 10. března 1977 v Plzni. Její matka je herečka Divadla ABC Hana Doulová, otec je umělecký šéf Dejvického divadla, režisér a příležitostný herec Miroslav Krobot. Má dva mladší bratry. Její první herecká zkušenost byl televizní seriál Juraje Herze Wolfgang. Vystudovala gymnázium a DAMU. Už na akademii hostovala v několika pražských divadlech. V roce 2002 se stala členkou Dejvického divadla. Hrála v Bratrech Karamazových, Příbězích obyčejného šílenství, Tereminovi a mnoha dalších. Zatím největší filmovou příležitost dostala ve snímku česko-finské koprodukce Restart, kde hrála hlavní ženskou postavu. Žije s muzikantem Václavem Havelkou ze skupiny Please the Trees. |
