Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Porodila jsem doma a dočkala se šikany, říká zpěvačka Lenka Dusilová

  4:35aktualizováno  4:35
O Lence Dusilové se jako o jedné z našich nejlepších zpěvaček mluví často. Zato ona sama o sobě mluví co nejméně. O to cennější je její povídání o přerodu zamindrákované holky, drogách, hledání sebe samé, mateřství a pravdě o domácím porodu.

Zpěvačka Lenka Dusilová | foto: Adam Holý

Vizitka

  • Narodila se v roce 1975 v Karlových Varech.
  • V 10 letech zhudebnila první text a o tři roky později začala zpívat v Bambini di Praga.
  • Coby frontmanka své první kapely Sluníčko  (1991 – 1995) získala nominaci Akademie populární hudby v kategorii Objev roku.
  • S Davidem Kollerem (Lucie) zakládá kapelu Pusa (1994 – 97)a jejich píseň Muka je nominována na cenu Anděl.
  • V roce 2000 obdržela od Akademie populární hudby svého prvního Anděla jako nejlepší zpěvačka a od té doby jich má již šest.
  • Po vydání na sólovou dráhou spolupracovala s kapelou Čechomor a v současnosti je obklopena kapelou Baromantika, se kterou vydává již  druhou desku.
  • Její aktuální nová deska se jmenuje V hodině smrti.
  • Má syna Edwarda. Žije s přítelem v Praze.

V těch několika málo rozhovorech, které jste poskytla za více než dvacet let kariéry, mluvíte pokaždé o tom, že se hledáte. Je to náhoda?
Ne, já jsem celoživotně hledající. Nevím sice už přesně, co jsem hledala, když mi bylo 17 nebo 25, ale vím, že jsem neklidná povaha, která netouží po stojatých vodách, nudě a stereotypu. Dneska už mám ale vnitřně poměrně klidné období a zaměřuju se spíš na to, co je kolem mě. Vnímám víc prostředí, ve kterém žiju.

Dřív jste se hroužila do nitra?
Vždycky jsem egocentricky řešila sama sebe. Byla tam sebelítost, hledání chyb v okolí místo u sebe. Dovedlo mě to na dno. Ale nebýt toho, asi bych se asi o sobě nedozvěděla spoustu věcí.

K čemu vás ten proces sebepoznávání dovedl?
K nějakému uvědomění si, že problém musí člověk hledat nejdřív u sebe. Bývala jsem dost negativně naladěná. Měla jsem pocit, že všechno špatné je okolo mě, ne ve mně. A pak jsem se stávala sebedestruktivní. Asi jsem se nevědomky za něco trestala.

Nechci nic snižovat, ale nebyla to jen pubertální revolta?
Puberta asi revolta je z podstaty, ale co to bylo u mě, nevím. Respektive když to teď zpětně analyzuji, tak byl problém v tom, že nemám vyřešeného otce. A ten se odráží v mých vztazích k mužům, k mužským autoritám a autoritám vůbec. Ale když mi bylo 15 a začala jsem hodně zlobit, takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Co se mi tehdy honilo hlavou, si nepamatuji. Nejspíš nějaké mindráky a touha zalíbit se zajímavým lidem, kteří na mě v těch klubech, kam se chodívalo pařit, působili jako hrdinové.

Chápu správně, že s vámi táta nežil?
Já tátu neznám. Ale už vím, jak to je.

Můžu se vás na to zeptat?
Táta prostě nebyl. Je strašně těžké o tom mluvit a nebýt konkrétní. A osobní příběh nechci vyprávět, nebylo by to fér třeba vůči mámě.

Fotogalerie

Ale jeho neexistence vás trápí.
U své čtvrté sólové desky jsem se inspirovala obdobím, kdy jsem řešila tajemství v rodině, které bylo pro mě hrozně důležité a týkalo se mého otce, ale současně se táhne o generace dál. Já tomuhle řešení rodinných konstelací říkám snímání klateb a považuji to za nutné. I utajované věci dítě totiž podvědomě vycítí a něco se v něm děje a nějak se pak celý život chová. Pokud se tedy mezitím nezničí. Proto je ozdravující přijít na to, jak je rodina postavená. Vím, že někdy se to nedá úplně dohledat, ale pokud má člověk kolem sebe žijící členy rodiny, je dobré z nich nějak mírumilovně pravdu dostat, než si ji odnesou do hrobu. Je důležitá proto, abych nepřenášela svoje sračky na moje děti. Teď dítě mám a věřím, že se mi podařilo dořešit některé věci včas.

Těžko byste opakovala stejnou chybu, říkám si , ale píše se, že otec vašeho dítěte není znám. Jen o něm nechcete mluvit?
Já prostě nevydávám tiskové zprávy o tom, s kým chodím a s kým mám dítě. Žiju s přítelem, otcem našeho dítěte a fungujeme jako normální rodina.

Záměrně nejmenujete?
Nevím, proč bych měla. Nepotřebuji náš vztah prezentovat, ale ani se s ním neskrývám. Žijeme normální rodinný život, ve čtvrti není zas takový problém nás potkat.

Zdá se, že jste ušla notný kus cesty. Když jste se na ní občas ztrácela, spoléhala jste vždycky sama na sebe, nebo jste hledala pomocnou ruku?
V podstatě si po ní jdu nějak sama, ale nepopírám, že jsem nikdy nevyhledala lidi, kteří se zabývají duchovními věcmi a psychologií. Člověk se občas potřebuje vypovídat a slyšet to, co z něho nevědomky padá, a pojmenovávat si věci. Je to úplně v pořádku, pokud si člověk neví s něčím rady.

Kdy vlastně nastal přerod rozervané holky plné pochyb a mindráků v ženu s vyhraněným názorem a jasnou cestou?
Postupně, mnoho let zpátky. Vždyť mi bude 39 a už toho nám dost za sebou.

Žádné zlomové okamžiky?
Já jsem asi v nějakém svém živoření, jak jsem svůj život tehdy vnímala, začala vidět světlo. Už to bude víc jak deset let. Dlouho jsem tehdy s někým chodila, měli jsme společné nahlížení světa, odrazili se ze dna a já si uvědomuji moment, kdy mi došlo, že já mám lidi ráda a že nesdílím negativní životní pocit tehdejšího partnera. Tak jsem odešla a od té doby směřuju k tomu, že žití není na hovno a že je dobré to, co se děje. Že mám nějaké schopnosti a dělám, co mě baví. V hlavě se přepnul nějaký program. Říká se tomu nejspíš osvícení.

Tím živořením asi nemyslíte jen nouzi finanční.
I tu jsem si zažila. V pubertě nebyly peníze, nebylo na mejdany a na drogy a člověk pořád někde škemral o pivo.

Jste jedna z mála známých osobností, která ač jinak nesdílná pro média, drogovou minulost přiznala. Jak to, že jste o tom neměla problém mluvit?
Možná má problém ten, kdo s tím není smířený. Já svůj životní příběh rozhodně nikomu nedoporučuju jako manuál, ale myslím si, že je docela dobré mluvit o blbých zkušenostech. Je lidské dělat chyby a je dobré se za ně nebičovat. To není řešení. Zato takhle ve vyřčeném se spousta lidí zrcadlí a někdo si řekne: „To jsem rád, že v tom nejsem sám“. Ale samozřejmě je to těžší se otevřít a mluvit o tom srozumitelně. A je to nebezpečné. Myslím, pokud to člověk špatně formuluje nebo to někdo špatně pochopí.

Nikdy jsem od vás neslyšela, oč přesně šlo. Experimentovala jste?
Tak devadesátky byly všeobecně dost divoké pro mojí generaci. Během několika let přišly vlny, kdy jsem do něčeho spadla, až to vyvrcholilo obdobím, kdy jsem nedělala ani hudbu a jenom kalila a brala nějaké halucinogeny nebo plácala dohromady kde co. Nebyla jsem jediná. Někdo to zvládl, jiný ne.

Zvládla jste dosud všechno v životě. Nedávno i novou roli matky. Co s vámi udělalo mateřství?
Zatím je to super. Edward je ještě malinkej a všechno mě teprve čeká. Zatím jsem začátečník.

Přemýšlela jste, zda chcete být matkou?
Nebyl to můj první pokus. Ale vždycky jsem to brala tak, že buď to tak bude, nebo ne. Přece jen mám v životě ještě jiný dar, hudbu. Proto jsem nikdy nebyla rozbitá z toho, že nemám děti. A když se to stalo, bylo to fakt příjemné překvapení. Vůbec jsem nepochybovala, spíš jsem se smála tomu paradoxu.

Očima autorky

Vypadá skvěle. Možná se v tom odráží i to, že prožívá jedno ze svých nejlepších období. Ať je to, jak je to, těžko se rozvzpomenu, kdy se mi líbila víc. Působí ve své štíhlé siluetě navýsost žensky, jemně.  Sešly jsme se hodně pozdě večer. Jindy čas nemá. Muzika a malý Edward a koneckonců zřejmě i rodinná instituce si žádají dost, zdá se. Ale v tuto pozdní hodinu už měla klid a povídaly jsme si dlouho. Je opatrná na sdělení, která považuje za příliš osobní, ale nevyhýbá se jim zcela. Než odpoví, zapátrá v nitru, zanoří se do něho a musíte pochopit, kam se dívá, aby vám někdy nedořčené výpovědi složily celý obraz.  A  pak vám dojde, jak je vnitřně bohatá.

I rodinný život jste si, čerstvě ve vztahu, uměla představit?
Já mám ráda svůj svět a je pro mě trochu problematické cítit se svázaná. To je fakt. Jenomže během těhotenství si něco naplánujete a ono to pak je stejně všechno úplně jinak. Jen se tomu člověk nesmí bránit. Když to udělá, dějí se průšvihy. Chci říct, že ač jsem zpočátku váhala, zda být „rodina”, nebo ne, bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Nechala jsem věci přirozeně plynout a nevpouštěla do nich ego. Dítě mi v tom hodně pomohlo.

Domácí porod nebyl váš společný nápad. Vy sama jste se spontánně rozhodla?
Já jsem neplánovala rodit doma a už vůbec ne sama. Potřebuji ale kontrolu nad věcmi kolem sebe, a tak mě logicky zajímalo, co se bude se mnou při porodu dít. Od doktorů jsem se nedozvěděla tolik, kolik jsem chtěla vědět, a proto jsem se během těhotenství zajímala o další příběhy a zkušenosti matek. Nakonec jsem se rozhodla pro střední cestu. Našla jsem si porodní asistentku a chtěla ji mít u sebe v porodnici místo partnera. Věděla jsem, že se tak budu cítit bezpečněji. Jsem srab a chtěla jsem to dokázat co nejpřirozeněji - limitováno mými schopnostmi. Případnou asistenci doktora jsem měla jako jistotu.

Promiňte tu odbočku, ale váš partner nechtěl u porodu být?
Domluvili jsme se tak. Myslím si, že to je především ženská záležitost.

Jestliže porod doma v plánu nebyl, jak k němu pak došlo?
Když začal porod, přijela porodní asistentka. Chtěla jsem zůstat první porodní dobu co nejdéle doma a včas se vydat do nemocnice. Jenomže porod se rozběhl rychle a dobře a ve chvíli, kdy byl ještě čas zamířit do porodnice, jsem si najednou nedovedla díky intenzitě představit, že odjedu. A tak jsem se po poradě s asistentkou rozhodla, že zůstanu doma. A jsem za to neskonale ráda. Cítím ale zodpovědnost za takovou výpověď do médií.

Rodila jsem doma

Jak se připravit a jaké byly reakce okolí? Své zkušenosti sdílejí maminky v diskuzi Domácí porod na fóru eMimino.cz

Z čeho máte obavy?
Bojím se, aby si někdo nevzal špatný příklad pod vlivem překroucené skutečnosti. Já u sebe měla odbornou péči, ale poté, co jsem nechtěla ohrozit porodní asistentku v jednom rozhovoru, vyšlo v bulváru zcela vytržené z kontextu, že jsem rodila doma sama, jen s máti. Přesto o tom nemůžu nemluvit. Kvůli následné negaci, ta mi totiž přišla hodně nespravedlivá. To není v pořádku, co se tady děje. Jak jsme manipulovatelní a bojíme se přirozených věcí v životě.

Co myslíte tou negací? Dívali se na vás skrz prsty, že jste vykročila mimo systém?
Rodila jsem mimo porodnici a pro některé instituce to byl najednou problém. Nevyhnula jsem se šikaně.

Zkusíte být konkrétnější?
Odmítnutí pediatra, problém na matrice. Všeobecně se lidi na domorodičky dívají jako na ty, co by pomalu chtěly zabít své dítě. Mají je za pošetilce, kterým nezáleží na zdraví potomka a taky za sobce. A přitom ženy, které rodí doma, jsou většinou vzdělané a poučené ženy a dobře vědí, co dělají. Jde jim v zásadě o to, aby se dítě narodilo bez zbytečných lékařských intervencí, přirozenou cestou v klidném a bezpečném prostředí. Aby dítě i rodička nebyly traumatizované. Chápu ale, že jsme každá jiná povaha. Pro některou je důležité, či dokonce nezbytné být v nemocnici, jiné svědčí rodit v klidu a intimitě. Mluvím samozřejmě o zdravé ženě a nerizikovém těhotenství. Já jsem jen překvapená, že tu nefungují jiné standardní alternativy porodní péče, běžné v jiných evropských státech.

Když mluvíte o pocitu bezpečí pro matku i dítě, jaký je onen autentický prožitek domácího porodu?
Rozhodně jsem necítila strach ani stres. Naopak jsem měla naprostý klid. Porodní asistentka mě vedla a chválila, že všechno dělám dobře. Dodávala mi odvahu a sebedůvěru. V bytě s námi byla ještě moje máma, která čekala ve střehu, kdyby bylo cokoliv potřeba. A já si pamatuji, že mě rušily i její kroky, když přecházela nervózně přes parkety v předsíni.

Panovalo naprosté ticho a klid?
Ano. A šero. Jedině tak jsem mohla jít do sebe, soustředit se.

Vám se Edward narodil do rukou?
Držela ho asistentka, já si netroufla. I když některé ženy to asi dokážou. Jde to. Rodíte v podřepu, opřená o postel. Je to ta úplně nejpřirozenější poloha.

Zakřičel si Edward vůbec?
Myslím, že jsem ho pořádně slyšela brečet asi až po pěti dnech. Samozřejmě nějaké kňouráníčko tam bylo, ale ne žádný zásadní pláč.

Ušetřen porodního traumatu, zdá se. Stejně jako jeho otec.
Ten přijel pár hodin po něm. A já měla při porodu pobaveně největší obavu, aby se stihl uklidit byt, než dorazí.

To, že jste přivedla na svět nový život a současně vydáváte desku s názvem „ V hodině smrti“ má nějakou souvislost?
Mezi zrozením a smrtí je křehká hranice. Ta deska ale není o umírání. Já v ní cítím silnou jiskru života. Je výzvou, aby se člověk nebál projít tmou, když je nutné opouštět staré světy, aby byl sám sebou, nenechal se zajmout v dogmatech a stereotypech a také přirozeně přijal tok času.

U vás nepovažuji za klišé, zeptat se: čím je pro vás muzika?
To je ta nejsilnější věc, co znám, co můžu dělat, co mě hodně baví a drží. Muzika je pro mě bezpečí a taky dobrá psychoterapie. Našla jsem si v hudbě svoje místo. Už vím, v čem jsem silná. Taky jsem si za dvacet let na scéně toho dost vyzkoušela, vytříbila vkus a dělám s lidmi, se kterými souzním a oni mi pomáhají mé sny realizovat. Bez hranic. V současnosti žiju Baromantikou a s lidmi, se kterými jsme udělali už druhou desku. Ta je potvrzením našeho společného rukopisu. Jo, a nejsme žádná alternativa, jo?! To jsou jenom předsudky.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.