Včera v odpoledních hodinách se v tramvaji číslo 22 na Karlově náměstí strhla hádka, která skončila lehkým ublížením na zdraví a škodou na hmotném majetku. Osmatřicetiletá L. T. vytkla pětatřicetiletému O. P. hlasité telefonování, a když tento i přes protesty ostatních cestujících nadále hulákal do mobilu, vytrhla mu přístroj, otloukla mu ho o hlavu a potom rozšlapala."
Tak tenhle článek zatím nikde nevyšel, ale je jen otázkou času, než budu já nebo někdo jiný doopravdy inzultovat halasného pozéra, který pod záminkou telefonního hovoru demonstruje na celou tramvaj svou důležitost, nebo klepnu, která veřejně probírá manželské poměry své švagrové. Hlasité telefonování na veřejnosti je špička ledovce jménem digitální buranství – špička zabodnutá do citlivého nervu všech lidí, které soukromí ostatních nezajímá nebo i obtěžuje.
Zabijácká zvonění a vlezlé pípání
Kdyby Guth-Jarkovský povstal z mrtvých a chtěl doplnit svá pravidla slušného chování, měl by docela dost práce. Se zapojením digitální techniky do běžného života vznikají situace, o kterých neměl popularizátor slušného chování ani ponětí. Zlaté pořadí podávání rukou nebo pomáhání do kabátu.
Například: proč mám jet do práce obohacena o informaci, že jedné paní budou pozítří operovat bércový vřed a ten kravaťák se squashovou raketou dneska už fakt vyběhne se svým šéfem a poví mu pěkně od plic, co si myslí o té jeho pitomé prezentaci? Mám tu paní politovat a kravaťáka poplácat po rameni, jaký je kabrňák?
Pak jsem si nedávno v čekárně u doktora pětkrát poslechla zvonění mobilu někoho vedle mě, komu přišlo veselé si tam nahrát protivný hlas: "Heléééé, zvedni tóóó, volá ti tchýýýně, ta kráááváááá!" Anebo se vám může stát, že na dálkové cestě autobusem vyfasujete sousedku, která bez přestání píše esemesky a nemá vypnuté pípání kláves.
Pipipípípipipi… Po dvaceti minutách by z toho začalo cukat víčko i nahluchlému jogínovi. A ještě perlička: seděli jste někdy v parku vedle teenagera, který si právě na telefonu vybírá co nejvíc ,cool‘ zvonění? Touha zahodit mu mobil do kopřiv byla téměř neodolatelná.
Moment, jsem strašně důležitý
V jednom americké bistru visí nápis: "Žádáme vás, abyste netelefonovali, když si objednáváte, nebo budeme nuceni vás poslat zpět na konec fronty." V jiné restauraci zase umístili ke vchodu varování: "Náš šéfkuchař si vyhrazuje právo hodit váš mobil do friťáku." A kdo by se mu divil.
V internetové diskuzi pod tímto nápisem se dočtete několik reakcí servírek a číšníků, které extrémně důležití telefonisté zdržují při objednávání jídla: "Pracuji jako servírka na letišti a každý den se mi stane, že čekám na objednávku, dokud zákazník nedotelefonuje. Někdy se z legrace schovám a koukám, jak telefonista natahuje krk, aby zjistil, kde jsem. Protože oni kolikrát ani nevolají, jenom chtějí vypadat strašně důležitě."
Občas se i stává, že servírka někoho osloví, co si bude přát, protože si nevšimne telefonu přilepeného k uchu, a zákazník ji zarazí: "Moment!" Pak dokončí hovor, zatímco ona čeká, a teprve potom si milostivě objedná.
Zastavte žoviální hračičky!
Elektronickou poštu používá většina lidí v práci, takže hodně společností má pro své zaměstnance jakýsi kodex slušného psaní e-mailů. Kromě samozřejmostí, jako je "pište gramaticky správně a před odesláním si po sobě mail přečtěte", v něm najdete i to, že není slušné kopírovat části jiných mailů bez souhlasu autora nebo že máte používat smysluplné předměty.
Když vám totiž přijde od kolegy zpráva s předmětem Kukuč, necháte si ji na konec dne, protože čekáte nějakou vtipnou poznámku, a pak můžete zjistit, že jste projeli důležitou schůzku.
Maily nevytáčejí tolik lidí jako mobilní telefony, protože nejsou tak hlasité a zatím ani tak všudypřítomné. (I když není výjimka narazit v kavárně na muže a ženu, kteří sedí u jednoho stolu a každý hledí do svého laptopu.) I tak nás ale umí nadzvednout.
Specialitou některých ,mladých a dynamických‘ firem například je, že vám jejich pracovníci v mailu automaticky tykají nebo vás oslovují zdrobnělinou křestního jména. Pár takových zpráv s oslovením "Ahoj Leni" jsem dlouho zkoumala v domnění, že odesilatele musím znát, když mi říká stejně jako moje máma. Samostatnou kapitolou jsou i ,vtipné‘ nebo ,moudré‘ sestavy fotografií doprovázené sladkobolnou hudbou, které zatláskají půl paměti počítače. Nemluvě o řetězových mailech – ty byly otravné už v době, kdy to ještě byly dopisy.
Lekce digitální slušnosti
Možná by se běžná pravidla digikety (digitální etikety) měla vyučovat v tanečních, kde jsme se učili chovat se jako pán a dáma. Nebo by to mohl být předmět tak v sedmé třídě základní školy. Zkusím dát dohromady jeho osnovy:
1. Mobil není ledvina, když ho nebudete mít u sebe, neumřete. Neberte hovory za jízdy (v autě i na kole), neberte si mobil do vany a neberte si to osobně, když vám někdo hodinku nebere hovory. A v letadle, v divadle, v kině a u doktora telefon prostě vypněte.
2. Nosit celý den v uchu bluetooth sluchátko a mluvit do něj vám brzy zajistí pobyt v psychiatrické léčebně. Určitě jsou na světě osoby tak důležité, že je v zájmu lidstva nutné, aby byly neustále na příjmu, ale nikdo z nás to s velkou pravděpodobností nebude.
3. Netelefonujte tam, kde vás slyší cizí lidé, pokud nejde o život. Všechno ostatní počká. Spolupacienty, spolucestující a sousedy ve výtahu nezajímá váš zdravotní stav, rozbor víkendového fotbalového utkání vašeho klubu ani hulákání: "Có? Já tě neslyšim! Asi nemáš signál, jdi kousek vedle. Dobrý? Slyšíš mě? Có?"
4. Nenastavujte si na telefon jako zvonění cokoliv, co vás samotné po pátém poslechu vytáčí. Třeba zvuk nosorožce v říji, hlášky typu: "Já zvoním, já pořád zvoním, tak zvedne mě někdo?" nebo hlas opilého moravského ogara. To všechno se bohužel dá koupit.
5. Až budete pracovat, oslovujte v oficiálních mailech lidi tak, jak byste je oslovovali v dopisech nebo při osobním setkání. Nechte si manýry amerických managerů od cesty, netykejte každému automaticky po třetím mailu a nepřikládejte velké nevyžádáné přílohy.
6. Vtipné mailové obdoby řetězových dopisů posílejte jen osobním známým. Kolegy v práci může záplava zaručených receptů na štěstí a povinnost rozesílat je dvaceti dalším adresátům dost iritovat.
7. Maily i esemesky jsou soukromá korespondence. Nekoukejte někomu přes rameno, když je píše. Ani když potřebujete na obrazovce zjistit, kolik je hodin.
Já opravdu doufám, že se to s digitální etiketou zlepší, jinak si článek z úvodu tohoto textu brzy přečtete v černé kronice a já půjdu za katr. Tam se aspoň telefonuje tajně.
Jste mobilní hulvát? Otestujte se
Nejde o mluvení do sluchátka, to zvládne i cvičený šimpanz, ale o to, jak se svým mobilem zacházíme. Stačí, když odpovíte ano nebo ne:
1. Pošlete někomu SMS a on ihned neodpoví. Začnete mu volat a bombardovat ho zprávami, dokud se neozve, případně obvoláváte jeho rodinu?
2. V autě vám zvoní mobil a vy nemáte handsfree sadu. Otočíte se pro něj na zadní sedačku, přijmete hovor a telefonujete s mobilem mezi uchem a ramenem?
3. Sedíte ve vlaku, zavolá vám kamarádka a chce probírat svého bídáka bývalého manžela. Rozeberete s ní dopodrobna, jaký je to šmejd a příslušník nižší rasy i když sedíte v plném kupé?
4. Nosíte mobil i na záchod, máte ho vedle vany, spíte s ním pod polštářem a když máte volnou chvilku, hrajete na něm hry nebo si aspoň měníte obrázek na displeji?
5. Vašemu partnerovi/partnerce přijde zpráva na telefon, který si nechal/nechala doma. Přečtete si ji?
Určitě je vám jasné, že kterékoliv ANO v tomto testu je špatně. Musíme to pochopit a naučit i svoje děti, dřív než přijde další komunikační vynález. Představte si, že by vedle vás ve vlaku někdo vedl soukromý videohovor, nebo mu na klíně seděl hologram jeho šéfa.
Co vám vadí na mobilní koumunikaci nejvíc?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 neděle 18. července 2010. Anketa je uzavřena.
