Ona
Lejla Abbasová

Lejla Abbasová | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Lejla Abbasová: Řídím se instinktem. Když zapnu mozek, tak se ztratím

  • 99
V klidu a míru se Lejla Abbasová rozešla s otcem svého syna Davida, a to i díky rodinným konferencím, které koordinuje. Migraci považuje za přirozenou, ale v rozhovoru pro magazín Rodina DNES varuje, že pokud bílý člověk nezmění svůj přístup k životu, tak rozvojové národy bílou rasu převálcují.

Fotografovala jste se v zahradě Trojského zámečku, ale nějak jste tam zabloudila. Bloudíte i v životě?
Párkrát jsem se ztratila, ale vždycky jsem se zase našla a to dočasné bloudění jsem brala jako pozitivní výhybku z normálu. Takže: ano, ztratila, ale bylo to pro dobro věci.

Lejla Abbasová

  • Narodila se před 36 lety, je dcerou Súdánce a Češky, má ještě sestru Aidu.
  • Už v 18 letech moderovala v televizi, působila i jako dramaturgyně a autorka scénářů , dokonce si zahrál a ve filmu.
  • V současné době uvádí společenské večírky, sportovní akce, konference a programy pro děti.
  • V letech 2009–2010 pracovala jako tisková mluvčí a poradkyně ministra pro lidská práva Michaela Kocába.
  • Později s ním nějaký čas žila, mají syna Davida.

Ztrácíte se i v reálu?
To ne, mám dobrý orientační smysl, který je ale spíš instinktivní. Když totiž zapnu mozek, tak se doopravdy ztratím. Ale mám jiný problém - neumím pravou a levou. Zjistila jsem, že je to oficiální porucha jako třeba dyslexie. Když mi někdo řekne doprava, jedu automaticky doleva... Takže vám může připadat kuriózní, že jsem začala dělat navigátorku v rallye. Když jsem to přiznala, byl z toho kolega řidič docela na nervy, ale ničemu to vlastně nevadí. Zábavnější bylo, když jsem jela úplně poprvé a ptala jsem se: „A jak rychle mám číst ty pokyny?“ „Prostě je čti.“ Nepochopila jsem, že bych měla taky sledovat trasu, a jen jsem zvesela recitovala: „Pravá, sedm, levá, šest,“ a asi po třech minutách povídám: „Hele, už jsem to dočetla!“ A Tonda Tlusťák (vicemistr Evropy v rallye 2010) na to: „Ale my jsme teprve na začátku!“

Jak vás vůbec napadlo jezdit rallye?
Sem tam mi někdo nabízel, jestli nechci jet exhibiční závody, ale odmítala jsem. Říkala jsem si, že přece nemusím být všude. Pak se ozval Tonda, já měla právě čas, a tak jsem si řekla: „Proč bych to nezkusila?“ A úplně jsem tomu propadla. Teď jsme se právě domluvili s mým tréninkovým kolegou Ivošem Vybíralem, že bych mohla zkusit i řídit.

Není to nebezpečné? Co na to říká vaše rodina?
Už před časem jsem vše oznámila svým nejbližším a všichni se na to tváří pochopitelně dost prapodivně. Ale mě to strašně baví. Souvisí to i s tím, že jsem si kdysi dávno rozlítala pilotní průkaz na cessnu s představou, že mě létání zklidní. Jsem zrychlená, neumím vypínat, řeším deset věcí najednou. Jenže v tom letadélku, jak tak pomalu krouží, se mi pořád něco honilo hlavou – takže svůj účel nesplnilo. A to úplné „vypnutí“ nastalo právě v rallye, kde není vůbec prostor dělat něco jiného, člověk se opravdu musí pekelně soustředit.

Už máte za sebou nějaký větší závod?
Jako navigátor jsem jela několik menších, kde jsem věděla, že má případná chyba neuškodí řidiči v celkovém výsledku. Jsem prostě stále žák. Nedávno jsem ale jela klasickou časovku na autodromu v Mostě, což byl VIP závod pořadu Autosalon TV Prima, a vyhrála jsem! Porazila jsem i muže! A právě tam mi začal v hlavě vrtat červíček, zda nezkusit sama řídit, protože mi bylo řečeno, že opravdu řídím dobře. Nejdřív jsem si řekla: „V žádném případě,“ ale červíček si nedal říct. Leckdo si možná myslí, že jako máma malého dítěte bych měla na sebe dávat pozor, ale já jsem já a taková jsem byla vždycky. Neumím dávat zpátečku.

Máte sestru, je vám v tomhle podobná?
Myslím, že ne. Moje sestra Aida je takový uvážlivý typ diplomata, funguje s rozvahou, má vystudovanou produkci na FAMU, i to o něčem vypovídá. Já jsem na rozdíl od ní zrychlená.

Po kom to máte?
Možná po nějakých afrických předcích, co já vím...

Věříte na geny?
Dříve bych řekla, že spíše na výchovu, ale tenhle názor už pomalu přehodnocuji. Člověk svoji krev nezapře. Vidím to přímo v naší rodině. Asi před sedmi lety jsme se sestrou našly našeho tátu, který žije v Súdánu, a když jsem ho viděla poprvé sedět vedle sestry, s úžasem jsem zjistila, že mají úplně stejnou mimiku, stejně se smějí, stejně zvedají obočí, když mluví, mají podobnou intonaci. Nebyla jsem vůbec schopna soustředit se na to, o čem se baví, ale jen na to, jak při tom vypadají. Bylo to neskutečné. A dodávám, že spolu nikdy nežili.

Jaké bylo potkat se s otcem?
Z jeho strany to působilo, jako kdybychom se nikdy nerozešli. Když mi byly čtyři roky, vzala mě máma za ním do Súdánu a pak, když jsem chodila do první třídy, přiletěl do Prahy on. To bylo všechno. Když jsme se pak potkali, měl tendenci chovat se k nám familiárně a to mě dost zarazilo; kdyby se tak choval jiný chlap, okamžitě ho vypoklonkuju, ale byl to táta. Od té doby jsme se viděli několikrát, dokonce jsem vzala do Súdánu syna Davida, když mu bylo 13 měsíců. Navíc jsem zjistila, že táta je aktivní v tématu ženské obřízky, stejně jako já, a to jsem ocenila.

Od chvíle, co jste potkala tátu, máte hned větší rodinu, ne?
To se říct nedá, i když nás je v první linii, tedy přes tetičky a strýčky, úctyhodných 50 rodinných členů. Je ale pravda, že jeho děti z druhého manželství, především bratr, by si rád dopisoval se mnou přes sociální sítě. Takže jsme v kontaktu. Jsme vůbec zajímavě namíchaná rodina. Tak třeba z tátovy strany: dědeček je Arab, babička černoška, prapraděda Turek, také jsou tam Tuaregové. Z matčiny strany jsou pak samí Němci.

Členové vaší africké rodiny netouží žít v Evropě? Nechtějí migrovat jako spousta jiných Afričanů?
Nechtějí. I když hodně z nich žije v zahraničí, vnímají své pobyty jen jako dočasné. Když se na migraci podívám z nadhledu, tak je mi jasné, že něco takového tady není poprvé. Migrace jako taková v kontextu historie umožňuje zachování druhu. Každá statistika v západní zemi hovoří jasně - vymíráme. Některé ženy mají jedno dvě děti, jiné žádné - a lidí, kteří chtějí maximálně jedno, nebo dokonce nechtějí děti vůbec, přibývá. A pokud bílý člověk nezmění svůj přístup k životu, který je vlastně velmi sebestředný, tak rozvojové národy bílou rasu převálcují.

Jak se vůbec mají vaši svěřenci v Africe?
Můj nadační fond Asante Kenya doznal změn. Projekty, které jsem podporovala, jsou už stabilní, a tak jsem hledala nové cesty. Našla jsem neziskovku RedTribe, která funguje na hranicích mezi Tanzanií a Keňou, vedou ji dva běloši, kteří tam žijí a pomáhají masajské komunitě. Společně vymysleli tři projekty: základní školu, šperkařský projekt, který zaměstnává maminky dětí z té školy, a kliniku. Už jsem jim přivezla učebnice a peníze a vypadá to, že příští rok zafinancuji farmářský projekt: zkultivování zemědělské půdy a nakoupení strojů. Místní komunitě by to mělo hodně pomoci.

Určitě vás jako matku malého syna ovlivnilo právě to, že víte, jak žijí děti v Africe.
Až s narozením Davida mi došlo, jak moc jsem ovlivněná svojí zkušeností s dětmi v Africe. Dobře vím, jak moc soběstačné musí být, aby přežily, a jak moc jsme my zhýčkaní! Davidovi bude pět let, chodí do lesní školky, šel už sám na nákup... Snažím se, aby byl co nejvíc samostatný, abych já byla jen jeho průvodcem v životě, a ne někdo, kdo ho drží pod křídly a neumožní mu, aby se obouchal životem. Jsem ten typ, který si myslí, že dětem by se měl dát maximální prostor – ale udělat ten prostor bezpečný. To, co zvládne pětileté dítě v Africe, a to, co zvládne tady, je neporovnatelné.

Lejla Abbasová hovořila o mateřství:

17. září 2015

Jak všechno, co děláte, stíháte? Jistě i pracujete...
Samozřejmě. Přeorientovala jsem se víceméně na moderování v angličtině pro zahraniční klienty, moderuji pro ně většinou odborné konference, občas i večírky. Tahle práce mě živí i baví, ale nenaplňuje, naplňuje mě Afrika, pomoc lidem, ale nebýt showbyznysu, bylo by vše určitě složitější. Jsem v tomhle ohledu soudná. Jedno prostě souvisí s druhým. A v poslední době jsem se pustila ještě do něčeho úplně jiného – stala jsem se koordinátorkou „rodinných konferencí“, pilotního projektu ministerstva práce a sociálních věcí.

Magazín RODINA

Rozhovor s Lejlou Abbasovou vyšel 18.11. v magazínu RODINA DNES.

Lejla Abbasová

Co je to rodinná konference?
Rodinná konference je nástroj pomáhající rodinám, kterým hrozí odebrání dětí do ústavní péče. Tahle metoda vznikla koncem sedmdesátých let na Novém Zélandu a postupně se dostala až do Evropy. Vychází z predikce, že rodina má právo jako první rozhodovat o sobě samé, že i přes její případné dysfunkčnosti sama nejlépe ví, jak sobě pomoci. Až poté by měl nastoupit stát s unifikovanými postupy sociální péče. Zjednodušeně jde vlastně o setkání členů rodiny, ale i přátel, známých, zkrátka všech, kteří mají s rodinou a danou situací něco společného. Práce koordinátora spočívá v tom, že zařídí, aby se všichni sešli. Zní to jednoduše, ale realita je dokázat přesvědčit rozhádané strany i jednotlivce, aby byli ochotni zapomenout na často hluboké a dlouhotrvající konflikty a začít přemýšlet nad osudem dítěte, které je vždy ve vleku sociálně patologických rodičů a vztahů. V pilotní fázi nás bylo proškoleno asi 40 koordinátorů pro celou Českou republiku a došlo to tak daleko, že když pilotní program skončil, několik z nás založilo Asociaci rodinných konferencí. Nechtěli jsme, aby tato fenomenálně jednoduchá, přesto dokonale fungující metoda, zapadla. A „perlička“ na závěr, jak už to tak někdy bývá, osud si hraje karty sám, vzápětí se ozvala Česká televize, jestli bych nemoderovala sérii dokumentárních pořadů o rodinných konferencích. „To si děláte legraci,“ povídám, „já jsem jejich koordinátorem.“

Je vidět, že vás to doopravdy chytilo!
To ano. Že jsem se jím stala, je promne takový malý zázrak. Sociální tematika mě zajímala vždycky, dokonce jsem ji velmi krátce i studovala. Zajímavé je, že svoji první konferenci jsem organizovala v době, kdy jsem se rozhodla, že odejdu od Michaela. Nepředloženě jsem řekla, že si vezmu Královéhradecký kraj, ale nenapadlo mě, že končí až u Náchoda. Navíc nikde není řečeno, že ti lidé bydlí na adrese trvalého bydliště. Takže jsem jezdila šest týdnů od Liberce až po Brno, poslouchala příšerné historky z rodiny, kde se všichni roky nenávidí, a celou dobu jsem přemýšlela a přemýšlela. Konference nakonec nedopadla, ale mně to zamyšlení pomohlo k tomu, abych se v míru rozešla s otcem svého syna a abychom se na všem dokázali dohodnout. Takže i mně rodinné konference paradoxně pomohly - a věřím, že i já mnoha lidem ještě pomůžu vyřešit problémy, které se jim v první chvíli zdají nepřekonatelné.