Hudba: Astillero Tango
15. listopadu 2009, 19:30 Stavovské divadlo, Festival Struny podzimu
Argentinský soubor Astillero přiváží čistokrevné soudobé tango. Jejich hudba k sobě posluchače tiskne maximálně těsně svým rytmickým tahem a instrumentálními finesami. Je v ní násilí, vzrušení, melancholie i nostalgie, které evokují vznik tohoto žánru na počátku 20. století.
Připomeňme, že tehdy bylo tango nejoblíbenější zábavou dělníků a gangsterů v nočních podnicích Buenos Aires, kde ovšem kvůli obrovskému přílivu pracovní síly z Evropy tehdy žilo o sto tisíc mužů více než žen. Do tanga, provozovaného často pouze v mužské společnosti, se tehdy otiskla agresivita, všudypřítomná sexuální touha, argentinský machismus a v mimořádné přítomnosti ženy i dráždivá smyslnost či melancholie a nostalgie v důsledku zlomených mužských srdcí. Do tanga se tehdy otisklo fatální spojení vášnivé lásky a smrti.
Ze samotného názvu skupiny Astillero (vyslov: astijéro) vyplývá jeho hlavní účel: vrátit tangu vážnost, dostat ho zpět na výsluní a obnovit jeho význam. Členové skupiny se nejprve potloukali, živili a sbírali zkušenosti v nejrůznějších projektech tradičního i současného tanga po Buenos Aires. Zároveň studovali, prováděli výzkumy a posléze vyučovali na hudebních školách, aby se nakonec dali dohromady s ambiciózním cílem: vlít do milovaného žánru nový život po svém. Astilleru vévodí zpěv, který doprovázejí dva bandoneony, piano, cello, kontrabas a filmová projekce na motivy tanga.
Divadlo: Jágr, Kladeňák
Premiéra: 9. října 2009, Středočeské divadlo v Kladně, reprízy: 11., 20. listopadu, 3., 17. a 29. prosince atd.
Režie: Tomáš Svoboda, Hrají: David Matásek, Tomáš Petřík ad.
Velkou mediální pozornost si získala původní divadelní hra se zpěvy Petra Kolečka a Tomáše Svobody díky tomu, že pojednává o celebritě, která se světem divadla nikterak nesouvisí. Originálnímu humoru autorů se tak nicméně dostalo zasloužené publicity, protože kus rozhodně stojí zato vidět a nejvtipnější pasáže dávat pak ve společnosti k dobrému.
Samotný nápad spočívá v tom, že Jágra, který se kousek od Kladna narodil, začne po vítězství Naganu strašit jiný kladenský rodák, filosof Ludwig von Wittgenstein. Filosof v podobě brýlatého kloučka a jeho matka Poldi, podle níž jsou pojmenovány místní železárny, Jágrovi vtloukají do hlavy, že "Každý člověk musí dostát svému géniu, jinak je na světě zbytečný", jako kdyby Jágrův génius měl snad filosofické ambice.
Je zřejmé, že když pozitivní sportovní přímočarost a tah na bránu naleptají intelektuální pochybnosti, vede to sice k hlubokému zamyšlení, ale nikdy k činu a tudíž ani ke gólu. Jágr se postupně hroutí, až odjede hledat filosofickou hloubku do Ruska, země Dostojevského a Děkabristů. Hra vysvětluje Jágrův život, včetně klubových přestupů a rozchodů s přítelkyněmi skrze smyšlený problém s Wittgensteinem a vzniká tak neotřelý humor, kterému se v baletních hokejových pasážích zasměje jak prostý Kladeňák, tak v části, kde Jaromír Jágr potkává v Omsku Čechovovy Tři sestry, kovaný intelektuál. V hlavní roli exceluje David Matásek.
Film: Bratři Bloomovi
Režie: Rian Johnson. Hrají: Rachel Weisz, Adrien Brody, Mark Ruffalo, Rinko Kikuchi ad.
Česká premiéra: 15. října 2009
Osvěžující komedie o dvou bratrech podvodnících, kteří nemohou žít jeden bez druhého, je jedním z mála filmů v momentální distribuci, které vám neotřelými nápady a přitom se vkusem zvednou náladu. Starší Stephen je autoritativní osobnost, mozek všemožných podvodů, které bratři provádějí už od dětství a jsou jim zdrojem velkého jmění. Podfuky probíhají vždy podle pravidla získat co nejvíce peněz od vyhlédnuté bohaté oběti tak, aby i ona se cítila obohacena, například nebezpečným dobrodružstvím.
Mladší Bloom hraje v bratrových scénářích určené role svůdců a návnad. Problém je, že starší natolik manipuluje mladším, že ten vlastně nikdy nevěděl, kým je. Chce zkusit žít vlastní život, ale nemá na to sílu.
Do děje vstupujeme, když se bratři dohodnou, že spáchají svůj poslední podvod. Stephen společně se svou extravagantní japonskou "asistentkou" Bang Bang, která za celý film téměř nepromluví, zato se baví neustálým odpalováním glycerinových nádrží, vyhledá mladou osamělou milionářku. A mladší Bloom se zamiluje. Není divu, Penelopa v podání Rachel Weisz je okouzlující, zakletou princeznou, navíc podobné krevní skupiny jako bratři sami.
Postupně začne být divákovi i samotným postavám záhadou, kdo na koho zrovna šije boudu. Samozřejmě, že se na konci zamotaného příběhu dobereme reality, ale jaká bude? Stačí se držet sloganu filmu: Nikdy by nedopustili, aby je rozdělila pravda.
Výstava: Je Suis Dada, vlámský design mezi snem a realitou
Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha 23. října 2009-29. listopadu 2009
Úžasný svět snového designu plný poezie, vtipu a surrealistické hry mezi snem a realitou nabízí mimořádná putovní výstava, kterou Belgie prezentuje Evropské unii umění svých dvaatřicet tvůrců. Humoru není v melancholickém podzimním období nikdo dost, a tak ptačí klícka na kostky cukru nebo sáčky na cukr, sypaný ve tvaru dávkovací cukřenky, žárovka se závitem na boku nebo kalíšky na vajíčka ze slepičích pařátků potěší o to více.
Návštěvník expozice se ocitá ve snové bílé krajině přímo mezi předměty a může si třeba připadat absurdně jako jeden z nich. "Je to otevřená bílá krajina, ve které se předměty vznášejí a vyprávějí příběhy," vyjádřila se Inge Vrankenová ze skupiny Design Flanders, která výstavu pořádá. Za čtyřmi oponami se ukrývá náhrdelník s labutěmi, magrittovská buřinka nebo obří lustr z mušlí, tradiční symbolu surrealismu.
Povedenou scénografii Pietera Boonse, v níž koexistuje žité i volné umění, ruku v ruce pozorují krákorající havrani. Není divu, že výstava zaznamenala nebývalý ohlas už v Turíně, Bruselu a Vídni, kde vzbudila nebývalý ohlas. Komentované prohlídky probíhají 10. a 24. listopadu od 17:00 hodin.
Kniha: Reva Mannová - Rabínova dcera
Jota, Brno 2009. Přeložila Sabina Čechová
Autobiografický román letos dvaapadesátileté autorky se před dvěma lety stal v Británii bestsellerem. Vnučka hlavního rabína Izraele, dcera váženého londýnského rabína a maniodepresivní matky nesnesla v mládí přísnost své náboženské výchovy a stala se černou ovcí rodiny. Její příběh o střetu ortodoxní víry, alkoholu, sexu a drog je příběhem intenzity prožitku, ať už v synagoze, v lesbickém vztahu se spolužačkou nebo při nevěře s drogově závislým známým.
"Ujížděla jsem tehdy na drogách stejně jako na Bohu," říká o svém mládí Mannová. "Jsem totiž dost extrémní osobnost, která stále vyhledává extázi. A náboženství ani sex k tomu neměly daleko." Mannová žije se svými třemi dětmi v Izraeli, a proto knihu raději vydala v Londýně. Izraelský tisk označil její dílko za senzacechtivou literaturu pro voajéry, nicméně intimní ženský pohled autorky na uzavřený svět ortodoxních Židů má svou výpovědní hodnotu a odkrývá nám zajímavá tajemství.
