Všechny vaše příběhy čtěte ZDE
Posledních čtrnáct dnů svého těhotenství jsem si už opravdu dala volno od všech svých pracovních aktivit.
Pravda, že jsem měla trošku obavy „co kdyby se naše broučinka rozhodla přijít na svět o něco dřív“, ale nakonec bylo vše nachystáno, prádelní koš prázdný, prach poutíraný, vánoční výzdoba na okně… prostě tak, abych po návratu s naším malým děťátkem nemusela nic dělat a zároveň, aby se broučince u nás líbilo.
| JAK JSEM RODILA? Pište na adresu ona@idnes.cz. Zároveň vyhlašujeme další téma MOJE MATEŘSKÁ. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
Když jsme šli z kurzu péče o novorozence, kde jsme si chytli malé, umělohmotné děťátko, měla jsem jediné přání: ať už je tu naše broučinka s námi, ať už se na ni můžeme smát.
A pak začal poslední týden do termínu, postupně začali volat naši rodiče, zda-li už se něco neděje. Kamarádi, kteří mě nadále potkávali na obědě se s otazníky v očích ptali, cože tam dělám, že přeci už… Stejně tak se manžel každý večer vracel domů s historkami, kolikrát se ho všichni ptali, zda-li ...
Termín a stále nic
Termín byl nadcházející den a stále se nic nedělo, naopak jsem se cítila plná energie od jaké jsem za těch 9 měsíců odvykla. Odpoledne jsem si vyrazila na procházku do okolí a na pohledy kolemjdoucích jsem němě odpovídala “jen se dívejte, zítra už z mého bříška vykoukne nový človíček“. Byla noc a pak i onen den a vůbec nic se nestalo.
Očekávala jsem, že stejně jako má maminka a maminka mého manžela (zakalkulovala jsem i toto hledisko, záleží přeci na miminku, které má geny z obou stran, nikoli jen na mě) porodím ráno, takže v onen den jsem již odpoledne byla klidná s tím, že je třeba čekat minimálně do další noci a rána. Nestalo se však opět nic ani další den, přestože jsem nedbajíc deště vyrazila na svižnou procházku (dnes, tlačíc kočár, nechápu jak jsem mohla do těch kopečků okolo nás tak běžet).
Následující den jsem přesvědčila manžela, aby šel se mnou na procházku delší a tak jsme se toulali Prahou. Celý den jsem tu a tam cítila malou vlhkost, avšak dle telefonní rady jisté porodní asistentky jsem usoudila, že odtok plodové vody vypadá jinak. Vrátili jsme se za tmy, uklidnili volající rodiče, avšak na kamarády už se nedostalo, protože vysvětlovat 150 lidem, že se stále ani třetí den po termínu nic neděje mě pravda poněkud znervózňovalo.
Umyla jsem se a šla si lehnout s tím, že možná v noci přijde ta chvíle. Jakmile jsem si lehla, probudil se proud znepokojujících myšlenek nad celodenní vlhkostí a faktem, že s odtokem plodové vody hrozí miminku infekce. A tak jsem se rozhodla zavolat do porodnice. Pan doktor, který zvedl sluchátko navrhl, abychom pro jistotu dojeli. A tak jsme se po celodenním skrytém přemýšlení odebrali do porodnice.
Čekání na broučinkuSestřička mi natočila monitor snímající činnost dělohy a tep broučinky a s nepochopením v očích, cože tam dělám – o půlnoci, mi řekla, že se nic neděje, ale že i tak musím počkat na doktora. A tak jsem čekala, mezitím přišla jiná žena v pokročilém stavu a z nedaleka se ozýval obrovský řev a já, jako prvorodička měla čím dál tím větší pocit strachu, který vyústil myšlenkou jak z toho všeho ven a v tu chvíli mi došlo, že jinudy cesta nevede.
Mé ustrašené úvahy ukončil pan doktor, který mě přišel vyšetřit. Z jeho očí mi bylo jasné, že se mu něco nezdá a konečné zjištění, že skutečně už žádnou plodovou vodu nemám, mi alespoň dovolilo podívat se na sestřičku pohledem říkajícím,tak nakonec jsem neotravovala nadarmo. V nemocnici konkrétně na porodním oddělení jsem byla hospitalizována s tím, že pokud nezačnu rodit sama, ráno mi porod bude vyvolán.
Ráno začalo velmi brzy, ostatně, ne že bych spala víc než 3 hodiny a déle než 5 minut, protože pokoj se čtyřmi lůžky byl zároveň obsazen dalšíma dvěma ženami, které už byly od porodu jen krůček a zároveň porodní boxy byly těsně za dveřmi, takže jsem ustrašeně poslouchala všechny okolní zvuky.
Ráno tedy začalo snídaní, uklízením pokoje a měřením tlaku. Jak se za okny objevovalo světlo, bylo mé očekávání větší a větší, za chvíli si mě někdo prohlédne a já pak začnu rodit a až bude opět tma, tak já již budu mít broučinku v náruči. Minuty ubíhaly, pak i hodiny a v pokoji se nikdo neukazoval, sem tam přišla sestřička.
Mé očekávání nabývalo na síle, stejně jako očekávání mého manžela u telefonu, kdy už má přijít a já mu jen psala, že zatím ne. Až někdy kolem poledne se ukázal doktor. Vítala jsem ho s nadšením v očích, které však brzy vystřídaly slzy.
Nevěděl ani proč jsem hospitalizována, ani kdy mám termín porodu, takže jsem mu vše řekla. Než jsem se zmohla na dotaz co se mnou budou dělat, byl pryč. A já opět sama, jen s myšlenkami co se bude dít. Nedělo se nic.
Za hodinu přišla sestřička, teda lépe řečeno nakoukla do dveří, naštěstí jsem ji stihla zavolat dříve než opět dveře zavřela. Na mou otázku „Co se bude dít“ mi odpověděla, že teď tady byl doktor, že jsem se měla zeptat. Že jsem to v té rychlosti nestihla ji moc nezajímalo, ale při její další kontrole pokoje jsem ji opět dříve než zavřela stihla říct se slzami a zděšením v očích, ať laskavě tedy přijde pan doktor znovu. Tak se asi za další dvě hodiny stalo.
Oznámil mi, že když nic a on mě tam další den ráno najde, porod mi vyvolá. A tak jsem uprostřed porodního oddělení ležela další den a noc a měla jediné přání začít rodit nebo utéct. Ještě se nic nedělo a já jsem již vyplakanými slzami mohla plnit vědra. V podvečer se objevila příjemnější sestřička, a tak jsem se jí odvážila zeptat na konkrétnější informace. Udělala si čas a vše mi vysvětlila. Trvalo to asi dvě minuty a já jsem byla rázem klidná. Byla jsem rozhodnutá noc prospat, ostatně na zvuky kolem jsem se již dokonale adaptovala, abych měla na den D dostatek sil.
Nekonečné kontrakce
Toho pana doktora jsem se však již nedočkala, zdá se, že neměl nadcházející den službu. Stejně jsem ho už nepotřebovala. V noci, krátce před půlnoci se objevily první kontrakce. Mé obavy jestli je poznám byly skutečně liché. A tak jsem prodýchávala, pospávala seč to šlo, sledovala hodiny na zdi a dle zkracujících se a častějších intervalů smskovala manželovi ať je připraven, že brzo ráno už přijde čas, aby se dostavil.
Pak se však intervaly držely stále na sedmi minutách, takže ranní porod se nekonal. Naopak se konalo vyšetření velmi hodným panem doktorem a porod byl povzbuzen. Upozornil mě, že to nemusí zabrat a v takovém případě by se stejný postup opakoval další den. Zabralo. Do půl hodiny jsem měla kontrakce co 2min, a ty bolely pekelně.
To jsem se však stále ještě hrozně těšila na naši broučinku s tím, že to už ji nejspíš brzy uvidím. Po 2hodinách mě jiný doktor zkontroloval a ouhá stále jsem byla otevřena jen na 4cm. Takže další čekání, kdy člověk nevnímá čas, ale na druhou stranu má pocit, že vše se hrozně vleče. Po hodině jsem toho měla už plné zuby, načež ještě dorazily žákyňky a cvičily si na mě měření tlaku, jak by nebyla nemocnice plná pacientů, kteří by to považovali za zkrácení dlouhé chvíle. Nachvíli jsem upadla do mdlob. Poté jsem zazvonila na sestřičku, že už to nejde vydržet a opět jsem neměla štěstí na charakter osobnosti. Nestalo se nic kromě toho, že jsem si vyslechla, že ten zvonek je na vážnější okolnosti, nikoli mou bolest a že porod holt bolí.
Nevím, možná jsem přecitlivělá, ale tři hodiny non stop kontrakcí bylo už přeci jen moc. Vyrazila jsem se tedy procházet na chodbu, snad to povzbudí broučinku, aby se jí chtělo už vykouknout na svět. Eventuálně, když se tam sklátím, snad si někdo všimne.
Ozval se zvonek u dveří a já věděla, že je to můj manžel, pomyslela jsem si, že alespoň někdo o mě bude pečovat. To jsem se mýlila. Ještě nebyl čas, takže jsem si pouze vyslechla od dané sestřičky komentář. Sdělila strachem bledému manželovi, že ještě musí počkat a že je to hrozné. Očekávané povzbuzení se nekonalo.
Připadala jsem si jako inventář
Po hodině se však jiná sestra slitovala, odvedla mě na přípravnu a manžel mohl přijít. Po další hodině jsme odešli na porodní box, kde jsem dostala epidurál na pokyn toho hodného pana doktora. Anasteziolog byl opravdu veselá kopa, neboť se mě začal vyptávat na nejrůznější věci typu proč jsem se rozhodla pro anesteziologii a vrcholem bylo lejstro, které jsem si měla pečlivě prostudovat.
Opravdu lepší chvilku na čtení si neumím představit, podepsala bych cokoli, stejně tak o dané situaci svědčí jedinečnost mého podpisu – jedna dlouhá čára. Tím ovšem boj nekončil, následovaly dlouhé hodiny kdy jsem dýchala ve chvílích, o kterých jsem se domnívala, že cítím kontrakce. Hodiny, ve kterých se stihl personál vystřídat a vždy přišel nový doktor, nová porodní asistentka, kteří na mě koukli, popřípadě jsem jim musela vysvětlit, jak dlouho rodím, že už nemám dva dny plodovou vodu a jiné detaily, dle mých předchozích domněnek nacházejících se v chorobopise.
Celou dobu jsem se děsila, že se porod zastaví a já si vše zopakuji další den. Byla jsem unavená a mou jedinou sílou byly povzbuzující oči plné lásky mého manžela, který mě držel za ruku. Po sedmé hodině večerní přišla nová služba, porodní asistentky, které mě znaly z předchozích dnů, takže mě vesele pozdravily a já si připadala jako inventář. Zároveň se však objevila další spásná duše při mém porodu, mladá usměvavá paní doktorka, která si vzorně přečetla složku s průběhem porodu a prohodila se mnou pár slov, takže jsem se stihla zeptat na svého strašáka a ona mě ujistila, že z porodního sálu již určitě půjdu s miminkem. Docela mi odlehlo, ale zároveň jsem cítila, že mnoho sil nezbývá.
Přestaň už trápit maminku!
Oba jsme s manželem domlouvali broučince, aby už se nebála a vykoukla na svět. Poté co manžel pronesl: "no tak, Justíno, přestaň už trápit maminku“, se broučinka pochvíli opravdu začala snažit.
To už se nás ujala laskavá porodní asistentka, která prováděla nejrůznější triky a pronášela povzbudivá slova a já se skutečně začala otevírat rychleji. Konečně jsem měla pocit, že se objevil člověk, který si nemyslí, že rodím s epidurálem protože jsem zhýčkaná měkota 21.století.
A pak už šly věci ráz na ráz. Shromáždilo se kolem mě plno lidí – porodní asistentka a paní doktorka plus spousta mediků a jiných pozorovatelů. Sebrala jsem poslední zbytky sil a myslela na to, že už se konečně všichni uvidíme. Několik zatlačení, kdy už jsem si říkala, že už nemám sílu ani mrknout a bylo to. Nádherná holčička vyskočila na svět. Má muka skončila. Bolest zmizela natotata. Bolestivé vzpomínky mizí postupně, ale je to takový zázrak, že člověk pro něj přežije cokoli.
