Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Krize středního věku: proč muži při větších problémech odcházejí?

  • 583
Známé přísloví říká "Kdo uteče, ten vyhraje". Tváří tvář sporům a v duchu zmíněného hesla někteří muži v krizi berou nohy na ramena a utíkají. Jak je potom ale možné, že nejčastěji podávají žádosti o rozvod ženy?

Říká se tomu druhá míza nebo krize středního věku. Obvykle přichází mezi čtyřicítkou a padesátkou a postihuje ve větší míře muže. "Je mi pětačtyřicet, jsem sice ředitel oddělení, ale neměl bych být generální? Proč jezdím škodovkou, když soused má mercedes? A ta asistentka od vedle je o patnáct let mladší než Věra doma, tak proč bych to s ní nezkusil?" ptá se při třetí sklenici whisky typický představitel druhé mízy. Tuší, že přichází poslední okamžik, kdy má sílu na změnu. Další příležitost už se nebude opakovat.

Vědci dokázali, že krize středního věku není mýtus, ale skutečnost.

"Muž v krizi středního věku bilancuje. Zjišťuje, že stárne, že toho za ním není moc vidět, chce ještě něco stihnout a ukázat, že nepatří do starého železa, proto si pořídí jinou ženu, barví vlasy, baví se, chodí oblékaný jako čtrnáctiletý ´hejsek´," vyjmenovává poznávací znamení "druhomízáků" psycholog Jeroným Klimeš. "Je geneticky naprogramovaný šířit co nejvíce své geny, zanechat tu svůj otisk, tak se o to snaží. Se stávající partnerkou už to nejde, tak ji mění za mladší," dodává psycholog.

Když útočí vlastní geny

Silnějším protivníkem muže může být paradoxně i jeho vlastní dítě, zvlášť pokud se narodilo postižené nebo handicap získalo během života. "To je obrovská zátěžová situace pro oba partnery, ve které se chlap ´láme´první," potvrzuje Jeroným Klimeš.

Zatímco u ženy jsou v ten okamžik na 1 000 % aktivovány mateřské pudy, jež jí nedovolí dítě opustit, muž situaci bere jako závazek. Cítí se zahnaný do kouta a neví si rady.

Američtí vědci zjistili, že u rodiny v těžkých chvílích zůstávají spíše vzdělanější muži, kteří o handicapu potomka získají více informací.

"Postižené dítě je vždy velká zátěž, ale nedá se říct, že je tím hlavním důvodem odchodu od rodiny. Těch je vždycky více. Pokud se vztah rozpadne, nejspíš by tak skončil, nehledě na dítě. Hodně také záleží na chování matky, která se občas na dítě upne tak silně, že jde partner úplně stranou," říká Martina Péčová ze střediska Tamtam, které pomáhá dětem s postižením.

"Krize se v takové chvíli nevyhne nikomu. Já jsem v pěti letech našeho postiženého syna odešel. Hádky, výčitky, beznaděj, neustálá péče o něj - to byl neskutečný tlak. Ale pocit viny ze zbabělého útěku mě přinutil se vrátit. Zjistil jsem, že potřebuju syna i manželku a oni mě," říká pětatřicetiletý Petr.

Máš padáka, už se mi nelíbíš

Pětatřicetiletá Vlasta před třemi roky zjistila, že má rakovinu prsu. Léčba včetně chemoterapie nezabraly, tak přišla o jeden prs. "Na začátku nemoci byla reakce přítele překvapivá - nastěhoval si mě k sobě. Staral se, uklidňoval, když mi vypadaly vlasy," vzpomíná. Zlom přišel po amputaci prsu.

"Zjistila jsem, že pro něj byl můj vzhled tak důležitý, že zastínil všechno ostatní. Nedávno jsme se potkali a nevěřil, když zjistil, že mám nového přítele," vzpomíná Vlasta, která nechce zveřejnit své jméno. "Nechci, aby vypadal jako lump, v začátcích mi opravdu pomohl," vysvětluje.

Ilustrační foto

Mužské jednání bývá v případě krásy skutečně přímočaré. Pro nás ženy v tomto směru bohužel. Psycholog Jeroným Klimeš chování pánské části populace s nadsázkou vysvětluje. "Chlapi posuzují životní partnerku podle toho, jak vypadá. Skutečně je opijete hezkým rohlíkem. Oni po něm jdou. Evolučně jim jde v první řadě o soulož a rozmnožení, dál nemyslí," říká.

Ne vždy je ovšem vina na muži. "Z rozhovorů s partnery postižených žen víme, že muž neopouští ženu jen proto, že přišla o prs. Neztrácí na své sexuální přitažlivosti. Hlavním problémem je chování ženy, která je zaskočena, lituje se, odmítá změněné tělo a mnohdy i partnera," uvádí na stránkách Mama Centra, jež pomáhá onkologickým pacientkám, lékařka Miroslava Skovajsová.

Tuhle bitvu vyhraju

Skoro to vypadá, že muži jsou nemyslící tvorové, kteří se řídí jen svými pudy, které jim přikazují dělat pouze to, co je výhodné pro ně samotné. Tak jednoduše jednostranné to samozřejmě není. Mají i geny, které jsou na poli partnerství hodnoceny veskrze pozitivně. I těm, kteří nakonec utečou, lovecké pudy v první chvíli nejdřív velí bojovat. To potvrzuje už zmíněný příběh Vlasty. V momentě, kdy měl partner konkrétního nepřítele (nemoc), válčil.

"Muži jsou nastaveni na to problém řešit. Je to pro ně výzva," říká psychoterapeutka Michaela Chrdlová. Ze vztahu odchází až později. "Paradoxně období po zvládnutí akutního stadia nemoci je nejrizikovější," tvrdí psychoterapeutka. Partneři najednou nevědí, co s vítězstvím.

"Dochází k určitému přehodnocení vztahových kvalit, hodnotového žebříčku, potřeb a oni zjišťují, že je lepší vztah skončit," uvádí Michaela Chrdlová.

Kdo za to může?

Osmašedesátiletý Brit Clinton Richard Dawkins přišel s teorií sobeckého genu. Takový gen nám například našeptává, že je dobré stále odpočívat, cpát se čokoládou, zapíjet ji vínem, střídat partnery... Jenže kdybychom život nechali řídit skutečně jen geny, asi bychom vymřeli. Někteří muži však sobeckým genům naslouchají stejně oddaně jako pes svému pánovi.

Jak to tedy udělat, aby muži v krizi neutíkali a ženy nezůstávaly na bojišti samy? Stejně jako základ armády spočívá ve výběru kvalitních vojáků, platí to i ve vztahu. Bojovníci, kteří se nevzdávají, i když utrží velké šrámy, stále ještě existují. Herec a moderátor Marek Eben (rozhovor čtěte zde) a také spousta dalších mužů jsou toho důkazem. Jen je třeba při jejich hledání nedat jen na své sobecké geny, ale zapojit mozek.

Kde vám poradí?

www.gaudia.cz
www.programamelie.cz
www.breastcancer.cz
www.mamo.cz
www.lpr.cz
www.mammahelp.cz