Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kristýna Leichtová: Když máte mnoho nároků na vztah, nestane se nic

  0:39aktualizováno  0:39
Svádí ke škatulce sexy, mladá a krásná, ale ji uspokojují role žen, které si něco zažily a musely se s něčím vyrovnat. Kristýna Leichtová má z čeho čerpat. Přes bouřlivé peripetie své velké rodiny, do které její rodiče přivedli další děti z jiných svazků, na ni nedá dopustit.

Herečka Kristýna Leichtová | foto:  Petr Topič, MAFRA

Kristýna Leichtová

  • Narodila se ve znamení Panny v roce 1985 do rodiny bluegrassového muzikanta Miroslava „Míši“ Leichta. Rodiče se záhy rozvedli. Z jejich dalších svazků má 6 nevlastních sourozenců.
  • Vyrostla v Plzni a odešla studovat hudebně –dramatický obor na pražskou konzervatoř. Tu ukončila v roce 2007.
  • Hostovala v divadlech Komedie, Na zábradlí, Stavovském nebo Ta Fantastika. Zahrála si jednu z hlavních postav ve filmu Účastníci zájezdu, Žralok v hlavě a proslavila se rolí Ivy Pacovské v sitcomu Comeback.
  • Věnuje se také zpěvu, tanci, výtvarnému umění, studiu francouzského a anglického jazyka a sportu, zejména snowboardingu. Má baletní průpravu, jako dítě závodně lyžovala a dělala bojové sporty.
  • Momentálně je k vidění v jedné z hlavních rolí v seriálu TV Prima Ohnivý kuře.
Trio hrdinů seriálu Ohnivý kuře

Trio hrdinů seriálu Ohnivý kuře

Po přeslici i po meči máte dohromady šest sourozenců, ale biologicky jste vlastně jedináček. Jak je to s tou vaší velkou rodinou?
Nejsem jedináček, to se říct určitě nedá. Necítím se jím, ač jsem tak do dvanácti let vyrůstala. Moje nevlastní sestra se narodila tátovi sice záhy poté, co se s mámou rozešli, ale nevídala jsem se s ní. A ti další sourozenci od obou mých rodičů přišli na svět až později.

Vaši si založili každý novou rodinu?
Kdyby jednu. Do tří let jsem žila s maminkou a tatínkem. Po odchodu si tatínek pořídil moji sestru, pak se zase rozešel s její matkou, našel si manželku současnou a s tou zplodil ještě dvě děti. Všehovšudy má potomky čtyři. Nejmladší je ode mě vzdálen devětadvacet let. A maminka si, když se rozvedla s tatínkem, vzala pána, který mě prakticky vychoval. Měli jsme spolu výborný vztah. Jenomže se po čase rozvedli a maminka si našla jiného muže, s nímž má tři děti. Takže moje maminka má taky čtyři ratolesti.

Všechny členy bez rozdílu považujete za svoji velkou rodinu?
Samozřejmě. Jsme jedna velká rodina, všichni se vídáme a stýkáme. Díky tomu mám několik babiček a dědečků.

Kdo může za to, že mezi vámi všemi všechno tak pěkně funguje?
Rodina maminky s rodinou tatínka se tedy tak často nevídá, spíš se potkají náhodou. Tím spojovacím článkem jsem já.

To je intuitivní konání, nebo jste si v nějaký čas řekla, že dáte vztahy dohromady?
Spíš je to u mě intuitivní, není to jednání plánované. Nikdo se necítí odstrčený, i když je to pro mě občas dost chaotické a náročné. Když jsem během studií přijela na víkend domů, musela jsem navštívit obě rodiny, všechny babičky, všechny dědečky.

Byly momenty, kdy vám takhle rozdané karty nebyly úplně po chuti?

Ano. V pubertě, kdy vznikají otázky a děti se ptají proč. Ale v průběhu let to člověk pochopí a zjistí, že takhle je to asi nejlíp.

Co se s vámi dělo v pubertě?
Uvnitř byly ony otázky. Navštěvovala jsem v dětství psychologa, protože ty rozchody byly přece jenom složité, naši byli mladí, neuměli v tom plavat. Učinili nějaká rozhodnutí a já tak byla na pár let odstřižena od táty, vídali jsme se jen sporadicky. V mém životě tak byli dva chlapi a oběma se říkalo táto. Blbě jsem to nesla. Dětský mozek tehdy nepochopil, co se kolem něj děje.

Cítila jste se v tu dobu ztracená?
To ne, vždycky tam byla maminka, babičky, dědečkové, sestřenice, tety. A i když jsme to měly s maminkou celkem krušný, protože jsme se stěhovaly snad dvanáctkrát po celé Plzni, myslím, že čím jsem byla starší, tím jsem byla odolnější vůči změnám. Narození mých sourozenců už mi ani nepřišlo jako radikální změna.

Žádná citová pouta se nepřetrhala?
Ne. Ta jsou silná. S tátou jsme si k sobě našli cestu. Jsme dvě různé osobnosti a ta propast je tam trochu cítit, ale dokážeme se už shodnout na různých věcech i debatovat. Chtělo to čas. Věci se musí zahojit.

Které myslíte?
Myslím, že to bylo hlavně ono mé odtržení od táty od tří do deseti let.

Z tátovy vůle?
Obávám se, že to byla rodičovská vůle. Nevím, jak to bylo, nepátrala jsem po tom. Byla to bolavá věc, kterou nebylo dobré otevírat.

Otčím vám měl nahradit tátu?
Nestihla jsem si to uvědomit. Neměla jsem ani možnost volby, přišel okamžitě. Je to úplně jiná osobnost. Vůbec není umělec, je to praktik a sportovec. Zatímco můj táta je hudebník a ke sportu má daleko. Každopádně to byl mužský element, za což jsem vděčná. Dodneška máme dobré vztahy, nedávno mi třeba zrekonstruoval byt.

Kdo vás vlastně v životě nejvíce ovlivnil?
Určitě mamka. Ve schopnosti zvládat krizové situace. A že jich nebylo málo. Ale že bych takhle toužila žít, to říct nemůžu.

Zkusíte mi o těch krizích vyprávět?
Nezlobte se, ale to jsou čistě naše osobní věci, které nechci sdílet s nikým jiným. Navíc se mi to nezdá nijak strašné. Maminka je prostě taková horká hlava, a když se jí něco nelíbí, pálí mosty a jde. Lhostejno kam. Zkrátka jsme si chtěly s mámou dokázat, že to zvládneme samy. Hodně nás to stmelilo.

Platí u vás, že jablko nepadá daleko od stromu?
U mě určitě ne. Nejsem v tomhle po ní a nejsem ani po tátovi, ten je na tom s výbušnými emocemi stejně jako máma. Já vlastně vůbec nevím, po kom jsem a odkud se ve mně bere takový klid. Možná jsem si to tak vybudovala během dětství.

Fotogalerie

Jako obranu. Mimochodem pomohla vám vaše rozvaha zvládnout i znásilnění ve dvanácti letech, o kterém jste se před časem rozhodla nemlčet?
Nešlo o znásilnění! To kdysi někdo mylně napsal, ale já to nikdy neřekla. Cizí muž za mnou vešel do domu, strčil nohu do dveří bytu a zneužil mě tak, že se přede mnou ukojil. Nic jiného nechtěl, jen trochu dotyky myslím. Naštěstí se mi nic nestalo. Když odešel, seděla jsem asi dvě hodiny v obýváku a plakala. Pak jsem šla na dramaťák a zjistila, že asi budu dobrá herečka, když na mně nikdo nic nepoznal. Vtipkuju samozřejmě. Ale je pravda, že až večer to ze mě vymámila babička. Zpětně bych řekla, že to byl chudák, ale ve dvanácti jsem na to reagovala úplně jinak.

Bála jste se o život?
Měla jsem strach, ale jestli o život, si nejsem jistá. Asi mě to v tu chvíli nenapadlo. Pak jsem se ale bála v našem domě a v bytě. Naštěstí jsme se záhy odstěhovali.

On byl odsouzen na dva a půl roku. Jak celý ten nepěkný zážitek ovlivnil vás?
Do patnácti let to nebylo nic moc v mých sexuálních představách. Ani mužská nahota mi nedělala dobře. Pak jsem ale přešla na pražskou konzervatoř, jednou jsme klábosily s holkama u kafe a já zjistila, že i ony mají podobné zkušenosti. Čím víc jsme se o tom bavily, tím rychleji se ten strašák rozplynul.

Zafungoval sdílený pocit místo psychologické intervence?
Navštívila jsem dětskou psycholožku, ale byla to spíš hodná teta. Zeptala se mě, jestli o tom chci mluvit, já řekla, že ne, to se opakovalo asi čtyřikrát a pak to skončilo. Nevzbuzovala ve mně důvěru. Radši jsem to probrala s kamarádkami.

Očima

Nestává se mi často, že bych měla tak jasný dojem z člověka, kterého jsem potkala. U Kristýny nemusím sáhodlouze hledat žádné charakterizující prvky. Vypadá o dost mladší, než říkají číslice v rodném listě, skoro jako holčička. Ale když začne vyprávět o svém životě a uvažovat o sobě, působí mnohem starší. Tenhle kontrast v ní prostě je. Čistá, krásná, a protože mladě vyhlížející, tak snad i trochu naivní tvář, která bude mít s nitrem společné konec konců přesně tohle. Jen ty životní zkušenosti tak trochu zamíchaly kartami a z Kristýny nejednou promluví sakra dospělá a životem trénovaná žena, která by tu možná ještě takové slovo mít neměla.

Dneska je všechno směrem k mužům již v pořádku?
Naprosto. Můj vztah k mužům je úplně v pohodě.

Ani, řekněme, trochu chaotické rodinné konstelace vaše partnerské vztahy neovlivňují?
Já myslím, že dřív je to ovlivňovalo daleko víc. Byla jsem urputná v tom, že model, který znám z rodiny, nechci. Takže jsem všechno chtěla pojímat v klidu a s rozvahou ve smyslu: dlouho spolu chodit a pak se rozhodnout k dalšímu kroku. Zatím to ale nevychází. Když máte příliš mnoho nároků, nestane se nic.

Jak to myslíte?
Často hodně přemýšlím a to je blbý. Přemýšlím o tom, jak se ten vztah bude vyvíjet, jestli je to či ono správně a jestli by nebylo lepší něco udělat jinak.

Bojíte se konce vztahu?
To ano. Toužím po svatbě a dětech, v tom je pro mě jistota.

Jste momentálně singl?
Nechci to probírat.

Překročila jste třicítku. Přinesla tahle magická hranice nějakou změnu ve vašem uvažování o životě?
To ano. Dnes je to velké smíření se vším. To znamená, že jsem víc tolerantní, snažím se věci přijímat a brát si z nich to pozitivní, učím se říkat ne a nepospíchat. Cítím zvláštní, úlevný klid. Mám tím pádem i víc času na sebe, soustředím se na sebe samu, vnímám se.

A nač přicházíte?
Zní to možná podivně, ale začala jsem vnímat svůj biorytmus. Jako žena v měsíčním cyklu, ale i v rámci ročních období. Když si tuhle zákonitost uvědomíte, zjistíte, proč se v některých situacích chováte, jak se chováte. A když se s tím naučíte pracovat, všechno najednou krásně funguje. Odstartoval to loňský rok, který byl partnersky krušný. Poprvé v životě jsem se odpoutala od domoviny a odjela na měsíc do Ameriky. Dva týdny jsem byla sama v Kanadě, učila se ve škole francouzštinu a vyčistila si hlavu. Otevřela jsem si staré věci, včetně hereckých cílů a začala na sobě makat.

Jakou váhu pro vás má herecká kariéra?
Mám pocit, že moje ambice byly dříve daleko větší. Myslela jsem na zahraničí. Znáte ty sny: Oscaři, Hollywood. Teď chci dělat práci dobře a chci být na sebe pyšná.

Kde je měřítko?
V českém prostředí je to těžké. Jsem spokojená s posledními dvěma roky v divadle Komedie, které bohužel končí a kde mě potkaly dobré role. Nehrála jsem už jen holčičky, ale i matky a ženy, co něco zažily a musely se s něčím vyrovnávat.

Rozhodně máte z čeho čerpat. Nicméně, může vám v přehrání se do psychologicky hlubších rolí bránit i škatulka sexsymbolu, kterou vám média přisoudila?
Máte pravdu, že po filmu „Účastníci zájezdu“ se mě všichni ptali jen na role polosvlečených holek. Jenomže herectví je o tom, že nás živí tělo a obličej. Takže ač z těch choulostivých scén nejsem moc nadšená, vím, že jsou někdy potřeba. Naštěstí dnes spousta lidí díky rozhovorům ví, co dovolím a co už ne.

Toužíte se vlastně té nálepky zbavit?
Je to spíš dilema. Nechci být nevděčná, ale také nevyžaduju, aby mi lidi říkali, že jsem krásná. To je pro mě hrozně ploché. Když ale bude potřeba tělo v mé branži využít, tak se to stane. Člověk se za něj nesmí stydět.

Vždycky jste si byla vědoma svého půvabu?
Trpěla jsem spoustou mindráků. A naprosto zbytečně. Vadila mi moje tloušťka nebo pomerančová kůže. Dneska je v mém repertoáru jedno představení, kde jsem asi deset minut jen ve spodním prádle a nedělá mi to problém. Mám se ráda taková, jaká jsem. Chodím cvičit, tančit, víc se hýbu, víc své tělo poslouchám a mám ho ráda, i když není dokonalé.

Stud nikdy necítíte?
Cítím stud, když něco neudělám dobře, nebo když se nemůžu postavit za nějaký pracovní projekt, který se mě týká. V profesním životě jsem čím dál tím víc kritická.

Neříkáte mi tím ale, že si jako herečka nevěříte?
V osobní rovině si věřím daleko víc než dřív. Tam jsem svým pánem. V rovině profesní ale záleží na mnoha jiných vlivech. A pak mohu být zklamaná a věřit si přestávám. Nejsem ale vzdávač. Neházím flintu do žita. Zkouším to udělat či pojmout jinak a líp.

Je nějaká taková výzva před vámi?
Těžko říct. Stále mě láká role v zahraničním filmu. Jeden takový casting jsem teď absolvovala, ale výsledek nevím. Byla jsem plánovací typ, ale teď si užívám, co přichází každý den. Raduju se z maličkostí a snažím se prožívat i ty smutné věci. Užívám si i deprese a splíny, píšu o tom básně. Naopak mi tvořit nejde, když jsem šťastná. Teď mě napadá, že jediné, co dlouhodobě chci, je spokojená rodina.

V jednom z dřívejších rozhovorů Leichtová prozradila, že přemýšlí o odjezdu do ciziny:

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.