Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kristýna Frejová: Popovídala jsem si se svou závislostí

  0:25aktualizováno  0:25
Na prknech, co znamenají svět, kráčí ve stopách svých rodičů, hereckých legend Věry Galatíkové a Ladislava Freje. Ve světě svém Kristýna Frejová (45) cestu hledá. Než pochopila, že v touze napodobit beze zbytku maminku žije vlastně jen v iluzi toho, jak by „to mělo být“, musela vystavit účty především sama sobě.

Kristýna Frejová v modelu návrhářky Markéty Kopecké | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Potažmo svým závislostem. Nebojí se vhledů do podvědomí, nemá strach z bitvy s démony duše, kteří koketují s mužskou linií v jejím rodě, ale na některé pointy terapie tmou, kterou před pěti lety absolvovala, ještě čeká.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

rozhovor s Kristýnou Frejovou vyšel 5.5. v časopise Téma.

Týdeník TÉMA

V novém Téma najdete 12.5. mimo jiné rozhovory s herci Ladislavem Hamplem a Alenou Dolákovou.

Váš otec prý býval pruďas. Jak jste jeho nálady prožívala jako malá holka?
Člověk má tendenci nepříjemné zážitky vytěsňovat. Ale pamatuji si chvíle z dětství, které nebyly úplně fajn. Zvláštní, že detaily uvíznou vlastně nejvíc. Třeba zkažený nedělní oběd, se kterým se máma piplala. Byla smažená játra s hráškem a hranolky. Zasedli jsme ke stolu a táta, který potřeboval odjet někam na natáčení, vzal solničku do ruky, upadlo mu víčko a celou sůl si nasypal do talíře. S bráchou jsme vyprskli smíchy, máma seděla jako zařezaná, on vzal talíř, mrsknul s ním do dřezu a šel. Není to omluvitelné, ale jak říká můj velký kamarád Andy Urbiš, u kterého jsem byla na terapeutickém pobytu ve tmě: špatný rodič, který nedal dítěti pocítit chlad a hlad.

Tmu si necháme na později, ale tu úvahu mi vysvětlete.
Dítě musí vědět, že neexistuje jenom péřová peřina a plná lednice. Pak si uvědomí hodnotu věcí. Myslím, že je to hrozně důležité. I když někdy mám pocit, že to u své dcery Ráchel možná až přeháním, když ji odmalička učím dávat si pozor na to, co řekne, protože slova mají váhu a není to jen tak plácat do vzduchu. Stejně tak, že se automaticky koupí nové, když se něco rozbije. Nekoupí. Věcí si má člověk vážit. Když už si něco já sama pořídím na sebe, tak to většinou donosím až do úplných děr. A to ne proto, že bych byla nějak extrémně spořivá, ale protože jsem takový latentní autista na věci, které mám ráda.

Jak o svém dětství smýšlíte dnes?
I přes tátovy destruktivní stavy, a to, že máma sem tam nebyla, když ji člověk potřeboval, protože měla moc práce, mám vždycky pocit, že to všechno naši dokázali vyladit a hodně a krásně se nám, když mohli, věnovali. Nejradši vzpomínám na výlety na Vysočinu, kde jsme měli od známých půjčenou chalupu. Nebyla tam elektrika, plyn ani voda. Svítili jsme propanbutanovou lampou, naši nám v noci vyprávěli horory a my se pak báli jít do lesa do kadibudky. Bylo to nádherný.

Jak jste vnímala vztah mámy a táty?
Máma byla ten, kdo dokázal chod věcí ukočírovat, i když si někdy pobrečela. Měla jsem dojem, že je i navzdory fyzické nepřítomnosti nablízku. Měla hebký, voňavý ruce. Když odjela, chodila jsem čichat její vůni do skříně. Táta měl nemocnou slinivku a z toho pramenily i jeho občasné cholerické stavy. Vybouřil se, během minuty byl v pohodě a my všichni jsme se klepali ještě dvě hodiny. Ale přes to všechno si pamatuju svoje rodiče jako zamilovaný a láskyplný pár.

Bouření znamená, že se ozýval jen křik, nebo táta na někoho z vás vztáhl ruku?
Ne, to nikdy. Jednu jedinou velkou výchovnou facku jsem dostala od mamky. Za lež. Táta se vždycky vyběsnil kvůli nesmyslu. Uměl nám to ale vynahradit. Do noci jsme sedávali na chalupě na kamenném zápraží, které vlastníma rukama udělal, povídali si a pozorovali hvězdy. Dodnes umím popsat všechna souhvězdí. Nebo požádal babičku z Ameriky, aby nám poslala fosforeskující hvězdičky a planety, a nad postel nám s bráchou vyskládal znamení Štíra a Vah.

Ladislav Frej platí za charismatického intelektuála s výrazově nepřekonatelným hlasem:

Co jste si z toho všeho odnesla do života vy?
Celý život jsem si neskonale vážila mámy. A teď ještě stokrát víc, když vidím jako matka-herečka, jak ona všechno stíhala. Hrozně jsem si přála, abych to uměla stejně. Abych byla schopná dát svému dítěti takový domov, jaký jsme měli my s ní. A všechno jsem se tomu snažila přizpůsobit. I vztah s Ráchelčiným otcem. Cpala jsem ho do vysněného modelu, než jsem pochopila, že žiju v iluzi. V iluzi toho, jak by to mělo být.

A to je jak?
To je právě ten full servis. Abych obstála, škrtla jsem sebe a své potřeby, zájmy i koníčky. Teprve po smrti mámy (Věra Galatíková zemřela v prosinci 2007 ve věku 69 let na karcinom plic, pozn. red.) jsem začala řešit, o čem ten můj vztah vlastně je. A zjistila jsem, že žiju v něčem, v čem žít nechci. V nesouladu, v nesdílení věcí. Dlouho jsem si to neuvědomovala, jela v týdnu rozporcovaném na minuty a nulovým časem na sebe. Ani máma se totiž sobě nevěnovala, všechnu péči dávala nám. A to není dobře. Dokonce si myslím, že je to jeden ze „zločinů“, který na sobě spáchala a který, podle mě, vyústil do její nemoci.

Vím, že jste maminku nesmírně milovala, smím se zeptat, jak jste o její nemoci mluvily?
Ona onemocněla dvakrát, ale podruhé už to bohužel neustála. Vždycky říkala, že si tu bestii vykouřila. Měla rakovinu plic. Já si ale myslím, protože silných kuřáků je dost a nic se neděje, že k sobě byla velmi nelítostná.

Byla jste pro, aby odmítla chemoterapii, když onemocněla?
Absolutně jsem stála při ní. Ne že bychom byly obě šíleně alternativně založené, i když já už se tehdy zajímala o homeopatii, ale nechtěla jsem, stejně jako ona, aby umírala s hlavou v záchodové míse a plešatá. Víte, její rozhodnutí nebylo snadné. Dlouze ho konzultovala s profesorem Pafkem, který ji operoval. On věděl, jak to uvnitř vypadá. Dával jí tři měsíce. Byla to takzvaná malobuněčná rakovina, což znamená, že byla rozesetá všude. Úplně stejným typem rakoviny trpěl Boris Rösner, jenž zemřel o dva roky dříve než maminka, která si nástupem na alternativní léčbu u Tomáše Bouzka prodloužila život o dva a půl roku.

Byly jste si blízké, věděla jste, co se děje, ale... Přes všechny indicie, dokázala jste v nějaké chvíli skutečně připustit konec?
Samozřejmě, všichni jsme koneční. Ale u mámy to bylo těžké. Vím přesně, kdy nastal ten moment. Obě jsme milovaly filmy a dělaly si takové video večírky. Slezly jsme se doma, táta byl na zájezdě a my zvládly třeba tři, čtyři filmy za večer. Jednou takhle sedíme - byl to Poslední skotský král s Forestem Whitakerem, hrozně silný film - já se podívám na mamku a ona spala. To se u filmů, které ji zajímaly, nikdy nestalo. Rozbrečela jsem se. Věděla jsem, že je to začátek konce. Od té chvíle už se to jenom horšilo

Chcete o tom mluvit?
Řeknu jen to, že jsem nechápala, jak může člověk tolik čestný a rovný mít tak těžký konec. Vlastně dodneška si říkám, proč některé svině umírají ve spánku a ona... Maminka ale byla silně věřící a říká se, že koho pánbůh miluje, toho s křížem navštěvuje. Nevím, všechno má asi svůj smysl. Určitě má.

Ač nepokládáte cigarety za příčinné zlo, přestala jste nedávno s kouřením. Něco vás vylekalo?
To bych se dostala k pointám pobytu ve tmě. Některé dobíhají až teď, po pěti letech. Jsou to v podstatě nějaké závislosti, ať už na nikotinu, alkoholu nebo na lidech. Přestat kouřit byl pro mě vždycky nezdolný problém. A to i přes můj pocit, že mi přes Ráchelku chodí takové varovné vzkazy od mámy. Abyste rozuměla, Ráchel je napojena nahoru, na „babičku Vjéru“ přímým kanálem, je to ten typ dítěte. A z cigarety či skleničky vína v mé ruce byla vždycky hodně špatná. Nesnesla to u mě.

Závislosti říkáte?
Pro mě byly alkohol a kouření vždy jen droga sociální. Já nejsem notorik. Víno mám ráda a vždycky jsem si ho dala po představení v zájmu vyplavení emocí. Říká se, že herci hodně pijí, ale to není o zálibě v alkoholu, my jen potřebujeme přeladit z jednoho vesmíru do druhého. Pak jsem si začala všímat toho, že alkohol aplikuju i ve chvíli stresu, neřešení věcí. K tomu se váže i závislost na určité lidi nebo situace. Jsem poměrně věrný člověk a ve chvíli, kdy prožívám vztah, stanu se najednou závislá a začnu se hodně přizpůsobovat. Tohle jsou tři věci, které jsem musela „potmě“ zpracovat a zbavit se jich.

Daří se? Jsem v očekávání pointy. A se zájmem pozoruju, co to s člověkem dělá. První se dostaví deprese - co najednou máte s tím získaným časem dělat?
Tak hledám a nacházím alternativní způsoby. Podle hesla z inscenace Znovu a líp, takže jinak.

Kde je počátek téhle vaší duchovní práce na sobě, nebo řekněme sebereflexní terapie?
Prapůvodně asi v tom, že nejsem člověk, který si nechá cokoliv nakukat. Něco se sděluje v médiích a já si desetkrát ověřím, co je to za zdroj a co to je za věc. Manipulace míněním je dokonalá. A já chci mít přehled z obou stran. Dám vám obyčejný příklad. Západní medicína je přece v plenkách proti čínské, takže když má dcera teplotu, proč ji hned cpát panadolem, když jí můžu uvařit byliny?! Těmihle úvahami jsem došla k taj-či (čínské bojové umění, které dnes pěstuje mnoho lidí jako cvičení pro zdraví a zlepšení kvality života, pozn. red.) a podobným věcem.

Kdy přišly vhledy do hlubokého nevědomí? Máte za sebou, pokud vím, holotropní dýchání (vyvolávání změněných stavů vědomí pomocí řízeného prohlubování a zvyšování tempa dechu)...
To je omyl. Pokud já vím, nikdy jsem na holotropním dýchání nebyla. Pokládám ho za nebezpečnou hru. Je to sugesce, když je někdo cizí schopen ovlivnit váš mozek. A to já odmítám. Když jsem byla malá, první, co jsem řekla, bylo: já sama. Neumím si představit, že bych někomu věřila natolik, abych ho nechala manipulovat mou myslí. Mám za sebou dýchání u Andyho U Urbiše v rámci přípravy na tmu, kdy dýcháte v rytmu hlasité rituální hudby čínské, japonské nebo indiánské. Ale sami, bez motivačních keců okolo. On vám neříká, co si máte myslet. On se vás jen ptá, co vás samotnou napadá. Jen řekne: No vidíš, ty to máš tak a někdo to má jinak, každý potřebujeme něco jiného.

Co se během rituální hodiny stane?
Když jsem ji absolvovala poprvé, nestalo se nic, krom toho, že jsem měla pocit, že mi někdo zapichuje do nosu dva rozžhavené dráty, které procházejí mozkem ven. Viděla jsem nějaké obrazy zvířat, tygří nebo koňskou hlavu. I to jsou zprávy. Posléze se člověk přes svoje podvědomí dostane k úplným akčním filmům. Těžko se to popisuje.

Věřím, kdo nezažil, nepochopí. Výklad takových obrazů je ale jiná věc. Pochopím?
Měly by vést k pochopení toho, co se vám v životě stalo a současně ukazovat cestu. Zpětně vím, že jsem se před pěti lety prodýchala k některým stavům, které se odehrávají až dnes. Viděla jsem situace s konkrétními osobami, cosi mi to mělo říct. Nebo oněm osobám. Jsou to v podstatě sny, a mít sen a nepochopit ho, je jako dostat telegram a neotevřít ho.

Nikdy jste se ničeho z toho, co objevíte, nebála?
Ne. Jsem přesvědčená, že jako člověk nejsem svině, tudíž co se může objevit, byť z minulých životů, je potřeba jen pochopit a jít dál. Mám sklon věřit tomu, že tu nejsme jen jednou. Zákon zachování energie funguje, duše má vývoj a pokračuje v něm. To, co si odtrpíme, jsou jen bonusy, které si přenášíme do dalšího života, a smrt je jenom „přestávka pro osvěžení“.

Ani fakt, že váš otec i bratr si prošli bitvou s démony duše, vás neuvrhuje do obavy z podobného osudu?
Ne. Tohle zatížení, které jde v našem rodě jen po mužské linii, mě neděsí. Od dětství jsem sice měla pocity úzkosti, že se něco stane, ale možná právě proto, že jdu tak hluboko, se mi nic takového neudálo. Já tyhle věci naopak čistím. Jsem přesvědčená, že prací na sobě nikdy nedospěju do fáze, kdy bych potřebovala užívat antidepresiva.

Vyčistit si nastřádané prožitky jste odešla do týdenní terapie tmou poté, co vám zemřela maminka a skončil vztah s partnerem. Přes veškerou přípravu, byl to šok?
Když Andy poprvé na zkoušku zhasnul, myslela jsem, že zešílím. Nemohla jsem dýchat a hučelo mi v hlavě. On se vrátil a rozsvítil. Já řekla, že to asi nedám. Uklidnil mě, že je to normální, že to tak cítí úplně všichni. A dodal, že všechno, co přijde, jsem jen já. Žádná strašidla. Měl pravdu. Nepřišlo nic hrozného. Popovídala jsem si se svou závislostí. A taky se svou rakovinou. Což bylo velmi zvláštní. Přišla zhmotněná postava. Taková malá dívka, trpasličího vzhledu, zrzavé dredy měla. Bude to mít asi ještě pointu.

Mohou to být halucinace?
Jenomže, co jsou halucinace? I ty přijdou jen z vašeho podvědomí. Asi čtvrtý den nastala absurdní situace, neustále se mi opakovaly scény z těch nejhorších hororů, co jsem kdy viděla. Třeba z Kruhu nebo z Mlčení jehňátek. Nepřetržitě jsem měla pocit, že je v té neprostupné tmě někdo za mnou. Ale jsou to jen vhledy do podvědomí. Pokud na té tmě, ve které se ani za mák nerozkoukáte, bylo něco nepříjemného, tak fyzické projevy. Dostavilo se mravenčení úplně v celém těle, říká se tomu syndrom neklidných nohou. Je to nesnesitelný tlak. Jako by se vnitřní tělo nemohlo vejít do vnějšího. Něco chce ven. Je to ovšem jen energetická reakce. I tenhle stav jsem se naučila prodýchat.

Dostaví se příjemné vjemy?
Zažila jsem nádherný výlet. Úplnou světelnou hitparádu. Vidíte spoustu světla, kter jde zevnitř. Zase jen z vás. Hodně jsem tam cvičila, hodně psala. Dostanete takovou u šablonu s vyřezanými řádky, do nichž píšete. Musíte se absolutně koncentrovat, poněvadž jakmile vám ujedou myšlenky někam jinam, už nevíte, kde jste. A moc mi tam chutnalo. Andy dělá každému vegetariánský jídelníček na míru podle jeho naturelu. Zjistí, co člověku chybí. Mně zachutnala sladká kaše s jahodami, přitom miluju maso. I chutě vám začnou jinak fungovat. Své tělo začnete vnímat zevnitř. Každou jeho část. Máte čas, a najednou si třeba na nohou myjete prst po prstu zvlášť. Dojde vám, jak hloupě se chováme, když v běžném životě kašleme na akupresurní body, které jsou schopné vyléčit spoustu věcí v zárodku. Nebo jim předejít.

Člověk zůstane ve tmě týden odkázán sám na sebe i ve vysvětlení toho, co prožívá?
Andy každý den zazvonil, abych věděla, že přichází, sedl si a ptal se, zda něco nepotřebuju a co jsem nového zažila. Povídali jsme si o tom. A taky se mi smál, že jsem neuvěřitelná. Lidé prý většinou škemrají o dvojku vína nebo kávu. Já nechtěla vůbec nic. Totálně jsem se zpomalila. Jen jsem se strašně těšila ven. Věděla jsem, že mě tam čeká něco nového.

Stalo se. V čem je ta změna?
Každý si tam jde pro něco jiného. To musíte vědět, s čím a proč tam jdete. Spousta lidí se tam ocitá se syndromem vyhoření. Já si odpustila, že nejsem jako moje maminka. Pochopila jsem, že nejsem matka vlčice, ale inklinuju k divoké kočce. Jenomže i divoká kočka vychová dobře svoje koťata. Není to někdo, kdo je do větru. Dnes si lpím na svých věcech a na svém domově daleko koncentrovaněji. Jsou věci, které jsou jenom moje, a vůbec nikomu do nich nic není.

Jinými slovy, začala jste se mít ráda taková, jaká opravdu jste. Po tom toužíme všichni. Jen vy jste si dala tu těžkou práci dobírat se pravdy o sobě. Je to cesta k lepšímu bytí?
Mít rád sebe a věnovat se harmonii svého vlastního já, je absolutně úkol číslo jedna. Pokud člověk nemá rád sebe a žije v nějakém stresu, zároveň ho přitahuje. Pokud budu parazitovat sama na sobě, objeví se parazité. Pokud si piju krev, přitahuju lidi, co mě jako upíři vysávají. A na druhou stranu se nemůžu mít ráda, když jdu spát ve tři ráno po dvou sedmičkách šáňa a dvou krabičkách cigaret s tím, že ráno musím vstát. Tak to prostě je. Já musím vědět, co ještě ano a co už ne. Ne se řídit tím, co si přeje někdo jiný. Nebo se nedej bože sama znásilňovat. Tam už jsme byli.

Přece jen ono vztahové vlastnění máme pod kůží. Napadlo vás, že zatímco vy jste pokročila, nemusíte najít partnera, který bude takového kompromisu schopen?
Najít partnera, který má v sobě vnitřní sílu, klid a humor v takové míře, aby byl schopen brát mě s úplně celou soupravou, kdo jsem já, je rovno zázraku. Přesto věřím, že je to možné. Jen to asi není můj úděl v tomto životě. Musím si ho nejspíš prošlápnout víc sama.

Se vším tímhle poznáním, žijete lepší život?
Ano. Ale není to zadarmo.

Autor:




Nejčtenější

ilustrační snímek
Rodinná poradna: Syn při hraní on-line hry chatuje s cizími lidmi

Nevím, jak ochránit svého desetiletého syna, když je on-line. Snažila jsem se s ním o všech zásadách bezpečnosti mockrát mluvit, ale stále mu to nedochází....  celý článek

Ilustrační fotografie
Čtyřicítka je zlomový věk. Právě teď se svému tělu věnujte víc než dřív

Zatímco o zdraví dětí a seniorů se mluví na každém kroku, takzvaný střední věk tolik pozornosti nepřitahuje. Jako by se rozumělo samo sebou, že se dospělý...  celý článek

Libuše s Huyen, které zachránila život.
Krušné chvíle za mřížemi. Libuše zachránila spoluvězeňkyni život

Život za mřížemi pluje zdánlivě jednotvárně, ale i tam se občas odehrají dramata. Několik jich zažila i šestapadesátiletá Libuše, která si odpykává trest za...  celý článek

Ilustrační fotografie
Ze sexu nás už hlava nebolí. Častěji se z milování vymlouvají muži

Co se změnilo v posledních letech za dveřmi našich ložnic? V sexu jsme odvážnější, ale spíme spolu méně často. Ze společných hrátek se spíš vymlouvají muži,...  celý článek

Riwaa Nerona se kromě výroby korzetů věnuje i šití spodního prádla a večerních...
Všechno, co jste chtěli vědět o korzetech, ale báli jste se zeptat

Bez korzetu si ženy v minulosti nedokázaly svůj život vůbec představit. Tento dříve nepostradatelný kousek spodního prádla své kouzlo neztrácí ani dnes. Dokáže...  celý článek

Další z rubriky

Tak Luis vypadá, když se vydá třeba jen na procházku.
Muž se díky plastikám mění v elfa, protože miluje fantasy příběhy

Luis Padron (25) z Argentiny miluje příběhy fantasy a nejvíc je zamilovaný do postav elfů. Už od malička snil o tom, že bude jednou stejný jako oni. A nyní si...  celý článek

Móda na cenách Anděl 2017
Móda z Andělů: Skvělý Mareš, Klus a Bouček to nevychytali

Letošní ročník hudebních cen Anděl 2017 se nesl v uvolněnější atmosféře. Udílení ocenění se přesunulo z Divadla Karlín do komornějšího Lucerna Music Baru....  celý článek

Monica Bellucci, Bella Hadidová a Eva Herzigová v Cannes
Móda z Cannes: Sexy Bellucci, zlatá Herzigová a odhalená Hadidová

Zahájení filmového festivalu v Cannes si nenechaly ujít hvězdy stříbrného plátna ani modelky. Trapas se povedl Belle Hadidové, která měla tak vysoký rozparek,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.