Kristýna Frejová (36)Narodila se v Praze známým hercům Ladislavu Frejovi a Věře Galatíkové. Vystudovala DAMU, kde jejími oblíbenými pedagogy byli např. Jiří Adamíra či Viktor Preiss. Prošla několika pražskými divadelními scénami, v současnosti je v angažmá v pražském Švandově divadle. Na plátně ani v televizi zatím nedostala velkou příležitost. V listopadu bude mít premiéru její zatím poslední film Chyťte doktora. Loni porodila dceru Ráchel. Hodně času tráví s maminkou, která bojuje s rakovinou plic. |
Vaše maminka si, co se současných seriálů týče, nebere servítky. Nehrajete v nich kvůli ní, nebo kvůli sobě?
Kvůli dceři. I když to je ode mě trochu alibistická odpověď.
Proč?
Nemám právo seriály soudit, protože nejsem spolutvůrce. Ale jak vím od zúčastněných, točí se také 16 obrazů denně, což v překladu znamená nenazkoušeno a první, maximálně druhá dobrá. Myslím, že žádný soudný herec se seriálu neupíše jen pro peníze. Všichni chtějí ukázat, co v nich je nejlepšího, a vstupují do toho s nadějí a nejlepším přesvědčením, že to tentokrát bude jiné a lepší. Není. Vůbec se tomu nevysmívám, svým způsobem si té dřiny vážím. My herci neustále balancujeme mezi stavovskou hrdostí a letargií, studem a hamižností, která souvisí s bojem o přežití. Je to asi normální a problém je spíš v hlavě. My, moje generace, jsme ještě takoví kapitalističtí hybridi. Maturovala jsem, když přišel zlom, a na DAMU jsem prošla ročníkem pana Adamíry. Ostrého, vzdělaného, přísného ironika, který nás učil, že se musí profese dělat do hloubky. "Být připraven a hrát si," říkal. Už nám ale nestihl nic říct o sebepropagaci, reklamě a že politickou cenzuru nahradí rozpočtové limity. Učili jsme se tomu za chodu a pořád to sousto ještě trávíme. No a já jsem zrovna byla čerstvě těhotná a s čistým svědomím jednu seriálovou nabídku odmítla... Takže teď můžu dělat oduševnělou a říkat si: "Holý zadek, ale charakter!" Kdo obsadí doktorku tu a tu nebo jiného velmi křehkého manažera do slušného filmu? Seriál je prostě smlouva s ďáblem.
A co kdybyste zrovna těhotná nebyla?
Nevím, jak bych se rozhodovala, kdybych zrovna dítě nečekala. Nevím nic. Stejně tak jako nevím, jestli někdo obsadí do slušného filmu mě anebo raději tu doktorku tu a tu. Třeba na tom budeme ve finále úplně stejně.
Ale trojkombinace "co nejkratší termín - co největší rychlost - co nejlevněji" se dnes přece týká skoro všech oborů...
Když já ale pořád ještě od budoucnosti čekám víc. Že se nároky začnou zvedat. Ale jak všechno jede plíživě pořád níž a níž, tak degenerujeme. Neudiví nás servírka, která v nóbl restauraci neví, z které strany se přistupuje ke stolu. Jak nás opouští citlivost na drobné nuance mezi profesionalitou a diletantismem, tak už vlastně ani nebudeme vědět, že ji máme požadovat. Příště už budeme říkat: "Skvělý podnik, nedostali jsme facku za to, že jsme přišli."
Vy jste žila venku, ne? Tímhle pocitem většinou trpí lidi, kteří to zažili jinde a mají srovnání.
Ne. Jen mě ovlivnilo, že mám za sebou dlouhý vztah s někým, kdo žil 15 let v Hamburku. Díky tomu jsem poznala Němce, kteří jsou úplně jiní, než se tady prezentuje. Žádní studení čumáci bez humoru nebo po "enderácku" rozkřičení burani. Němci jsou otevření, milí, kosmopolitní, korektní. Němčina mi díky nim začala připadat krásná.
Teď se v internetové diskusi jistě najde pár diskutérů, kteří napíšou: "Tak proč si ta Frejová neodtáhne do Hamburku, když kritizuje?"
Mně se tu naopak líbí. Právě proto bych chtěla, aby se kvalitní moresy rozšířily i tady. Jenže to nestojí na eurech, ale na lidech, a dokud těm bude jedno, že výtah nejede nahoru, ale do suterénu, tak co jako...? Asi moc koukám na zprávy. Jsem pravidelný, nepolepšitelný sledovač zpráv. I když si stále říkám, že už to víckrát neudělám, vždycky znovu mě okolo sedmé popadne takové neodolatelné nutkání, zasednu a dám si pěkně do těla.
Čekala bych, že vás zprávy v souvislosti s okolnostmi vašeho soukromého života vůbec nemůžou rozházet.
Můžou, protože jsem do tohoto světa přivedla dítě.
Můžu se teď ptát na vaše pocity dcery, která ví, že je váš společný čas s maminkou úzce vyměřen?
Ptejte se. (upřeně se autorce dívá do očí)
Jak jste si odžila moment M, kdy jste se o nemoci dozvěděla?
Ty momenty byly dva. Poprvé před pěti lety. To byla rána pěstí mezi oči. Pak mámě nádor na plicích odoperovali a my si všichni vydechli. Maminka samozřejmě zůstávala pod kontrolou. Tři roky klid. Po jedné kontrole jí pan profesor Pafko volal, že na snímku vidí něco, co se mu nelíbí. Máma jela do nemocnice, jako že jde o menší zákrok. Na operačním sále ji otevřeli a hned zase zavřeli. Táta byl u ní a ihned mi telefonoval na chalupu. Přítel mě naložil do auta a okamžitě jsme jeli do Prahy. Máma se mezitím probrala z narkózy a poslala mi zprávu, že se cítí dobře. Táta totiž čekal, až se u ní sejdeme všichni. Koukala jsem na tu zprávu a řvala z bezmoci, že vím něco, co ona ještě neví. Popadl mě strašný vztek na všechny, kteří by tady být nemuseli, ale jsou a hned tak nás neopustí...
Jste pro to, znát ihned pravdu?
Jsem. Neumím si představit, že bychom před mámou i před sebou mlžili. To se snad ani nedá. Ale záleží na tom, jak je člověk ustrojen. Někdo třeba naopak potřebuje pravdu dávkovat než dostat ránu po palici naráz. My jsme ale doma všichni vždycky radši všechny jobovky chtěli vědět hned. Taková rodová obsese...
Vaše maminka v jednom rozhovoru prohlásila, že se modlí, aby hlavně vydržela do loňského září, kdy se měla narodit vaše dcera Ráchel. Bylo miminko dárek?
Rozhodně ano, i když ne cíleně. Teď mi bude třicet šest, Ráchelku jsem měla před rokem. Přišla, protože přišel někdo, o kom jsem přesvědčená, že bude skvělý otec. Ten se prostě neobjevil, když mi bylo 19 nebo 25. Neváhala jsem s rodinou takhle dlouho proto, že bych chtěla řádit, bála se o svobodu a pohodlí. Užila jsem si celkem dost. Mateřské pudy se mnou nemlátily ode zdi ke zdi tak, že bych zpanikařila a pořídila si dítě s vědomím, že na ně budu sama. Vnímala bych to jako podraz na dítě a zpupnost jeho matky. Jsem přesvědčená, že je k dítěti nutné mít tátu, ne jen oplodnitele. Doba je drsná. Pořád se mluví o materiálním zabezpečení, ale mně připadá náročná zejména po emoční stránce. A tu lásku a starost a radost z dítěte by si měli dělit partneři, aby vůbec všechno ustáli. Nemusela jsem ho potkat, ale nakonec se všechno načasovalo tak, jak mělo... myslím.
Výběr jména Ráchel má nějakou symboličnost?
U mě má teď nějakou symboličnost všechno. Kontinuita tady je. I díky mamince velmi citlivě vnímám, jak všechno souvisí se vším. Že i navenek nahodilé věci jsou kamínkem z nějaké mozaiky. Když někoho ztrácíte, zostřeně vnímáte podrobnosti, protože ty můžete ještě nějak uchopit. Když jsem byla těhotná, záměrně jsme si s přítelem nepřáli vědět, jestli se mi narodí kluk nebo holčička. Nechtěla jsem nás připravit o moment překvapení. Jednou v noci se mi zdál sen, kde se jméno Ráchel objevilo. Nejspíš zafungovalo podvědomí plus možná pocit jakési povinnosti k předkům. Tím, jak si s maminkou chceme říct rychle všechno, provětráváme rodinné historie. Bavíme se i o našich židovských kořenech. Navíc tatínek mého partnera byl evangelický farář a při kázáních často citoval Starý zákon a příběh o Ráchel a Jákobovi je hodně silný. Ráchel v hebrejštině znamená ovečka, symbol trpělivosti. Tu postrádám. Říkala jsem si, že by se mohla skrze jméno do mého dítěte alespoň symbolicky vsáknout. Všechno do sebe zapadlo.
Posunul se teď nějak váš vzájemný vztah s maminkou?
S maminkou jsme k sobě měly blízko odmala. I když jsem třeba na DAMU dost vyváděla. Náš vztah byl vždycky tak sevřený, že se nemocí neprohloubil. Nemohl, neměl už kam. Naše duše jsou na sebe už roky nalepené natěsno. Co jsem dospěla, neřešíme žádné banality. Čím míň je času, tím víc ho chceme zužitkovat. Přijala jsem proces loučení jako něco, co je nevyhnutelné, co se nedá usmlouvat, a už o tom nemluvíme. Cítila jsem jen ohromné štěstí a úlevu, že jsem stihla Ráchelku porodit, aby se potkaly. Pan profesor totiž dával mamince jenom tři měsíce. Tak si teď moji holčičku užívá. A tím si to užívám taky. Jsem vděčná, že jsme my dvě, tedy my tři ještě dostaly tu šanci.
Nejste vdaná. Ani teď o tom neuvažujete?
Jako jestli se ještě kvůli mámě rychle vdám? Mí rodiče se vzali, až když mi bylo šest. Máma tím pádem proti tomu, že jsem bez prstýnku, nemůže říct ani ň. (smích) Zatím všem musí stačit, že jsem přijala lehce patriarchální model.
Prosím?
Říkám tomu ambice pravidelných večeří. Tedy kromě divadelní premiéry, to jsem čtrnáct dní na plotnu nesáhla. Ale jinak se já, od přírody bordelář a letitý singl, přistihuji, že strašně usiluju o pravidelný řád v rodině. I za cenu, že teď maličko ustoupím do pozadí. Nesmírně mě to uklidňuje.
Proč?
Ve vztazích pozoruji, že nejsme autentičtí, protože se bojíme, abychom se nenamočili příliš. Vzájemně se podezíráme, že chce jeden druhého pouze doběhnout. Což taky musí v něco vyústit. Jsme všichni tak strašně cool a trendy, až nám to způsobuje nespavost. Řekla jsem si, že to, jestli se ve vztahu zklamu nebo ne, prostě nebudu řešit předem. Zkouším tu nejobyčejnější klasiku - žena, strážkyně krbu. Léta jsem se o sebe starala sama. Nebojím se, že se, kdyby se okolnosti změnily, nedokážu proměnit zase do ženy živitelky.
Myslíte, že váš přístup k partnerství souvisí s tím, co jste zažila doma? Že vaši rodiče jsou spolu dlouho a funguje jim to?
Asi jo. Viděla jsem v přímém přenosu, jak ustáli vztah přes vážné problémy a narušení. Tomu, že spolu lidi můžou být celý život, věřím. Protože chci.
Připomínáte až skoro Mirka Dušína…
Dušín? To zcela jistě ne! Spíš bych řekla, že jsem do třiceti poměrně cíleně pracovala na devastaci duše i tělesné schránky. Na studiích i po nich jsem docela vrcholově popíjela, do těhotenství kouřila jak fabrika ve třiadvaceti, ještě na DAMU, jsem experimentovala s kdejakou chemií…
Cože?
Je to pro mě minulý život a nechci se k tomu vracet. Doma mě vedli k ohromné autocenzuře. V přesvědčení, že se sebou nesmím být nikdy spokojená. Ve vnějším světě jsem zase občas narazila na názor, že když mám slavné rodiče, jsem automaticky protekční fakan. Jak to, že ses zrovna ty dostala na prestižní gymnázium? Jasně - DAMU, máma tam učí. Přitom máma se vyděsila, když jsem oznámila, kam dávám přihlášku. Neuměla jsem mezi tím balancovat. Nejistotu jsem maskovala nesnesitelnou extroverzí a exhibováním. Alkohol a všechno ostatní byla moje mylná představa, že se dostávám blíž k sobě...
Jak vás rodiče vychovávali?
Zajímali se o nás. Pořád. I když byli unavení jako koně. Ale když jsme zlobili, tak se s námi nemazali. Táta byl hodně přísný a prchlivý. Nikdy nás bít nemusel, stačilo, když se podíval... Díky němu mám dodnes trauma z matematiky. Zkoušení z násobilky vždycky málem končilo jeho infarktem. Nedokázal pochopit, že to prostě nedám dohromady.
A máma?
Od mamky si pamatuju jedinou ránu, to když jsem lhala, že chodím do kytary, a seděla jsem místo toho na Pavláku v metru a četla Starce a moře. Přišlo mi to tenkrát lepší než cvičit stupnice. Ale s bolístkami a průšvihy se vždycky chodilo za ní. Nikdy nás s ničím neodbyla. Nebyla jsem extra pokorné dítě a už vůbec ne diplomat. Třeba se mi nikdy nedařilo chodit úplně přesně včas domů podle dohody. Ale rodiče došli k názoru, že co do mě a bráchy nenalili do teď, už nezachrání. Dostali jsme důvěru. Ne tu hraničící s lhostejností a přinášející rodičům pohodlí, ale důvěru, jako že teď máme šanci ukázat, že už používáme mozek.
Jaký je přísný otec teď?
Tatínek na stará kolena naprosto zjihl. (smích) Dědečkování s ním zacvičilo. Cholerický, kolegy a hlavně kolegyněmi obávaný, pichlavý ironik jde s kočárem na procházku a desetkrát mi rozněžněle zavolá, co zrovna malá udělala.
Jaké jsou vlastně ambice herečky naladěné na patriarchální notu?
Patriarchát, jak ho vnímám já, neznamená uvázání za nohu u stolu. Jsem docela cílevědomá. Teď třeba zrovna hraju v Pohřešovaných ženskou jménem Miem. Je to žena, která drží svou dceru drápem pevně za srdce. Při každém jejím pokusu o vyproštění se zaryje o něco hlouběji. Snaží se dítě chránit před okolním světem, který považuje za zkažený, ale tím ji samozřejmě beznadějně ničí. Jako Kristýna Frejová se s ní vůbec nejsem lidsky schopná ztotožnit. Ale jako dceru a jako mámu mě ohromně zajímá. A jako herečku naplňuje ambicí najít k ní klíč. Tohle je moje velká pracovní ambice!
A soukromá?
Snažím se pracovat na tom, aby se můj přítel domů těšil a já se těšila na něj, i když to je, myslím, na vztahu to nejtěžší. Nenechat se semlít každodenností... Chci poskytnout Ráchelce to, co jsem od rodičů dostala já. Pocit, že vím, kam patřím, a že jsme kompletní rodina. Taky vzdělání. Aby uměla dobře cizí jazyky a měla celý svět otevřený. Má patnáctiletou poloviční sestru, která přechází svobodně z němčiny do češtiny a z češtiny do angličtiny asi jako já z šeptání do křiku. Tak na tom budu bazírovat. A chci mámu držet pevně za ruku, až přijde ta chvíle...
Kdybyste měla svůj momentální stav vyjádřit jedním slovem.
Neumdlévám.
