Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kristina Kloubková: V dětství mi nadávali, že jsem tlustá

  4:02aktualizováno  4:02
V létě vystřídala Lucii Borhyovou na pozici moderátorky Televizních novin na Nově. Když záskok skončil, diváci se vzbouřili – o oblíbenou Kristinu Kloubkovou nechtěli přijít a televize je vyslyšela. Bývalou tanečnici, která je známá hlavně z muzikálů, do nejsledovanějších zpráv vrátila.

Kristina Kloubková | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Kristina Kloubková

  • Narodila se v Praze před 37 lety, vystudovala klasický balet na konzervatoři, poté tančila ve skupině UNO.
  • Tančila v muzikálech Dracula, Johanka z Arku, Tři mušketýři, Angelika. Několika muzikálům připravovala choreografii. Nedávno se vrátila do obnoveného představení Kleopatra.
  • Zahrála si ve filmech Milenci a vrazi, Vratné lahve a v seriálu Poslední sezona.
  • V roce 2007 měla premiéru jako moderátorka pořadu Bailando, poté moderovala Snídani s Novou, polední a odpolední zprávy na Nově.
  • V červnu nahradila Lucii Borhyovou v Televizních novinách, po jejím návratu utvořila novou moderátorskou dvojici s Martinem Pouvou.
  • Jejím manželem byl herec Alan Bastien. S partnerem Karlem Moravcem mají dvouletou dceru Jasmínu.

Brečela jste někdy kvůli práci?
Často jsem brečela kvůli premiérám, protože jsem byla vynervovaná a občas si stresem přivodila tak vážné potíže, že jsem dokonce skončila v nemocnici. Teprve před několika lety jsem si uvědomila, že když tři měsíce zkouším, měla bych si to umět užít, a od té doby je to lepší.

Stalo se, že jste nedokázala vyjít na jeviště?
Kupodivu ne. Tělo pod náporem adrenalinu vždycky dokázalo zareagovat. Jednou jsme se o tom bavili s Reyem Korantengem. Říkal, jak je zajímavé, že v sezoně alergických rým vejde do studia a je mu najednou čtyřicet minut dobře.

Oplakala jste prý konec záskoku za Lucii Borhyovou po jejím návratu z mateřské.
Bylo mi líto, že to končí, a spadl ze mě stres. Přece jen to byla nová práce, náročná, a když napětí najednou skončilo, nervy povolily. V takových situacích se buď složíte, onemocníte, nebo rozpláčete.

Působíte jako ambiciózní žena, pro kterou je práce hodně důležitá. Je to tak?
Ambiciózní jsem, ale přes mrtvoly nejdu. Není to tak, že bych toužila po kariéře a udělala pro ni všechno. Spíš jsem měla v životě štěstí. Ale vím, že na lidi působím sebevědomě a oni jsou pak překvapení, jaká jsem ve skutečnosti. Mrzí mě to, ale je to i dobrá slupka. Jen tak si na mě někdo netroufne.

Míváte potřebu lidem vysvětlovat, že jste jiná?
Dřív jsem chtěla, aby mě všichni měli rádi, ale už jsem se ponaučila. Taky se učím, že nemusím být na všechny milá, když si to nezaslouží. Kamarádka mi jednu dobu říkala, že mám Kristův syndrom: když mi dá někdo facku, nastavím mu druhou tvář. Doufám, že to už mě pustilo.

Lucii Borhyovou jste nahradila na tři měsíce. Věděla jste dopředu, že to bude na takhle omezenou dobu?
S Luckou jsme se o tom bavily před jejím odchodem na mateřskou. Říkala, že se v září vrátí, tak jsem na to byla připravená.

Co je na moderování zpráv tak zajímavého, že se o tu práci pere tolik lidí? 
Je to prestiž, na večerní zprávy se dívá hodně lidí, což sama pociťuji – poznávají mě, oslovují v obchodě, dokonce mi říkají svoje připomínky. Do té doby jsem netušila, kolik diváků vnímá například i to, jak jsme my moderátoři oblečení, jaké máme doplňky, detailně sledují obsah zpráv. Občas i kritizují, což už dneska umím přijmout.

Když jste místo v hlavních zprávách opustila, diváci se bouřili, že vás tam chtějí mít. Překvapila vás ta reakce?
Až nedávno jsem se od paní na recepci dozvěděla, kolik lidí volalo, když televize oznámila, že se vrátím s Martinem Pouvou jako nová moderátorská dvojice. To jsem do té doby nezažila. Většinou se ozývají, když je něco špatně. Buď řeší blbosti, nebo jsou zlí. Že někomu stojí za to zvednout telefon a říct: „Vyřiďte jí, že je fajn, že je zpátky,“ to mě udivilo. A ohromně potěšilo.

Co je na moderování zpráv nejtěžší?
Ty večerní jsou prostě prestižní, sledují vás téměř dva miliony lidí, ale moderátorsky jsou pro mě náročnější polední a odpolední zprávy, které jsem dělala dřív. Na přípravu není tolik času jako večer, jedna zpráva rychle střídá druhou, častější jsou živé vstupy, a jakmile v režii prohodí zprávy, musím se rychle zorientovat. Občas se stane, že ve sluchátku slyšíte pokyny z režie: Pojedeš třináctku, ne, pojedeš šestku… a najednou nevíte, co číst.

Udělala jste někdy velkou botu?
Velký průšvih ne. Občas jsem trošku přejmenovala vesnici a děsím se, kdy si spletu politiky.

Na internetu jsem viděla video, kdy jste nestihla zprávy ve Snídani s Novou. Dohrála znělka a vy jste teprve dobíhala do studia. Kde jste se zdržela?
Před zprávami byli ve studiu tanečníci, takže jsem stála u obrazovky a dívala se. Úplně jsem zapomněla na čas. Najednou slyším znělku zpráv a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Bylo jasné, že nedoběhnu, studio je docela daleko od zázemí. Nestihla jsem to, ale nikdo mi tehdy nevynadal. Ani když jsem ve Snídani dostala záchvat smíchu.

Ano, další video z internetu. Kvůli záchvatu smíchu v živém vysílání nemůžete mluvit, a když se konečně uklidníte, přijde vám do ruky titulní strana časopisu s nelichotivou fotkou prezidenta Zemana, a rozesmějete se zas.
To byly dlouhé tři minuty, smích nešel zastavit. Tehdy jsem měla strach, že bude průšvih, že si někdo bude stěžovat. Ale v televizi byli milí a říkali, že dobrý, pokud se to nebude stávat denně.

Padají za takové záchvaty smíchu pokuty?
Žádnou jsem zatím nedostala. Ani za přeřeky, které občas mívám a některé nejsou zábavné. Ve Snídani jsem třeba měla říct větu: „Co se dnešních novin týče...“ a T jsem zaměnila za P. Tohle se mi stát ve večerních zprávách, asi jdu raději rovnou domů.

Fotogalerie

Nemá mít televize takové přeřeky ráda, protože diváci si je rádi pouští?
Dokonce jsem slyšela, že CNN nutí moderátory, aby se přeříkávali. Diváci tak prý vidí, že to jsou lidé a ne stroje. Občas se to stane každému. Jednou jsem zdravila diváky ve Snídani a říkala jim, jaký je dneska den a kolikátého je, a spletla jsem se o den. Lidé mi pak vyprávěli, že se doma vyděsili: sakra, ona je středa, já jsem prošvihl úterý!

Vadí vám, kolik lidí posuzuje vaše moderátorské schopnosti?
To víte, že je mi to líto. Učím se tu práci celé roky, pořád trénuju a teď jsem se třeba dočetla, že nemám žádné moderátorské vzdělání. Seděla jsem doma a říkala si: Jaké moderátorské vzdělání? Jakou školu studují moderátoři? Mrzí mě, když to takhle někdo řekne, a okamžitě mě napadlo, jestli by ten samý člověk stejně posuzoval třeba Marka Ebena. To je přece pan moderátor, a přitom vystudoval herectví. Ono taky záleží na tom, kdo vás hodnotí. Pro mě je víc, když mě pochválí paní v masně, než když někdo napíše, že nemám moderátorské vzdělání, neumím dýchat a špatně vyslovuju. 

Hlasová poradkyně Jana Postlerová třeba říká, že váš projev je stažený a lehce robotoidní.
Vím, použila proti mně moje slova. Kdysi jsme sami na sebe psali osobní kritiku – co si myslíme, že je v našem projevu dobře a co špatně. Napsala jsem, že někdy mluvím na hranici srozumitelnosti a měla bych se více uvolnit. Paní Postlerová moje sebehodnocení převzala a šíří dál. Má tedy pravdu, ale myslím, že se to už změnilo. Pořád na sobě pracuju. 

DRIL A ŠIKANA NA KONZERVATOŘI

Pomohla Míše na Jarmarku

Kristina Kloubková podpořila 15. 11. Jarmark OnaDnes.cz v Brně. Její šaty a šperky se vydražily za 2 400 korun. Peníze pomohou jednadvacetileté Michaele z dětského domova při studiu veteriny. Více zde.

Kristina Kloubková na Jarmarku Ona.Dnes.cz

Jak jste se vlastně dostala k moderování?
Původně mě chtěli jako tanečnici do pořadu Bailando, kde tancovaly různé osobnosti. Věděla jsem ale, že by to bylo nespravedlivé vůči ostatním. Jako baletka sice neumím latinskoamerické tance, ale dokážu se je snadno naučit, protože mám vytrénovanou paměť na pohyb. Což uznali a nečekaně mi nabídli moderování. 

Pohybová paměť se dá vytrénovat? 
Ano. Ačkoliv třeba fotografická paměť je asi vrozená, pohybovou lze vycvičit, sama jsem toho důkazem. Jako dítě jsem na konzervatoř přišla v půl osmé ráno a v devět večer šla domů. Mimo učení jsme neustále tancovali, od té doby to mám v sobě. 

Talent není potřeba?
Je to jeden z hlavních předpokladů, ale pro balet je důležité hlavně to, jestli máte fyzicky přizpůsobené tělo, což já jsem neměla.

Opravdu?
Chybí mi ty obrovské nárty, díky nimž se baletka dostane na špičky. Zatímco holky si dávaly do špiček hřebíky, aby nepřepadávaly, já jsem si špičky musela lámat, abych se vůbec dostala nahoru. Mám i limit na to, do jaké úrovně zvednu nohu, víc už je to kvůli kloubům fyzicky nemožné. Proto mě taky ve čtvrtém ročníku málem vyhodili. Je hrozné, když se člověk trápí kvůli něčemu, co neovlivní. A protože vím, jaká dřina je na konzervatoři, nechtěla bych, aby moje Jasmínka něčím takovým prošla. Stejně jako to nechtěli moji rodiče, oba tanečníci. 

Myslela jsem, že právě dcera tanečníků měla předem dané, co bude dělat.
Naopak. Dokonce jsem udělala přijímačky a rodiče řekli ne. Konzervatoř jsem si vybrečela. Teď vidím, že Jasmína je nesmírně talentovaná, slyší rytmus a má fyzické předpoklady po tatínkovi, který dělal balet, a já jen doufám, že ji bude zajímat něco jiného.

Vídala jste kolem sebe rodiče, kteří vedli děti k baletu, ačkoliv jejich potomci neměli vlohy? 
Zažila jsem hodně ambiciózní maminky svých spolužaček. Dodnes si pamatuju, jak jedna z nich seděla před tanečním sálem a loupala jablka. Říkám jí: „Proč loupete ta jablka?“ a ona odpověděla: „Paní profesorka se po slupce dusí.“ Ta škola byla drsná, samý dril a zase jen dril, často úplně zbytečný. Dodneška, když potkám některé své pedagogy, obejdu barák, abych jim nemusela říct dobrý den.

Proč to dělají? 
Možná chtějí vychovat z lidí roboty. Taky je pravda, že tanečníci jsou nejlepší vojáci. Řeknete nástup a oni jsou okamžitě nastoupení, což si zrovna nedávno při zkoušce v divadle pochvaloval Filip Renč. Dril na škole je tak obrovský, že to v nás zůstává po zbytek života. Což je na jednu stranu dobré, na druhou stranu omezující. Chodila jsem jen do školy. Když jsem pak po škole odjela se skupinou UNO do Německa, mám dvouleté období temna. Chodila jsem spát v pět ráno, vstala ve čtyři odpoledne a rovnou šla do divadla. 

A šlo by to vůbec na konzervatoři bez drilu? 
To ne, ale mohl by tam být lidštější přístup. Od školy mám problémy s koleny, a když jsem přišla po obstřiku na hodinu, profesor mě neomluvil, protože řekl, že jsem si vpich od injekce namalovala. To je přece zbytečné. Je třeba si uvědomit, že na konzervatoř chodí děti a je třeba k nim jako k dětem přistupovat. Jenže ti lidé to neumějí. Teď tam prý ani nedávají jedničky, nejlepší známka je trojka, což je přece strašně demotivující. 

Hlídají dětem váhu?
Mně nadávali, že jsem tlustá. Nebyla jsem, jen větší oproti ostatním. Jídlo jsme schovávali pořád. Tím se dostáváte do stresu, z něhož jsem se vymanila až v dospělosti. 

Do jakého věku je možné tancovat? 
Některé moje spolužačky jsou sólistkami Národního divadla a tancují dodnes. Já jsem tančila v muzikálech, kde není takový dril jako v baletu, ale přesto už jsem skončila. Na tancování jsem stará. Lidé se nechtějí dívat na tanečnici, která je šťastná, že přežila sólo. 

Fyzicky byste to ještě utáhla?
Mám sice vytrénovanou pohybovou paměť a moje maminka říká, že by stačil měsíc nebo dva tréninku, abych se do toho dostala, ale podle mě na to už nemám. Od porodu se moc nehýbu, nemám čas. 

Kde vůbec berete čas na práci? Nedávno jsem měla pocit, že kdykoliv zapnu televizi, vidím vás: ve Snídani, ve zprávách ráno a večer a k tomu hrajete divadlo. 
Není to tak hrozné, jak to vypadá, nejsem v práci od rána do večera. Než se narodila Jasmínka, měla jsem tři práce, takže se dá říct, že jsem zvolnila. 

Když jste v práci, o dceru se stará partner?
Snažíme se to tak dělat, hodně také pomáhá moje maminka. Teď jsme navíc Jasmínku dali na pár dní v týdnu do školky. 

Než jste si dceru pořídila, přemýšlela jste, jak vám to změní život? 
Tolik jsem ji chtěla, že jsem takhle neuvažovala. Dlouho nebylo s kým si miminko pořídit a pak se objevil Karel. Žil v Americe, a když se vrátil, do tří měsíců jsem byla těhotná. On říká, že moje tělo bylo na těhotenství tak nabuzené, že to šlo hned. Byla jsem šťastná a vůbec nepřemýšlela, co bude s mojí kariérou. 

Co vás překvapilo na mateřství?
Nejtěžší bylo to, že najednou zodpovídám za život jiného člověka. Hodně jsem třeba řešila očkování a lékaři mi říkali: Vy jste matka, vy se rozhodněte. Děsila jsem se toho. Jako tanečnici mi celý život všichni říkali, co mám dělat, a teď jsem najednou musela rozhodovat. 

Změnil se porodem váš partnerský vztah? 
Změnil, a kdo říká, že se to nestane, ten kecá. První dva roky jsou nesmírně náročné. Přestože je Karel úžasný partner i otec, měli jsme těžké chvilky, protože jsem prostě byla unavená. Ačkoliv jsem se snažila udržovat i vztah s partnerem, abych nebyla jen já a ta malá, ale i my dva, dlouho se to nedařilo. Šestinedělí mám v úplné černotě a i pak to bylo těžké. Teď vím, že mám buď uklizeno, nebo navařeno, nebo jsem s malou. Všechny tři věci dohromady nestihnu a fakt by mě zajímalo, jak to dělají ostatní maminky. Ale po dvou letech se to už zlepšilo. 

A tehdy si pár většinou pořídí další dítě. 
Ale říká se, že s každým dalším už je to lepší (smích). 

Půjdete do toho? 
Chtěla bych, ale partner se brání a já rozhodně nebudu dělat žádné podrazy. Tak uvidíme.

O dceři a mateřství mluvila Kloubková letos v červenci:

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.