Odposlechnuto v tramvaji č. 10 na pražské trase Náměstí MíruAnděl.
Hlavní aktérky: za mnou sedící deváťačky. Podle debaty žákyně školy, kde panují debilní poměry a chemii učí ještě debilnější a úplně trapná čtyřicetiletá ojetá brusle Hudečková. Ale jo. I já jsem v jejich věku vnímala oslavu čtyřicátin jako malou smrt. A to, co přišlo po ní? To bylo území vzdálené a neuchopitelné jako bájná říše Inků, o kterých dnes také přesně nevíme, jestli byli víc indiáni, nebo mimozemšťané. Už už jsem vytahovala z kabelky hodnotnou knihu, když slečny změnily školní téma. Jedna z nich dramaticky pravila.
„A představ si, že si naše babča Jířa našla přítele.“
„To je ta, co jsme u ní o prázdninách jedly lívance? Vždyť jí je dost přes šedesát!“ vyjevila se kamarádka. Holky se zahihňaly, jejich debata začala nabírat na zajímavosti. Vnučka čiperné Jíři polohlasně líčila, že k nim prý chodila každý týden uklidit a vyžehlit. Máma s tátou jsou furt v práci, aby utáhli hypotéku. Za cizí uklízecí paní by museli platit a babča je v důchodu. Hm, jenomže když minulý týden babča přišla, měla udělanou hlavu úplně jinak než jindy a oznámila, že je s žehlením konec. Prý už má jiný program a hrozně spěchá.
„Naši měli radost, že si k důchodu našla brigošku. Ale pak jsem ji načapala, jak se hrabe mámě v kabelce a krade jí Chanel 5. Musela vyklopit proč.“ „Fakt ho chtěla štípnout?“ „Jo. Kvůli Jaroslavovi. Tak se jmenuje její přítel. Představ si, ona neříká Jarouš, ale Jaroslav.
Seznámila se s ním v lékárně. On si chodil pro léky na žlučník a ona na cukrovku.“
„A teď si budou spolu půjčovat vyndavací zuby,“ chechtala se kamarádka.
(Už bych měla vystupovat. Vy byste to ale udělali uprostřed vzrušující love story důchodkyně, co krade kvůli milému vlastní dceři voňavky?)
„Řekla bych, že dělají něco jinýho,“ poznamenala významně vnučka.
Prý si babička tu voňavku půjčovala, protože měla jít poprvé k Jaroslavovi domů. Na noc!
Holky zmlkly. Dobré tři minuty se pokoušely představit si nepředstavitelné… Že by se dala ze starých, opotřebovaných, neestetických těl vykřesat vášeň. Že by o to vůbec někdo stál.
Že by se starý žlučníčkář a stará cukrovkářka mohli vidět úplně jinýma očima, než je vidí ostatní. Že mohlo starou paní -ve všeobecném nadbytku vztahuchtivých žen - potkat něco, s čím se od jistého data narození pro jistotu nepočítá.
„Nejsou trapný? Promiň, ale tvoje babička váží metrák! A ví o nich vaši?“
„Ne, slíbila jsem jí, že zatím nikomu nic neřeknu. Prý ho ukáže, až přijde vhodná chvíle.“ Puberťaččin hlas v sobě najednou vůbec nenesl posměšný tón. Ještě o tom neví, ale do budoucna má našlápnuto k tomu, aby se z ní stala prima ženská.
A to je pro dnešek všechno. Tedy aspoň pro mě. Fakt je do příští dekády docela příjemné vědět, že i mimozemšťanky s tělem ledoborce mají v čase, který jim ještě zbývá, i jiné perspektivy než jen žehlení prádla dospělým dětem! Lékaři dělají psí kusy, aby se lidský věk prodloužil. Neprodlužuje se však mládí! K čemu by to bylo, kdyby babičky a dědečkové přestali chtít dělat ty trapný věci?
Celý den jsem měla výbornou náladu. Dokonce jsem se sladce usmála i na toho mamlase z finančního oddělení. Toho, co mu je přes padesát, od rozvodu chodí zásadně s dvacítkami a o svých vrstevnicích prohlašuje, že už jen tak doznívají!
| Autorka pracuje pro časopis JOY. Je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Letos jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen. |
