Na vlastní kůži jste prožila jedno z největších klišé milostných románků: šéf a sekretářka.
To nepopírám, tak to bylo. Ale uvědomila jsem si to až po delší době. Brala jsem to automaticky, byl to pracovní zápřah. Ráno jsem byla v práci minimálně půl hodiny před šéfem, neodcházela jsem dřív než on. Ale bavilo mě být blízko šéfa – ředitele, kterého nikdo v televizi neopije rohlíkem, protože si kariéru vybudoval od asistenta po ředitele. Slovo "nejde" neměl ve svém slovníku. A pro svá rozhodnutí měl vždy argumenty. Říkali mu kapitán.
Změnil se váš vztah i v práci, když se z profesionálního stal i osobním?
Myslím, že se to ještě přitvrdilo. Řekla jsem si totiž, že vztah nesmí ovlivnit moji práci. A když jsem udělala botu, tak jsem nedostala prémie.
Ale on vás potom pozval na večeři.
To jo. Ale peníze za večeři jsem na účtě neměla.
Máte bod za odpověď! Teď jste ale poměrně bohatá. Cítíte se tak?
Zní to jako klišé, ale cítím se velmi bohatá, protože mám dítě, které jsem si přála, s mužem, kterého mám moc ráda. To je megabohatství.
Dobrá. A po té materiální stránce?
Řekla bych, že být materiálně dobře zajištěný, je osvobozující. Na rozdíl od maminky samoživitelky si můžu dovolit bez přemýšlení koupit kilo banánů, čtyři jogurty, kvalitní pleny a hezký kabátek pro Esterku. Nemusím řešit, jestli koupit levnější pleny nebo levné jogurty.
Dovedete si představit, že byste o majetek přišli?
Nám už ho zabavili několikrát. Zabavili a zase vrátili. Tyhle šaškárny jsme si už prožili.
Bojíte se, že vašeho muže odsoudí a půjde do vězení?
Absolutně ne. Pokud se justice bude chovat podle zákonů a důkazů, jen se podtrhne, že manžel je nevinný. Já se ničeho nebojím, tak to je.
Obětavá a svému muži oddaná Kony. To se o vás léta píše.
Mám svého muže velmi ráda. Prošli jsme si spolu jak dobré, tak hodně špatné věci. A to, že jsme měli jeden druhého, nás velmi posílilo a dál posiluje. Jestli tomu někdo říká oddaná, ať říká. Jestli někoho máte rádi, někoho milujete, tak mu máte být k dispozici, ať je mu fajn nebo špatně. Pro mě je to přirozené.
Obraťme list. Vzpomenete si ještě na víno Mussigny ročník 1988?
Na to víno nejde zapomenout.
Řekněte proč.
Je v něm živočišná, hodně specifická vůně. Nevěřila bych, co všechno ve víně můžete cítit (rozpačitě se usmívá, odmlčí se). Ta vůně je velmi naturalistická, ženská, intimní. I tak může být cítit víno.
Člověk má problém říct to slušně, když je víno cítit jako ženské pohlavní orgány... Byla jste z toho v rozpacích?
Totálně. To bylo v Paříži. V úžasné restauraci s vyhlídkou na Notre Dame. Romantika. A do toho prásk – přišla tahle vinařská realita. Byla klika, že tam bylo šero, protože jsem se červenala úplně všude. Od chvíle, kdy jsme víno objednali, číšníci potutelně číhali za rohem, co to s námi udělá. Manžel přivoněl. Pak řekl, ať si přivoním taky. Koukli jsme se na sebe a v tu ránu se číšníci začali nepokrytě chechtat. Pak kolem nás chodili, jako že jsme v partě, že víme...
Přičichávala jste k vínu i dřív, nebo vás k němu dostal manžel?
Jednoznačně on. Věděla jsem jen, jestli mi chutná, nebo ne, a po kterém mě bolí hlava.
Otvíráte si lahev jen tak, nebo výhradně k jídlu?
Jen tak. Když si chcete vychutnat nějakou lahev, tak se na ni opravdu těšíte. Manžel dostal k šedesátým narozeninám od svého staršího syna Davida Petrus, ročník 1945, jak vinaři říkají – mega šišku. Manžel ho schoval s tím, že až se nám narodí děťátko, tak ho se syny otevře a oslavíme to. A tak asi čtrnáct dnů po narození Esterky se i maminka dala do kupy, odskočila si od kojení, aby mohla s manželem a rodinou přechutnat tohle úžasné víno. Nejdřív tam je napětí, jestli náhodou nemá korek, jestli není znehodnocené. Pak si všichni oddechnou, že není. Muselo být několik hodin v karafě, aby se k němu po šedesáti letech dostal vzduch. A teprve pak se napijete. Měla jsem jen malý doušek, ale byl to magický zážitek.
Nejde spíš o pocit, že pijete tak staré víno, než že by bylo tak lahodné?
Určitě. V dobrém slova smyslu je to samozřejmě divadýlko. Pokud otvíráte takovou lahev, musíte si užít i show kolem.
Kdy jste se naposledy opila?
Tak Esterce bude rok, jedenáct měsíců jsem kojila. Když jsem byla těhotná, dala jsem si občas k večeři skleničku červeného – jsou v něm jen přírodní látky a sluníčko, to není nic špatného. Ale opravdu opila? Ty bláho, to nevím. Vlastně stoprocentně jsem se opila, když byl manžel zvolený do Evropského parlamentu. Po třech měsících ježdění po republice při volební kampani z nás napětí konečně spadlo. Stačilo málo a měla jsem ji.
Ptám se i kvůli vaší pověsti spořádané, pilné, vzorné a bezproblémové dívky - už od základní školy.
Jasně. Na základní škole jsem byla zařazená do kategorie šprt. Zařadili si mě tam ostatní spolužáci. Měla jsem velký mindrák, protože jsem nepřeskočila kozu a nevyšplhala jsem o tyči. A spolužáci mi to dali v páté třídě sežrat. V té době je jedno, jestli máte výborně písemku z matiky nebo jdete na olympiádu z češtiny. "Jé, ona zase neskočila přes kozu!" To bylo určující. Pro mě byly hodiny tělesné výchovy a plnění odznaku zdatnosti trestem. S učitelem tělocviku, vášnivým sportovcem, to bylo hrozné. Nikdy bych nechtěla, aby moje dcera zažila něco podobného.
Cítila jste se ponížená?
Víte co, malé děti umí být hodně zlé. Dokážou vám ublížit kvůli tomu, že nejste dobrá v něčem, co oni zvládnou. Všichni se vám smějí, když neuběhnete patnáctistovku za sedm minut. Vzpomínky na základní školu mám spojené s ponížením. Celou dobu jsem se učitelům a sama sobě snažila dokázat, že když jsem dobrá v jiných předmětech, tak přece nemusím umět přeskočit kozu! Nikdy jsem k pohybu neměla vztah. Odmalinka jsem byla zalezlá s knížkou, měla jsem svůj svět, ani ne moc kamarádů, byla jsem dost introvertní. A to mi zůstalo.
Takže platí, že nemáte mezi vrstevníky kamarády?
Nemám. Jen pár lidí z gymplu. Ale tím, že jsem odešla brzo do Prahy, jsem o ty kontakty přišla. V Praze jsem si našla jednu velmi dobrou kamarádku. To mi asi stačí. Dál se to dělí na známé a kolegy. Ale nezažila jsem takovou tu partu třeba čtyř, pěti kamarádek.
Přitom je velmi osvěžující občas se sejít jen v partičce ženských.
Věřím. Ale pro mě jsou teď osvěžující přátelé mého muže, protože se bavíme o tématech, která mě zajímají, třeba o výtvarném umění. Nedávno jsme měli s manželem na návštěvě jeho přítele, asi osmdesátiletého pána s manželkou. Bylo to tak úžasné odpoledne, kdy jsem se ani chvilku nenudila. Oba jsou vzdělaní, vtipní a na to, kolik jim je let, drží se současnou společností krok tak, že jim občas ani nestačíte. Já vrstevníky ani nevyhledávám.
Když takhle žijete ve světě svého o třicet let staršího muže, necítíte se sama starší?
Vždycky jsem se cítila starší, i na gymplu, i na základce. Byla jsem vždycky trošku solitér, nebavily mě zábavy, diskotéky, nebavilo mě přijít, opít se a jít domů. Samozřejmě, že jsem na takových "událostech" párkrát byla, ale vždycky jsem měla divný pocit, proč jsem radši nebyla doma a nečetla knížku. Jedna paní, která mě zná velmi dlouho, mi asi před rokem řekla, že jsem vždy měla dospělou duši, že jsem vlastně nikdy nebyla dítě. A asi to tak bude. Chtěla jsem mít svoje jistoty, ale byla jsem zároveň i outsider. Nejdřív mi to vadilo, brečela jsem, že nepatřím do žádného holčičího klanu. Pak jsem si ale jednoho dne řekla: Dost. Nebudu se před nikým ponižovat, aby se mnou kamarádil. Když bude chtít, tak se mnou kamarádit bude i tak. Ale proč mám pořád někomu něco dokazovat? Mám přeskočit kozu, aby se mnou kamarádili? Ne, to dělat nebudu.
To bylo velmi dospělé rozhodnutí.
Asi ano. Říkám, byla jsem bokem. Hodně dětí mi nerozumělo.
Z toho se najednou jeví jako velmi přirozené, že jste si našla o dost staršího muže.
Asi jo.
Dovedla jste si už během dospívání představit, že budete jednou mít staršího partnera?
Musím říct, že ano. A definitivně jsem se o tom přesvědčila, když už jsme byli manželé a já shodou náhod potkala svého bývalého přítele, který je stejně starý jako já. Šli jsme na kafe a po čtvrt hodině jsem si řekla: "Ty brďo, to není možný!" V tu chvíli jsem byla šťastná, že mám svého chlapa. Najednou jsem vnímala dva rozdílné světy. Můj bývalý přítel řešil, kam pojede lyžovat, jestli si koupí tyhle přezkáče, mluvil jen o tom, co bude dělat on. Žádné: Jak se máš, sluší ti to, dlouho jsem tě neviděl, jak se mají tvoji rodiče. Bylo to velmi jájínkovské. Asi v tom hrál roli věk. Ale já jsem tam seděla a proti mně někdo úplně cizí.
Vzpomněla jsem si na jeden starší televizní dokument - zpověď herečky Aleny Mihulové, která žila s o mnoho let starším Karlem Kachyňou. Když dokument natáčeli, ještě žil. Ona na kameru velmi prostě a klidně říká, že ví, že jí umře...
Já ten dokument viděla taky. Sebralo mě to, bylo to hustý, šílená realita. To víte, že i já o tom přemýšlím. Ale na druhou stranu, s tím, co si manžel prožil, si říkám, že mě přežije. Když jsem ten dokument viděla podruhé, zakázala jsem si o tom přemýšlet. Jediné, co mi opravdu vadí u toho věkového rozdílu, je fakt, že Esterka nikdy nepozná druhou babičku a druhého dědu.
Je pravda, že na vás váš muž převedl všechen majetek? V hodnotě jedné a půl miliardy?
Ne, to není pravda. Jsem jen ve volených orgánech několika společností, ale spravujeme je jako rodina. Majitelkou jsem, ale pouze květinářství.
Nikdy jste nezapochybovala o nevině svého muže v souvislosti s kauzami, ve kterých je stíhán. Jste naprosto nekritická. Kde berete tu jistotu?
Řeknu vám to ve dvou rovinách. Prošla jsem si všechny kauzy, znám je ze strany manžela, ze strany výpovědí, soudních spisů, právníků. Všechny informace mě utvrzují v tom, že manžel nikdy nic neudělal, že to byl jen hon na jeho osobu. A ten rozjetý, organizovaný vlak už nešlo zastavit. Někdo měl eminentní zájem mého muže poškodit. A poškodil. Ale ty kauzy běží deset let. Minulý rok v létě teprve padlo první rozhodnutí, ale ještě nám ani neposlali rozsudek. Ten musí být podle zákona doručen do šedesáti dnů. Máme duben – a nic! Takže není pravomocný. To si přijdete jak v Kocourkově.
Jak se vůbec chovají lidé k vám, když jste ženou takové kontroverzní osobnosti?
Samozřejmě, že jsem zažila, že někdo – nikdy vám to neřeknou do očí – jde kolem a utrousí nějakou nevhodnou poznámku. Už jsem naučená, že v momentě, kdy se to stane, se zastavím a ptám se: "Vy máte nějaký problém? Jaký máte problém? Tak mi ho řekněte." Ale to už většinou uteče...
Takže v lidech vzbuzuje silné emoce, že?
Můj manžel je charizmatická osobnost. Lidé ho vnímají jen jako black, nebo white. Buď ho milujou, nebo ho nemají rádi. Když jsme projížděli při kampani celou republiku, tak se ukázalo, že až 95 % lidí ho stále vnímá jako ředitele televize, který něco vybudoval, něco dokázal. Lidé říkali, jak si ho váží, že je nespravedlivé, že po něm jde policie a soudy. Během kampaně se osmělovali, kladli mu nepříjemné otázky, on na ně odpovídal všude stejně.
Váš muž je teď v Bruselu, nebo doma?
V Bruselu. My za ním s Ester nejezdíme, pendluje on. Obdivuji ho, protože to musí být velmi vyčerpávající.
Vy jste teď sice doma s vaší roční holčičkou Esterkou, ale máte na starosti několik rodinných firem, kdy to děláte? Máte chůvu?
V době internetu a mobilů není problém pracovat po večerech z domu. Tu a tam mi jedna paní, na kterou se mohu spolehnout, pohlídá Esterku, abych si mohla ve městě něco vyřídit. Esterka už ale ví, že když otevřu notebook, znamená to, že veškerá pozornost nepatří jen jí. Proto teď raději pracuji, až když Ester usne. Ona totiž na notebook žárlí.
Konstancie "Kony" Záhorková (1977)
28. 11. 2003 se stala paní Železnou a v dubnu 2007 se manželům narodila dcera Ester. Je členkou či předsedkyní představenstva několika rodinných firem, např. vinařství a hotelu Tanzberg či akciovky ANSER AUREUS, vlastní a pronajímá prostory v Dlouhé v Praze. |
vyrostla v Třemošnici na Chrudimsku. Po maturitě na gymnáziu a roce studií chemie začala pracovat jako úřednice na celní správě. V roce 1999 se stala asistentkou ředitele TV NOVA Vladimíra Železného.
