Jak dlouho jste se rozmýšlela nad nabídkou stát se mluvčí ministerstva?
Večer mi zavolala nějaká žena a říkala, ať se posadím. Já pak z toho seděla ještě čtyři hodiny. Mimochodem, z té ženy je teď má kamarádka.
Vaše první reakce?
Razantní ne.
A pak?
Pak volal pan Kocáb. Dohodli jsme se, že si nechám asi čtrnáct dnů, kdy se seznámím s dokumenty a poradím se s různými lidmi. Nešlo jen o to, že jsem musela opustit práci moderátorky v televizi. Já si nebyla jistá, jestli mi spojení s politikou neuškodí u mých neziskovek. Zda mi to neubere dárce. Velkou roli také hrály peníze. Ne kvůli mně, ale opět kvůli fondu. Můžu si dovolit své dvě neziskovky živit díky tomu, že si vydělávám moderováním akcí. No a pak mě překvapilo, jak moc se o mém nástupu začalo psát.
říká se o ní... ŽE JE NAŠÍ NEJKRÁSNĚJŠÍ TISKOVOU MLUVČÍ. Je skutečně nepřehlédnutelná a postavu by jí mohla závidět kdejaká modelka. Po chvíli je však jasné, že ji ministr Michael Kocáb nevybral jen kvůli vzhledu. Když se rozpovídá, je to smršť a málem máte problém dostat se k nějaké otázce. Pak se zarazí, zatváří se způsobně a řekne: Já se vždycky tak rozpovídám. Její energie je tak velká, až jeden z rozmáchlých pohybů rukou odnesla sklenice na stole. Vypadá to, že se novináři na její tiskové konference budou těšit. |
Já to naprosto chápu. Ale mrzelo mě, že si novináři nedali tu práci a nenašli si relevantní informace, což je v době internetu otázka opravdu pár minut. Takže to vypadalo, že jsem jen moderovala soutěž Big Brother. Objevily se titulky typu: Z Šumu svistu až na ministerstvo. Díky tomu jsem alespoň získala představu o mém obrazu v médiích. Dost mě překvapil. Měla jsem do té doby pocit, že o mých charitativních akcích musí vědět každý. Jenže snad nikdo o nich neví. Vážně mě to překvapilo. Jak já říkám, z hrušky dolů.
Když jste moderovala soutěž Big Brother, řekla jste, že jste tančila v klubu Radost a udělala tam i zkušenost s drogami. Vybalila jste to sama v obavách, že když se stanete známou, někdo to vytáhne. Co teď? Neměla jste obavy ze zpráv typu: Mluvčí brala drogy?
Je to uzavřená, deset let stará kapitola. Pan Kocáb to se mnou nerozebíral, ale předpokládám, že to ví. Určitě si mě pořádně progoogloval. A já to nezamlčuju, stalo se a já jsem se z toho poučila.
Že bychom si pro jednou shrnuly, jak to s těmi drogami vlastně bylo?
V Radosti jsem tančila v době, kdy byla vyhlášena jako nejlepší evropský klub a na tanečnice se tam dělaly konkurzy. Když někde slyším, že jsem tančila v pochybném podniku u tyče, pobaví mě to. V Radosti tyče nikdy nebyly. Mimochodem, v té době v Radosti tančily také dvě dnes velmi známé moderátorky a jedna herečka. Tam jsem přišla ke klasickým tanečním drogám, k extázi a kokainu.
Jak dlouho jste s nimi byla zadobře?
Určitě rok. Můj tehdejší přítel měl v té době s drogami už výrazné problémy a já ze dne na den změnila život. Úplně jsem se od něj i od klubu odstřihla a vrátila jsem se zpět k mámě.
MÁMA JE SVĚTICE, ŽE MOJI PUBERTU PŘEŽILA
Jaké bylo vaše dětství?
Naši se rozvedli, když jsem chodila do druhé třídy. Bylo to v zastoupení, protože nikdo nevěděl, kde můj táta je. Zmizel v Africe. Myslím, že ještě pár let poté nevěděl, že je rozvedený.
Jak se rodiče, Češka a Súdánec, seznámili?
Táta tady studoval. Byla to velká láska, vzali se. Po dvou letech jsem se narodila já. Táta odjel a vrátil se po roce. Narodila se sestra a odjel znovu. Sestra si ho vlastně pamatuje jen ze setkání, když se pak objevil v jejích čtyřech letech a stál ve dveřích našeho bytu.
Vy si tátu pamatujete jak?
Poprvé, když jsme za ním s mámou byly v Súdánu, to mi byly čtyři roky. A pak, když poprvé a naposledy přijel. Chodila jsem do první třídy a dodnes si to pamatuju jako podstatný moment svého života. Uvědomila jsem si, proč jsem taková, jaká jsem.
Znamená to, že vám ve škole dávali najevo, že jste jiná?
Když jsem přestoupila na školu v Kladně, byla jsem prostě cikáně. Tam byli všichni Romové a nikdo se nepozastavoval, proč je Lejla tmavá. Když jsem ale chodila v Praze do školy na sídlišti Dědina, byla jsem středem pozornosti. Cítila jsem se vyautovaná. Najednou se tam zjevil táta. Vypadal jako já, byl celý v bílém a v turbanu. A já si řekla: Tak se dívejte, to je můj otec. Žila jsem pak jen tím, že zase přijede. Nepřijel. Tehdy mi dal dvacet dolarů a kalkulačku na solární světlo, což byl v té době neuvěřitelný dar. Kalkulačku mám dodnes. Tu dvacku jsem měla dlouho, ale pak jsem ji utratila v New Yorku. Strašně jsem to obrečela. Bylo to pro mě symbolické definitivní uzavření vazeb k otci.
Jak jste zvládla období puberty?
Máma je světice, že moji pubertu přežila. Byla jsem nezvladatelná. Hledala jsem kamarády mezi černochy, pracovala jsem v černošském klubu a chtěla jsem být hrozně rychle dospělá.
Dává okolí člověku jiné barvy pleti opravdu najevo, že je odlišný, nebo si to spíše namlouvá?
Zvykla jsem si, že na mě celý život někdo zíral, a naučila jsem se to nevnímat. Byla jsem středem pozornosti od dětství, ať jsem chtěla nebo ne.
PRO KEŇANY JSEM BÍLÁ. A TAKY VYCHRTLÁ
Jezdíte často do Keni. Tam vás lidé také považují za odlišnou?
Ano, jsem pro ně bílá. I když tam je v důsledku jako běloch označován každý, kdo je v jejich představách ze Západu. Takže to může být i černoch z Ameriky nebo Asijec. Koukají na mě i kvůli odlišnému evropskému oblečení, navíc jsem hodně vysoká. Zapadla bych dobře do Súdánu, můj táta byl totiž míchaný mezi černochem a Arabem.
Jaký je v Keni ideál ženské krásy? Jste pro ně atraktivní?
Víte, co tam mají krásných bab?
Ale jaké typy tam letí? Štíhlé a vysoké, nebo spíše kypré tvary?
Súdánky jsou neuvěřitelně nádherné vysoké holky, ale pravý Keňan miluje velký zadek a velká prsa. Jsem pro ně vychrtlá. Nedávno jsem výrazně přibrala, a když jsem tam přijela, vítali mě: No konečně jsi tlustá, to ti sluší.
Proč je váš nadační fond zaměřený na pomoc lidem v Keni, když vaše kořeny jsou v Súdánu?
Je to náhoda. Když mi bylo patnáct, jela jsem s mámou na dovolenou do Keni. Možná že kdybychom jely do jiné africké země, přirostlo by mi to k srdci jinde. Máma mě a sestru brala do světa. Nejezdily jsme s cestovkami. Vždy našetřila peníze, vzala bágl a vyrazily jsme. Neznám sice evropská města jako Paříž nebo Londýn, zato jsem projela kdejakou zapadlou díru.
To jela sama se dvěma dětmi?
Ještě s kamarádkou a její dcerou. Pět ženských si takhle vyráželo do světa.
Dobře, takže Lejla se zakoukala do Keni - a co se dělo dál?
Asi před devíti lety kamarád, také míšenec, založil neziskovku Liga etnických menšin a nabídl mi, jestli nechci být mluvčí. Tím jsem se dostala k lidem, kteří dělali projekt adopcí na dálku. Tehdy byl téměř neznámý a já byla nadšená. Byli orientováni na Keňu. Tím všechno zapadlo do sebe. Rozhodla jsem se do Keni vyjet. Máma dělala v ČSA, tak jsem měla zadarmo letenky a mohla si to dovolit. Strávila jsem tam místo měsíce půl roku a byla to moje největší škola. Byla jsem mladá, naivní, úplně bez peněz, ale uvědomila jsem si, co chci dělat. Teď mám v Africe dvanáct projektů.
Ale co si pod tím představit?
V PĚTI ČÍSLECH* 1980 Narodila se 14. února v Praze, má gymnázium. |
Kde sháníte peníze?
Klasicky od firem. Vyberou si projekt a ten pak podporují. Takhle se třeba jedna brněnská firma, která obchoduje s kosmetickými výrobky, rozhodla dávat poměrně velké peníze, a tak stavíme v Keni školu. V srpnu jsem nakupovala cihly a kroky odměřovala pozemek, před pár týdny jsme tam otevřeli první dvě třídy pro tři sta padesát dětí.
Berete i peníze od státu?
Nikdy jsem neměla ani korunu ze státních dotací a ani nechci. Pomoc by v ideálním případě měla vycházet z lidí, přirozeně, ne z rozpočtů a dotací. U nás sice charita nemá historii, ale je spousta lidí, kteří se jí věnují. Za ty roky jsem devadesát procent kamarádů i partnera poznala v oblasti neziskovek. Nejsou to naivní batůžkáři, jako jsem bývala já, když jsem myslela, že odjíždím zachraňovat svět. Jsou to lidé, kteří si uvědomili, že chtějí a můžou pomoct.
MÁM POCIT, ŽE PATŘÍM DO AFRIKY
Váš partner je Čech?
Běloch z Moravy.
Co je pravdy na tom, že černoši jsou jinak cítit než běloši?
To je pravda. Já vím, že voním mužským jinak než bělošky. Řekli mi to. Mně černoši nevoní. Je to zvláštní pach, připomíná mi staré technické mýdlo. Netýká se to místa, kde žijí, stejně tak mi nevoněl ani můj dávný přítel, americký černoch, který žije v Los Angeles. Nedávno jsem to rozebírala s kamarádem a ten tvrdí, že mi černoši nevoní, protože jako mulatka hledám to, čeho mám v sobě biologicky méně, tedy bělocha. Naopak pro bílé muže jsou mulatky atraktivní, protože mají tendenci doplnit ve svém genofondu to, čeho mají také nejméně, mít ten genofond prostě co nejpestřejší. A to míšenky splňují dokonale.
Vy se cítíte v Africe doma?
Mám pocit, že tam patřím. Mentalita lidí je mi tam bližší.
V čem?
Stavějí na rodině, váží si svých starších. Tam neexistují sociální dávky. Stát supluje rodina. Vědí, že když jste na dně, rodina se o vás postará a vy jí to jednou vrátíte. Samozřejmě že při mé práci je drtící to, že den pro ně není žádná jednotka a je jim jedno, jestli něco udělají za týden nebo za měsíc. Neznají smlouvy, nechápou, že já na všechno potřebuji papíry a faktury. Přesto jsou mi blízcí.
Ale snažíte se je měnit. Jeden z vašich projektů je zaměřen proti ženské obřízce. Kde je hranice mezi tím, že my Evropané lidi v rozvojových zemích vzděláváme, a tím, že jim vnucujeme něco, co je jim cizí?
Jak do tématu ženské obřízky pronikám, nejsem si jistá, jestli je ten pravý čas do něj šťourat.
Proč?
MOJE PRVNÍ STÁTNÍ VYZNAMENÁNÍ"V lednu jsem v Keni spolu se dvěma kolegy dostala od české ambasadorky a keňské ministryně Pamětní medaili Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Sice nevím úplně přesně, co to znamená, ale oplakala jsem to." |
Nepřipadá vám v souvislosti s tím, co znáte z Afriky, že tady v Česku vlastně menšiny žádné problémy nemají?
To se nedá srovnávat. Tam nefungují právní mechanismy, ale je tam tolerance. U nás naopak máme pravidla, ale tolerance chybí. Co je cizí, nám připadá špatné, protože to neznáme. Nerozumíme tomu, ohrožuje to náš vnitřní klid a nestabilní evropskou integritu, které se pořád učíme. Češi nejsou rasisté, jsou xenofobové. Mnohaleté uzavření hranic udělalo své. Dodnes tady nevnímáme cizince jako přínos, ale jako ohrožení. A k tomu ty neustálé stereotypy.
Které myslíte?
Vietnamec musí být stánkař, Rom zloděj, černoch musí umět zpívat, běhat a hrát basket.
A umíte?
Neumím. Neumím basket ani neběhám. Neumím ani zpívat. Kolikrát v životě jsem už na tyhle otázky odpovídala.
