Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Klára Veselá-Samková: Můj problém je pryč. Jsem štíhlá

  0:08aktualizováno  0:08
Vážila víc než sto kilo. Vyzkoušela všechno možné, aby zhubla. Diety, cvičení, plastiky ani léky však nezabíraly. Pomohla jí teprve operace žaludku. Teď je z ní zcela jiná žena. Advokátka Klára Veselá-Samková však říká, že se vůbec nezměnila. Jen má zpátky své dřívější štíhlé tělo.

Klára Veselá-Samková | foto: Petra Pikkelová

Kolik teď vážíte?

Musím se přiznat, že za poslední půlrok jsem brutálně ztloustla asi o pět kilo. Mám třiašedesát.

Před třemi roky jste vážila 103 kila a měla těžkou obezitu, BMI 40. Jaký máte BMI nyní?

To jsem si nepočítala. Ale měřím 163 centimetrů, takže se to dá snadno spočítat.

Jak to, že přibíráte?

Všechny studie o žaludečním bypassu se shodují, že třetí rok je kritický, že se začne nabírat. Já jsem ukázkový případ. V březnu to byly přesně tři roky od operace a já opravdu začala přibírat a pořád to má tendenci se rozvíjet. Problém je v tom, že pracuji v kanceláři a přitom bydlím o tři patra výš ve stejném domě. Jsem osoba, která dojíždí do zaměstnání výtahem. Na jednu stranu je to strašně výhodné, protože to šetří čas, ale na druhou stranu je to neuvěřitelně demoralizující. Počítačovou síť mám z kanceláře zavedenou do bytu, tak je mi skutečně jedno, jestli pracuji v noční košili doma u psacího stolu nebo tady v kanceláři. Také proto jsem dceři pořídila psa, abych se aspoň někdy přinutila k minimálnímu pohybu.

Není to tím, že jste se přestala hlídat a víc jíte?

Je to hlavně nedostatkem pohybu. Takže jsem trochu omezila příjem a budu muset zase začít cvičit a víc si váhu hlídat. Poslední dva roky jsem se namlsala toho, že jsem váhu neřešila. Možná nabírání souvisí také s tím, že s dcerou hodně cestujeme do zahraničí. Je jí devět a tři čtvrtě a takové dítě nemůžete nechat hladové. Když si potřebujete odpočinout na poznávacích zájezdech, tak kam jdete? Samozřejmě do restaurace či cukrárny. Máme vyzkoušený poměr jedno stravovací zařízení na jedno muzeum nebo jinou památku. Mezitím do toho přijde nějaká zmrzlina a váha jde nahoru.

Pojďme o tři roky zpátky, kdy jste vážila více než sto kilo. Jak jste se na tuhle váhu dostala?

Nemohla jsem otěhotnět, tak jsem začala užívat hormony. Po těch jsem se nafoukla, otekla a přibrala 18 kilo během dvou měsíců bez toho, že bych víc jedla. Bylo mi 35 let a já od svých 23 let měla stálou váhu - plus minus to bylo 57 až 62 kilo. A najednou jsem vážila skoro 80. Dalších 20 kilo jsem nabrala v těhotenství. A i po porodu šla váha pořád nahoru místo toho, aby klesala.


Klára Veselá-Samková v roce 2005

Jak to?

Nevím, ale podle mě v tom hrál roli jeden faktor. Když jsem byla nejtlustší, tak paradoxně moje manželství bylo nejšťastnější, protože manžel na mě neměl důvod žárlit. Za šutrem této váhové kategorie se nedalo předpokládat, že se někdo ohlédne. Když jsem začala hubnout, tak to v této oblasti přineslo značné problémy. Manželovi nevadilo, že jsem tlustá. Já sama jsem ale už dál nemohla. V roce 2000 jsem byla čtyři měsíce na studijním pobytu v Londýně, kde jsme měli šest až osm hodin denně výuky práva v angličtině. Nedělala jsem nic jiného, než že jsem chodila do školy a ze školy do fitka, šestkrát týdně. Za čtyři měsíce jsem zhubla 3,5 kila. Po každodenním hodinovém cvičení! Bylo to neuvěřitelné, ale moje tělo bylo nastavené tak, že vlastní vůlí nešlo zhubnout.

Byla jste zvyklá na svých zhruba šedesát kilo a najednou jich máte sto. Jak jste se psychicky cítila jako žena?

Ani tak nešlo o to, jak se cítím psychicky. Primárně jsem na sebe neměla estetické požadavky, ale ono to bylo neuvěřitelně nepraktické. Když pominu to, že jsem na sebe vůbec nic nekoupila, měla jsem tělo plné modřin a vypadala, jako když jsem týraná. Bylo to však tím, že jsem pořád do něčeho narážela. Celý život máte zafixované průchozí poloměry, kudy projdete, kudy už ne, a najednou to neplatí, protože vám najednou na každou stranu deset centimetrů přebývá. Byla jsem taky téměř nepohyblivá. Cítila jsem se zle po zdravotní stránce. V tu dobu mě zaujala ještě jedna věc. Lidi ke mně začali podvědomě měnit svoje chování. Jako kdyby mě začali považovat za dementní. Nevím, jestli je to obvyklé, jestli s tím má více lidí zkušenosti, ale mám dojem, že u nás začíná být zafixovaný zvláštní vzorec jednání - kdo je tlustý, tak je chudý a hloupý.

To je vědecky dokázané - mladí, krásní, štíhlí lidé najdou snáz partnera, práci, jsou lépe placeni.

Je to tak. Tohle najednou začal být problém. Začala jsem narážet na profesní bariéry.

Na jaké?

Už jenom se dovalit na soudní jednání byl velký problém. Vnímání mne jako člověka bylo také rozhodně jiné. Lidé se na mě dívali jako na někoho, kdo si neumí poradit s vlastním problémem - tak jak se může odvážit chtít radit jiným? Ale možná to byl jen můj subjektivní pocit. Zmíním jednu příhodu. V té době jsem měla velké rozepře s ministryní Petrou Buzkovou ohledně registrace školy pro nadané děti do sítě škol. Mezi námi létala korespondence, která nebyla moc pěkná. Jednou jsem jí napsala, že se zasadím plnou vahou své osobnosti o to, aby naše škola byla přijata do sítě škol.

To byla nahrávka na smeč. Co vám odpověděla?

Řekla bych, že i po tolika letech je to nereprodukovatelné (směje se). Ale vím, že se v tehdejší vládě stalo tohle souvětí úslovím. Po celou dobu sociálnědemokratické vlády se pak říkalo, že se někdo o něco zasadí "plnou vahou své osobnosti". Obvykle ten, kdo to říkal, to nemyslel moc vážně.

A prosadila jste tu školu?

Prosadili ji jiní, já měla jen právní dohled.

Aspoň k něčemu byla vaše váha dobrá.

To je pravda. Fakt je, že tehdy se mě lidi báli fyzicky. Dnes se mě bojí mentálně, což je o hodně příjemnější - tedy pokud je vůbec příjemné, že se vás někdo bojí.

Proč jste se nakonec rozhodla pro chirurgický zákrok?

Bylo mi jasné, že hubnout nezvládnu vlastními silami. Neustále jsem experimentovala. Vyzkoušela jsem všechno. Cvičila jsem, jedla jen saláty, později vyzkoušela nejrůznější léky i liposukce, ale nic mi nepomáhalo.

Proč jste nešla do nějaké poradny?

Šla, ale tam mi řekli, že nemám jíst. To byla skutečně rada k nezaplacení.

A vy jste se přitom nijak zvlášť nepřejídala.

Nikdy nebyl můj problém, že bych do sebe nekontrolovatelně rvala neuvěřitelné množství jídla.

Vylučovací metodou jste se tedy dostala až na operační sál?

O žaludečním bypassu jsem se dozvěděla z magazínu Blesk. Když jsem volala do nemocnice Na Homolce, cítila jsem se dost trapně s Bleskem v ruce. Ale oni jsou asi zvyklí na takové "hvězdy" jako jsem tehdy byla já, že přicházejí na základě naprosto vágních doporučení. Byl začátek roku 2005, a i když se to nezdá, tehdy ještě nešlo najít informace na internetu jako dnes, kdy jsou k tomu diskuzní fóra a najdete tam opravdu vše. Protože obezitu považuji za nemoc, která je schopná způsobit velmi těžké psychické újmy, občas, když potkám opravdu tlustého člověka, povím mu o možnostech operace, na které jsem sama byla.

Klára Veselá-Samková

Jak na to lidé reagují?

Někteří začnou být agresivní kvůli nevyžádaným radám. Říkám jim, že jsem na tom byla stejně a že existuje operace, která opravdu funguje. V několika případech vím, že na ni pak šli a poslali mi mail, že jsou v pohodě. To potěší.

Váhala jste jít na operaci?

Vůbec ne. Já jsem zvyklá problém řešit až do té doby, dokud se nevyřeší. Zkoušela jsem různé metody hubnutí. Podle toho, jak žádná nezabírala, tak jsem zkoušela další. A byla jsem připravená problém řešit do doby, než ho vyřeším. Já to tak dělám se vším ve svém životě.

Laicky řečeno vám zmenšili žaludek.

Přesně. Oni vám ho přeštupují na dvě části.

Byl to bolestivý zákrok?

Musím říct, že jsem vzpomínala na porod jako na procházku růžovým sadem. Bylo mi tak šíleně zle, že jsem něco takového skutečně neočekávala.

Jak dlouho vám takhle bylo?

Dlouho. Týden v nemocnici byl strašný. Zásadní problémy trvaly půl roku. Až za rok se to srovnalo.

Mohla jste normálně jíst?

Hodně dlouho jsem byla jen na dětských výživách a piškotech. Po normálním jídle mi bylo špatně, zvracela jsem. Je to dost obvyklá reakce. U mě to bylo dané i tím, že jsem si ještě uhnala žaludeční neurózu ze stresu.

Zaplatila vám zákrok pojišťovna?

Platila a bylo to více než příjemné překvapení. Byla jsem připravená na to, že pár desítek tisíc půjde z mé kapsy. Myslím, že je správné, aby pojišťovny podobné zákroky platily. Je to naprosto logické a podporuje to nejen moji teorii, že tloušťka je nemoc. Možná, že si za ni může člověk sám, ale za spoustu dalších nemocí si člověk může sám. Řada jich má psychosomatické podklady. S něčím jste schopná se vyrovnat, s něčím ne. Každý se neumí vyrovnat se stresem. Když někomu stres přebují do rakoviny, tak si za ni může sám a patří mu na ni umřít? Na této úrovni vnímám obezitu a stejně tak kouření, které je v mém pojetí také nemoc.

Zvládala jste se po operaci starat o dceru?

Špatně. Přišla jsem domů, ale jako maminka jsem nefungovala. O dceru se z velké části staral manžel a matka. Rodina si se mnou užila.

Pracovala jste, nebo jste byla na neschopence?

Chodila jsem do práce, ale i tam to bylo komplikované. Stávalo se, že jsem musela odejít z jednání, protože mi bylo zle. Bylo to dost náročné období.

A kolik kilogramů jste zhubla?

Hubla jsem rychlostí zhruba jedno kilo týdně. To ale nebylo tím, že bych si řekla, že tak chci hubnout. Kila šla dolů sama. Za rok bylo čtyřiačtyřicet kilo pryč.

Jak se tak velký váhový úbytek projevil na vašem těle? Musela jste na další plastiku?

Kupodivu ne. Už předtím jsem byla na plastice břišní stěny a všechno se nějak srovnalo samo. V tomto směru jsem neměla problém. Jak se kůže nafoukla, tak se zase smrskla. Jediný problém byl s poprsím. Asi po dvou letech od operace za mnou do sprchy přišla dcera a povídá: "Maminko, ty máš prsíčka jako ohořelé párečky." To mě skutečně móóóóóc potěšilo. Takže jsem udělala další radikální řez a šla na plastiku poprsí. Tím sice považuji svoje plastické zásahy za ukončené, ale dcera mi přesto říká "moje plastiková maminka". Někdy se zavděčit je opravdu těžké.

Jak tohle všechno bral a snášel manžel?

On se mi do mého života v tomto směru moc neplete, ale když jsem začala hubnout, začal žárlit.

Měla jste tenkrát při všech těch potížích souvisejících s obezitou chuť na sex?

To je zrovna otázka, která nevím, jestli souvisí jen s váhou. Moje dítě se do tří let budilo až pětadvacetkrát za noc. První tři roky po porodu jsem ráno vstala a byla ráda, že vůbec žiju. Za těchto okolností projevovat touhu po nějakých sexuálních orgiích se mi skutečně nedařilo. Možná, že v tom nějakou roli hrála i ta váha, ale neumím to oddělit.

Když jste byla tlustá, měl na vás muž nějaké ironické poznámky?

Ne, to vůbec ne. V tom byl úžasný. Ono je to dáno vzorem z dětství. Čtyřicetiletá Romka má právo na to, aby měla sto kilo, nikdo po ní nechce, aby byla Twiggy. Naopak tloušťka dodává tu správnou vážnost.

A je dneska vůbec rád, že jste štíhlá?

Moc ne.

On by byl snad raději, kdyby měl doma tu stokilovou ženu?

Nevadilo by mu to. Ale hlavně se obávám, že v zásadě je pod jeho rozlišovací schopnosti vidět, jak skutečně vypadám. Vnímá duchovní hodnoty a to materiálno mu dost uniká - někdy, myslím si, až moc.

Najednou z vás byl jiný člověk. Jak tuhle změnu vnímalo vaše okolí?

Když jsem zhubla, bylo to báječné. Víte kolik jsem si na sebe vyslechla drbů, protože lidé nepoznali, že stojím vedle nich? V životě jsem se tak nebavila.

Neměla jste sama se sebou problém?

Největší problém to byl pro moji dceru, protože ona mě nikdy nepoznala jako hubenou. Ona vlastně nechápala, že to, co jsem byla, to monstrum, to jsem ve skutečnosti nebyla já. Že teď jsem to já. Měla tendenci to brát tak, že její maminka zmizela a je tu nějaké éterické stvoření, které prohlašuje, že je její maminka. Byla sice se mnou celou tu hubnoucí dobu, ale i tak se s tím skutečně špatně vyrovnávala. Byla schopná se ptát po mé identitě. Ptala se mě: "Maminko, ty jsi opravdu moje maminka?" V tu chvíli to pro mě bylo hrozné.

Zvedlo se vám po zhubnutí sebevědomí?

Na mé sebevědomí to nemělo až takový dopad, ale začala jsem si víc užívat života. Nedá se to moc popsat, ale když vidím, že za mnou přijde klient ve vážné věci, a vidím, jak celou dobu kouká na moje poprsí, tak si říkám, že nevím, proč jsem studovala práva. Je to pro mě neustálý zdroj zábavy. Na druhou stranu když lidé vidí, že jsem si poradila se svým vlastním problémem, tak víc věří tomu, že si poradím i s tím jejich. Myslím, že mi zhubnutí hodně přineslo důvěru ostatních lidí. Víc mi věří a dokonce si myslím, že i oprávněně. V tomto směru mi zhubnutí skutečně zvedlo sebevědomí. Věřím si, že se dokážu vypořádat prakticky s každým problémem.

Po tom všem tloustnutí a hubnutí hlídáte dceru, co jí?

Je jí necelých deset let a je ve vývoji. Snažím se, aby jedla zdravě, ale neomezuji ji.

Co dnes cítíte, když si prohlížíte svoje staré fotky?

Nejsem člověk, který by podléhal sentimentu. Beru to tak, že jsem měla problém, ten jsem vyřešila a teď to má řadu kladných aspektů. Třeba v oblékání. Dostanu se do velikostí 36 a 38, které vždycky v buticích zbudou. Proto nakoupím ve velkých slevách skutečně exkluzivní modely. Mohu si tak dopřát daleko větší množství krásného oblečení.

Nechala jste si z dřívějška aspoň jedny šaty?

Ne. Všechno jsem porozdávala.

Říkáte o sobě, že máte workoholické sklony. Umíte odpočívat?

To je můj velký problém. Mám jenom jediného zprostředkovatele odpočinku a to je dcera. Ona je jediný způsob, jak se přinutím odpočívat. Moje práce mě nesmírně baví a nenašla jsem nic jiného, co by mě bavilo víc, a to je opravdu prokletí.

Zkolabovala jste někdy z práce?

Několikrát. Jsou momenty, kdy hlava přestane fungovat. Jsou to stavy, kdy začínám usínat za psacím stolem, i když jsem takzvaně vyspaná, kdy přijdu domů, otevřu internet, že chci něco najít, a zapomenu, co hledám, kdy nejsem schopna dát dohromady věty. Rok jsem učila základy práva na Vysoké škole báňské v Mostě. Jednou jsem na cestě autem zkolabovala tak, že jsem i já považovala za nutné jet do nemocnice. Bylo mi tak zle, že jsem si myslela, že to je infarkt. Co mi bylo, to nevím, ale bylo to velké memento.

Jak jste se z téhle epizody ponaučila?

Snažím se eliminovat práci. Vždycky jsem měla velký problém říkat lidem ne. Dostává se ke mně spousta lidí, kteří mají velký problém, a já vím, že jim nikdo jiný nepomůže. Často jsem cítila zodpovědnost za jejich problém a cítila jsem jako povinnost jim pomoci. Někdy jsem měla tendenci slíbit, co jsem nemohla splnit. V tomto směru na sebe začínám být daleko přísnější. Lidé začínají chápat, že skutečně nemohu pomoci všem.

Před patnácti lety jste si vzala za manžela romského aktivistu Ivana Veselého. Musela jste tuhle volbu u rodičů hodně obhajovat?

To už je pasé. Je to patnáct let a už bych se k tomu nechtěla vracet. Doba byla jiná. Dnes, když jsou smíšená manželství nejrůznějšího ražení běžná, by to žádný problém nevyvolalo. Pravda je, že v třiadevadesátém roce to bylo o dost jinak.

Už manžela rodiče přijali?

Teď už ano. Ono to má zvláštní efekt. Spousta mých spolužaček a spolužáků, kteří si vzali partnery z takzvaně správných rodin, tak jsou porozvádění, velmi často více než jednou a v řadě případů za pomoci mojí advokátní kanceláře. Naše manželství vydrželo.

Cítíte přitom nějakou satisfakci?

Ne. Nejsem pocitový člověk. Jen trochu škodolibě pozoruji, jak se mojí mámě zvedá sociální status při kavárenských dýcháncích s jejími spolužačkami, jejichž děti jsou již velmi často porozváděné. Rozvody dětí se staly velkým tématem generace mé matky, ke kterému nemá co dodat.

A co říkala manželova rodina, když si vás přivedl?

Problémy s přijetím do rodiny neměl jen on ze strany mých rodičů, ale i já. Byla jsem přesně opakem toho, co je považováno za ideální romskou nevěstu. Byla jsem chudá, stará a černá. Chudá proto, že jsem neměla žádné věno, před domem nestál bílý mercedes a otec mi žádné statisíce nevyplatil. Že bych uměla i díky svému vzdělání peníze vydělat, na to se v tradiční romské rodině nepohlíží. Bylo mi třicet, a to už Romky začínají aspirovat na funkci babičky. Po čase se ale i zde všechno srovnalo.

Na svém blogu píšete, že manžel byl jediný ze všech mužů ve vašem okolí schopen vydržet vaše neustálé jedovaté poznámky. Máte je pořád?

Mám, je to profesionální deformace. Jsem notoricky neschopna romantických projevů. U nás je to manžel, kdo zapaluje při večeři na stole svíčky. Já vyžaduji pořádné osvětlení, abyste náhodou v dušené mrkvi třeba nenarazili na rybí kost.


KLÁRA VESELÁ-SAMKOVÁ

Narodila se 23. 3. 1963 v Brně. Vystudovala právnickou fakultu v Praze, kde v roce 1986 složila doktorát. 

V roce 1990-1992 byla za Romskou občanskou iniciativu zvolena poslankyní Federálního shromáždění, kde se seznámila s manželem.

Zastupovala například romskou rodinu Červeňákových z Ústí nad Labem, kterou radnice vystěhovala na Slovensko. Vysoudila pro ni odškodnění. Nyní zastupuje Marcelu Urbanovou, svědkyni v korupční kauze Jiřího Čunka.


Autor:




Nejčtenější

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní...
Vivien Westwood dorazila do Brna. Značka představila nejnovější kolekci

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní přehlídka Vivien Westwoodové. Bylo to vůbec poprvé, co britská návrhářka...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Příběh Mirky: Syn bude otcem, ale dítě nejspíš není jeho

Tak jsem se dočkala, budu babičkou. Mám skvělou snachu, bezvadného syna a další důvod k radosti je na cestě. Jenže snacha se mi přiznala, že dítě možná nebude...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Mozková mrtvice - ilustrační fotografie
Když udeří mrtvice, jde o čas. Jak ji poznáte?

Na mozku jsme závislí. To on rozhodne, zda si přečtete tento článek a napijete se u toho kávy. Vše probíhá automaticky. Ovšem jen do chvíle, než mozkovou tepnu...  celý článek

Další z rubriky

Salma Hayeková (Londýn, 5. prosince 2016)
Ve svém věku už nemusím vypadat dokonale, je to výhoda, říká Hayeková

Herečka Salma Hayeková (50) nikdy nepodléhala hollywoodským trendům a nesnažila se mučit v posilovně jen proto, že to je zrovna v kurzu. Pro svou postavu toho...  celý článek

Zpěvačka s spisovatelka Natálie Kocábová při rozhovoru pro OnaDnes.cz
Natálie Kocábová: Asi už nebudu chlapům tak věřit

Protekční dcera, tak se na ni léta pohlíželo. Aby ne, když ji otec v patnácti vtáhl do showbyznysu. Ale jako by se z toho vymanila. Natálie Kocábová už sama za...  celý článek

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit
Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit

Vaše kůže připomíná eidam, pocení na ostrém slunci vás nebaví nebo na něj nemáte čas? Zapomeňte na babské rady. Olivový ... celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.