Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Klára Poláčková: Znovu na Everest? Ani za milion!

aktualizováno 
Krásné dlouhé vlnité vlasy, výška 178 centimetrů, váha 62 kilo. Tak tohle, ta křehká půvabná dáma, je první Češka, která před měsícem vylezla na téměř devítitisícový Mount Everest. Poprvé - a naposledy.

Klára Poláčková | foto: Nguen Phuong ThaoMF DNES


Klára Poláčková bude hostem iDNES.cz v úterý 12.6. od 11 hodin ZDE

Víte, na co se mě všichni ptají, když vidí vaši fotku? Jak si během několikatýdenního výstupu na horu myjete ty nádherné vlasy?
Pro vlasy to byla doslova ozdravná kúra. Kluci, s nimiž jsem lezla, mi je za těch jeden a půl měsíce umyli jednou.

Cože? Jednou za jeden a půl měsíce? Něco takového se dá vydržet?
No, prostě se ráno probudíte, rozčešete, co jde, pak uděláte cop a ten tam zůstane až do druhého rána. Už jen při té představě mě svědí hlava… Je pravda, že už jsem škemrala: „Hele, já fakt potřebuju tu hlavu umýt!“ Už to bylo o nervy. Ale pak se to překoná a je to jedno. Stejně se na vlasy nasadí čepice.

To se nedají nahoře umýt vlasy?
Kluci nechtěli, báli se, že nastydnu. I když je hezky, je pořád kolem nuly. Ne že by byli líní, ale fén se nevede a než to uschne... V takových podmínkách skutečně jeden druhého hlídá, že chodí normálně na záchod, že smrká, dýchá, že mu fungují oči - každé ráno je do nich nutné kapat, aby člověk náhodou neměl zánět -, že mu neomrzají prsty. Nějaké vlasy? To se neřeší.

A taková ta základní hygiena?
Vezla jsem si zásoby dětských vlhčených ubrousků a každé ráno dostala umyvadýlko s teplou vodou. To byl takový můj malý komfort. Sprchu jsem měla za toho půldruhého měsíce taky jen jednou, dole v Káthmándú, pět dnů poté, co jsem vylezla na vrchol. Stála jsem pod tou sprchou celou hodinu a volala: To je úžasný! Nikdy z ní nevylezu!

Jak se na Everestu chodí na toaletu?
V táboře je provizorní kadibudka - plátěný stan, do kamenů v zemi se udělá díra a do ní vloží plastová nádoba. Ale to je jen v základním táboře. Jinak čuráte do plastové láhve s širším hrdlem, anebo jdete na velkou do sněhu, jen je potřeba vykopat trošku díru, aby nefoukalo… Ale člověk nahoře stejně moc nejí, takže ten záchod moc neřeší.

A jak se žena vypořádá s menstruací?
Jednoduše jsem neudělala pauzu při braní pilulek, takže menstruace nebyla.

Kdybych teď před vás položila balík peněz a řekla: „Tohle máte na novou cestu“, za jak dlouho byste si ji dala?
Směje se. Teď tedy opravdu ne! Mám pauzu a na další horu nemyslím. Přinejmenším do konce léta ne. Počkejte… vy myslíte znova na Everest? Ne, tam už nepolezu. Ani za milion.

Proč ne?
Ten vrchol už mám. Hora je krásná, ale dokazovat si to podruhé, proč? Celé je to tak těžké, že když už to mám za sebou, není důvod se vracet a pokoušet štěstí. Viděla jsem tam lidi, kteří to štěstí neměli. Buď se nedostali nahoru, nebo se už nevrátili. Ne, díky, stačilo.

Jste unavená?
Ještě tak měsíc budu své tělo dávat dohromady. Když mám vyběhnout schody nebo doběhnout tramvaj, nedělá mi to dobře a cítím, že ještě nejsem fit.

Nevadí, že si s vámi povídám, když zrovna jíte?
Ne, stejně jen tak zobu. Jím a nejím, žaludek není v klidu. Oči by jedly všechno, ale toho rizota sním tak půlku.

Bolí vás teď něco?
Žebra. Žebra? Proč zrovna žebra? Z kašle. Přivezla jsem si ho z hor, takový nepříjemný suchý kašel, který si na památku veze spousta lidí. Nejhorší je to večer. A pak mě taky pořád ještě trochu zlobí prsty. Omrzlinka, co odrůstá. (Ukáže bříška prstů s odlupující se kůží)

Udělala jste nějakou chybu, že máte omrzlinu?
Ne ne, jsem jenom na ruce hodně citlivá. S tím jsem ale počítala. Když teplota spadne pod minus patnáct minus dvacet, prsty začínají tuhnout.

Když vás tak poslouchám, stojí to za to vůbec? Za tu strašnou námahu a bolest?
Stojí. Použiju slova, co mi řekl Tashi (Tashi Tenzing, vnuk Šerpy Tenzinga Norgaye, který jako první zdolal Everest s Edmundem Hillarym. Klára lezla na Everest právě s Tashim), když mi párkrát nebylo nejlíp: „Hele, celej ten výstup není žádná zábava. Je to dřina, bude to občas nepříjemný, bude to bolet. Ale až to budeš mít za sebou, tak si to uvědomíš a budeš silnější sama vůči sobě, do dalšího života v normálním světě. Pak to doceníš.“

Hm, nějak to stejně nechápu. Myslela jsem, že nahoře člověk prožije obrovskou euforii a pro tenhle okamžik to dělá. A chce zase udělat znovu.
Ta euforie průběžně přichází až teď. Prohlížím si zpětně fotky, které jsme udělali nahoře, a říkám si: Vážně to bylo hezký. Když jsem tam byla, tak jsem si to fakt neříkala. Teď je to super.

Nahoře nepřijde nic? Žádný pocit podobající se orgasmu?
Ne. Tam jsem si řekla: Zaplaťpámbu, že výš už to nejde ani o centimetr. Byla strašná zima, prsty začaly tuhnout, takže jsme je museli masírovat, udělalo se pár fotek a už jsme mysleli hlavně na to, že nás čeká šílený sestup zpátky. Šli jsme nahoru v noci a na vrcholku byli v sedm ráno těsně po rozbřesku. Postupovali jsme za tmy, se svítilnami na čele, navíc hustě sněžilo. Bylo tam pár nepříjemných úseků, které se mi vůbec nelíbily, a věděla jsem, že nás to čeká ještě při cestě dolů.

Proč jste se vydali na výstup na noc?
Kvůli počasí, abychom byli na vrcholu hodně brzo ráno a stihli se vrátit do tábora zhruba do druhé hodiny odpoledne. Tou dobou se nahoře kazí počasí a je dobré se dostat co nejníž, než začne foukat.

Jak dlouho jste byla na vrcholu?
Tak půl hodiny. Samozřejmě, byla jsem spokojená, volala jsem domů, ale sestra mi pak řekla, že ten hlas zněl dost urvaně. Překvapilo mě, jak moc to bylo těžký. Ale člověk tak posouvá vlastní limity. Zkouší, zda dokáže ještě víc, než si myslel.

Sobě, nebo druhým?
V první řadě sobě. Na horách je každý strašně sám, v naší čtyřčlenné výpravě jsem navíc byla jediná žena. V sedm večer zalezete do spacáku, ale stejně se toho moc nenaspí - nejde to. I když jsem v pohodě zvládla aklimatizaci, špatně se dýchá. Tělo tam nahoře nijak zvlášť nekvete a postupně jde do minusu. Jídlo jím jenom tak projde. Sama jsem zhubla devět kilo.

Mimochodem, kolik bych vám tady na ten stůl musela položit peněz, aby to na takovou cestu stačilo?
To je různé. Dá se to pořídit za dvě stě tisíc a taky za pár milionů. Záleží na tom, co si člověk může dovolit a jaký čeká na hoře komfort. To máte jako s každým jiným zájezdem. Někdo jede kempovat a někdo si zaplatí pětihvězdičkový hotel.

Zájezdem? To je legrační přirovnání. Ale dobrá, co má tedy jen jednu hvězdičku a co pět?
Minimum je zaplacený permit, tedy povolení lézt. Záleží na tom, z jaké světové strany lezete, severní strana z Tibetu je výrazně levnější než jižní z Nepálu. Pak doprava nákladu do základního tábora, jaky, společný stan se zázemím a jídlem - a Šerpa, který je vám k ruce a pomáhá vám. To je základ.

A ten luxus?
V něm je započtený kuchař, který vaří lepší jídlo, Šerpů můžete mít hned několik a ve stanu třeba vyhřívací topení. Před jídlem vám dají teplou mokrou žínku na obličej. A večer ve stanu si nemusíte jen číst, ale pustí vám i video.

A vy volíte jakou kategorii hvězdiček?
Takovou zlatou střední cestu. Já s Tashim jsme byli minivýprava jen se dvěma Šerpy a výborným kuchařem. Naše expedice byla určitě levnější, než co jsem viděla u jiných výprav, které měly personálu desetkrát tolik.

Takže někde pod milion?
Řekněme. Část si našetřím, na část sháním sponzory. Je to důležité?

Možná není, ale je zajímavé vědět, za jakou částku se dá takový ,zájezd‘ pořídit. Má to žena při zlézání hory těžší než muži? Anebo naopak, berou na vás muži ohledy?
Nevidím rozdíl. Je pravda, že Tashi je větší vazba a fyzicky zdatnější, ale pokud jde o krize, v nich jsme se střídali. A u schopnosti aklimatizace pohlaví taky nehraje roli. Mnohé je dáno i geneticky. Třeba mnozí Šerpové se v horách narodili, ten můj nám říkal: „Mám šestiletého kluka a ten už nepoleze. Já se narodil v horách, on už dole v Káthmándú, a tak rod Šerpů pro mě tímto tady končí.“ Vlastně moment, v jednom role rozdělené byly - coby žena jsem byla automaticky lékárna. Nesla jsem všechno možné, od mastiček na zánět spojivek, čípků na otok plic či mozku po adrenalin, který jsem byla připravena zapíchnout nešťastníkovi do stehna. Naštěstí jsem to dělat nemusela.

Co všechno nesete při výstupu v batohu?
Vodu, čokoládu, brýle, krém. Náhradní péřovou bundu a péřové kalhoty, náhradní rukavice - jako další vrstvu, kdyby bylo potřeba. Všechno mám dvakrát. Spodního prádla relativně málo, vypere se v tom lavoru, takže stačí troje.

Kosmetika zůstane, předpokládám, doma?
No jasně. Vypadala jsem jako strašidlo. (Směje se.) Potkali jsme se po sestupu s Pavlem Bémem, dali si pivo - a když jsme se pak viděli v Praze při natáčení v televizi, on už zase oholený a uhlazený, já v šatech a vymydlená, tak na mě prstem ukázal a zeptal se: „Co je tohle?“ A já stejně se smíchem ukázala na něj: „A co je tohle?“

Je to prima pocit, že jste porazila Béma a vylezla nahoru dřív?
Ne, to není soutěž, my jsme tušili, že se tam možná potkáme, a jen shodou okolností jsem se tam dostala o dva dny dřív.

Kolik jste tam vlastně ušla kilometrů?
Za těch padesát dnů? Vlastně nevím, to jsem nepočítala. Žádná velká štreka to ale není. Jenom musíte kvůli aklimatizaci stále stoupat nahoru a zase se vracet dolů, aby si tělo postupně zvykalo. Krvinky dostanou impuls, začnou se rychle množit a pak zase musíte zpátky níž, aby si tělo odpočinulo, a doufat, že napodruhé to půjde nahoru líp. Dýcháte jako lokomotiva, není chuť jíst ani pít, ale musíte do sebe tři až pět litrů tekutin dostat. Někteří se nahoru nikdy nedostanou, protože tělo výšku nepřijme. Když neodhadnou ten kritický okamžik, může přijít i otok plic, otok mozku - s tím už lidé nahoře také zůstávají. Nebo přijde takové vyčerpání, že člověk už neudělá ani krok.

Měla jste nějakou takovou krizi?
Ne, naštěstí ne. Ale jednou jsem se skutečně bála. Oné noci, kdy jsem lezli na vrchol, mi uklouzla noha po kameni a já se zhoupla na laně. Nasněžilo po kotníky, nebyla vidět stopa. Pode mnou byla tma a díra do... no do nikam. Tashi byl kus přede mnou, Šerpa naopak ještě kus za mnou, pět minut jsem to v té tmě rozdýchávala. Když Šerpa přišel, vzlykla jsem: „Co teď?“ A on jen ukázal prstem: „Nahoru.“ Bylo to celkem prosté.

Musíte před výstupem a při něm dodržovat nějaký režim? Nepít alkohol, nemilovat se?
Ne, abstinence před odjezdem určitě povinná není, při zájezdu ano, přítel zůstal doma. (Směje se.) Chlapi mě akorát nutili do jídla. Nepustili mě, dokud jsem to do sebe nenacpala. Připadala jsem si, jako když je mi deset let a táta nade mnou stojí a říká: „Nepůjdeš si hrát, dokud to nedojíš“.

A jaké menu se podává?
K snídani vždy dvě vajíčka a pořád dokola: omeleta, volský oko, omeleta, volský oko. Už mi to lezlo krkem. K večeři jačí nebo kozí maso. Šerpové s sebou nesli dvě velké kýty, visely ve stanu a postupně zrály… Ale nakonec zbyla jen kost, pečlivě obraná. Mimořádná chuťovka, ovšem skutečně odporná, je jačí čaj. To je žluklé jačí máslo zalité horkou vodou, taková žlutá tekutina, která strašně smrdí.

Jak drsný má na první pohled tak křehká žena jako vy trénink?
Intenzivní trénink jsem měla půl roku, tak dvě hodiny denně. Ráno běh do práce, o víkendu na záda batoh a do něj patnáct dvacet PET lahví s vodou. Odpoledne sprinty na okruhu, posilovna.

V práci vám to tolerovali? Pavel Bém totiž doma dost narazil.
Na ministerstvu zdravotnictví, kde jsem pracovala jako konzultant v komunikaci, věděli, že to plánuju. Ukončila jsem pracovní poměr s tím, že dál se uvidí. Teď ještě pojedu někam za teplem, potřebuju si odpočinout. Ráno se pořád budím kolem šesté, na Everestu se totiž vstávalo se sluníčkem. I když byl volný den bez výstupu a já říkala Šerpovi: „Ráno mě nebuď!“, o půl sedmé už bušil na stan a dovnitř nakoukl rozesmátý obličej: „Breakfast readyyy!!“ Vyhnala jsem ho ven a postěžovala si Tashimu: „Panebože, jak mu mám vysvětlit, že osm není půl šestý?“ A on na to: „To mu nevysvětlíš, nemají hodinky a řídí se podle sluníčka.“

Jak jste se k tomu lezení po osmitisícovkách dostala?
Mým dětským snem bylo vyhrát Wimbledon. Hrála jsem tenis, dělala atletiku, vždycky něco bylo. Pak jsem se dostala do party, která lezla po horách, někteří i trošku výš a ti mě strhli. Když jsem po škole odjela do Londýna, potkala jsem tam kluka z Nového Zélandu. Před třemi roky řekl: Vylezeme spolu na Aconcanguu, nejvyšší horu Jižní Ameriky. Byl do toho zkrátka hrr, bohužel musel skončit. Měl otok plic a doktoři mu řekli: Čtyři tisíce a dost.

To je váš přítel?
Není a ani nebyl. Ten můj se do vysokých hor moc nežene.

Jak snáší to, že jste téměř dva měsíce pryč, se samými muži, a ještě docela dost riskujete život?
No, nedává to na sobě znát, ale myslím, že se o mě taky bál. Teď budu zase chvíli doma.





Nejčtenější

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

Magazín Vogue je ikonou mezi dámskými magazíny.
Magazín Vogue udává trendy už 125 let. Nyní ho ohrožují sociální sítě

Magazín plný luxusu, který si zamilovaly ženy po celém světě, odstartoval kariéru mnoha topmodelek a návrhářů. A přestože je Vogue stále prestižní titul, ubývá...  celý článek

Herečka Emma Stone na zahajovacím ceremoniálu MFF v Benátkách
Emma Stone: Jsem známá a můj hlas má sílu, nesmím se bát vyjádřit názor

Herečka Emma Stone (28) cítí potřebu nahlas říkat, co si myslí, protože může díky své popularitě ovlivnit víc lidí než běžný člověk. Zatímco ještě nedávno měla...  celý článek

Ilustrační fotografie
Aktovka musí sedět přesně, těm na kolečkách se vyhněte, řekla odbornice

Nemoci pohybového aparátu v posledních letech trápí stále více školáků. Důvodem je i špatný výběr školní brašny. "Správná taška by měla na dětských zádech...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Další z rubriky

Cara Delevingne (Los Angeles, 17. července 2017)
Delevingne: V pubertě jsem nedávala najevo emoce a byla jsem osamělá

Herečka a modelka Cara Dlelevingne (25) si postěžovala na období svého dospívání. Protože nechtěla odhalovat svou sexuální orientaci, bývala hodně uzavřená a...  celý článek

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Katherine Heiglová (Los Angeles, 16. září 2014)
Bála jsem se, že neshodím 23 kilogramů z dob těhotenství, říká Heiglová

Herečka Katherine Heiglová (38) v těhotenství přibrala necelých 23 kilogramů. Původně si myslela, že nepřekoná hranici 15 kilo, ale nakonec to bylo přes...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit
Konec sejrům: 7 tipů, jak se rychle opálit

Vaše kůže připomíná eidam, pocení na ostrém slunci vás nebaví nebo na něj nemáte čas? Zapomeňte na babské rady. Olivový ... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.