Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Klára Issová: Zbavila jsem se programu, že vztah má vydržet celý život

  0:21aktualizováno  0:21
Jako šafránu je českých herců, kteří uspěli v zahraničním filmu. Kláře Issové se to podařilo. Je výraznou postavou na našem uměleckém nebi, přesto o ní samotné víme tak málo. Křehká žena s laníma očima, tak ji většina českých diváků vnímá. A ona je na tuhle škatulku přímo alergická.

Herečka Klára Issová (prosinec 2016) | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Ví o svých démonech. Naučila se je přijímat a pracovat s nimi. O své psycho- spirituální cestě, která trvá už osm let a na jejímž počátku stál rozchod s partnerem, nikdy nemluvila. Až dnes si dovoluje být transparentní.

V nové romantické komedii Všechno nebo nic je vaše Vanda živelná, nezávislá žena, která přitahuje muže jako magnet. Pro mnohé je to velké překvapení ve vašem podání. Byla vám taková role vlastní?
Pro mě to byl protiúkol. Zatímco tahle holka je čirá exploze, mě si lidé dosazovali spíše do rolí “křehkých žen s laníma očima”. A já na tuhle škatulku byla pak už docela alergická. Jako kdyby neexistovala jiná možnost! Jako kdyby člověk v sobě neměl obsažené i jiné věci! Moc dobře vím o svých démonech. Proto jsem vždy byla ráda za role, které byly temnější, jako třeba Kája v Anděl Exit.

Mluvíte o démonech. Bylo snadné je v sobě objevit?
Dřív jsem se za své negativní vlastnosti hodně styděla a odsuzovala je, teď k nim přistupuji jako ke své součásti. A jak se člověk mění, potkávají ho i jiné role. Proto mi přišla Vanda, která je hodně extrovertní, bere život s nadsázkou, mluví otevřeně o všem včetně sexu a nutí všechny kolem, aby si také v životě užívali - to je její motto. A já věřím, že si skrze roli mohu vyzkoušet různé polohy, objevit a podpořit je zároveň i v sobě. Tentokrát tu ohnivou, démonickou ženu, která je někdy hodně přes čáru. (smích)

Klára Issová ve filmu Všechno nebo nic
Klára Issová a Táňa Pauhofová ve filmu Všechno nebo nic
Táňa Pauhofová a Klára Issová ve filmu Všechno nebo nic

Klára Issová ve filmu Všechno nebo nic

Zdála se vám povrchní?
Ono to tak může vypadat navenek, ale jsou to spíše mimikry, kterými zastírá nějakou svou zranitelnost. Dělá se silnější, což mimochodem lidé hojně dělají, že si nasazují různé masky, předstírají, dělají se jinými, než uvnitř jsou, protože se bojí být zranitelní a upřímní. Ona na rovinu řekne, co si myslí. Bez špetky zákeřnosti a touhy ublížit. A to je přece tak krásná věc, když jste uvnitř čistí, ne? Pak můžete navenek klidně plácat nesmysly. (smích)

To, co mi teď říkáte, je cesta, kterou jste k ní šla?
Tendence role filtrovat přes sebe a zároveň je obhajovat, jsem už opustila. Chodí mi i úkoly, kdy jsou mi některé věci na postavách nesympatické a já přece nemám právo hodnotit je. Já je mám zahrát, ne předělávat. Přijímám, že jsou to barvy, které k lidem patří.

Jakou barvu jste objevila u sebe?
To nesouvisí s rolí Vandy, to je spojené s procesem práce na sobě, které se už několik let věnuju. Vyvstaly tak u mě třeba otázky žárlivosti na druhé lidi. Pochybnosti, že nejsem tak dobrá jako jiní. Nebo naopak, že jsem lepší než oni. Touha mít úspěch, zloba i agrese. Dřív jsem si to nedokázala připustit, nevěděla jsem co s tím, nechtěla jsem to “takhle” cítit. Jenže to se nedá potlačit. Musela jsem se nejprve přijmout a teprve pak se začít měnit. Chci být transparentní a pravdivá nejenom vůči okolí, ale především vůči sobě.

Předpokládám, že mluvíme o něčem, čemu se říká psychospirituální cesta. Vydala jste se na ni sama nebo vás někdo vede?
V posledních letech jsem pracovala s třemi různými lidmi. Jakmile člověk započne tuhle cestu, vstupují mu tihle lidé do života. A nejen lidé, třeba i knihy. Přečetla jsem jich spousty. O osobním růstu a jeho technikách. Navštěvuji také různé workshopy a intenzivně mi do života zasáhla jóga a meditace. Teď se snažím meditovat kdekoli a kdykoli – soustředím se na dech a nebo si zkouším tzv. jednobodovost, kdy se věnuji jen jedné činnosti. Třeba si při jídle zavážu oči a snažím se rukama najít pokrm na talíři. Dotýkám se ho, chutnám ho a vnímám ho smysly, které jsme v tom spěchu už zapomněli používat.

Klára Issová

  • Narodila se 26. 4. 1979 české matce a syrskému otci, který v Praze vystudoval FAMU spolu se svým starším bratrem, jenž je otcem herečky Marthy Issové, současné partnerky režiséra Davida Ondříčka, expartnera Kláry.
  • Od šesti let navštěvovala dramatický kroužek, poté vystudovala pražskou Konzervatoř, hudebně-dramatický obor.
  • První filmovou roli získala ve svých šestnácti letech, ve snímku Indiánské léto a byla za ni nominována na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Nominaci proměnila ve vítězství až s filmem Nejasná zpráva o konci světa, kde získala tuto cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Další nominaci ve stejné kategorii jí přinesl film Anděl Exit.
  • Vytvořila přes 40 filmových a televizních rolí, známá je i jako divadelní herečka, v Divadle pod Palmovkou byla 4 roky ve stálém angažmá. Jako jedna z mála českých herců uspěla v zahraničních produkcích, hrála např. v britském seriálu Rose and Maloney nebo americkému filmu Killing Jesus, spolupracuje s britským a americkým agentem.
  • Žije v Praze na Vinohradech, je svobodná, bezdětná.
  • 12. ledna vstupuje do kin film Všechno nebo nic, ve kterém ztvárňuje jednu z hlavních ženských rolí.

Jaký je to pocit?
Je to dost zábava. Vyzkoušejte si to, nejlepší je jíst rukama! (smích) Ale vážně. Pocit je to úžasný. Soustředíte se jen na konkrétní vjem a vůbec se vám do hlavy nedostanou myšlenkové srágory, které vás milionkrát za den napadají. Já byla kvůli nim na sebe naštvaná. Vadilo mi, že mě okupují. Jenže co nechcete, jednoduše přitahujete. To je přirozený magnetismus v životě. A já jsem přesvědčená, že nechtěné se nám ukazuje proto, abychom to zpracovali. A jediné, co mi pomohlo tenhle stav změnit, je trpělivost sama se sebou. A sebeláska.

Trpělivost a sebeláska? Jak to myslíte?
Nebudu si vyčítat, že mi nejde měnit negativní myšlení hned. Nejsem dokonalá. Místo toho můžu postupovat malými krůčky a dělat každý den nějaké cvičení. Možností je spousty a každý si může najít, co mu dělá radost. V pravidelnou denní chvilku, anebo když “to” na něj zrovna přijde. Dechové cvičení, tanec, zpěv, malování, procházky, házení šipek....

Jaké byly vaše počáteční krůčky?
Kdykoli mě začaly negativní myšlenky přepadat, na chvilku jsem změnila činnost. Třeba jsem začala uklízet nebo si zazpívala či zatančila. Každý si přece doma může pustit písničku a tančit.

Negativní myšlenky znamenají úzkosti?
Spíš strachy, že něco špatně dopadne, že se něco nezdaří. Běžné věci. Třeba zda dostanu práci. Zkrátka obavy z budoucnosti, které nám mysl nastrkává, protože máme pocit, že co dostatečně nekontrolujeme, to se podělá. Zrovna nedávno jsem to zažila. Měla jsem šíleně hektický den a potřebovala jsem zvládnout spoustu věcí. Obavy o zdar se dostavily. A bez ohledu na to, že jsem z těch úkolů spoustu zvládla, se večer moje tělo klepalo a já byla vykolejená. A co teď s tím? Tak jsem se sebrala a šla se před půlnocí projít ven. Najednou koukám, jsem v parku, dýchám, soustředím se na zem a chce se mi běhat slalom mezi stromy. Zouvám si boty i ponožky a zkouším našlapovat po trávě s jinovatkou. Byla namrzlá, ale pod stromem bylo sucho a teplo. Může se to zdát bláznivý, ale mě to zklidnilo.

Z natáčení pohádky Anděl Páně 2

Z natáčení pohádky Anděl Páně 2

Klára Issová a Martin Stránský

Klára Issová a Martin Stránský

Klára Issová - Indiánské léto a první velký úspěch

Klára Issová - Indiánské léto a první velký úspěch

Často provozujete takové spontánní autoterapie?
Je to o hravosti. Člověk může následovat nějaké metody, ale když si je osvojíte, zjistíte, že nemusíte dělat jen jednu z nich, že máte paletu možností. A že si dokonce můžete vymýšlet vlastní mantry nebo modlitby.

Podat pomocnou ruku od klasického psychologa jste nikdy nechtěla?
Od puberty jsem navštěvovala psychologa a zkusila si různé terapie. Postupně jsem objevovala, co by mi mohlo pomoci, až jsem došla k ezoterice. Je to proces, který stále trvá.

Psychologa jste vyhledala, abyste se už tehdy konsolidovala?
Naši se rozváděli, dospívání, spousta změn... A když se něco rozpadá, vždycky víří smutné emoce. Já se jednak snažila pomoct sama sobě, ale i rodičům. Byla jsem neradostný člověk, tak jsem si chodila pro rady, jak začít zase mezi sebou komunikovat. Všechno mi to moc pomohlo, ale zlom nastal chtě nechtě až s ezoterickými technikami, které učí i negativní energii transformovat v něco pozitivního. Je fajn na nic z minulosti už nekoukat jako na špatnou věc, ale na zkušenost.

Fotogalerie

Víte, kam tou cestou jdete?
Někdy ano a někdy se v tom ztrácím. Smyslem je ale poznat sama sebe, kdo opravdu jsem. A shodně se i navenek vyjadřovat. Bez ohledu na to, co si kdo myslí. U mě tohle hledání pravdy, ta touha po poznání, o čem to tady všechno je, začalo už v dětství. Absolutně jsem věřila ve vyšší já. A fungovalo to. Když jsem se pomodlila k mrtvému dědečkovi do nebíčka, vždycky se mé přání splnilo. Jenže v pubertě, pod tlakem společnosti, zapomenete na tyhle věci a začnete víc žít své mindráky a úzkosti. Chytne vás to a jedete v tom léta. Mě z toho opětovně probudila až dramatická událost, což pro mě byl před několika lety rozchod s mým tehdejším partnerem. Dneska za to moc děkuju, protože teprve dno vás donutí něco se sebou udělat.

Proč si myslíte, že vás rozchod s dlouholetým přítelem dostal až na dno?
Znáte to, v životě opakujeme stejné chyby a stejné programy. Proto si hledáme podobné partnery a potkávají nás podobné situace. Dokud nepochopíme, co se z toho máme naučit. A já jsem nechápala. Takže i intenzita situací musela přijít větší. Až po letech jsem pochopila, jakou blbost jsem dělala, když mě ovládalo nesebevědomí, nesebeláska k sobě samé a k ženství. Taková ta falešná pokora a strach, že jsem tu od toho, abych sloužila. Taková ta poslušnost a nutkání, že radši udělám věci pro druhé, protože mě pak za to budou mít rádi, místo toho, abych je dělala proto, že chci a dělají mi radost. Žila jsem výměnný obchod. A ten ve vztazích a lásce nemá co dělat. Vztahy a láska by měly fungovat na tom, že je chceme dát bez podmínek.

Myslím, že ač využíváte intuice, je vám stále do nějaké míry blízké kritické myšlení. Nebála jste se proto, když jste duchovní cestu nastoupila, že můžete podléhat pouhé sugesci?
Věděla jsem, že jsem na dobré cestě. Ale máte pravdu, že se dostavovaly i pochybnosti. Taky vztek, že to trvá. To časem úplně vymizelo. Důležitější mi přišlo řídit se tím, jestli mi to dělá radost a jestli mi to pomáhá. A to se děje.

Herečka Klára Issová (prosinec 2016)

To může být nekonečná pouť. Nevidět konec většinu z nás obyčejně znervózňuje. Vás ani trochu?
Ted’ už ne, pustila jsem to. Chtít všechno vědět, kontrolovat....vždyt’ to ani nejde! Nevíte co bude. Místo toho pěstuju důvěru, že vše se děje dobře, že mě život navede, kde je to pro můj růst nejlepší. Snažím se tedy zůstávat v klidu a otevřená a nezasahovat do toho tím, že budu v hlavě kumulovat strachy a bludy o budoucnosti.

Co kdyby vás nastoupená cesta odvedla od vaší profese?
To jsou velké hypotézy, ale napadají mě. Vidíte, s tím mám ještě spojený strach. To proto, že herectví mám ráda. Vzápětí si ale říkám, že jsem magor, vesmír by mi nikdy nevzal to, co miluju. Anebo by mi dal něco, co mě bude bavit ještě mnohem víc. (smích)

Tušíte, co by to mohlo být?
Třeba se něco objeví skrze herectví, které mám za více jak dvacet let docela dobře prostudované. Vyzkoušela jsem si různé role i různé metody, jak prohlubovat hravost a svobodu skrze své povolání. A něco nového, co souvisí s herectvím a učením na mě vystrkuje růžky. Už jsme vedly s kolegyní Bárou Valentovou, což je herečka, zpěvačka a šamanka, jeden, trochu jinak koncipovaný herecký workshop. My, herci, totiž máme dost často představy, jak bychom měli co hrát, jací bychom měli být podle ostatních a snažíme se to naplnit bez toho, aniž bychom opravdu znali sami sebe. Myslím si, a potvrdilo se mi to i na jednom workshopu v Americe, že dostanete-li se až k sobě a znáte své slabosti i silné stránky, umíte odhalit svou zranitelnost a neodsuzujete ji na sobě, pak teprve dokážete dát roli to nejzajímavější. Jste si totiž vědomi své originality.

Přestože ztvárňujete charakter, který je předem napsaný a má své mantinely?
Ano. Jde to. Někoho jiného zahrajete pravdivěji teprve, když nelžete sami sobě o sobě. Charakter, určité vlastnosti, vizáž se dodá, až když se na roli připravujete. Ale vy už tam máte ten klid a zdravé sebevědomí, že tohle jsem já, tohle je moje práce, tohle nabízím. A zda se líbí, nebo ne? Tím se netrápím. I slavní filmoví velikáni říkají: Buďte sami sebou, protože jste zajímaví tací, jací jste. A buď se do role budete hodit, nebo ne.

Očima autorky

Překvapena. To jsem jedním slovem byla setkáním s Klárou. A mile. Mám ráda lidi, co mají tak trochu „ušpiněnou“ duši. Nejsou zkrátka bez hříchů. Nečekala bych někoho takového v Kláře Issové. A pokárám se rovnou za takový předpoklad, protože pramení přesně z toho, co ona z duše nesnáší - ze škatulky křehké ženy s laníma očima, tudíž hodné a nevinné holky. A ona taková skutečně není. Určitě ne nemastná a neslaná. Je v ní hromada nadšení, spontánnosti a možná už i živelnosti... používá sem tam ostřejší výrazy a nejde daleko pro slovo v případě, že se jí něco nelíbí. Nevypadá jako dračice, ale podle mě jí klidně může být.

Vy ovšem patříte k hrstce českých herců, kterým se daří v zahraničních filmech. Uspět venku bylo dílo náhody, nebo plán?
Nebyla to otázka náhody ani ambice, že musím. Přece jen jsem měla doma vždycky spoustu práce a v sobě také dost pochybností, že je asi nemožné uspět v zahraničí. Od mládí jsem se sice dostávala přes naše castingové agentury do zahraničních produkcí, které v Čechách točily, ovšem nešlo o žádné velké role. Tak jsem asi před dvanácti lety odjela do Londýna a zaregistrovala se do agentury Spotlight, která sdružuje umělce. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Tenkrát mi vyšla první práce v seriálu Rose and Maloney, ale i přesto, že jsem roli získala, žádná ambicióznější agentura mě nechtěla přijmout. To se podařilo až nedávno před pár lety a dnes zažívám krásnou spolupráci...

Proč nepřikládáte první registraci v Londýně takovou váhu?
Zaregistrovat se dnes lze i přes internet. Zaplatíte přes sto liber roční poplatek a poté jste v databázi, kde máte své fotky, životopis a základní informace. To je to nejjednodušší, co můžete udělat. Když pak produkce obsazují někoho do role například s východním přízvukem, automaticky jim systém vyhledá vhodné herce. Ale opravdu dál mě posunulo až setkání s castingovým režisérem Robinem Hudsonem.

Ona zlomová spolupráce?
Ano. On tehdy hledal po celé Evropě nové talenty na velkou roli. Dostali jsme dialog Médei, ale také hodně improvizovali. Stále mi říkal „nic nehraj, jen bud’“. Chtěl, abych vyjádřila různé city jen očima. Půl hodiny na mě mířila kamera a on kolem mě plul. Fascinovalo mě to. Chtěla jsem s tím člověkem pracovat dál. Tehdy to ještě nevyšlo, ale když jsem se za pár let znovu objevila v Londýně kvůli premiéře filmu, ve kterém jsem hrála, pozvala jsem ho. On mezitím začal pracovat jako agent a s kolegy mě vzali pod křídla. Začala jsem chodit na spoustu castingů, některé věci už vyšly, a minulý rok mě vyslali do Ameriky, abych si našla agenta i tam. Dohodli mi schůzky a společně jsme se poté radili, s kým z Los Angeles budu spolupracovat. Nyní fungujeme všichni společně napříč kontinenty. Mě to nesmírně baví a vím, že díky tomu, že jsem pěstovala důvěru v sama sebe, jsem potkala ty správné lidi.

Začala jste se mít ráda. Navazujete jiné vztahy od chvíle, co na sobě pracujete?
Musím říct, že ano. Objevují se noví kamarádi. Ale i muži, kteří mi chodí do života, jsou jiní. Jen já mám pocit, že jsem stále na nějaké cestě. Poslední roky jsem měla spíš krátkodobé vztahy, což je taky fajn. Dovolit si ujít s někým jen určitý kus cesty není nic špatného. Už jsem se zbavila programu, že vztah musí vydržet do konce života.

I když programově stálého partnera nehledáte, po mateřství toužíte?
Tohle se u mě hodně proměnilo. Já vždycky strašně toužila po dětech. První děcko mi dali do náruče při natáčení Nejasné zprávy o konci světa, kde jsem jako sedmnáctiletá hrála maminku, a ve mně se probudily hormony. Ihned jsem chtěla mít dítě a kupovala si i dětské oblečení. Magor, no (smích). Pak jsem zjistila, že mi chlapi kolem mě tolik nesedí a chci být mámou i bez partnera. Naštěstí jsem si brzy uvědomila, že by to ode mě bylo strašně sobecké. Mít dítě singl a použít chlapa jako dárce spermatu je přece tak nepřirozené. Tak jsem tyhle věci začala u sebe zkoumat a poslední roky zjišťuju, že děti třeba mít nebudu, ale už mě to neznervózňuje. Člověk může žít naplněný život i bez dětí, či dítě adoptovat, když to bude cítit. Nebo se to v mém životě změní. Tohle už neplánuji.

Autor: pro iDNES.cz




Hlavní zprávy

Palačinky z ovesných vloček
Palačinky z ovesných vloček

Sladká a zdravá rychlovka. :)

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.