Mámy nemají jak děti uživit, a tak zoufale prodávají svá těla a vydělávají za to v přepočtu asi 15 korun - tedy pokud zákazník nakonec zaplatí. Jen tak ale mohou aspoň na čas zaopatřit svých třeba i deset dětí.
Muži se tu o rodinu nestarají. Čekají, že ženy vydělají i na ně, přitom se k nim chovají často dost brutálně.
Většina žen se ale nucenou prostitucí nakazí virem HIV, protože zdejší muži kondomy odmítají, přestože jsou v každém zdravotnickém zařízení zdarma. S AIDS se pak rodí prostitutkám i jejich děti.
Když s nimi kvůli smrtelné nemoci nemohou muži spát, beze studu znásilňují své malé dcery, nebo rodinu rovnou opouštějí a nechávají na pospas osudu. Život jejich žen, které nemají na lékařskou pomoc, se přitom počítá i na pouhé dny. To je každodenní realita afrického slumu Kibera.
| V keňském Nairobi je několik chudinských slumů. Ten největší, Kibera, se rozprostírá na čtyřech kilometrech čtverečních a bydlí v něm na 900 tisíc lidí. Chatrče z překližek, plechu i papíru jsou namačkány těsně vedle sebe a v prachu mezi nimi se potulují malé ušmudlané hladovějící děti. |
Teta se stará o prostitutky
Míšenka Yvetta Lizatovićová vyrůstala v Čechách s matkou, ale po léta jezdila do Keni za svým africkým otcem. Vždy se těšila, že se konečně dostane na safari a jiné turistické atrakce, ale po investici do drahé letenky jí už na výlety nezbylo.
"Říkám, že je lepší mít tátu v Berouně než v Keni - jezdíte za ním často a stojí to míň peněz," podotýká. A tak místo safari navštěvovala své rozsáhlé příbuzenstvo, až ji jedna teta, profesorka medicíny Elizabeth Ngugi, přivedla do Kibery.
"Teta tam pečuje o ubohé prostitutky, které se kvůli AIDS o sebe samy nedokáží postarat. Ty ženy nedělají prostituci, aby si přivydělaly, ale aby vůbec uživily své děti. Nikdy jsem neviděla takovou bídu a bezmoc," doplňuje Yvetta.
Později tam vzala i svou dospělou dceru Nicole Chybovou (přítelkyně hudebníka Davida Krause), a když tak procházely neutěšenými ulicemi slumu, přemýšlely, jak by se dalo zuboženým ženám a hlavně jejich dětem pomoct.
"Všechny ty sirotky jsme si s Nicole chtěly vzít, ale věděly jsme, že to nejde. A protože nemůžeme jen tak lidem říkat o peníze, že je odvezeme potřebným do Afriky, tak jsme vlastně z nutnosti založily nadační fond For Africa."
Jeho pomocí by se rády postaraly minimálně o základní vzdělání dětí, aby nemusely sdílet stejný osud jako rodiče. Vzdělání je totiž jediná cesta, jak se ze slumu dostat. V Keni je sice škola zdarma, ale něco stojí učebnice a povinná uniforma, a ty si děti z Kibery nemohou dovolit.
Víte, že za několik dní tu nebude
Do Afriky proto Yvetta pozvala fotografa Jana Šibíka, aby zoufalé poměry místních žen zdokumentoval. Z jeho mnohdy opravdu šokujících fotek vznikla výstava Ženy z Kibery, která je právě k vidění v pražské Galerii Louvre a bude se prezentovat i na letošním Filmovém festivalu v Karlových Varech.
Osudy všech nafocených žen jsou podobné a všechny jsou stejně hrůzné. "Některé se už nemohou hýbat, tak se o ně starají ty, které ještě sílu mají. Tahle nemocná dvacetiletá dívka už sotva vstane, ale ještě jsou k rozpoznání její krásné rysy," ukazuje Šibík na jednu z fotek.
"Ona ale přesto pořád věří, že se jí ještě podaří u své chatrče otevřít malý obchůdek, kterým uživí rodinu. Koukáte na ni, když to říká, a víte, že za několik dní tu nebude," přibližuje fotograf jeden ze smutných příběhů, které při pořizování fotek poznal.
"Při každé cestě si myslím, že už mě nic nepřekvapí, a když tam přijedu, zjišťuju, že lidské neštěstí je ještě daleko hlubší a silnější. Každému se v životě stane něco tragického, ale teprve když vidí realitu třeba právě v Africe, tak pochopí, že jeho problémy jsou nicotný. Můžeme být rádi, že žijeme v Čechách - vlastně nemáme vůbec právo si na nic stěžovat," uzavírá Jan Šibík.
