Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Když to nevyjde, půjdu do práce, tvrdí Jana Kirschner

  0:12aktualizováno  0:12
Začíná to jako pohádka: velké vydavatelství najde mladou talentovanou zpěvačku. Odveze ji do Londýna, zaplatí byt i muzikanty zvučných jmen. Jaká byla realita? Proč musela opustit luxusní byt? A co plánuje, když nebude mít úspěch?

Jana Kirschner | foto: Simon Fowler

Jana Kirschner dostala ojedinělou nabídku. Vydavatelství Universal ji před více než rokem jako prvního umělce z Česka nebo Slovenska nechalo nahrát desku pro evropský a zřejmě i americký trh. V Londýně. S prestižními muzikanty a producenty.

Firma jí kromě špičkového týmu zaplatila na tři měsíce luxusní bydlení v centru města. Ale taky čekala, že za tři měsíce dostane hotovou desku. Deska nebyla, luxusní ubytování vypršelo. Jana pokračovala v práci za vlastní peníze. Skončila na okraji Londýna v bytě sdíleném s dalšími lidmi. Do koupelny chodili podle přesného rozpisu, sama bývala jen v parku. Žila ze stále se zmenšujících úspor.

Nahrávání skončilo loni v létě, od té doby se pracuje na dokončovacích pracích, fotografiích nebo obalu. Deska vychází v dubnu.

Když jste tuhle nabídku dostala, nemihlo se vám hlavou, že byste to třeba vůbec neměla pokoušet? Užívat si, že se vám doma daří?
Jasně, že se mi to mihlo hlavou. Co vymýšlíš? Máš všechno, je ti fakt dobře, nezkoušej to. Nevěděla jsem, do čeho jdu a jaká to bude práce! Když v našem malém rybníčku něco dokážete, pohodlně se udržíte několik let. Bez dřiny. Všichni si žijeme v klidu. Nemusíte dělat žádné velké věci. Ano, jsou lidi, kteří tvrdě pracují, ale pokud máte jen o trochu víc talentu než ostatní, dá se velmi pohodlně životem proplavat s dost slušným výdělkem. Užíváte si jen příjemný život. Tak jako jsem si ho užívala já. Nemám sice žádné majetky, ale cestovala jsem si po světě, žila život mladého člověka, který nemá miliony, ale na co chce, má peníze.

A najednou jste se ocitla v Londýně. Co bylo ze začátku nejtěžší?
Samozřejmě jazyk. Musela jsem chodit do školy, všechno se od začátku učit. Nemůžete psát jako Bob Dylan a být z Martina. Pak přišly první problémy a já se z toho hroutila.

Jaké problémy?
Firma mi přestala platit byt. Žila jsem v tom, že mě tam potřebují, ale to mě opravdu nepotřebovali. Mysleli si, že je všechno hotové. Ale proto, že mi můj producent Ross Cullum věřil a taky věděl, že to je zčásti jeho chyba, řekl, že když si najdu byt, ještě to potáhne. Cítila jsem, že mě nechce pustit jen tak, že to chce dokončit.

Jak dlouho jste měla chráněné období, kdy vás živila firma, nechala vás bydlet na dobré adrese a v klidu pracovat s hvězdným producentem?
Skoro tři měsíce. Měla jsem natočit desku a vrátit se na Slovensko. Ale nestihla jsem to, což byla "zásluha" moje i Rossova. Nejdřív nechtěl dělat přes víkendy, z čehož jsem byla nešťastná. Já jsem tam opravdu přijela pracovat. Chtěla jsem to natočit a jet domů, nechtěla jsem tam zůstat. Londýn mi nebyl zpočátku sympatický. Až před pár měsíci, poměrně nedávno, jsem začala cítit, že to město mě přijalo a já jeho.

Z drahého bytu jste se musela odstěhovat do horší čtvrti a ještě se o byt dělit. Tam jste ale nevydržela dlouho...
Loni v srpnu jsem vůbec nevěděla, co budu dělat, ale naštěstí jeden kamarád měl známého, který odcházel z Londýna na půl roku a byt mi půjčil. Zadarmo. Na Kingsroad, v Chelsea.

A nakonec tam bydlíte doteď. Šťastná náhoda?
Nevím. Měla jsem se vystěhovat do konce března a byla jsem z toho dost nešťastná, protože firma mi ještě mohla něco přispět na promo, ale už jen velmi omezenou částkou. Byla jsem zoufalá, navrch jsem našla na internetu nějaké čtyři negativní kritiky... Nastalo mých 15 minut absolutní sebelítosti, ale v duchu už jsem se sama sobě smála, co na sebe hraju? V tu chvíli mi přišla zpráva, že u kamaráda můžu zůstat do května.

Žijete už jenom v Londýně, nebo se vracíte domů?
Dva týdny jsem v Londýně, týden v Bratislavě, týden v Praze, takhle cestuju, je to šílené. Někdy nevím, kde se budím. Prvních deset sekund, když otevřu oči, přemýšlím, kde je tady chodba, kuchyně. Když jsem dokončila desku, vrátila jsem se na Slovensko. Přitom jsem věděla, že chtít být evropská zpěvačka a sedět v Bratislavě na sídlišti, koukat z okna a čekat, co se stane, nelze. Nebo zajet do Londýna a pak se vrátit. Musím poznat mentalitu, musím být v obraze. Jestli chci být schopná komunikovat s lidmi, médii, musím být tam. Věděla jsem, že se tam budu muset vrátit.

A vracíte se do svého?
Nemám vlastní byt, nikdy jsem si na něj nenašetřila, já jsem absolutně nejhorší příklad. Ekonomický loser. Mám to napsaný na čele. Když mám sečíst dvě čísla, zatočí se mi hlava. Když jsem v Praze, bydlím po hotelech, v Bratislavě mám pronajatý malý byt. Zatím jsem to neřešila, ještě pořád jsem nepřišla na to, kde je moje místo.

Neměla jste obavu, že se vás v Londýně producenti budou snažit vtlačit do nějaké díry na hudebním trhu? Nebo jste to vzala jako příležitost, kterou vám servírují na stříbrném podnose?
Brala jsem to jako příležitost utéct z místního zatuchla. Žila jsem si tu, hrála koncerty, měla kapelu a bylo mi fakt dobře. Trochu mě obtěžovali ti, kterým jsem musela vzdorovat, musela jsem vzdorovat nějakým zaběhaným systémům, v kterých společnost funguje, a vadilo mi, že se neposouvám dopředu.

Co máte na mysli?
Třeba jak fungují televizní show. Všechno na playback. A pořád dokola jsem říkala "já jsem zpěvačka, já chci zpívat naživo". Několikaletý, velmi vyčerpávající boj. "Tady se mi postav, tam se koukej, budeš zpívat bez mikrofonu"… tomu nerozumím. Jako muzikantovi mi nevyhovuje pohodlí, to "nic", co jsem dělala.

Jednou jsem vyslechla rozhovor čtyř starších zpěvaček před koncertem. Měla jsem své naivní představy o tom, že ony jsou osobnosti, muzikantky! A přitom se nekonečně dlouho bavily o nějakých speciálních formovacích kalhotkách, o jejich výhodách a nevýhodách! Seděla jsem s nimi v šatně, pozorovala je a říkala si: Takhle budu jednou mluvit já. A dost se lekla. Od té doby jsem raději v šatně s kluky z kapely. Nechci být stará zpěvačka, která řeší všechno jiné, jen ne hudbu. Obleče se do montérek a jde do práce. Mám se svým bubeníkem dohodu: když takhle budu vypadat za dvacet let, půjde na pódium, aby mi katanou setnul hlavu. Takhle nechci skončit, nemám ráda, když je něco statické.

To se může dít v každém povolání, že věci občas vypadají staticky.
Kdykoli mě něco přestalo bavit, začala jsem hned něco jiného. Cítila jsem, že musím utéct, musím to změnit. V Londýně jsem jednou měla krizi a ten večer si okamžitě koupila letenku. Protože jsem jela metrem, všichni tam seděli s otevřenými Financial Times, sami, chladní, nezajímaví, neměli nejmenší zájem komunikovat. A proto jsem utekla do Prahy, sedla si do kavárny s kamarády a normálně si s nimi povídala. A u toho taky snědla půlku kachny.

Sama si píšete hudbu i texty, máte něco jako nával inspirace?
Když jdete po ulici a najednou dostanete chuť na něco sladkého, žene vás to. Stejně je to s hudbou. Stává se mi, že jsem někde mezi lidmi a uprostřed zábavy přestanu vnímat. Cítím strašný pocit v hrudi, vyskočí mi srdce - a vím, že to přišlo. Že musím jít okamžitě domů. Takže si o mně dost lidí myslí, že jsem introvertní blázen. Když přijde taková chvíle, neznám nikoho. Pro mě je hudba posvátná věc. Možná to je moje zázemí. Muzika je moje místo. Jediné místo, kde jsem doma. Musím být ale v pohodě, když jsem na tom zle, nedokážu ze sebe naopak dostat nic. Tak jsem zablokovaná, tak se emocionálně zavřu, že ani nedokážu plakat. Nejsem typ ženy, která, když je smutná, začne plakat. Mně se ty emoce vyplavují jindy. Třeba během nahrávání jsem čtyři měsíce neplakala. Občas jsem ve studiu měla slzy v očích, protože jsem si uvědomovala, že to finišuje. Na výlevy ale nebyl čas, nemohla jsem si to dovolit.

Ale nějak to v sobě přece musíte řešit? Něco pro sebe udělat...
Nahrávání je tvrdá disciplína. Chodila jsem do studia na deset hodin denně. Poslední měsíc i o víkendech. Pořád se pracovalo. Seděla jsem v tom podzemním studiu, venku začalo být teplo, věděla jsem, že se sebou něco musím začít dělat, že jsem unavená, že mě ta tma vyčerpává. A když jsem se vracela do toho ghetta, věděla jsem, že potřebuji nějakou disciplínu, řád. Když je člověk sám, rychle ztratí kontrolu sám nad sebou. Řekne si, že ten talíř neuklidí, že to počká… Přitom jak vypadá váš byt, takové je vaše nitro. Zjistila jsem, že abych byla v pohodě, musím mít kolem sebe uklizeno.

Jaké vztahy fungovaly ve studiu?
Vzájemně jsme se podporovali. Když byly ty tvrdé okamžiky, že musíme zaujmout stejné stanovisko, musíme jít stejným směrem, dokázali jsme se spojit. Cítili jsme, že děláme společnou věc, která může být fantastická, a že to dotáhneme do konce. Producent Ross tvrdí, že když si lidi koupí nějakou muziku, nechtějí být rušeni mnoha překvapeními. Naštěstí jsme našli společný styl, o kterém můžu říct, že jsem to já. Když si poslechnete tu desku, je to kompaktní celek, který od začátku do konce zní logicky. Není to bordel, ale jedna celistvá věc.

Jaký máte pocit teď, těsně před vydáním? Jste napjatá, jak ji posluchači přijmou?
Občas si říkám, že tahle deska je něco jako můj podnikatelský plán. Jsem podnikatel, který si usmyslel, že si otevře restauraci. Mám už i dobrého kuchaře, vše je připravené, pěkně to vypadá a teď musím přijít na to, jak dostat do té restaurace lidi. Investovala jsem svoje vlastní peníze na to, abych mohla tu desku dotočit. Jistě, i Universal, ale ten počítal s tím, že to za tři měsíce stihneme. V polovině nahrávání mi začaly docházet peníze, protože jsem odmítla koncertovat, abych se soustředila na práci. Takže jsem pět měsíců vůbec nepracovala. To by šlo třeba tady, ale ne v jednom z nejdražších měst na světě.

A je deska přesně podle vaší chuti?
Tu desku mám ráda od začátku do konce. Vždyť je to moje dítě! Ale nemám ještě připravenou definici pro novináře, selhala jsem ve škatulkování. Bez ohledu na to, že neumím pojmenovat styl, jsem to já. Cítím to z těch věcí. I když…

I když?
Někdy si říkám, že ta deska jsem já, a jindy mám zas pocit, že ta deska je až příliš vážná na to, jak se cítím. Že z toho hovoří dospělá žena, mluví o problémech dospělých lidí, všechno to je hrozně "zralé". Není nudné být tak zralý? Ale já v sobě ještě někde cítím to dětské místečko. A mám ho ráda a hýčkám si ho. Proto se ptám, nepřehnali jsme to s tou zralostí? Neměla jsem udělat desku, která by byla třeba víc punková? To vás v Londýně napadá snadno, je pořád ještě ovlivněný punkem. Navíc jsem měla ze svého bytu výhled na ateliér Vivienne Westwood. Každý den jsem se dívala, jak pracuje. To se vám to poskládá dohromady.

Co byste dělala, kdyby vaše londýnská deska byla průšvih? Vrátila byste se k rodičům?
Ne, to ne, já mám zásadu, že to na tobě nikdy nesmí být vidět. To mi vysvětlil Meky Žbirka, když jsem si mu jednou stěžovala, že jsem hrozně chudá, a on povídá: "Ale není to na tobě vidět, vypadáš dobře." Tak jsem to i cítila, nikdy, i kdybych neměla peníze, nedopustím, aby mi to sebralo radost ze života. Abych si nedovolila věci, které mám ráda. I když jsem neměla peníze, stejně jsem si šla koupit kytky, dala jsem si kafe a za poslední prachy jsem pozvala někoho na večeři a užila jsem si to. Zítra nebudou, ale dneska ještě žijeme. A vždycky se to nějak vyřešilo, někdo mi poslal peníze, někdo mi půjčil, pak jsem je zase vracela. V podstatě celý můj život dva roky zpátky funguje na půjčování a vracení peněz. Ale tak to je. Když jsem se vrátila na Slovensko, pustil se do mě bulvár, je chudá, je na dně, nemá frajera a nevím co.

To jste měla na přivítanou, tady odsud to vypadalo, že jste na cestě stát se superstar.
Ale mně je jedno, co píšou. Já vím, jak jsem se měla. Že jako já nezačínal nikdo z těch slavných muzikantů. Nebydleli v bytě za 150 liber na noc, na začátku nenahrávali v nejlepším londýnském studiu, nepracovali s lidmi, kteří dělali s McCartneym. Tak proto pořád říkám, že já mám krásný začátek. Co na tom, že mi čas od času dojdou peníze? To není průšvih, taková je cesta muzikanta. Jsem šikovný mladý člověk, tak když to nevyjde, půjdu do práce. Dělala bych cokoli, vždyť jsem zdravá, nemám proč se kvůli tomu stresovat. Teď čekám. Stále nevím, co se stane, možná to bude fantastické a možná ne. Ale já mám připravený únikový plán.

Co je únikový plán?
Únikový plán je zkusit to znova.

V Británii je každý druhý muzikant: jak dopadnete v té obrovské konkurenci domácích?
Já bych nechtěla trhat žebříčky. Chtěla bych, aby si mě lidi našli. Chtěla bych žít svůj život, nebýt v žádných primitivních bulvárech, ale žít jako muzikant, člověk. Být muzikant, ne celebrita.

Říká se, že Slováci jsou ohniví, a o Britech zas, že jsou studení. Jak se vám tam žilo?
Kdyby přijel kdokoli, nejen Brit, na Slovensko, bude bydlet u nás doma, všichni budeme jedna rodina, tetičky, strýčkové, a po třech měsících bude odjíždět s balíkem klobás a litry slivovice. Kdežto já se třeba vůbec nepoznala s rodinou svého producenta! Ne, že bychom nebyli po tom půlroce přátelé, ale bylo to jiné. Nedá se to generalizovat. Lidé, s kterýma jsem přišla do kontaktu, jsou muzikanti, svobodné duše, takže všechna ta britská dogmata moc neřeší, ale všeobecně tam cítíte, že se sice snaží zbavit třídního dělení ... dělnická, střední, vyšší třída, ale je to tam stále.

Oni jsou jiní v tom, že jsou velmi diplomatičtí v komunikaci, ale zažila jsem situace, kdy uměli být i velmi agresivní. Nemyslím moje spolupracovníky, ale třeba některé sousedy z Battersea. Tam byla ta typická pracující třída - "piju pivo, koukám na telku a občas žena potřebuje nakládačku".

Jsou tam velké rozdíly mezi lidmi, na jedné straně kultura a vzdělání a na straně druhé je pořád dost lidí, kteří neumějí ani pořádně číst a psát. Ale jsou jiní i v tom, že si jsou vědomi toho, že jsou Briti, to povědomí Slováci nemají. Jsou hrdí na svou britskou kulturu. Co je britské, to je správné. Je to dobrá značka. Na rozdíl od nás, my se pořád jakoby stydíme za to, odkud jsme a co umíme. A to je škoda.

Je vám osmadvacet. Nemyslíte už kromě muziky taky na běžné věci jako manželství, děti, rodina, procházky v parku?
Minulý rok jsem ještě nic moc neřešila. Letos na Vánoce mi moje babička naznačila, že možná už…  Neuvědomuju si to, nikdy jsem se tím nijak zvlášť nezaobírala. Poslední rok se ale asi něco děje, čas od času u sebe objevuji zcela nové sympatie vůči dětem, jaká jsou to milá stvoření. Biologické hodiny netikají, ale zdá se, už je někdo natahuje. Já chci někdy mít děti, ale dvacet osm… to snad ještě mám nějaký čas.

Jana Kirschner, *29.12.1978 Martin

Jak jsem se stala zpěvačkou? „Natočila jsem kamarádce k Vánocům album s mými písničkami. Ještě pod stromečkem po něm ale skočil kamarádčin táta, hudební producent Jožo Šebo, a odnesl ho do vydavatelství,’“ říká Jana. Debut s názvem Jana Kirschner vyšel v roce 1996, kdy bylo Janě sedmnáct. V roce 2000 následovala deska V cudzom meste, se kterou se prosadila i na českém trhu. V roce 2002 potom album Pelikán a zatím poslední deska vyšla v roce 2003 pod názvem Veci, čo sa dejú. 16. dubna letošního roku vychází deska Shine.

VIZITKA:

1996 Miss Slovensko. Dívka číslo 4, Jana Kirschner, se umístila na 5. místě.


2000 Zpěvačka roku podle slovenské Hudební akademie


2002 na bratislavském koncertě společně s Petrem Hapkou


2003 s Miroslavem Žbirkou při křtu desky,Veci, čo sa dejú´v pražském Lucerna Baru

2006 Státní opera Praha při koncertě k desátému výročí nadace T. Maxové

Autoři:




Nejčtenější

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

Herečka Emma Stone na zahajovacím ceremoniálu MFF v Benátkách
Emma Stone: Jsem známá a můj hlas má sílu, nesmím se bát vyjádřit názor

Herečka Emma Stone (28) cítí potřebu nahlas říkat, co si myslí, protože může díky své popularitě ovlivnit víc lidí než běžný člověk. Zatímco ještě nedávno měla...  celý článek

Osvěžující salát s rajčaty, okurkou a čerstvou mátou
Rajčata nejsou jen na špagety a na pizzu. Co s červeným nadělením?

Konec prázdnin je ve znamení dozrávajících červených plodů, které v sobě během slunečných dnů akumulovaly všechnu krásu a sladkost léta. Pokud jste propadli...  celý článek

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní...
Modelky představily nejnovější kolekci návrhářky Vivienne Westwoodové

Zlatým hřebem 50. ročníku brněnského veletrhu módy Styl a Kabo se stala nedělní přehlídka Vivienne Westwoodové. Dámské a pánské modely z kolekce na podzim a...  celý článek

MOJE ROZMARNÉ LÉTO
Moje rozmarné léto: Hlasujte, posílejte a soutěžte o ceny za tisíce

Moje rozmarné léto je téma fotosoutěže, kam můžete celé prázdniny posílat své aktuální fotografie. Soutěžit můžete v některém z osmi kol, z nichž vítězové...  celý článek

Další z rubriky

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Lake Bellová
Lake Bellová: Děti vychovávám tak, aby si vážily starých lidí

Herečka Lake Bellová (38) denně naráží na to, že si dnešní mládež neváží starších lidí. Své děti tak vede k tomu, aby ke starším lidem měly úctu. A hlavně po...  celý článek

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu...
Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky
Na unavenou pleť i zvýraznění tváře. Rozjasňovač umí zázraky

Pořídit je můžete v pudru, tubě i v peru a pokud víte, jak je správně nanášet, dokáží vaši tvář opravdu zkrásnět. Přesto... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.