Beáta je mladá žena, které ke spokojenosti nic nechybí. Dvě zdravé děti, hodný manžel, podpora rodiny. Prostě ideální život. Přesto, jak říká, skončila jednoho dne "s hubou na podlaze". Péče o blízké ji vyčerpala natolik, že pro ni nebylo jiné cesty než rychlý převoz do Bohnic.
Nejlepší máma na světě
Je to paradox. Žijeme v době automatických praček, myček, jednorázových plenek, hotových příkrmů, dostupnosti čehokoliv kdykoliv. Přesto se zdá, že matky svoji roli zvládají mnohdy obtížněji než generace našich babiček, jimž se o podobných vymoženostech ani nezdálo.
Pojďte si povídat do KavárničkyDostala jste se také do podobné situace jako Beáta? Hroutíte se díky své snaze být dokonalou mámou? Můžete o tom diskutovat s ostatními čtenářkami ZDE.  |
"Vždycky si vzpomenu na svoji prababičku, která porodila své osmé dítě ráno na poli a odpoledne už pokračovala v práci," říká novinářka Jana. "Nevím o tom, že by si někdy stěžovala nebo nevěděla rady. Pořád byla plná energie a optimismu. Já se mám proti ní jak princezna. Vychováváme s manželem jedno dítě, dělám práci, která mě baví, a přesto si tolikrát říkám, že už nemám sílu ohřát ani večeři a nepořádek se mi kupí, kam se jen podívám…"
Čím to je? Jsme dnes opravdu tak slabé, nejisté, rozmazlené, nebo je paradoxně obstát v tomto "dokonalém" světě opravdu těžší?
"Zmiňovaná prababička to měla jednodušší v tom, že byla ve svém životě lépe ukotvená. Což bylo dáno jasnými nároky zvnějšku - věděla, co se od ní očekává, co je potřeba udělat, byla tedy celkově lépe zorientovaná a jasně rozuměla své roli," vysvětluje psychoterapeutka Krizového intervenčního centra v Bohnicích Vlasta Vetešníková.
"Měla k dispozici pravděpodobně také daleko víc opor, mohla se opřít o rodovou zkušenost svých předků, která jí říkala, jak na to, protože byla neustále v kontaktu se životem," dodává. Odborníci se shodují v tom, že dnešní doba je diametrálně odlišná a matky bývají pod extrémním nátlakem společnosti s důrazem na dokonalost a výkon.
Kudy vede cesta do pekla?
Beáta Matyášová to zažila na vlastní kůži. A poté, co se trochu oklepala, překonala strach a rozhodla se odkrýt společenské tabu: o své anabázi vydala knížku s názvem Klára nad propastí.
"Vždycky jsem chtěla být nejlepší máma na světě. Problém je v tom, že nevím, co to znamená," píše v knize mimo jiné. "Snažím se být trpělivá a ne pokaždé mi to jde. Snažím se být dětem dobrým příkladem, ne pokaždé jím jsem. Snažím se, aby bylo uklizeno, navařeno, napečeno, vypráno, vyžehleno, vyluxováno, vytřeno. Snažím se dětem číst pohádky a hrát s nimi hry. Každý den jsem s nimi venku," vyjmenovává.
"Nakupuji na farmářských trzích a taky bio. A pak mám migrénu a bolavá záda. Vyhazuju přebytky domácího jídla, protože to nestíháme sníst. Jsem nevyspalá a pohublá. Ale stále se snažím usmívat a tvářit se, že vše je v nejlepším pořádku," popisuje stavy, které možná i vy důvěrně znáte...
Hlavně se mít ráda
Psychoterapeuti se dnes s obdobným problémem setkávají až příliš často. "Důraz na výkonovou orientaci zvenčí je v dnešní době obrovský. Beáta a další ženy, které jsou na tom podobně, podle vnějších měřítek a z toho, zda v nich obstojí, často odvozují svoji vnitřní hodnotu. Tím potlačují vlastní potřeby a emoce, tím vzniká vnitřní konflikt, který se projevuje napětím, úzkostí, depresí," říká Vlasta Vetešníková, která pomáhala v nejtěžších chvílích i Beátě.
Jak z toho ven? Samozřejmě mohou v těžších případech pomoci léky, cílená psychoterapie, ale skutečná cesta ke změně vede přes vnímání vlastních potřeb a pocitů. Naučit se brát vážně sebe sama a mít se ráda. A především nepodléhat klamu, že "dokonalost", jež na nás útočí z vnějšího světa, je reálná.
I o tom Beáta píše: "Kdy jsem si vytvořila tu představu, jaká bych měla být? Kde jsem ji našla? Na barevných stránkách časopisů o maminkách? V reklamách na prací prášky a čokoládové tyčinky plné mléka? Na webu? A kdy ona představa tak narostla? Kdy se změnila v obludnou příšeru, která spolkla tu Kláru plnou života, která se dokázala bavit a uvolněně se smát? A kdy vyplivla tu utahanou ženskou, která se neustále vším stresuje a s plnou vervou se to snaží na sobě nedat znát?"
Naučila jsem se říkat ne
Dnes je na tom Beáta mnohem lépe. "Ze svého pobytu v Bohnicích jsem vytěžila hodně a stala se ze mě šťastná žena. Srovnala jsem si hodnoty, začala jsem si více vážit své rodiny, svého partnera, našich dětí a hlavně sama sebe. Začala jsem psát a objevila v tom jedinečný ventil. Naučila jsem se odpočívat. A také otevřeně mluvit," říká žena, která už nechce být dokonalá. Stále dochází na psychoterapie, ale ve svém životě má už jasno.
"Jsem opět sama sebou a je to osvobozující. Beru to jako cestu, ne jako prohru. Člověk musí především sám chtít. Znovu se postavit na vlastní nohy. Najít ztracené sebevědomí a životní rovnováhu stojí hodně času, ale pomalu to jde. Konečně jsem se naučila říkat "ne" a snažím se dělat to, co chci, a ne to, co si myslím, že bych měla."
