Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Je přiznání k nevěře morální? Spíš zbabělé, tvrdí odborníci

  0:18aktualizováno  0:18
Na začátku společné cesty životem si novopečení manželé slibují věrnost a také to, že si budou říkat pravdu a nic než pravdu. I kdyby se dělo cokoli, což znamená, i kdyby se mezi ně vklínil někdo třetí. S nevěrou se v této fázi vztahu nepočítá. Podezření nebo jistota, že partner zahýbá, zaútočí později - a formy jsou různé.
Nepodezírejmě zbytečně, nevyzvídejme, nesnažme se o druhém vědět všechno.

Nepodezírejmě zbytečně, nevyzvídejme, nesnažme se o druhém vědět všechno.

Může jít o náhodné zjištění, dobrovolné přiznání nevěrníka nebo o doznání, vynucené žárlivým protějškem.

Čím romantičtější láska, tím bolestnější vystřízlivění toto zjištění přináší. Kdo již na "startovní čáře" kalkuluje s možnými odchylkami od ideálu sexuální exkluzivity, bývá pro tyto situace lépe vyzbrojen. Ale kolik takových jedinců se v populaci vyskytuje? Pro 90 procent oddávaných je věrnost stále ještě nejdůležitější hodnotou vztahu.

Mnohdy i ti, co vypadali jako nad věcí, se pod tlakem okolností projeví jako žárlivci, mučící své partnery ponižujícími otázkami: "No, jen mi řekni, jaký je? Je lepší než já? Má ho většího? Kde to spolu děláte? Měla jsi ho i v naší posteli?"

V mnoha případech se k nevěře přizná nevěrník sám. Přitom se zdá, že většina (i odborníků na vztahy) zastává názor, že zde pravdomluvnost není namístě a připomíná pověstný výrok, připisovaný Miroslavu Plzákovi – Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Německý sexuolog a párový terapeut, profesor Ulrich Clement, ve své knize Wenn Liebe fremdgeht (Když láska zahýbá) píše: "Na semináři určeném párovým terapeutům jsem se účastníků zeptal, co si myslí o tom, zda a kdy má být partnerovi sdělena nevěra. Převážná většina z nich morálku obecné otevřenosti odmítla. Otevřenost považovali za pouze relativní hodnotu. Teprve jestliže aféra ohrožuje vztah, musí být sdělena partnerovi, aby se mohl připravit na hrozící nebezpečí. Jinak je věcí zodpovědnosti nevěrného partnera, aby uměl zacházet se svými city."

Přiznání: morálka, nebo zbabělost

Vypadá to, že přiznání nevěry oním nevěrníkem vnímá společnost spíše jako zbabělé než morální. Tím, že nevěrník vtáhne podváděného do hry a udělá jej spoluzodpovědným za svou nevěru, chce jen ulehčit špatnému svědomí.

Spisovatel H. Cameron Barnes ve své knize Affair! píše, že "manželství ničí nikoli aféry, ale citové bouře, které vzniknou poté, co se dotyčný partner druhému otevřel. Nikomu nepřinese nic dobrého, uděláte-li tento krok!" Podezírající osoby nabádá, aby si položily otázku, proč to chtějí vědět a co by se změnilo, kdyby se něco dozvěděly. Co by si s tou informací počaly.

Před přiznáním nevěry varuje i německý psycholog Wolfgang Krüger. "Partner přestane důvěřovat, možná mi začne kontrolovat mobil a můj přečin mi bude při každém sebebanálnějším konfliktu vyčítat. Po přiznané nevěře se rozpadne třetina vztahů. Druhá třetina se rozejde po roce – nikoli kvůli přiznání jako takovému, ale proto, že vztah špatně funguje."

Jsou ovšem situace, kdy má podváděný nesporné důkazy a nevěrníkovi nezbyde nic jiného, než kápnout božskou. Partner by se pak mohl právem urazit, že je pokládán za hlupáka, a tento fakt by ho paradoxně mohl rozčílit ještě víc než samotné zahnutí.

Pitomcem, nebo se důstojně přiznat

Za těchto okolností spisovatel Barnes ve výše zmíněné knize radí omezit se na hrubé obrysy románku, aby partner necítil potřebu pídit se po detailech. "Vůbec nemluvte o vztahu, řekněte jen: 'No jo, vyspali jsme se spolu..' Na otázku Jak jsi jen mohl? odpovězte, že nemáte potuchy, proč k tomu došlo, dotyčná osoba totiž nebyla ničím zvláštní, klidně ze sebe udělejte idiota."

Mnozí "hříšníci" mají skutečně ve zvyku aféru bagatelizovat, snižovat či úplně popírat její význam. S trochou nadsázky lze říci, že svou nevěru prezentují jako akt jakési nepříčetnosti, možná snad až nesvéprávnosti, čímž se však v očích partnera deklasují.

Ulrich Clement je proti takovému nedůstojnému sypání popela na hlavu. V knize Když láska zahýbá se můžeme dočíst: "Místo přiznání se svěšenou hlavou se může nevěrný partner s hlavou vzpřímenou doznat k tomu, co udělal a proč. Rozhodl se. Stojí si za svým jednáním a nedegraduje své pocity. Nedělá ze sebe před partnerem někoho, kdo ztroskotal na vnější morálce, nýbrž se mu prezentuje jako ten, kdo zodpovídá za svou svobodu. A je si vědom toho, že to partnera bude bolet. Vyžaduje to odvahu. Bolest je zde cenou za autonomii a svobodu."

Názor, že je lepší nevěru neprozrazovat a neslídit po důkazech, zastává i náš známý psycholog Petr Šmolka. "Čím více se budeme pídit po důkazech, čím více je budeme páčit a vymáhat, tím spíše nám časem důkaz poskytne,“ píše v knize Nevěra pro podváděné a podvádějící.

Důvěřujme

Je zřejmé, že říkat si pravdu o milencích a milenkách je v podstatě nesmyslné. Neplatí žádná univerzální pravda, ale jen moje a tvoje pravda, navíc každou chvíli jiná. Milostné aféry nabité směsí pocitů nejsou statické jako žulové kvádry, ale proměnlivé jako chameleoni. Často se stává, že vzplanutí v momentě, kdy se o něm podváděný dozvěděl, je v hlavě hříšníka již dávno pasé.

Kromě toho sdělení jsou jen slova, která mají u každého jinou váhu, odlišné významy a souvislosti, takže si nekomplikujme život. Nepodezírejme zbytečně, nevyzvídejme, nesnažme se o druhém vědět všechno, důvěřujme s kritickým nadhledem. Navzdory jistotě, že jistého není nic, se lze ze života radovat a mít plnohodnotné vztahy.

Autor: pro iDNES.cz






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.