Ve škole, v práci, v hospodě, s pomocí přátel a kamarádů – většina z nás se seznámí s budoucím partnerem na některém z těchto míst za okolností, které nijak nevybočují z normálu. Těžko uvěřitelné seznamovací historky se většinou odehrávají na filmových plátnech, ale ani v opravdovém životě o kuriozity na počátku začínajícího vztahu nebývá nouze.
Následující příběhy ukazují, že si budoucího partnera klidně můžete najít ve chvíli, kdy zjistíte, jak nepřátelské umí být tramvajové koleje k ženám na vysokých podpatcích, že je dobré si v autě na křižovatce neplést brzdu s plynem, stejně tak že je někdy lepší mlčet než přirovnávat inteligenci svého čerstvě jmenovaného šéfa k samci Richardovi z pražské zoo, když zmiňovaný nadřízený stojí za vašimi zády.
A my dva se známe?! To je ale náhoda!
Jedno ze základních pravidel společenského chování zní: Zapamatujte si jména představovaných. Je jedno, zda se jedná o obchodního klienta nebo kamaráda vaší příbuzné. Navzdory tomu, že v daný okamžik máte pocit, že se s druhým už nikdy nemůžete setkat, opak často bývá pravdou.
Sedmadvacetiletá Monika svého budoucího přítele na prvním rande už sice matně znala z večera předtím, ale jak se jmenuje, to netušila. "Svého muže jsem potkala v hospodě čtvrté cenové skupiny, kde jsem seděla s partou. Nebyla jsem už úplně střízlivá a vynadala mu, že si bez dovolení vzal pivní tácek z našeho stolu," říká. Když druhý den zavolal a chtěl jít na dohodnutý výlet, nastala trapná situace. "Na té procházce jsem trpěla dvojnásobně. Jednak z bolesti po vypitém alkoholu a zadruhé kvůli 'ztrátě paměti'. Musela jsem s pravdou ven, že nevím, jak se jmenuje. Byl to trapas," vzpomíná. Od té doby jsou spolu už více než pět let.
Plyn je vpravo, ale která strana je pravá
Auta a všechny dopravní prostředky obvykle život usnadňují, někdy jsou však zdrojem infarktové situace. Pětatřicetiletá Klára si jednou půjčila na cestu do práce auto svého přítele. To její bylo v servisu. "Pospíchala jsem, ale musela jsem natankovat, jenže až na benzince jsem zjistila, že nevím, jak otevřít nádrž. Příteli jsem se nedovolala, tak jsem požádala o pomoc muže, který zrovna přijel natankovat. Dopadlo to tak, že jsem na poradu už nedorazila, zato jsem si s tím mužem dala kafe, vyměnili jsme si telefonní čísla, předloni se vzali a teď čekáme dítě," směje se Klára.
Když do vás někdo nabourá na křižovatce na červené, spíš než lítost pociťujete beznaděj a vztek. "Do mě takhle strčil jeden chlápek, byla to jeho vina, spletl si plyn s brzdou, a i když nakonec nešlo o žádné drama, jen lehce promáčknutý nárazník, hrozně moc se omlouval a byl tak rozpačitý, až mi ho začalo být líto. Ač to nedělám, navrhla jsem, že když se mnou někdy zajde na panáka, odpustím mu," říká Pavla, která krátce nato s dotyčným nepozorným řidičem začala chodit a dnes jsou spolu už osm let.
Tonoucí se stébla chytá, tisíce metrů ve vzduchu však tráva neroste, tak se hodí jakýkoli záchytný bod. Třeba cizí ruka. Čtyřicetiletá Karolína se se svým manželem seznámila díky turbulencím. "Z létání mám strach, a když mě jednou na cestě z Prahy do Říma zastihly obrovské turbulence, vedle sebe sedícímu cizímu muži jsem téměř rozdrtila ruku. Na letišti jsme se rozešli každý jinam, ale shodou okolností jsme se za půl roku v letadle potkali znovu. Možná to byla náhoda, možná ne, ale začali jsme spolu chodit a jsme spolu dodnes," vzpomíná po dvanácti letech Karolína.
Můj muž je ten s tím holým zadkem!
Čas od času každý z nás podstoupí nějaké zdravotní vyšetření. Existují bezbolestné prohlídky, jiné jsou nepříjemné, navíc doprovázené ztrátou důstojnosti. Poloha ležmo, holý zadek, z něhož vedou medicínské přístroje, není zrovna konstelace ideální pro sbalení holky. Sedmadvacetiletému Petrovi se přesto všechno v takové situaci životní partnerku najít podařilo. Byla zdravotní sestra a tehdy asistovala při vyšetření jeho tlustého střeva. "Díky tomu mě poznala dříve zevnitř než zvenčí. S nadsázkou občas říkám, že když mám chuť ji poslat do... (však víte kam), tak jsem si jistý, že zná cestu," říká Petr po desetiletém vztahu.
Jazyk na zámek aneb mlčeti zlato
"Slyšely jste o tom našem novém šéfovi?!" ptala se jednoho dne v kanceláři dalších pěti kolegyň Martina. "Mluvila jsem o něm se známým. Richard v zoologické zahradě prý má stejnou inteligenci jako on, dokonce jsou si i podobní," dodala jízlivě. "Richard" však stál za jejími zády. Ve zvířecí říši by podobný kompliment nejspíš skončil pořádnou rvačkou s jasným vymezením hierarchie, její nový šéf vzal tohle entrée s nadhledem. "Díky za kompliment! Takhle mě v práci ještě nikdo nepřivítal. Richard má úspěch, tak věřím, že ho budu následovat," koutky úst mu přitom cukaly.
Kdyby se v tu chvíli Martina z pátého patra kanceláře mohla propadnout do podzemních garáží, děkovala by osudu za přízeň, ale nestalo se tak. Výpověď? Nepřišla hned, až za pár měsíců. A podala ji ona. To když se s "Richardem" dali dohromady a usoudili, že být partnery a přitom dělat na jednom patře není ideální.
Internete, seznam mě
Podle jednoho amerického průzkumu využilo internet k hledání partnera nebo navázání kontaktu 74 procent lidí. Pravidelně se jeho prostřednictvím seznamuje skoro třetina lidí, přesto je šance na nalezení opravdového vztahu díky počítači poměrně mizivá. Dlouhodobého partnera tam najde jen 15 procent lidí a manželstvím skončí pouhá tři procenta seznámení. Advokátka Klára Samková mezi tuto menšinu patří. Tahle razantní žena se netají svými nekonvenčními názory, tak jeden takový napsala i jistému blogerovi. Jen tak, nezávazně, bez jakýchkoliv úmyslů. "Mělo to jednu chybu, přišla na to choť toho muže," říká Samková. Mail odstartoval hádky, které skončily rozvodem. A taky svatbou. Klára Samková si toho muže vzala.
Učitelka Sabina se na internet vydala hledat partnera pro svoji kolegyni - kamarádku, která se po rozvodu ocitla sama. "Hledejte pro ni někoho ve škole, kde to mezi dospělými vypadá jako ve filmu Sexmise. Je nás tu dvacet, ale muž jediný, navíc zadaný," říká Sabina. Po důkladné selekci se sešla s jedním mužem, který jí pro kamarádku přišel ideální. "Na seznamování mezi nimi nedošlo. My dva jsme si tak padli do oka, že jsme spolu zůstali," říká Sabina.
Zrádné překážky na našich cestách
Boty na podpatku ženám vylepšují postavu. Přidávají centimetry, zeštíhlují a rozpohybují tělo tak, jak to placaté tenisky nikdy nedokážou. Chůze v nich je však mnohdy životu nebezpečná, zvlášť když jdete po městě, kde číhá žulová dlažba, tramvajové koleje a různé poklopy kanálů. "Nedaleko od domova vedou přes přechod pro chodce tramvajové koleje. Vím, že tam musím opatrně a hlídat si, kam šlapu, ale jednou jsem se zapomněla, podpatek se zaseknul přímo v koleji a já se na silnici ukázkově rozplácla," říká Jana. "Bylo mi do breku, byl to prostě trapas. Nakonec mi jeden muž pomohl vstát. Bylo vidět, že v sobě dusí smích, až nakonec nevydržel, dostal záchvat a já se rozesmála s ním," říká Jana. "Pomohl mi posbírat telefon, vzal si moje číslo, a tak začala naše láska," říká.
Jsou lidé, kteří věří na životní náhody, jiní je zásadně odmítají s tím, že je náš osud už dopředu napsán. Ať je to tak či onak, najít nového partnera můžete kdekoliv. I tam, kde byste to nečekali, a v té nejméně pravděpodobné situaci.
