Reklama

Ženy vládnou, chlapi se vezou. Musíme je zapojovat, radí etnografka

Vystudovala práva, ale po půl roce praxe vyrazila do Ameriky a do kanceláře už se nevrátila. Začala jezdit na mise. Pracovala pro řadu humanitárních organizací a ve volnu poznávala svět. Deset let cestovatelka a etnografka Kateřina Karásková důkladně zkoumala společnosti, kde panuje matriarchát.

Cestovatelka a etnografka Kateřina Karásková | foto: Ondřej Košík pro Ona DNES

Umíte si představit, že byste šéfovala některému z matriarchálních kmenů, které jste poznala?
Třeba u mexických Tehuán bych na to musela hodně přibrat. Velké tělo rovná se větší respekt!

Kateřina Karásková

  • Narodila se před 38 lety. Pochází z Pelhřimova, kde dodnes občas žije (není-li v Anglii či kdekoliv jinde ve světě).
  • Po studiích Právnické fakulty UK v Praze nastoupila do právní praxe, po půl roce však odjela na první velkou cestu do Ameriky a do kanceláře se už nikdy nevrátila.
  • Začala jezdit na mise. Pracovala pro několik humanitárních organizací, zejména v Africe, kde řídila několik projektů, mj. vedla nemocnici. Na soukromé výpravy vyjížděla v měsících volna mezi misemi.
  • Žije s Angličanem Simonem Birdem, umělcem a zahradním architektem.
    Čekají spolu první dítě.
  • O společných cestách za kmeny, kde mají navrch ženy, napsali a bohatě sami ilustrovali knihu Kde ženy vládnou.

Podle fotek a kreseb ve vaší knížce se tamní dámy zdají opravdu mimořádně tělnaté. Vykrmují se, nebo to je nějak geneticky podmíněné?
Spíš se vykrmují. Je tam vedro, moc se nehýbají a obezita se tam vždycky cenila. U Khásiů v Indii bych asi svojí fyziognomií zapadla líp, ale stejně si moc nedokážu přestavit mít na povel nějaký kmen.

Na misích v Africe jste měla na povel chod nemocnice, to nebyla dobrá průprava?
Vidíte, možná jo. Vedla jsem několik projektů a docela mi to šlo, ale i tam jsem cítila jako problém, že nejsem větší a silnější, výška člověku automaticky dodá na respektu. S tím bojuju celý život.

Se svým partnerem Simonem Birdem jste během deseti let poznali život, politiku a kulturu čtyř kmenů, kterým vládnou ženy. Byli jste u mexických indiánek, v Indonésii u muslimského kmene Minankabauů, v čínském Himálaji u Mosuů a na severovýchodě Indie u Khásiů. Ta místa patří mezi turistické cíle, nebo to jsou spíš panenské oblasti?
Naštěstí jsou to pořád spíš zastrčená místa. Tehuánky si jedno populární období prožily, někdy ve dvacátých třicátých letech minulého století se tam prý dost jezdívalo, ale v posledních letech se na ně zapomnělo, až jsem se sama divila. Je to tak fotogenické! V Indii byli upřímně rádi, že se o ně někdo zajímá, to byla velká výhra, taky v indonéských vesnicích k nám byli velmi milí, otevření a ochotní. Ale čínský kmen Mosuů turistickou atrakcí je, aniž by o to usiloval. Byli před námi na pozoru, uzavření, nedůvěřiví, museli jsme všechno platit, bydlet v penzionu, ne u někoho doma, jako jsme to jinde dělávali, protože tak se člověk o životě místních dozví nejvíc.

Čím jsou tak turisticky „přitažliví“?
Ten kmen má tradičně volné partnerské vztahy, vyznačuje se fenoménem, který se nazývá „navštěvující manželství“, což zní turistům asi velmi „sexy“.

Co to ve skutečnosti znamená?
Mluvili o tom velmi opatrně, pořád měli potřebuju opakovat, že nejsou promiskuitní, že to jsou jen staré příběhy...

Ale?
Ale jsou promiskuitní. (směje se) Prostituce je tam pořád poměrně masivní, tolerovaná. Sice to popírají, ale barů, kde je snadné dívku za úplatu sehnat, tam byla fůra. Jejich „manželství“ tradičně nebývalo ničím regulované, ani zákonem, ani morálkou. Muži i ženy mohli mít milenců nebo milenek, kolik chtěli, dřív to nebylo ničím omezené, a tak i ta prostituce do toho hezky zapadala.

Nebyla to pak oblast s nápadně hojným výskytem pohlavních nemocí?
Jistě. I proto se tu oblast snaží mít čínští úředníci víc pod kontrolou. Ale dnes už je přece jen dál používání kondomů, takže statistiky pohlavních nemocí nejsou tak vysoké jako v minulosti. Nejtvrdší omezení byla během čínské kulturní revoluce, Mao je donutil uzavírat manželství, vybrat si jednoho partnera a s tím žít a mít rodinu, mimomanželské svazky byly nezákonné. Úředníci po nich tvrdě šli, ze zákona musely mít všechny děti v papírech uvedeného otce, pokud ho žena neuvedla, nedostala na dítě podíl ze sklizně a hrozila jim i smrt hlady. Až v osmdesátých letech se to zase uvolnilo. Někteří Mosulové se rozvedli a vrátili k původním zvykům, ale už o tom nemluví.

Měli před vámi obecně lidé tendenci dělat se lepšími?
Určitě. Když jsme s nimi strávili víc času, postupně vyplouvalo na povrch, že něco je jinak, než nám zpočátku říkali, snažili se prezentovat svoji kulturu v pozitivním světle. Třeba u Khásiů v Indii jsme byli v kontaktu s muži, kteří patřili mezi největší bojovníky za svoji rovnoprávnost, a ti se nás snažili přesvědčit, že jde o masové hnutí, že nadvládu žen chtějí zvrátit tisíce mužů, jen se o tom bojí mluvit veřejně. Ale po čase bylo jasné, že většině mužů to vůbec nevadí, ba naopak, že jim to vyhovuje.

Je to pohodlné? Žádná zodpovědnost?
A míň práce. Když se na to totiž podívají bez emocí, vidí, že ženská toho odedře daleko víc. Sice má rozhodovací pravomoce, ale musí živit rodinu, vydělávat, zároveň na ní stále leží celá tíže chodu domácnosti, stará se o děti a občas i o toho chlapa.

To si na sebe holky upletly bič.
Přesně tak. Byl to možná jeden z hlavních znaků matriarchátů, které jsem poznala. Ženy spolu s rozhodovacími a dalšími právy musely převzít i obrovskou odpovědnost. K těm typicky „ženským“ povinnostem jako péče o domácnost a děti přidávaly i ty „mužské“ jako finanční zajištění rodiny. A chlapi se už jen vezli.

Není to podobné naší realitě? My ženy se emancipujeme, pracujeme tam, kam nás dřív chlapi nepouštěli, ale netlačíme na to, aby si s námi muži rozdělili zase tu „naši“ práci, tedy péči o děti a domácnost?
Nenutíme je držet krok, souhlasím. Je potřeba chlapy zapojovat. Znám ženy, co si stěžují: „On mi nepomůže, nic neudělá.“ Ale je to chyba té ženy, že od začátku na nějakých věcech netrvala.

Liší se váš současný pohled na matriarchát od původních představ?
Došlo mi, jak strašně je všechno ve skutečnosti složité oproti jednoduchým nebo zidealizovaným představám. Když jsem o matriarchátech poprvé slyšela, říkala jsem: „Super, poznám, jak to tam chodí, a začnu je propagovat.“ Viděla jsem matriarchát jako ideální zřízení, představovala jsem si, jak tam ženy vládnou pokojně, mírumilovně, jak tam bude všechno fungovat. Pro zapálenou bojovnici proti pomlázce a podobným věcem, jakou jsem bývala, to znělo jako rajská hudba. Pak jsem viděla ženy, které sice užívaly nebývalého respektu – ať už skutečného, nebo předstíraného, ženy, které měly víc rozhodovacích pravomocí než muži, ale o to víc také práce a zodpovědnosti. A když jsem slyšela ženy říkat mužům: „Na to máš a na to nemáš právo!“ ozval se můj smysl pro spravedlnost a pocit, že nejlepší je se dohodnout, rozdělit vládu i práci spravedlivě mezi oba partnery. Aby měl taky každý možnost být tím, čím chce. Žena svářečkou, muž zdravotní sestrou, aniž by přestal být v očích jiných „chlapem“. Nejsme stejní biologicky, ale příležitosti bychom měli mít stejné.

Co byste z matriarchátů přenesla do středoevropské reality?
Líbilo se mi, jak Tehuánky vychovávají své dcery. Na můj vkus možná až k velké soutěživosti, ale jinak je to výchova k sebevědomí, aby se holky o sebe dokázaly postarat, postavit se nebezpečí nebo nepříjemné situaci, ubránit se, uživit se a nebýt závislá. Některé maminky u nás se o to snaží, ale spíš převládá výchova dívek k tomu, aby byly „hodné“, snaživé, pečlivé a pečující. Výchova k asertivitě je dobrá. Jo a jak se říká, že kluci jsou lepší na matiku, tak u Tehuán i chlapi tvrdili, že jejich ženy jsou inteligentnější, racionálnější a umí líp počítat.

Bylo něco, čím vás nemile překvapily samy ženy?
Až příliš ostrými lokty a velkou dávkou arogance. Zdá se mi teď, že tvrdost, soutěživost a aroganci vyvolává spíš moc jako taková než pohlavní rozdíly. V Mexiku byli chlapi daleko měkčí, jemnější než ženy, ty se naopak trumfovaly, shazovaly se vzájemně, urážely...

Takže představa, že více žen v politice znamená více jemnosti, podle vás padá?
Nevěřím tomu. Ženy budou stejné loktařky jako muži, když k tomu budou mít příležitost. V minulosti jsem pracovala v organizaci, kde byla dokonce většina žen, a jak to tam vřelo! Sebeprosazování, podrazy. V momentě, kdy se tam objevil chlap, připadal mi najednou přístupnější a mnohem otevřenější a víc v pohodě než moje kolegyně. Takže mi z toho vychází, že ideální je vyváženost a smíšené pracovní týmy. Pak se otupí hrany na obou stranách.

Když jsem pročítala vaši knížku, měla jsem pocit, že muži v matriarchátech hodně pijí. Je to tak?
Kromě muslimské oblasti to byl všude významný problém. Nudí se, jsou frustrovaní, nemají žádnou zodpovědnost, tak si utápějí mindrák v chlastu. V Mexiku bylo pití dřív součástí kultury, chlapi přišli z pole, kde pracovali často přes noc, protože přes den bylo úmorné vedro, pak pospávali, odpoledne šli do hospody, dali si pár piv, zdřímli si a šli na pole. Jenže do dnešní doby přetrvalo jen to chlastání. Ale pozor, prodej alkoholu tam obstarávají ženy. Sice si stěžovaly, jak jsou jejich muži pořád na mraky, ale prodej alkoholu je jejich obživa. Začarovaný kruh.

Prošel nějakou změnou postojů i váš přítel Simon?
Nijak zvlášť ho to nepoznamenalo, těšil se do Mexika na království krásných amazonek a pak viděl samé tlusté Tehuány. Celé to bral spíš jako legraci, zkušenost, baví ho poznávat jiné kultury a nebral to nijak vědecky vážně, spíš jako kuriozitu.

Váš muž je malíř, vy taky malujete. Pod jeho vlivem?
Ano, líbilo se mi to. Dává mi to jiné pojetí času, když někde sedíte tři hodiny a malujete, je to jako meditace.

Z knížky jsem měla dojem, že jste vždycky někam přijeli a nejprve jste šli na trh, rozdělali si stojany, a začali kreslit nebo malovat. Proč?
Většinou to bořilo bariéry. Lidi přicházeli, očumovali, seznamovali se s námi, viděli, že jsme jiní než běžní turisti, kteří si trh vyfotili, udělali selfíčko a odjeli jinam. Ukazovali si na nás, smáli se, pomlouvali nás, chválili, často nás měli za chudinky, které se snaží malovat, ale neumí to, protože náš styl se hodně lišil od jejich uměleckých představ. (směje se) Ale hlavně si nás díky tomu pamatovali, získali jsme si jejich důvěru a druhý den už nás většinou někdo pozval k nim domů. A malovat je také něco jiného než fotit. Místo, které malujete, si opravdu zapamatujete i s detaily.

Vaše love story se Simonem začala romanticky na vrcholu mayské pyramidy. Jak jste se tam spolu ocitli?
Viděla jsem ho už pod pyramidou, nebylo mi tehdy moc dobře, tak jsem tam seděla a přemýšlela, jestli na tu pyramidu vůbec polezu, nebo ne. Kolem šel pěknej chlap, z batohu mu čouhalo plátno... „Aha, hele, umělec. Hmmm!“ A razil si to cestou nahoru. To mě nakoplo. Vylezu taky. A tak jsme se sešli na vrcholu. Nikdo jiný tam nebyl, jen my dva.

Co jste si tam řekli?
Naprosto neromanticky se mě zeptal, jestli bych ho mohla vyfotit. Začali jsme si povídat, až jsme nakonec zjistili, že máme stan ve stejném kempu. A pak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. Ale v kempu si mě našel.

A stan už jste pak měli společný.
No skoro! Ona to z mé strany teda nebyla láska na první pohled. Zašli jsme spolu na večeři, já mu řekla, kam chci ráno jít. Ráno čekal připravený, aby mě nezmeškal, že půjde se mnou. Ale pořád to bylo takové nejisté, měla jsem svoje plány, Simon byl příjemný společník, ale chtěla jsem jít po svém. Jenže on velmi stál o to, abych s ním zůstala, snažil se a trochu se předváděl. Když začal na ulici žonglovat a pak malovat místní lidi, zaujal mě. „Co všechno dokáže!“ Začala jsem ho obdivovat. „Co ještě umí?! Zůstanu s ním a uvidím.“ Pak se to zase trošku obrátilo a já začala nahánět jeho. Vrátil se do Anglie, já do Česka, ale asi po dvou týdnech jsem odjela za ním. A od té doby jsme spolu.

Čtěte v pondělí

Rozhovor s Kateřinou Karáskovou vyšel 6. února v magazínu OnaDnes.

Cestovatelka a etnografka Kateřina Karásková

Byli jste spolu čtyřiadvacet hodin. Neměli jste při cestách ponorkovou nemoc?
Vůbec. Nejhorší to bylo naopak doma, když jsme pak dávali dohromady naši knížku. Na cestách nám to jde, ale doma v jedné místnosti, se dvěma často rozdílnými představami, o čem a jak psát. Hodně jsme se hádali. A už nám vadilo i to, když druhý zakašlal. Museli jsme jít každý do jiného pokoje a psali jsme si maily. Dobře to dopadlo. Knížka je na světě a my jsme se nerozešli.

A čekáte první dítě. Plánujete žít v Česku, nebo v Anglii?
Hlavně doufám, že náš život se zas až tolik nezmění, že budeme dál cestovat a dělat různé projekty. Nemám ale žádné představy a plány, jen základnu bych v tuto chvíli viděla spíš na Anglii. Simon pochází z nádherné oblasti u moře, z Devonu, z jihozápadu. Tam by byl život super. Dokud bude dítě malinký, je to jedno, trvalejší usazení budeme řešit, až půjde do školy.

Tušíte, kde se ve vás, studované právničce, vzal ten dobrodruh?
Může za to moje mamka, která mě od mala tahala na výlety, spolu jsme stopovaly, naučila mě spát pod širákem. S mámou jsem ale zažívala větší nepohodlí, to já si to už umím udělat trošku přívětivější, máma byla v tomhle větší drsňačka, v pěti letech mě táhla do hor, na Fatru.

Táta s vámi nejezdil?
Táta emigroval, když mi byly tři roky. Potkali jsme se, až když mi bylo patnáct. Brzy nato měl ošklivou nehodu, šest let přežíval, pak umřel. Ale i táta mě vlastně inspiroval, jak byl „do světa“.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

40 příspěvků v diskusi

Další z rubriky Lidé

Reklama