ZÁZNAM ON-LINE ROZHOVORU S KATEŘINOU JANOUCHOVOU NAJDETE ZDE
Útěk za svobodou může být nesvobodný, až mrazí. Dojde vám to, když listujete knížkou, v níž Kateřina Janouchová, švédská spisovatelka a dcera předsedy Nadace Charty 77 Františka Janoucha, popisuje, jak o Vánocích roku 1973 zabalila do krabic celou svou identitu desetileté holky. Opustila s rodiči byt, babičku, její topinky s česnekem a jablečný sad, taky Martinku, Štěpánku, Jirku… Kamarády vyměnila za ty severské, kteří na ni křičeli: "Táhni do tý hnusný země, sem nepatříš, tady nejsi doma."
Na dveřích venkovního záchodku na chalupě ve Švédsku má Kateřina dodnes starou státní poznávací značku od fiatu, v němž s rodiči emigrovala: ABO 80-85. Dívá se na ni a vzpomíná na něco, co není a co definitivně zakonzervovala. Na konci října přijela do Prahy pokřtít svou knížku. Mezi knihkupci už byla tou dobou rozebraná.
Jaký míváte spontánní pocit, když letadlo přistává a krouží nad Prahou?
Vždycky je to jakýsi pocit neskutečnosti, což mám z dětství, kdy jsem si myslela, že se sem už nikdy nevrátím. Je to takový divný pocit.
Letíte jakoby domů?
Tak napůl. Spíš jsem doma tam, kde jsou moje děti.
Kdo se o ně teď mimochodem stará?
Manžel. A jeden ze synů, Ludvík, kterému je osmnáct a přivydělává si v porodnici. Stará se tam o maminky, udělá jim po porodu chlebíčky a pak je odveze ze sálu na oddělení. Takže to doma jistě dobře zvládnou.
Jaké to bylo, když jste se do Prahy vracela poprvé?
Zrovna jsem na to dnes myslela. Když jsem se tehdy po revoluci vracela, neviděla jsem Prahu z výšky, protože jsme jeli autem. Bylo to někdy v únoru 1990. Cestovali jsme s manželem přes Německo a cítili, že se vracíme do staré a zaostalé Evropy. Všechno bylo strašně šedé. Měli jsme dost drahé auto a báli jsme se taky, že nám ho ukradnou. Praha samotná, to byl velmi sentimentální prožitek, ale překvapilo mě, jak se za ta léta vůbec nezměnila. Tramvaje jezdily po těch samých linkách, samoobsluha na rohu byla na stejném místě a dokonce se stejným názvem jako před sedmnácti lety. Chleba chutnal stejně, kalíšky jogurtů byly stejné, výrazy panenek v obchodě taky. Byl to ošklivý pocit. Všechno jako by se zakonzervovalo. A lidi tehdy vypadali ještě dost smutně.
Nic pozitivního tam nebylo?
Ale ano: vědomí, že Praha je hezké město s příjemnou atmosférou. Ale že už to není moje město.
Byla jste se podívat v bytě v Průběžné ulici, který jste tehdy opustili?
V bytě ne, ale v domě, v průjezdu. Byl stejný jako dřív, ale připadal mi malý, špinavý, zchátralý. Když jsem tam byla před dvěma roky, bylo to trochu lepší. Zdálo se mi, že dům dali trochu do pořádku.
To tam chodíte pravidelně?
Ne, ale před dvěma roky jsem tam šla hledat inspiraci pro svou knížku.
Proč jste ji vlastně napsala až po tolika letech? Když jste byla jako malá holka jednu dobu tak nešťastná, nechtěla jste se z toho vypsat dřív?
Neměla jsem inspiraci, sílu, nevěděla jsem jak na to, bylo to pořád moc blízko. Jeden z impulzů byl, když táta napsal knížku "Sám ďábel by se rděl" a bylo v ní i něco o jeho dětství. Pak i můj muž říkal, že bych to už měla napsat, a taky se děti začaly zajímat o minulost naší rodiny.
Kde jste napsala první větu?
Když píšu, vždycky odjedu na pár dní z domu, aby mě nikdo nerušil. Psala jsem na pokoji jednoho zámečku ve Švédsku, kde pak ale začalo strašit, takže už tam nepojedu.
Cože, strašit?
Měla jsem pocit, že je někdo v pokoji, klika u dveří jela dolů, a když jsem zamkla, ráno bylo odemčeno. K tomu sníh, brzy večer tma...
Vy věříte na čáry?
Nevěřím, ale bála jsem se, nemůžu si pomoct. Byla jsem tam tři dny a té knížky napsala značný kus.
Jak jste si to všechno pamatovala? Psala jste si v dětství deník?
Ne, hodně věcí ve mně zůstalo, a jak jsem začala psát, tak se mi vybavovaly. Pamatuju si přesně, jak vypadala babička, kterou jsem už pak nikdy neviděla, jaké měla vlasy, oči. Hodně mi také pomohli rodiče - jsou spolu skoro čtyřicet pět let, což je poklad, protože máte vzpomínky pohromadě.
Váš táta mi říkal, že ta knížka pro něj byla překvapením, mnohdy hodně bolavým, protože netušil, co jste ve skutečnosti prožívala. Vy jste se rodičům nikdy nesvěřovala s tím, že na vás ve škole děti volaly "zasraná cizinka"?
To je přece typické, že rodičům takové věci neříkáte. I táta na tom má trochu vinu, o některých věcech mluvit nechtěl, protože to považoval za zbytečné. Je to i generační záležitost, nebývalo dřív zvykem o všem otevřeně mluvit. A taky jsem si říkala, že rodiče mají své problémy a že jim je nemám přidělávat.
Jak teď reagovali?
Máma mi říkala, že je jí to líto, ale že nemohla udělat víc.
Četla jsem nyní knížku o židovských dívkách, které musely za války do Terezína. A při čtení té vaší jsem měla pocit, že jste na tom byla v některých chvílích dost podobně. Nebo vám přijde, že teď přeháním?
Ani ne, zážitky holčiček v tomto věku si jsou podobné. Není tak důležité, kam vlastně odcházíte, ale to, že odcházíte, balíte si věci. To je těžké.
Poznamenalo nějak vaše sebevědomí to, že se vám noví kamarádi vysmívali?
Samozřejmě. I když to pak už bylo čím dál lepší, já šla na internátní školu a víc zapadla, dlouho se mě držel pocit nejistoty, jestli jsem dobrá, jestli jsem hezká… I teď ho mám.
Kdybyste mohla vrátit čas, chtěla byste, aby to rodiče bývali neudělali, aby zůstali tady?
Zpětně viděno asi ne, ale tehdy jsem absolutně nechtěla odejít. Ale to děti nikdy nechtějí.
Vaše kamarádky vám na cestu daly panenku, máte ji ještě?
Mám, někde v bedně u mámy. Byl to chlapeček a holčička v kroji.
V knížce píšete o panence, kterou jste si ještě v Československu moc přála, ale když jste ji pak mohla mít, tak jste ji nechtěla, protože by se vám zbořil sen. Mají dnešní děti ještě nějaké sny, když všechno je tak dostupné?
Máte pravdu, průměrné dítě ve Švédsku má 800 hraček, takže se skutečně ani moc neradují z těch nových. Moje děti si přejí nové mobilní telefony, iPody, samé hodně drahé věci, které jsou dnes mnohem víc na dosah. Sny mají, jen možná ne tak silné, jako když jsem byla malá. Počítače jim berou fantazii, chybí jim taková ta zdravá nuda, která nás nutila si vymýšlet. Ale letos v létě jsme na chalupě neměli ani počítač, ani televizi, a tak se musely zabavit. Hrály si v lese jako my, když jsme byli malí, stavěly si dřevěné skrýše a bylo jim fajn.
Ještě k té knížce: teď už jste se vším vyrovnaná?
Ano. Taky jsem pochopila, proč jsem si v životě vzala hned dva alkoholiky, dva muže, kteří byli charakterově tak těžcí…
… a přesně to mě napadlo. Jako byste si chtěla dokázat, že vy všechno zvládnete, ať si říká, kdo chce, co chce. Když výjimečná, tak se vším všudy.
Ano, tuhle knížku lze číst jako první díl mé dřívější knížky Nejbližší (o manželství s alkoholikem). To jsem pochopila až teď, když jsem tu knížku napsala.
A psaní o sexu, vaše třetí silné téma, byla tatáž výstřednost?
Možná. Pocit, že si můžu dělat, co chci. Ale možná to ovlivnila i výchova ve Švédsku, kde se o sexu mluví otevřeně, v tomto směru to byl hlavně vliv časopisů.
Vašich rodičů ne?
Sexuální výchova byla u nás doma velmi špatná (směje se). Ale rodiče mě na druhé straně vychovali ve feministickém stylu: že se musím postarat sama o sebe, že nemám na nikoho spoléhat, že není rozdíl mezi ženami a muži.
Od koho jste měla první informace o sexu?
Z knížky o pubertě, kterou mi půjčila kamarádka. Snažila jsem se mluvit i s našima, ale když jsem viděla, že to nejde, přečetla jsem si tu knížku. Máma se mnou sem tam zapředla rozhovor, ale trochu pozdě, to už bylo všechno prozkoumané.
Vy jste jako matka, předpokládám, jiná.
O sexu mluvíme doma pořád, mé děti to mají už s mateřským mlékem. Denně diskutujeme o všem možném. O těhotenství, o homosexuálních vztazích. Dětem se má odpovídat, jakmile se začnou ptát.
Dokáže vás vůbec nějaká jejich otázka zaskočit?
Samozřejmě, například když se děti ptají, na co se používají různé sexuální hračky. Myslím, že tohle hned tak vědět nemusí, to nejsou biologická fakta.
Co si o sexu povídáte s osmnáctiletým synem?
Ten už nic slyšet nechce, ve třinácti prohlásil: "Jsem přeinformován, už mi nic neříkejte, když budu potřebovat, tak se vás zeptám." Ale teď nedávno jsme měli rozhovor o tom, že dívka může přijít do jiného stavu a donosit dítě, i když to chlapec nechce, a že by s tím měl počítat.
Když píšete o sexu, nestydíte se třeba před svým otcem?
S tátou se, pravda, o sexu moc bavit nedalo, ale když si přečetl mou učebnici pro školy, přišel a řekl: "Tohle bych chtěl ve verzi pro dospělé." Máma mi jednou řekla, to jsem ještě byla s prvním manželem: "Víš, Stefanovi se nelíbí, že píšeš o sexu, a musím upřímně říct, že se mi to taky nelíbí." Ale to bylo jednou a možná si na to už nepamatuje a nemyslela to tak vážně.
A váš současný muž?
Ten je pyšný a v pohodě.
Pro Švédy jsou otevřené debaty o sexu naprosto normální?
Nejsou, proto taky píšu ty knížky. Nevědí, jak to dětem vysvětlovat.
Nevytýkají vám třeba, že to s tou otevřeností přeháníte?
Mým knížkám ne, ale některým časopisům pro mládež ano.
Taky máme v trafikách různé odvážné časopisy, ne pro mládež, ale pro dospělé. A dětem jsou přímo na očích.
Časopisy s nahými ženami jsou u nás vysoko a zavřené, takže prsa jsou zakrytá. V tomto směru je to v Česku horší než ve Švédsku.
A čokoládové penisy v cukrárnách se u vás prodávají?
Ne, to je v Česku nějaká móda? Nová sexuální revoluce? Nejsem moralistka, ale člověk má mít svobodu volby, takže když chci čokoládový penis, mám mít možnost jít do erotické cukrárny, jaké existují například v Londýně. Ale nemá to obtěžovat toho, kdo to nechce.
Když už poměřujeme, jak by dopadly Češky ve srovnání se Švédkami?
Všimla jsem si, že bohaté Češky dávají svoji pozici víc na odiv, mají víc udělané vlasy, nápadnější šperky, Švédky jsou skromnější. Jinak moc Češek neznám, ale četla jsem u vás časopis Maminka. A všechno bylo postavené tak, že doma je matka šéf a manžel je hodný, když pomáhá. Dokud budete mít tento názor, nebudete mít žádnou opravdovou emancipaci. I moje máma se ptá: "A pomáhá Robert?" Já na to odpovídám: !On nepomáhá, mami, ptáš se mě snad, jestli já mu pomáhám?" Řeč dokonale napovídá, co se děje. Začněme tedy u ní a možná něco změníme. Správné je: stará se žena i muž.
A zbude ženám něco ženského, když nebude žádný rozdíl mezi ženami a muži?
Ale zbude. Rodíme, kojíme, jsme těhotné - a jsme matky. To, že se stará otec, neznamená, že nám bere mateřství. Naopak, když nebudeme muset samy prát, drhnout podlahu, vařit, budeme mít víc času na děti.
O tyto práce se doma dělíte s manželem, nebo máte hospodyni třeba na žehlení?
Dělíme se a nežehlíme. Někdy přijde uklízečka na velký úklid, ale ne každý týden, žádné pravidelné žehlení či vaření. Ve Švédsku to ani není běžné, je nesociální mít hospodyni.
Takže když mám studentku, která mi jednou za čtrnáct dní přijde uklidit a vyžehlit, jsem podle švédských zvyků nesociální?
Jste, řekněme, možná trošku přepychová. Ale je pravda, že ve Švédsku už se to taky pomalu rozmáhá.
