Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kateřina Jacques: Martin je odjinud, vědec se skautskou průpravou

  4:59aktualizováno  4:59
Poslaneckou sněmovnu vyměnila Kateřina Jacques za mateřskou dovolenou, nedávno oslavila čtyřicátiny. S nezvyklou otevřeností vypráví o tom, proč v patnácti letech musela odejít od rodičů, jak se stala první československou chůvou v zahraničí i jak našla životní lásku.

Jaké to je být bývalou poslankyní?
Nijaké. Z toho, že jsem bývalá poslankyně, žádný pocit nemám. Vím, jaké to je být matka, ale nevím, jaké to je být něčím bývalým. Jsou lidé, kteří mají na vizitkách bývalý ministr, ale já to nechápu.

Kateřina Jacques

  • Narodila se v Mělníku 2. června 1971.
  • Její otec je fotograf Otakar Pajer, matka psycholožka Olga Sozanská, má starší sestru Moniku MacDonagh-Pajerovou a dva bratry Oskara a Radana.
  • V roce 1990 odešla do Berlína, kde pracovala jako au-pair, studovala politologii na Svobodné univerzitě a seznámila se s manželem, germanistou Christianem Jacquesem. Mají dvě děti: sedmnáctiletou Ninu a šestnáctiletého Sebastiana.
  • V Praze na Karlově univerzitě vystudovala politologii a tlumočnictví-překladatelství, její diplomová práce získala univerzitní cenu.
  • Vedla Sekci pro lidská práva a rovné příležitosti Úřadu vlády ČR, byla místopředsedkyní a poslankyní Strany zelených.
  • Žije s bývalým předsedou Strany zelených Martinem Bursíkem. V říjnu 2009 se jim narodila dcera Noemi.

Ptala jsem se proto, že nejste zrovna typ političky na odpočinku. Navíc bydlíte kousek od vchodu do Poslanecké sněmovny - skutečně se vám nikdy nezasteskne?
Občas. Mrzelo mě, že jsme promarnili šanci. Teď to spíš pozoruju s rozčarováním. Před chvílí jste mě fotili před sochou Winstona Churchilla, ten dělal politiku. Dění v české Sněmovně je její karikaturou. To už snad ani nemá cenu komentovat.

A co vás nejvíc frustruje?
Chybí mi tu odbornost, je to vláda nekompetence, není tu obsah. Osobně mě zklamal Karel Schwarzenberg, který je sice nejpopulárnější český politik, ale na jednání vystupuje jako glosátor - na vlastní program rezignoval. Přitom má autoritu, kterou by mohl pozitivně využít. To mi vadí. Ale lidé si za to mohou sami. Zvolili si TOP 09, ale co byl její program? Nic. Že tahle země není pro chudý. O Věcech veřejných nemá cenu mluvit. A velké strany? Ty jsou v krizi personální. Všude je napětí, chybí mi tu vlídnost.

Máte ještě nějakou funkci?
Nemám. Pracuju u zelených v Praze 1, angažuju se za čínské disidenty, za šumavský národní park a aktuálně protestujeme proti prodeji Lobkovického paláce v Praze.

Ale přece jen, nenudíte se trochu?
Dětem jsem s nadsázkou říkala, že se nudí jen blbec. V životě jsem se nenudila. Teď jsem jen přeladila ze stanice Radiožurnál na Classic. Jinými slovy mi stačí zprávy jednou denně. Po čtyřletém stresu v parlamentu mám najednou čas na věci, které jsem předtím nestíhala. Hodně fotím - nejčastěji naši Noemi (nejmladší dcera Kateřiny Jacques - pozn. red.) a naposledy třeba tibetské mnichy v pražské zoo. Trochu jsme se angažovali, aby dostali víza a mohli sem přijet. Jinak se dívám na filmy, potkávám se s lidmi, nakoupila jsem si romány a knihy o zahradě, o běhání... A začínám s otužováním.

Kateřina Jacques s dcerou Noemi

Přemýšlela jsem, kolik asi existuje na světě politických párů. Moc jich není - a ještě méně je těch, kdy jeden nezastiňuje toho druhého.
Tenhle problém jsme nikdy neřešili. To je dáno asi tím, že jsme se nejdřív prosadili a pak se teprve dali dohromady. Navzájem se doplňujeme a respektujeme.

Věděla jste hned, že je to ten pravý?
Tak to mě vůbec nenapadlo. Martin byl jako z jiného světa: já se vždycky pohybovala mezi výtvarníky, spisovateli, hudebníky, kdežto on je exaktně uvažující přírodovědec se skautskou průpravou. Čili v tom jsme si byli hodně vzdálení.

Kdo koho oslovil?
Iniciativa byla jeho. Docela mě zaskočil, nečekala jsem to, ale velmi rychle si mě získal.

Čím?
Znali jsme se dobře už jako kolegové, věděla jsem, jak se chová, že je neúplatný a poctivý. Takže jsem ho politicky i lidsky obdivovala a pak už byl jen krůček k dalšímu. Vnímám náš vztah osudově. Martin je moje životní láska. Nejsem typ single, nechtěla bych být v životě sama. Vždycky jsem toužila po partnerství a jsem šťastná, že se v mém okolí vyskytl někdo, s kým to funguje. A víc k tomu neřeknu.

Oba máte za rodiče psychology. Nemůžou za tu vaši urputnou potřebu se angažovat a zachraňovat?
To nevím. Já byla vždycky zaujaté dítě, měla jsem nespočet zájmů. Hodně jsem malovala, hrála divadlo, četla, dělala gymnastiku, běhala, ráda jsem chodila do přírody. Také jsem pomáhala na statku u našich sousedů, takže umím dojit krávy a kozy, dokonce jsem koketovala s tím, že bych byla veterinářkou.

Fotografka po tátovi jste být nechtěla?
To ani ne. Navíc táta nás sice náruživě fotil, ale nikdy nic nevyvolal. Takže dnes mám místo fotografie, jak jdu s aktovkou do první třídy, jen mlhavou vzpomínku. Podobně je to s většinou narozenin a významných životních momentů. Negativy údajně leží někde ve skříni v krabicích. Mám naštěstí hodně fotek od svého strejdy Alana, také fotografa. Je zajímavý, jak vám fotografie realitu vzpomínek posouvají a taky zkreslují: nikdo se nefotí, když se hádá nebo pláče. Život se tak pozitivně vyčistí.

Otec vás prý při focení trochu kibicoval.
Trochu? Táta byl v tomhle úplně otřesnej, protože vždycky říkal, že budeme litovat, jak se na těch fotkách tváříme pitomě. Ale nemohli jsme litovat, protože jsme se nikdy neviděli.

Co vám tehdy rodiče říkali o komunismu?
U nás se mluvilo hodně otevřeně a já od začátku věděla, že není normální být za ostnatými dráty. Navíc jsme měli hodně rodinných přátel, kteří byli v kriminále.

Měli potíže i vaši rodiče?
Naši se hodně v prostředí Charty pohybovali, byť ji k mému smutku nikdy nepodepsali. Prostě na to neměli odvahu, což respektuju, i když vím, že v dětství jsem si myslela, že by ji podepsat měli.

Vy jste je v dětství naváděla, aby podepsali Chartu?
Nenaváděla. Ale považovala jsem to za správný. Ti, co ji podepsali, měli můj obdiv: Sváťa Karásek, Zdena Tominová, Dana Němcová. Znali jsme se dobře, jejich děti byly mými kamarády. Ta přátelství trvají dodnes, jsou to nejsilnější vazby, které v životě mám.

Znala jste i Václava Havla?
Václava Havla jsem vídala, ale neznala jsem se s ním tak zblízka. I když jednu vzpomínku mám: když mi bylo asi patnáct, angažovala jsem se ve skupině, která naivně a idealisticky usilovala o to, aby Marta Kubišová mohla koncertovat. Tak jsme se vydali jako tříčlenná delegace za Václavem Havlem, jestli by nám s tím nepomohl.

A pomohl?
Přijal nás vlídně doma a mluvil s námi jako se sobě rovnými. Když jsem mu vysvětlila, že budeme pro Martu Kubišovou organizovat domácí koncerty, odpověděl, že Marta si musí počkat na opravdový koncertní sál: na Lucernu. Byli jsme z toho trochu zklamaní a šli ještě za Martou, která nám řekla v podstatě totéž. Když potom s Havlem v Listopadu stála na balkoně Melantrichu, byla jsem hodně dojatá.

Neměli rodiče strach, že se do něčeho namočíte?
Asi ano. Cítili, že půjdu do disentu se vším všudy. Kdyby nepřišla revoluce, tak bych Chartu určitě podepsala, protože jsem se od Palachova týdne vyskytovala na všech demonstracích. Věděla jsem, že se nemůžu jenom dívat.

Takže jste v listopadových dnech byla na Národní třídě?
Zůstala jsem tam do poslední chvíle, kdy nás sevřely obrněné transportéry. Potom nás prohnali uličkou a tam jsem poprvé dostala pendrekem, až jsem měla modřiny.

Předpokládám, že vás v tom revolučním zápalu dost podněcovala sestra, která byla studentská revoluční vůdkyně.
To ne, sestra byla vůči mně vždycky hrozně přezíravá: je o pět a půl roku starší, byla jsem pod její úroveň. Zatímco ona je taková distingovaně intelektuální, já spíš zemitá. Chodila jsem do toho chlíva a sportovala, zatímco Monika sporty nenávidí a o sportovcích se vyjadřuje s despektem. Takže na ni nemám vůbec hezké dětské vzpomínky, protože jsem ji považovala za despotu.

Myslela jsem, že jste ji obdivovala.
To ne, spíš jsme si férově dávaly do těla. Ale spojuje nás angažovanost: myslím, že člověk musí umět pro něco zahořet. Nebýt lhostejný. Lhostejnost je jedno z otřesných dědictví totality. Zalézt a ničeho si nevšímat, ale přitom je důležité, aby lidé o něco usilovali. Proto schvaluju i stávky nebo demonstrace. Naposledy jsem byla na demonstraci za snížení sazby DPH na knihy. Když jsme byli ve vládě, tak jsme stejnému nápadu zabránili. Takovou pitomost neudělala ani Margaret Thatcherová. Vážím si všech lidí, kteří místo aby leželi před televizí, projeví svůj názor. Tak vychovávám i svoje děti.

Také s vámi chodí na demonstrace?
Teď chodím s Noemi, ty starší už se zařizují samy. Nejsou lhostejné a mají dobré srdce. Což považuju za dva úspěchy své výchovné metody, která ani moc metodou není, protože děti vedle mne tak nějak vyrůstají. Já se jim neobětuju a ony se nemusí obětovat ani nějak odvděčovat mně. A základem téhle metody je chválení.

Mě tedy rodiče moc nechválili.
Moje matka mě nepochválila snad nikdy. Táta jo. Myslím, že zažíval okamžiky, kdy byl na mě za něco pyšný - třeba na gymnastickém závodě, když jsem hezky zacvičila. A pamatuju si to.

Někdy si říkám, jestli to není český způsob výchovy: aby si pak člověk náhodou moc nevyskakoval.
A také je v tom nezdravá soutěživost. Pořád se v něčem předháníme a já tomu moc nerozumím. Vidím to i v přístupu ke známkám: když slyším, že se nějaké dítě zabilo kvůli vysvědčení, říkám si, co je to za atmosféru ve škole a rodině, že se něco takového stane. Pro mě jsou známky dětí asi na dvacátém místě, ani to nesleduju. Tedy pokud nepropadnou a nemusí opakovat ročník, ale ani to bych nepovažovala za velké drama.

Když jsme u těch rodinných vztahů: vaše cesta do Berlína roku 1990 byla vzpourou mladší dcery proti rodičům?
Naopak. Nebylo proti čemu vzdorovat. Moji rodiče se brali, když jim bylo osmnáct, a rozvedli se, když jim bylo čtyřicet a měli pocit, že si musí ještě něco užít. Začali si zařizovat nový život bez nás, takže jsem bydlela od patnácti let sama a rodina mi chyběla. Odchod do ciziny byl z tohoto pohledu šťastným řešením, protože jsem cestovat vždy chtěla - a nemohla. Jen co jsem v červnu roku devadesát odmaturovala, nasedla jsem do vlaku a vystoupila v Berlíně.

Jak jste se tam živila?
Stala jsem se asi první au-pair z Československa. Opravdu si myslím, že přede mnou nikdo nebyl. Mohla jsem žít v cizině bez peněz a bez mimořádné znalosti jazyka. Tahle zkušenost mě po všech stránkách významně ovlivnila. Navíc jsem se ocitla v laskavé rodině a našla tam druhý domov, který mám dodnes. Moje hostitelská matka Gisela sehrála v mém životě významnou roli, náš vztah mně hodně dal. A mimochodem, je také psycholožka.

To v Berlíně jste potkala svého prvního manžela?
Ano. Je Francouz, germanista. Jeho otec byl voják, do svých osmnácti let cestoval s rodiči po francouzských základnách a v Německu už zůstal.

Ale pak jste se přestěhovali do Prahy. Jak jste tehdy zvládali rodinu?
Bylo to dost náročné, bydleli jsme v bytě jedna plus jedna, manžel přednášel na francouzském lyceu, já chodila na fakultu, živila se tlumočením a vychovávala dvě děti, rozdíl mezi nimi je jen třináct měsíců.

Vaše sestra v jednom rozhovoru citovala svého irského manžela, že jste generace, která příliš pracuje. Tohle jste nikdy neřešila?
Přijde mi normální pracovat. Navíc, vždycky jsem to brala tak, že je na mně, abych se o sebe postarala: od svých osmnácti let jsem si na sebe musela vydělávat. Rodiče mi nic moc nedávali, nic jsem nepodědila, nikdy jsem neuvažovala, že se musím bohatě vdát, takže zdůrazňuju, že můj francouzský manžel byl chudý jako kostelní myš.

Takže žádné výčitky, že jste se mládím propracovala?
Ani ne. Byla jsem ráda, že mám všechno. Práci i rodinu. S mateřstvím jsem začala rychle a nechápala jsem ho jako handicap. Dodnes dělám věci spíš jednoduše než složitě: nejdůležitější není vyleštěná podlaha a naškrobené děti, které budu koupat přesně v sedm nula nula. Podstatné bylo, abychom v rodině spokojeně žili.

Před pár týdny vám bylo čtyřicet. V čem se dnešní Kateřina Jacques nejvíc liší od dívky, která kdysi přijela do Berlína?
Asi vás překvapím, ale mám pocit, že jsem od svých deseti let pořád stejná. Všichni se pořád diví: Káťo, to je neuvěřitelný, jak se neměníš. Samozřejmě sbírám zkušenosti, stárnu a stárnou i mé děti, ale žádné velké turbulence: jsem pořád strašně lineární.

I v tom zeleném zanícení? Víte, co mi řekla kolegyně? Když se člověk přivazuje ke stromu ve dvaceti, je to zajímavé, ale když tohle děláte ve třiceti a čtyřiceti, působí to trochu dětinsky. Ptala se, jestli jste z toho "nevyrostla".
Tak tomu říkám otázka! Dá se vyrůst z obavy, že si ničíme planetu? Je snad známkou dospělosti názor, že životní prostředí vydrží všechno? Pakliže ano, tak chci zůstat zeleným dítětem. Ten můj zelený postoj není projevem mladické nerozvážnosti. Prostě tomu pořád věřím. A myslím, že i u nás vyrůstá generace, které to jednou předáme. Zelení v Německu jsou dnes na dvaceti procentech.

Což je asi tak desetkrát víc, než mají zelení v Česku.
Máme přibližně 1,4 procenta. Takže v rámci statistické chyby můžeme být teoreticky i v minusu. Ale to tam snad ani radši nepište (smích). Zelení v Německu každopádně pracovali na svém výsledku třicet let, chce to trpělivost. A tu já mám.





Nejčtenější

Sport na čerstvém vzduchu a s přáteli je nejlepší způsob, jak si užít léto.
Léto v pohybu: Sportovní outfity a doplňky, kterým neodoláte

Krásné letní počasí přímo vybízí k venkovním sportovním aktivitám. Návštěvu fitness center proto odložte, až se ochladí, a prázdniny využijte ke sportům, které...  celý článek

Ilustrační fotografie
Letní lásky? Pozor na pohlavně přenosné nemoci, které způsobují neplodnost

Ze vzrušující známosti na jednu noc se může stejně tak vyklubat i závažný zdravotní problém v podobě pohlavní nemoci s potenciální hrozbou neplodnosti. Než se...  celý článek

ilustrační snímek
Když domek vyhořel, děti musely do ústavu. Pomozme jim k návratu domů

Děti, které vyrůstaly v rodinném prostředí, mají mnohem větší šanci na úspěch v životě a na vlastní spokojenou rodinu než ty, které vyrostly v ústavu. Pomozte...  celý článek

Billie Piperová
Piperová: Ve třiceti po mně nemůžete chtít, abych vypadala na dvacet

Britské herečky Billie Piperová (34) se dotklo, že se do ní opřeli někteří novináři kvůli vráskám. Po třicítce očekávala, že se podobným článkům vyhne. Jak...  celý článek

Jít se koupat znamenalo vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se...
OBRAZEM: Koupání před 50 lety: s nubianem, kostkovanou dekou a matračkou

Jít se koupat znamenalo ještě před půl stoletím vyjít ze vrat a k vodě urazit kus cesty. Se srolovanou kostkovanou dekou v podpaží a taškou přes rameno. V ní...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Pořád stloukám rozpočet, aby děti mohly do školek a školy, říká máma

Pomozte rodinám v nouzi a nasbírejte kilometry během nebo chůzí na akci Teribear hýbe Prahou.  celý článek

Americká star Amber Rose push-up podprsenku rozhodně nepotřebuje. Ráda však na...
Amber Rose: Mám stupidně velká prsa, potřebuji si je nechat zmenšit

Herečka a modelka Amber Rose (33) si postěžovala na velikost svých ňader. Nikdy si je nenechala chirurgicky upravit, takže nemá implantáty. Přesto jsou její...  celý článek

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu
5 nejkontroverznějších parfémů: Opium i vůně pohřebního domu

Jedni je milují, druzí se jim vyhýbají obloukem. Jsou parfémy, které vyvolaly tak ostrou reakci, že si jiné přízvisko než "kontroverzní" nezaslouží. A to ať už... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.