Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kateřina Emmons: Zbraň mě zajímá asi jako fotbalistu kopačky

  0:57aktualizováno  0:57
Jejich polibek obletěl na obrázcích svět. Zlatá pusa a jejich příběh připomínající romantické filmy. Kateřina Kůrková by nejspíš nechala střelby, kdyby ji Matthew Emmons "neukecal". Neměla by dvě medaile a nebyla by Emmons.

Úspěšný střelecký pár Kateřina a Matthew Emmonsovi. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Kateřina Emmons získala na olympiádě v Číně zlatou medaili ve střelbě ze vzduchové pušky a stříbrnou ve střelbě ze sportovní malorážky. Matthew přidal stříbro ve střelbě z libovolné malorážky na 60 ran vleže.

Od té doby jsou pořád spolu – na olympiádě, na střelnici, doma. A spolu byli i při tomto rozhovoru.

Kolik toho Kateřině rozumíte, když mluví česky?

M. E.: Když opravdu poslouchám, rozumím nejméně polovině. Většinou nemám problém pochopit smysl toho, co říká. Záleží jen na tom, jak pozorně poslouchám. Někdy prostě vypnu.

Jak spolu mluvíte doma? Česko-anglicky?

K. E.: V devadesáti procentech anglicky.
M. E.: Ale když si chceme říct jen něco jednoduchého, tak klidně česky. A když jsme v Plzni, mluvíme česky víc.

Katko, když jste naštvaná, používáte češtinu?

M. E.: Křičí perfektně v angličtině. Chce si být jistá, že rozumím.

Stála mezi vámi někdy jazyková bariéra?

K. E.: První rok jsem neměla cit pro jazyk, takže občas to vyznělo jinak, než jsem zamýšlela. Z toho vznikala nedorozumění. Většinou jsem však neměla moc velký problém. Teď už je to úplně v pohodě. Než se dva sehrajou, chvíli to trvá.

Vy jste do soužití spadli po hlavě, že?

K. E.: Začali jsme spolu žít, když jsme spolu začali chodit. Jinak to nejde. Jeden nemůže přiletět na večeři a pak zase odletět, musí spolu bydlet.

Váš příběh začal na olympiádě v Aténách, ale vy jste prý po Katce pokukoval už dřív...

M. E.: Předtím, než jsme spolu mluvili, jsem obdivoval styl, jakým se Katka nese. Nevím, jestli tomu říkat přitažlivost. Nevím, jak to popsat. A taky jsem si říkal, že je hezká. Neříkal bych tomu láska na první pohled. Ale máte dobrý pocit. A pak jsme spolu začali mluvit.

Na olympiádě v Aténách jste se připravil o druhé zlato, když jste poslední ranou trefil sousední terč. A Kateřina vás pak přišla utěšovat.

K. E.: Chtěla jsem mu jen říct, že mi to jako střelkyni bylo líto. Byl tak blízko. Dobře střílel, měl obrovský náskok, mohl ostatní převálcovat. Tak jsem mu šla říct, že si stejně myslím, že vyhrál. A pak jsme se bavili na závodech Světového poháru v Bangkoku. Měli jsme pocit, že si spolu potřebujeme povídat. Taky jsme se chtěli trochu poznat, protože jsme o sobě nevěděli vůbec nic.

Oba jste měli jiné partnery. Bylo to těžké?

M. E.: Bylo. Přijel jsem domů a říkal si: "Co to dělám?" Jsem velmi loajální člověk, bylo divné zajímat se o někoho jiného. Tak jsme spolu nemluvili. Ale když Katy přijela za rok na soustředění a pocity zůstávaly, řekl jsem si: O. K.

Ale byla to Kateřina, kdo se vyznal jako první, že?

M. E.: Jo, jsem velmi stydlivý a opravdu velmi loajální. Říkal jsem si: "To prostě nemůžu udělat."

K. E.: Moc jsme nevěděli, co s tím. Tak jsem si jednou řekla, že to rozseknu. A buď odpoví ano, nebo ne. Myslela jsem si, že skončím se střílením a do Států už se nepodívám. Bylo to teď, nebo nikdy.

Asi jste měla bezesné noci...

K. E.: Pořád jsem si říkala, že je to blbé. Věděla jsem, že má přítelkyni, ale něco uvnitř mi napovídalo, že bych měla jít. Tak se mi jednou otevřela pusa, ani jsem nechtěla.

Jak Matt reagoval?

K. E.: Byl hodně potěšený a rád, že jsem to řekla já. On by asi nezačal. Já jsem závazek neměla, cítila jsem se v té situaci o malinko lépe. Když se podívám zpátky, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat. Když je mezi dvěma lidmi taková jiskra, je i pro stávající partnery lepší, když jejich vztah skončí, protože by to nebylo šťastné partnerství. Pořád bychom na sebe mysleli. Jsem moc ráda, že se nám povedlo dát dohromady a všechno zvládnout. Je to něco, co se stane jednou za život. Tu šanci musíte využít.

Nebáli jste se vztahu na dálku?

M. E.: Ne, protože můj předchozí vztah byl taky na dálku. Měl jsem trénink.

Nebylo pro vás tedy naopak těžké zvyknout si na neustálou přítomnost partnerky?

M. E.: Byl jsem naopak velmi šťastný. Když jsme od sebe dva týdny, je to ještě v pohodě, ale víc už se mi nelíbí. Mám Katy rád u sebe.

Čekám, kdy se zjeví hollywoodští režiséři, že o vás natočí film. Nemyslíte, že je váš příběh jako romantická filmová story?

M. E.: Ano. Každý chce zažít pohádku. My ji žijeme.

Hodně pobýváte v USA, ale na stupních vítězů vám, Kateřino, hrála česká hymna. Kde je váš domov?

K. E.: U nás. V České republice, v Plzni. Máme už teď oba dva domovy, ale hlavní je pro mě v Česku a pro Matta vždycky bude ve Státech. Kde se narodíte, tam máte srdíčko.

Už víte, kde budete žít?

M. E.: Ještě to musíme promyslet. Možná si v listopadu uděláme výlet do Minnesoty, to je stát číslo jedna. Trénoval jsem tam tři léta po sobě, je to skvělé místo, lidé jsou prima. Jeli bychom tam ujistit se, že je všechno v pořádku. Bojím se totiž jen jedné věci – abychom tam měli co dělat, až skončíme se střílením. Bylo by hrozné najít místo, postavit dům a za čtyři roky se stěhovat.

Co ještě ve vašem budoucím městě musí být?

M. E.: Sníh.

Aha, to jste mi říkal. Ono město musí být takové, abyste se mohl válet nahý ve sněhu, a přitom vás neviděli sousedi, že?

M. E.: Jo, to mám v plánu. Nepotřebuji být ve velkém městě, nemám je rád. Musí být jen dost velké na to, že když něco potřebujete, je to tam. A pak musí být vhodné pro výchovu dětí. S dobrou školou, komunitou lidí, kde není velká šance, že děti začnou fetovat.

Uvažovali jste někdy o tom, že byste zůstali v Česku?

M. E.: Ano. Tuhle možnost jsme nevyloučili.

Proč byste ale děti raději vychovávali v zámoří?

K. E.: Nemůžu si pomoct, ale je tam větší procento tolerantnějších lidí a menší těch, co závidí. Samozřejmě, musíte přijet do dobrého státu s dobrými lidmi. Ale u nás by děti byly pořád ještě velcí exoti.

Kvůli dvojjazyčnosti?

K. E.: Protože půlka rodiny je v Americe, půlka u nás. Taky budou mluvit dvěma nebo třemi jazyky, budou zcestovalé. Budou jiné. Je mi hloupé to říkat a je mi to líto, ale vidím to u nás pokaždé, když přijedu. Ve Státech se nemusíte bát, že vám někdo vykrade barák, protože ho máte hezký a oni vám ho závidí. Pokud tady máte něco, co vybočuje z řady, bojíte se o to. Zamykáme všechno na tři západy. Proto si myslím, že pro naše děti bude lepší vyrůstat ve Státech. Budou vědět, odkud jsou, ale chci, aby pochytily to pěkné odtamtud.

Vy jste neměla nikdy problém, že by se na vás Američané dívali jako na exota?

K. E.: Vůbec ne, mám pocit, že je to ohromně zajímá. Přijde jim zajímavé, že jsem odjinud.

Matte, nikdo do vás nerýpal, proč si berete cizinku?

M. E.: Nikdo důležitý. Tohle bude ošklivé... Když jsem s Katy začal chodit, bydlel jsem s jistými lidmi a ta dáma se mě zeptala podobně. Má odpověď zněla: "Víte proč? Protože v Evropě jsou ženy jiné.“

Jaké?

M. E.: Hodně amerických žen...

K. E.: (vpadne do řeči) ...jsou princezny.

M. E.: Chtějí zásnubní prsten s diamantem za tři nebo pět tisíc dolarů. Když jim ho nedáte, myslí si, že je nemilujete. To je bláznivé. Když jim pořád nekupujete šperky, taky si myslí, že je nemilujete. Nesnáším to. Samozřejmě, ne všechny ženy. Ale zdá se, že v Evropě a Česku jsou lidé normálnější.

O Američanech se říká, že jsou sebevědomí a materialističtí. Je to tak?

M. E.: Často, ale ne vždy. V různých částech země jsou různí lidé, skvělé můžete najít všude. Já mám nejlepšího kamaráda ve Švédsku, hodně jsem cestoval po celém světě, mám trochu jiný náhled než spousta Američanů. Evropané taky vědí, že existuje víc než jen jejich malé místo. Katka je stejná.

Je něco, co byste si vy chtěla vzít od Američanů?

K. E.: Myslím, že to dobré jsem od nich už pochytila. V Coloradu, kde jsme v tréninkovém centru, na mě vždycky dýchne něco pozitivního. Ptají se, jak se mám, začnou si povídat, když vlezu do krámu. Nikdo nespěchá, a když je tam fronta, přijde mi čekání příjemnější. Vždycky odtamtud přijedu nabitá. Ale zase si uchovávám to dobré od nás.

Co?

K. E.: Skromnost, nepotřebuju moc. Vyrostla jsem na šedesáti metrech čtverečních, což je tam neskutečné. Celá naše rodina bydlela ve 2+1, se sestrou jsem dvacet let sdílela dvacet metrů čtverečních.

Byl to pro vás hodně velký šok, když jste začala za oceánem žít?

K. E.: Pořád to někdy je šokující. Už jsem tam samostatnější. Zastanu spoustu věcí. Ale všechno chodí úplně jinak. Jdete do banky a chtějí jiné věci než tady. Někdy mi přijde, že je to naruby, jsem ještě pořád trochu zmatená. Během prvního roku jsem se tam moc necítila, protože lidi občas nevěděli, co říkám. Neměla jsem tolik kamarádů. Ale teď je to jako jezdit domů.

V USA to bývá zvykem: budete mít doma pistole na obranu?

M. E.: Mám na tohle dvě zbraně, ale používám je pouze, když jdeme na výšlap do hor. Kvůli medvědům. Kdybychom žili v Minnesotě, tam ani nezamykají dveře. Co se týká obrany proti lidem, nemusíte se bát. Ve městě možná.

Jaký máte vlastně vztah ke zbraním?

M. E.: Pro mě jsou normální, vyrostl jsem okolo nich. Začal jsem střílet v šesti letech ze vzduchovky, ne závodně. Všichni muži v naší rodině byli lovci. Ovšem nemluvilo se u nás jen o zbraních. Vlastně já jsem ten nejbláznivější. Katy říká, že mám moc zbraní.

Kolik?

M. E.: Netuším.

K. E.: Okolo třiceti.

M. E.: Na tenhle typ lovu, na jiný, tahle je pro zábavu...

K. E.: A ještě víc jich potřebuješ, že?

Co vy, Katko, máte zbraně ráda?

K. E.: Já mám výborný, přátelský vztah se svou vzduchovkou a pracuji na přátelském vztahu s malorážkou. Tím to končí. Mě zbraně vůbec nezajímají. Mám své dvě, mám k nim vztah jako fotbalista ke kopačkám. Je to sportovní náčiní. Ozbraních – kromě svých – nic nevím.

Oba jste ve střelbě olympijští vítězové. Co potřebují střelci k tomu, aby byli úspěšní?

M. E.: Hodně věcí, ale nejdůležitější je motivace.

K. E.: Musíte vědět, proč to děláte.

M. E.: Viděl jsem tolik lidí, kteří mají talent a mohli by být skvělí, ale nemají motivaci. A pak jsou ti, kteří jí mají moc. Musíte mít totiž taky schopnost zůstat uvolnění. Když je motivace příliš, znervózníte. Tuhle chybu často dělám, neumím se zklidnit.

Vy jste k tomu však během jejího zlatého olympijského závodu výrazně pomáhal Kateřině. Ona fandí vám. Co jeden od druhého v takových chvílích potřebujete?

M. E.: Vědět, že ten druhý tam je. Když si potřebuju oddychnout, s někým si popovídat, odtáhnout mysl od soutěže, Katy je člověk, kterého chci vidět. A nemusíme ani mluvit o střílení.

O čem přemýšlíte, když střílíte?

M. E.: Jak kdy. Někdy jsem na malé soutěži uvolněný, a tak můžu myslet třeba na kamaráda nebo na to, co bude k večeři. Když jsem nervózní, chci si vést dobře, myslím na to, co musím udělat, abych byl úspěšný. Jako třeba: Nespěchej. Stává se mi, že když zmáčknu spoušť, pohnu zbraní. Tak si říkám: Vezmi to čistě, lehce. Nevzdávej to.

K. E.: Tak nějak. Ale ne, že bychom mysleli na večeři, když míříme na terč. Ovšem mezitím myšlenky ulétávají. Když jdete na menší závod, trochu relaxujete. Stojí totiž hodně sil donutit se k disciplíně. Abyste položili zbraň, když se vám něco nezdá, neudělali ani jednu chybičku. Olympiáda byla jediný závod v mém životě, kdy jsem si říkala, že chci domů.

Prosím?

K. E.: Ano. Pořád jsem si říkala: Už chci domů, už tu nechci být, odstřílím to, dobře, a půjdu domů. Ve finále to bylo ještě horší. Opravdu to pro mě bylo náročné. Potřebovala jsem se trochu uklidnit, že už zbývá jen kousek.

Jak se dá popsat únava ze střelby?

M. E.: Hlavně na velké soutěži bych ji přirovnal k nejdůležitější zkoušce, kterou jste kdy v životě museli složit. Připravujete se na ni, a když ji uděláte, jste úplně vyčerpaní. My během tréninku vlastně studujeme, a to každý den, což bere hodně sil. Někdy trénuju čtyři pět hodin, sním během té doby svačinku, ale když skončím, mám ohromný hlad. Protože jsem hodně pracoval hlavou.

Uživí vás tahle práce dobře?

M. E.: My dva jsme šťastní. Nejsme bohatí, ale nehladovíme. Pro hodně střelců je to těžké. V evropských zemích mnohé podporuje vláda, ale ve Spojených státech je jediná cesta – jít do armády. Pak musíte žít v Georgii, kde je horko, musíte dělat vojenské věci. To není nic pro mě. Jsem podporovaný olympijským výborem. Ale můj kamarád v Německu musí pracovat. A můj nejlepší kamarád ve Švédsku pracuje na tříčtvrteční úvazek, aby měl dost času na trénink.

Do budoucna plánujete rodinu. Myslíte, že ji zajistíte bez problémů?

M. E.: Ano. Katčino zlato ovšem pomůže (Kateřina za něj dostane milion korun).

S penězi, konkrétně jejich nedostatkem, souvisí i možnost, že by Kateřina mohla jednou reprezentovat USA. Co by se muselo stát, abyste nastupovali za zemi toho druhého?

K. E.: Normální, logické důvody. Ale snad se nic takového nestane. Musela bych v Česku ztratit finanční podporu. Když budu ve Státech a svaz nebude mít peníze, nepůjde to kvůli cestování. Nebo kdyby u nás někdo trval na tom, že musím přijet na tyhle a ony závody. Už se nechci takhle stresovat. Nemám pocit, že je možné tak hodně cestovat, obzvláště pokud budu mít rodinu. A myslím, že jsem dost dobrá na to, aby lidé věděli, že nejsem flákač a připravím se. Snad se nějak domluvíme, ale zatím to vypadá, že všichni jsou moc rádi, že chci zůstat u nás.

M. E.: Myslím, že oba pojedeme už jen na jednu další olympiádu. A kdyby Katy měla střílet za Spojené státy? Se změnou občanství by to bylo šílené a nefér k českému týmu. Tři roky by za něj střílela a pak najednou před hrami by tým změnila? To je brutální. Když projdeme čtyřmi lety, už je to jedno.

A kdybyste vy závodil za Česko?

M. E.: Přemýšlel bych o tom, kdybychom v Česku bydleli a můj tým by to nepodporoval. Ale jsem Američan a měl bych střílet za americký tým. Pokud to není úplně nemožné. Totéž platí pro Katy. Vždycky jsem cítil, že je Češka a měla by střílet za Česko. Když vyhrajete velkou soutěž, třeba olympiádu, a vidíte jinou vlajku, je to divné.





Nejčtenější

ilustrační snímek
Jak vybírat porodnici? Rozhoduje nabídka péče, zázemí i pocity rodičky

Pražské maminky to musí řešit relativně brzy a zapsat se do porodnice již v prvním trimestru, s výběrem porodnice si ovšem láme hlavu většina nastávajících...  celý článek

(ilustrační snímek)
Partner Lucii surově mlátil. Vzala děti, odešla a začíná znovu žít

Ovlivnit budoucnost dětí znamená změnit budoucnost jejich matek. Pomáháme maminkám začít po odchodu z azylového domu nový život, naučit se plánovat, spravovat...  celý článek

Ilustrační fotografie
Osm fyzických příznaků úzkosti. Bušení srdce, teplota i brnění nohou

Projevy úzkosti mohou být velmi pestré. Od klasických jako neklid, bušení srdce, motání hlavy nebo třes rukou až po ty méně obvyklé, které leckdy překvapí.  celý článek

Jihoafrická modelka Candice Swanopoelová oslavovala své ještě nenarozené...
Baby shower: předporodní večírek, který těhotnou zasype dary i radami

Poslední večírek bez dítěte, příležitost probrat vše o dětech s kamarádkami a příbuznými, to je tzv. baby shower, předporodní večírek chystaný pro nastávající...  celý článek

V Primarku se můžete od hlavy až k patě obléci jako Harry Potter.
Vzhůru do Bradavic. Řetězec nabízí kolekci inspirovanou Harry Potterem

Fanoušci malého čaroděje slaví. Svého hrdinu mohou konečně mít doma prostřednictvím nové kolekce oblečení, papírenských a bytových doplňků, kterou nabízí...  celý článek

Další z rubriky

Emily Ratajkowski na premiéře filmu We Are Your Friends (2016)
Emily Ratajkowski: Všichni myslí, že nejím, přitom se neustále cpu

Modelka Emily Ratajkowski (26) má dokonalé tělo bez jediného faldíku. V minulosti ji podezřívali z anorexie, tu však popírá a všem vzkazuje, že jí více než...  celý článek

Klára Spilková
S vyhořením mi pomohla kineziologie, říká golfistka Klára Spilková

Letos na jaře dosáhla Klára Spilková historického úspěchu, když jako první Češka vyhrála golfový turnaj profesionální ženské evropské tour. Ještě loni se něco...  celý článek

Jana Wallace Svobodová, fotografka
Okolnosti byly divné, říká poprvé o smrti Karla Svobody jeho dcera

Bylo jí sotva dvacet, když maminka podlehla rakovině. Pomohl odchod do Ameriky a láska k muži, jehož práce je střeženým tajemstvím. Se smrtí otce, slavného...  celý článek

Další nabídka

arome.cz

Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky
Konec svatebního kýče: svatební účesy pro rockerky a hipsterky

Posloucháte tvrdou muziku a v ničem se necítíte lépe, než v okovaných botách a punkovém číru? Tak to pak bude romantický drdol s růžičkami tabu i na vaší svatbě... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.