Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Skokanka Baďurová řídí vlastní mateřskou školu. Jsem na ni hrdá, říká

aktualizováno 
Skákala s tyčí na dvou olympiádách: v Aténách v roce 2004 a o čtyři roky později v Pekingu. Na obě ráda vzpomíná už jen proto, že mentality obou národů jsou odlišné. „To bylo samo o sobě velikým zážitkem,“ zavzpomínala Kateřina Baďurová v rozhovoru pro magazín Rodina DNES.

Kateřina Baďurová s dcerami Ellen a Nicolette | foto: Petr Kozlík

Jaké to bylo v Řecku?
Zábavné. Když jsme tam přijeli, ještě spousta věcí nebyla hotová. Teprve se pokládaly koberce trávy, v ubytovnách trčely ze zdi dráty, nefungovala světla... Řekové si potrpí na odpolední siestu, takže nestíhali. Za provozu dodělávali, co se dalo. Ale jinak to byla krásná olympiáda, i proto, že byla mojí první. Tehdy mi bylo dvaadvacet.

Kateřina Baďurová Janků

  • Narodila se před 33 lety.
  • Jako třetí Češka v historii skočila přes 4,50 m.
  • V roce 2007 se stala českou rekordmankou, když v Praze skočila 465 centimetrů a pár měsíců nato překonala v Ostravě na závodu Zlatá tretra svůj rekord výkonem 466 cm.
  • Protože ji ale často sužovala zranění, rozhodla se v 28 letech se závoděním skončit.
  • Po desetiletém vztahu se 11. září 2010 provdala za Tomáš Janků (také atlet). Když překonala poprvé český rekord 4,65 m, obdaroval ji kyticí složenou ze 465 růží.
  • Mají spolu dvě dcery: Ellen a Nocolette.
  • Až do ledna letošního roku byla šéftrenérkou Dukly Praha, ale z rodinných důvodů tento post opustila a věnuje se rodině a „své“ mateřské škole Sportík.

A Peking?
Ta byla především obrovská, druhá taková už podle mě nebude. Čína se chtěla předvést, ukázat svoji velikost, nacpala do toho spoustu peněz, veškerý servis byl dokonalý. Navíc víme, jací jsou Číňané - tip ťop. Takže vše bylo nalinkované, všichni jsme museli být v pozoru. Dostali jsme akreditaci, která pro naše hostitele znamenala víc než pas - díky ní jsme se dostali všude, na sportoviště i do hotelu. A pak ji jeden z atletů během nákupů ve městě ztratil. Jenomže Číňané mají všechno monitorované kamerami, takže jim stačilo, aby popsal, kudy se pohyboval, a za hodinu přijel do naší vesničky taxikář se ztracenou akreditací v ruce.

Ale medaili jste tam nezískala.
To ne, ale v Aténách jsem se dostala do finále a nakonec skončila jedenáctá. Byl to hezký start. Jenže pak jsem byla pořád zraněná, dokonce jsem získala přezdívku „Skleněná panenka“. Jediný rok, který se mi povedl, byl 2007; udělala jsem český rekord a byla druhá na mistrovství světa v Ósace. Před přípravou na Peking jsem si utrhla vazy v koleni, podstoupila operaci, a i když jsem se pak za tři měsíce dala do kupy, naučila se znovu běhat, začala skákat a splnila limit, pořád to nebylo ono.

Musí atlet často překonávat bolest?
Určitě, ale to asi každý sportovec v jakémkoli sportu. Každý, kdo je na vrcholu, se vlastně pohybuje na hraně mezi zraněním a zdravím.

Fotogalerie

Bála jste se o sebe někdy? Vždyť skokanská tyč je dlouhá aspoň pět metrů.
Moje měla čtyři čtyřicet pět, ale je úplně jedno, jak je dlouhá, jde o to, co závodník zvládne. Vím, že chlapi ji mají ještě delší, Sergej Bubka skákal s tyčí dlouhou pět metrů třicet. Je fakt, že ke konci závodní kariéry jsem se o sebe už začínala bát. Byla jsem starší, víc jsem o všem přemýšlela a roli hrálo i množství zranění, která jsem měla za sebou. To se tyčkařům stává, přiznávají to i ti světoví. Oni to ale třeba překonají, já ne. Ani jsem to překonat nechtěla.

V kolika letech jste skončila se závoděním?
Zabalila jsem to v osmadvaceti. Dokončila jsem právě školu a sport už nebyl jediným smyslem mého života. Chtěla jsem žít jinak, mít děti. Taky jsem věděla že až je mít budu, rozhodně se nechci vracet zpátky na závodiště.

Po škole jste začala podnikat. Proč jste se nestala trenérkou?
To jsem nikdy neměla v plánu. Původně jsem se chtěla věnovat postiženým dětem, mám totiž postiženého bratra. Takže když jsem se v osmnácti letech rozhodovala, co dál, chtěla jsem studovat speciální pedagogiku. Jenže je to poměrně těžký obor a s vrcholovým sportem nešel moc dohromady. A tak jsem šla na ekonomku se sportovním stipendiem a individuálním plánem. Bavilo mě to, ale hledala jsem spojení s dětmi. Výsledkem je mateřská školka. A abych zůstala věrná tomu, co jsem léta dělala, je zaměřená na sport - ovšem jde jen o rozšířenou pohybovou výchovu, nic dramatického od dětí nevyžadujeme.

Jak jste začínala?
Šla jsem do toho s kamarádkou. Od momentu, kdy jsme si definitivně řekly „ano“, to trvalo jen čtyři měsíce do otevření. Začínaly jsme v Suchdole ve vilce, po dvou letech jsme se přestěhovali do Horoměřic. Jsem na to svoje „dítě“ hrdá, sama jsem vymýšlela, zařizovala i malovala prostory. Máme sice děti rozdělené na mladší a starší, ale některé aktivity, třeba jógu nebo kreslení, dělají společně. Líbí se mi, když starší dítě pomáhá mladšímu a mladší se od staršího učí - jako v rodině.

Vaše dvě malé dcery jsou tam s vámi?
Do školky chodí zatím jen téměř pětiletá Ellen, od září nastoupí i dvouletá Nicolette. Myslím si, že takové dva až tři dny v týdnu by to mohla zvládnout. Ono mít ve školce vlastní děti je paradoxně komplikace, jak jsem se přesvědčila na vlastní kůži. Když jsme začínali, tak jsem kromě organizačních věcí i učila, a když ve třídě vystupujete jako máma i učitelka zároveň, nedělá to moc dobrotu. To říká každá učitelka - nejhorší je mít ve třídě vlastní dítě.

Proč jste zvolila pro svoje dcery taková zvláštní jména?
Žijeme v multikulturním světě, ve kterém se s nimi neztratí - rozhodně jsou lepší než třeba Jindřiška. Původně jsem chtěla Elenu, ale lidi mi říkali: „To je jako Jelena!“ Tak jsem zvolila Ellen. A Nicolette se měla původně jmenovat Nikolet - jenže mi to neprošlo. Takže dostala stejné jméno v cizím tvaru. Při jejich výběru jsem také měla problém s tím, že některá jména mám spojená s lidmi, které jsem znala. Nebo spíš s dětmi. Za pět let, co provozuji školku, už jich tu bylo opravdu hodně. Konkrétně Nicolette se moc líbí manželovi, protože mu to připomíná seriál i film Brutální Nikita. A protože je malá Niki právě teď ve „vztekacím“ období, tak trošku brutální je.

Jaký je rozdíl mezi tím, být maminkou a učitelkou v mateřské škole? Spousta z nás si neumí představit, že by měla na krku třeba deset patnáct dětí.
Děti ve školce fungují jinak než doma. Zjistí, že tu jsou nastavená nějaká pravidla, a ta dodržují. Pro učitelky je to samozřejmě náročné, pořád je tam hluk, křik. Shodujeme se na tom, že když přijdeme domů, toužíme po tichu - no a naši manželé si pustí televizi.

Dneska je tendence nechat děti, aby si dělaly, co chtějí. Jak to máte vy?
To rozhodně neschvaluji, myslím si, že děti režim potřebují. Já jsem v něm jako původně gymnastka vyrostla - byť to byl spíš ruský dril. Mantinely mi nastavoval také můj atletický trenér. Takže jsem představu určité pravidelnosti a režimu přinesla i do své rodiny. Naše holky rozhodně vědí, co můžou a nemůžou. Snažím se také, aby si všeho vážily a nic nebraly jako samozřejmost.

Jak to máte doma třeba s přístupem k počítači?
Je neuvěřitelné, co děti dneska zvládnou - stačí jim dát do ruky tablet a hned vědí, co s ním. Dokonce i malá Nicolette! Když potřebuji, aby seděla někde třeba v restauraci v klidu, půjčím jí telefon a ona si prohlíží rodinné fotografie a videa. A Ellen? Dítě v jejím věku už dneska zvládne často víc než dospělí. Moderními technologiemi je ale zabavuje spíš tatínek, třeba když si chce ráno ještě pospat. Ovšem rozhodně ne každý den. Teď v létě neměly tablet v ruce už pár týdnů.

S manželem jste bývalí sportovci, žijete jako rodina sportovně?
Teprve začínáme, musím přiznat, že jsme oba byli sportem tak přesyceni, že jsme se vrhli spíš do práce. A také byly holky malé... Teď už jsme aktivnější. Starší dcera jezdí na kole, naučila se lyžovat. A my jsme se s Tomášem domluvili, že od září bude každá středa večer moje, budu chodit s kamarádkou běhat, a jiný večer v týdnu bude jeho. Nechceme zpohodlnět.

Chtěla byste v životě ještě něco zajímavého zkusit? Třeba si skočit padákem?
To už jsem zkusila, v tandemu. Když jsme vzlétli, ani jsem neměla strach, těšila jsem se. Ale musím se přiznat, že kdybych na kraji letadla stála sama a musela udělat krok do prázdna, asi bych to nedokázala. Takhle ve dvojici mi nezbylo nic jiného než se vrhnout do propasti. Ale pak už to bylo báječné.

Takže po ničem už netoužíte?
Ani ne. Trénink skokanky o tyči je tak všestranný, že jsem zkusila všechno možné, i lezení po skalách. Teď už se těším jen na pohodičku, běhání, brusle, tanec. Na něj mám Honzu Ondera, se kterým jsme vyhráli StarDance. Občas si ještě, ať už sami pro sebe, nebo pro někoho, zatančíme. Honza vyhrál i s Danou Batulkovou a loni jsme jezdili s takovou malou talk show všichni tři. Bylo to skvělé.

Kdo by řekl, že skokanka o tyči bude jednou vystupovat v talk show.
Člověk nikdy neví, co na něj v životě čeká.

Autoři:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.