Ona
RACHŮNKOVI. Kateřina s oběma dětmi: čtyřletým Matějem a dvouletou Kačkou

RACHŮNKOVI. Kateřina s oběma dětmi: čtyřletým Matějem a dvouletou Kačkou | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Doufala jsem, že Karel pád letadla přežil, vzpomíná Katka Rachůnková

  • 46
Je to rok, co 7. září při leteckém neštěstí v Jaroslavli ztratila manžela, hokejistu Karla, mistra světa. Teď o tom Kateřina Rachůnková poprvé takto obsáhle mluví. Tedy přesněji píše, rozhovor na její přání vznikal mailem. Přes den kolem ní pobíhají dvě děti, ale k počítači se radši zavřela sama. Nechtěla, aby viděly její slzy.

V pěti číslech

32 Tolik je jí let. Narodila se 17. listopadu 1979. Vystudovala Střední podnikatelskou školu ve Zlíně a hned po maturitě odjela se svým manželem do Spojených států.

33 Tolik let by minulý týden bylo Karlu Rachůnkovi.

7 Loni 7. září spadlo letadlo, ve kterém tým Jaroslavle letěl do Minsku.

4 Takové číslo míval Rachůnek na dresu: s reprezentací získal zlato (2010) a bronz (2011) na mistrovství světa.

2 Karel a Kateřina mají dvě děti: Matějovi bude v listopadu pět let, Katce jsou dva.

Jaká je vaše úplně první vzpomínka na Karla?
Bylo mi osmnáct a poprvé jsme se potkali se společnými kamarády. Byl krásně rozesmátý, malinko stydlivý, ale jedním slovem nádherný kluk.

Láska na první pohled?
Ano, naprosto. Později se mi přiznal, že i on se zamiloval okamžitě.

Brala jste to tak, že chození s hokejistou je pro holku terno? Že by vám kamarádky záviděly?
Nevím, jestli terno, nikdo kolem mě nezkoumal, jestli hraje hokej nebo dělá něco jiného. I mně to bylo jedno. Byl to prostě můj kluk.

Kdy vám došlo, že nechodíte s průměrným hokejistou?
Asi ve chvíli, kdy jsme spolu před třinácti lety poprvé odletěli do Ameriky. Tehdy mi taky došlo, že to nebude úplně běžný život.

V čem? Že se budete často stěhovat? Že ho třeba několik týdnů vůbec neuvidíte?
Ano, tohle jsem si uvědomila, když ho z farmy poprvé zavolali do hlavního týmu NHL. Za pár dnů jsem vyrazila za ním, z amerického města Grand Rapids do Ottawy, a jela čtrnáct hodin autem. Když jsem v noci dorazila, řekl mi, že ho zase poslali na farmu. A tak jsme druhý den jeli stejných čtrnáct hodin zpátky.

Jak ta odloučení od vás snášel? Byl tvrďák?
To se nedá tak říct, byl něco mezi. Věděl, že to je jeho práce a že to tak musí být. Ale viděla jsem, že mu při loučení bylo smutno. A později od syna to bylo ještě horší. Tam byly od malého Matýska a myslím i od Káji slzičky.

Kde se vám líbilo nejvíc?
V Ottawě, tam jsme to měli rádi oba. Když už tam nehrál, vždycky jsme na tu dobu s radostí vzpomínali.

Bavil vás hokej?
Bavil. Když ještě nebyly děti, chodila jsem skoro na každý zápas.

Kdy jste se o manžela nejvíc bála?
To bylo hned první rok v NHL. Po nárazu zůstal nehybně ležet na ledě a odnášeli ho na nosítkách. Byla jsem u televize a vůbec jsem nevěděla, co se děje a co mu je. Asi za dvacet minut mi volal jeho spoluhráč, že je v pořádku. To se mi ulevilo.

Bylo doma dusno, když se prohrálo?
Že se prohrálo, jsem na něm poznala, hned jak vešel do dveří. Ale dusno nebylo, spíš tichá domácnost. Potřeboval klid. Ale dlouho mu to nevydrželo, brzy se zase začal smát.

Jak a kdy vás požádal o ruku?
Po devíti letech, co jsme spolu chodili. Kája nebyl žádný romantik, a tak mi to sdělil z Ruska po telefonu. Prstýnek mi dal, když přijel.

Rozebírali jste spolu hodně, když dostal nabídku z Ruska?
Já mu do hokeje moc nemluvila. Rozhodnutí bylo vždycky na něm. Chtěla jsem, aby byl šťastný a spokojený, proto jsem mu říkala, že jestli se tak bude cítit v Rusku, ať tam jde.

Co vám říkal o Jaroslavli?
Z hokejového hlediska tam šťastný byl, a když o klubu mluvil, bylo znát, že to tam má rád. Dokonce myslím, že tam byl nejspokojenější ze všech týmů, kterými prošel.

Ale vy jste se tam za ním trvale nepřestěhovala, zůstala jste s dětmi ve Zlíně. Proč?
Několikrát jsem tam jela. Nejdřív do Moskvy, kde hrál, a pak i do Jaroslavle. Kája ale nechtěl, abychom tam s dětmi byli celou sezonu. Hodně cestovali a ve vyřazovací části byli zavření na bázi. Přiletěli jsme jen na týden nebo na dva, když hráli doma. Vždycky mi říkal, že je klidnější, když jsme doma v Česku. Bál se tam o nás.

MĚLI LETĚT O DEN DŘÍV

Očima autora

Rok na tenhle rozhovor neměla Kateřina Rachůnková sílu. Dvakrát jsme se málem sešli, ale nakonec u ní vždy převládl smutek. "Ještě ne, nezlobte se." Sama od sebe by nemluvila možná nikdy, ale vždy říkala, že nejde jen o ni. Že jejího muže měli lidé rádi. Slova „muž” nebo „manžel” vlastně příliš nepoužívá – říká hlavně Kája. Přestože jsme si nakonec jen psali, bylo pár věcí na dálku poznat. Zaprvé statečnost, protože ji ten rozhovor stál hodně slz. A zadruhé právě ta síla, protože se v mailech občas objevily i takzvané smajlíky. Třeba když popisovala, jak dal její muž jeden z nejdůležitějších gólů českého hokeje a ona to v porodnici vykřičela na celé patro. Mohl jsem se ptát dál, otázek by se našla ještě spousta. "Ale odpovědi na ně už si nechám pro sebe. Pro sebe a Káju," napsala.

Když se vrátím do loňského září, a vím, že to nebude lehké, popište ten okamžik, kdy jste se o pádu letadla dozvěděla.
Jela jsem zrovna pro Matýska do školky. Celé dopoledne jsme si s Kájou psali, protože syn měl jít na první hokejový trénink, a tak mi psal seznam, co mu mám nachystat. Moc se těšil, až mu za pár hodin řeknu první zážitky – jak to malému šlo. Bohužel se jich nedočkal... Ale jsem ráda, že úplně poprvé byl Matýsek na ledě o pár týdnů dřív právě s Kájou.

Kdo vám o nehodě řekl?
Volala mi kamarádka. Ptala se mě, kdy jsem naposledy mluvila s Kájou. Nechápala jsem proč. Pak mi řekla, že na internetu píšou, že spadlo letadlo s týmem Lokomotivu Jaroslavl.

Dá se popsat vaše první reakce?
Nevěřila jsem tomu. Byla jsem přesvědčená, že to musí být nějaká hloupost. Zaparkovala jsem u školky, pustila si rádio, tam jsem to slyšela a došlo mi to... Pořád jsem ale doufala, že přežil. Že to přece nemůže být pravda.

Ono je to možná klišé, ale říká se, že člověku v takové chvíli proběhne hlavou tisíce myšlenek. Proběhly?
Ne, myšlenky jsem neměla žádné. Pořád jsem tomu nechtěla uvěřit, prostě mi to mozek nebral. Nakonec ta myšlenka byla jediná: věděla jsem, že měli letět o den dřív, a říkala jsem si PROČ neletěli!?

Bylo tam i takové to... "co kdyby neodešel do Ruska"?
Určitě mě to taky napadlo. V hlavě se mi honila spousta věcí. Co kdyby...

Zažívala jste i pocity vzteku? Na Rusko? Na pilota?
Byla jsem smutná, vzteklá, naštvaná... a jsem vlastně pořád.

I na klub?
Vůči klubu žádnou zášť nemám. Nebyla to jejich chyba. Jsou vstřícní a snaží se mi se vším pomoci. Nedávno mě pozvali na smuteční ceremoniál k ročnímu výročí. 

Chtěla jste vědět, co přesně se stalo? Sledovala jste vyšetřování?
Ano. Chtěla jsem vědět všechno, i když mi to už Káju nevrátí. Chtěla jsem ale vědět PROČ??!! musel odejít. Na druhou stranu jsem se hodně dlouho vyhýbala televizi i novinám. Dělalo mi zle to všechno vidět a číst.

Asi vám těžko unikla ta obrovská celonárodní solidarita. Svíčky, kytice, tisíce vzkazů od lidí...
Bolelo to, ale zároveň jsem v těch chvílích byla na Káju neuvěřitelně hrdá. Potěšilo mě, že ho tolik lidí mělo rádo. Myslím, že mi to i trochu pomohlo překonávat prvotní bolest.

Promiňte, že se zeptám, ale stává se, že lidi, kteří ztratí partnera, říkají, že život přestává mít cenu. Napadlo to i vás?
Nenapadlo. Věděla jsem, že tu mám dvě krásné zdravé děti. NAŠE DĚTI. A že právě pro ně musím dál žít a bojovat.

Kdo dál vám pomohl?
Rodina a kamarádi. Zkrátka všichni, co byli kolem mě od prvního okamžiku. Právě děti pak byly motorem, který mě hnal.

Byla jste nebo jste v kontaktu s partnerkami zbylých dvou zesnulých hokejistů, Jana Marka a Josefa Vašíčka?
Jsem v kontaktu s oběma a myslím, že si navzájem hodně pomáháme. Všechny jsme přišly o partnera, my s Luckou Markovou navíc i o tátu našich dětí. Ale každá jsme to prožívala jinak. Já musela brzy naskočit do normálního režimu právě kvůli dětem. Už hodně vnímaly, co se děje kolem, viděly, že jsem smutná, a pak byly taky smutné. To jsem nechtěla.

OBJALI JSME SE. JAKO RODINA

Jaký byl Karel muž a manžel, kdybyste ho měla popsat pár slovy?
Stačí jedno slovo. Zlatý. Myslím, že to vystihuje úplně všechno.

Máte na něj i jednu hlavní vzpomínku?
Vzpomínek je milion. Mám ale tři nejsilnější. První, když mě viděl poprvé ve svatebních šatech, krásně se na mě usmál a ještě mi pošeptal, že mi to moc sluší. Druhou, když mu ukápla slza při narození Matýska, a třetí, když před dvěma lety přijel po vyhraném mistrovství světa, viděl poprvé Kačenku a objali jsme se všichni čtyři jako rodina. Tu poslední mám v srdci nejhlouběji.

Největší hokejový okamžik asi taky nebude těžké vybrat. Právě to mistrovství světa, semifinále proti Švédům, Rachna kachna gól, vyrovnání osm vteřin před koncem třetí třetiny.
Je to tak. Byla jsem zrovna v porodnici a dívala se na zápas v televizi. Vyskočila jsem z postele a začala křičet na celé patro.

A dnes, když ten gól opakují?
Jsem hrdá na to, co dokázal. Ale samozřejmě, když ty záběry vidím, vždycky mi ukápne slza.

On se hodně zajímal o charitu, což u některých lidí taky bývá jen tak na oko. Myslel to vážně?
Myslel. Měl dobré srdce a pomáhat chtěl. Už před třemi roky vymýšlel, jak a kde by mohl pomoci, a tak vlastně vznikl první ročník Slovácké benefice. Založil ji s kamarádem a jde o takové setkání sportovců, fanoušků a podnikatelů ze Slovácka. Letos bylo na jeho památku a přišly čtyři tisíce lidí. Předměty, které věnovali Kájovi kamarádi, se vydražily za tři miliony korun.

Co ještě dělal?
Snažil se pomáhat všude, kde bylo potřeba. Ale ne zbrkle, přemýšlel o tom. Chtěl to dělat dlouhodoběji a konkrétně. Vloni se byl právě při benefici s ostatními hokejisty podívat mezi postiženými na Velehradě. Tam to na něj zapůsobilo a slíbil, že jim pomůže. A bylo vidět, že i on zapůsobil na ně. Když pár týdnů poté zemřel, měli tam na stěně pověšenou jeho fotku i fotky Josefa a Honzy. Zastavovali se u nich a plakali.

Co vědí vaše děti o tom, co se stalo jejich tátovi?
Kačence jsou dva roky, takže ještě neví nic. Matýsek ví, že tu tatínek není.

Jak jste mu to řekla?
Asi tři dny poté. Řekla jsem mu pravdu: že spadlo letadlo, že tatínek umřel a že se teď na nás dívá z nebíčka.

Pochopil to?
Pochopil. Ví, že se už tatínek nevrátí, ale chybí mu. Nedávno mi řekl, že udělá do nebíčka díru, aby mohl tatínek spadnout za námi zpátky na zem. Jinak o něm ale mluví, jako by tu byl s námi. Někdy z něj mám pocit, jako by chtěl převzít chlapskou, Kájovu roli a tak mi pomáhat.

Co z manžela v dětech vidíte?
Matýsek je celý Kája. Jeho kopie. Kačka se zatím vyvíjí, tak ještě nevím, co po Kájovi bude mít.

Jaký byl Karel táta?
Moc si toho otcovství neužil. Byl pořád ve světě, ale když se vrátil domů, byl to úžasný tatínek. A vždycky bylo poznat, že je doma. Pro děti byl vzor. Najednou víc poslouchali, a to i mě.

A když doma nebyl?
Pravidelně každý večer, když se děti koupaly, jsme zapnuli Skype, aby je viděl. Vykládali si a děti ukazovaly, co umějí nového. A to byly krásné chvilky. Uměl být tátou i na dálku.

Jak o něm dnes s dětmi mluvíte?
Tak jako se mluví o správném tátovi. Vyprávíme si, jaký byl, díváme se spolu na fotky a videa. Jsou to naše společné rodinné chvíle.