Ona

Věra Špinarová | foto: Lucie Robinson

Jsem už na konci, ale cítím se opravdu dobře, říká Věra Špinarová

  • 133
Zpěv si musela u rodičů vybojovat, maminka by z ní měla raději učitelku. A i když jí její povolání zničilo několik vztahů, nestěžuje si. Věra Špinarová přiznává, že její prioritou byla vždy práce. I když už by mohla jít na konci roku do důchodu, nejspíš ze scény jen tak neodejde. Zpívání si pořád užívá.

Kdy rocková zpěvačka Věra Špinarová naposledy ztratila hlas?
Loni na podzim. Sice jsem mluvila, ale zpívat jsem nemohla, na koncert jsem si netroufla.

Máte pro takové případy nějaký osvědčený recept na "rychloléčbu"?
Bohužel ne. Nastydla jsem. Když se mi to stane, nemoc má obvyklý průběh. Nejdřív dostanu rýmu, pak se choroba přestěhuje na hlasivky a průdušky. Na to funguje jediné - postel a hodně čaje. Žádná syrová vajíčka nebo jiné "zaručené" recepty nemám.

Přišla jste někdy o hlas na fotbale?
Kdysi jsem chodila na Baník, ale že bych fandila a řvala tak, abych nemohla mluvit, to se mi nestalo. Na to mám svůj hlas ráda. Několik posledních let jsem na stadionu nebyla. Dnes je to docela nebezpečné. Fotbal ztratil kouzlo. Vadí mi bojovná atmosféra. Z fandění nemůžu mít požitek, když vím, že mi jde o život. Tak se na něj dívám aspoň v televizi, stejně jako na kterýkoliv jiný sport.

Jaká jste fanynka?
Náruživá, fandím bouřlivě, když o něco jde, tak jsem na mrtvici, ale zároveň i klidná. Nehádám se. Nemám ráda ty, co sedí před televizí a udílí "zasvěcené" rady a komentáře. To si vždycky v duchu říkám: "Tak tebe bych chtěla vidět, jak bys běžel za míčem nebo jel za pukem." Nemám ráda lidi, kteří "všude byli a všechno znají". Prohry neberu jako tragédii, někdo musí vyhrát, jiný prohrát. Ale vadí mi, že všechny sporty přitvrdily. Hráč klidně druhému přišlápne nohu tak, že ho zmrzačí na celý život. To dříve nebývalo. Ve sportu je vidět obrovská zarputilost a mám pocit, že se z něj vytratila radost ze hry. Už jde jen o tvrdý byznys.

Kdo vás k fotbalu přivedl?
Otec, hrál ho amatérsky za Tělovýchovnou jednotu Pohořelice, kde jsme bydleli. Často jsem se s ním také dívala na televizi. Fandil, že jsme měli strach, jestli ho netrefí šlak.

Věra Špinarová.

K čemu dalšímu vás v životě přivedli muži?
S muzikou nemají nic společného, tu jsem chtěla dělat já sama, už od základní školy. Rodiče z toho nebyli moc nadšení, mamka mě rozhodně na počátku nepodporovala.

Co z vás chtěla mít?
Učitelku, to bylo jisté zaměstnání, což se na rozdíl od muziky nedá říct.

Musela jste si zpívání vybojovat?
Rozhodně, šla jsem si tvrdě za svým. Od maminky jsem kvůli němu občas dostala i pár facek. Nelíbilo se jí, že zpívám na čajích a chodím pozdě domů, protože jsem tenkrát byla hodně mladá. Dnes je to jiné. Když začínají děti zpívat v patnácti letech, už dost vědí, mají větší rozhled. My jsme byli hloupí. Tenkrát jsme nic neznali, nikde nebyli.

Kdy rodiče začali respektovat váš výběr povolání?
Mamka rezignovala záhy. Zjistila, že mě stejně nezlomí, vždycky jsem byla tvrdohlavá.

Byla jste pak po téhle zkušenosti velkorysejší než ona, když se syn rozhodl stát se muzikantem?
U Adama to bylo něco jiného. Já jsem zpívala, jeho otec, Ivo Pavlík, byl pianista, tak bylo už odmala dané, že i syn se nějak bude muzice věnovat.

V čem jste byla jako dítě ještě tvrdohlavá?
V řadě věcí, třeba v oblékání. Mamka mi upletla čepici, a já ji odmítala nosit, dupala jsem nožičkama, odmítla vzít ji na hlavu.

Vydupala jste si vítězství?
Tenkrát ještě ne, narazila mi ji a já šla s pláčem ven.

vizitka

- Narodila se 23. 12. 1951 v Pohořelicích u Brna. V sedmi letech se s rodiči přestěhovala do Ostravy. Dnes žije nedaleko ní.

- Vyučila se v oboru chemička.

- V šestnácti letech dostala nabídku na první nahrávku a pravidelné vystupování s kapelou Flamingo. Později přestoupila do skupiny Majestic, s ní nahrála první desku Music Box, která ji proslavila.

- V roce 1972 si vzala hudebníka Ivo Pavlíka. O dva roky později se jim narodil syn Adam. Po dvanácti letech se rozvedla a vzala si hudebníka Vítězslava Vávru. Ani tohle manželství nevydrželo.

- Nyní vystupuje s kapelou svého syna Adam Pavlík Band. V březnu a dubnu pořádá turné po Česku
a Slovensku.

Byla jste tak tvrdohlavá pak i jako dospělá žena ve vztazích s muži?
Byla v tom smyslu, že vždycky dávám přednost svojí práci. Tak to bylo a je. S Ivošem Pavlíkem, mým prvním manželem, jsem byla čtyřiadvacet hodin denně. Jezdívali jsme i pětadvacet koncertů měsíčně a v našem vztahu kvůli tomu nastala ponorková nemoc. Navíc jsme se v tomto období začali rozcházet i po pracovní stránce. Měli jsme kapelu z lidí, kteří se věnují bigbeatu a chtěli ho dělat, on to viděl jinak. Vyřešili jsme to rozchodem, dnes žije s Heidi Janků, já potkala Vítězslava Vávru.

Který žil v Praze, zatímco vy v Ostravě. Prospělo to vašemu manželství?
Jen díky tomu, že to bylo manželství na dálku, tak nám vydrželo šestnáct let. Kdybychom žili spolu, skončilo by po třech. Byli jsme do sebe šíleně zamilovaní, ale zamilovanost z nás rychle vyšuměla. Přesto jsme se vztah snažili udržovat. Přišly chvíle, kdy jsme si řekli, že končíme, ale vzápětí jsme se zase dali dohromady. Byl to vztah plný rozchodů a návratů. Dnes toho lituju, měli jsme skončit hned. Oba bychom měli klid.

Mám pocit, že jste ten typ ženy, která se zamiluje, jde do vztahu, ale neumí žít s partnerem každodenní život. Je to tak?
Nemyslím, potíž je v tom, že já opravdu dávám přednost zpívání. Ve svém věku nemíním nikomu nic vysvětlovat, dohadovat se, poslouchat, co bych měla a neměla v práci dělat. Chci si o ní popovídat, ale ne se dohadovat. Když to ten druhý nepochopí, pak se ve vztahu uzavřete a řešíte si problémy sám. Bavíte se jen o provozních věcech, že je třeba nakoupit, shrabat listí. Z takového vztahu jste nervózní, ve stresu.

Teď mluvíte o sobě?
Ano, o tom posledním. Po druhém rozvodu jsem myslela, že už nikoho nepotkám. Seznámila jsem se s Michalem a byli jsme spolu sedm let, po kterých jsme oba uznali, že to dál nemá smysl. Nebyla jsem na tom dobře se zdravím, měla jsem problémy se štítnou žlázou, měla vysoký krevní tlak, začala jsem chodit po doktorech a neměla chuť o třináct roků mladšímu partnerovi vysvětlovat, že na to mám ve svém věku nárok. Řekla jsem mu: "Běž do světa, žij si svůj vlastní život." Našla jsem si jiné priority.

A jaké to jsou?
Teď se tomu říká moderně single. Žiju sama. Chci zpívat, chci se věnovat rodině, vnučce, svým psům, chci opravit dům.

Když si třicetiletá žena najde sedmnáctiletého kluka, bude to propastný rozdíl. Vy máte šanci posoudit, jestli je tomu tak i později. Stírá se s věkem rozdíl, nebo se naopak prohlubuje?
Moje zkušenost je, že se prohlubuje. Přišla jsem na to, že na takový vztah nestačím. Mám co dělat sama se sebou, občas se nestačím vnímat, natož ještě řešit problémy toho druhého. Nemám povahu, že bych skákala bungee jumping a dělala ze sebe dvacetiletou. Je to unavující. Mně už se nechce nikoho o ničem přesvědčovat, někomu něco vysvětlovat, chodit do společnosti. Když zpívám, potřebuju mít svůj klid a doma si odpočinout. V tomhle je život zpěvačky náročný.

Neměla tedy maminka, stejně jako všechny maminky na světě, nakonec pravdu? Kdybyste na ni dala, stala se učitelkou, tak byste dnes možná žila ve spokojeném prvním manželství.
Možná, ale možná bych byla pološílená z dětí ze školy a můj muž ze mě, protože bych ho posílala mýt si ruce před každým jídlem a neustále ho za něco peskovala. A možná by si říkal: "Kdybych já měl za manželku zpěvačku, která by po mně nic nechtěla!" (smích)

Spousta žen se po rozchodu s partnerem utápí ve smutku. Vy na to nevypadáte. Jak se tedy vyrovnat s rozchodem?
Beru to tak, že mi spadnul kámen ze srdce. Vždycky jdu dál. Vyřešila jsem to tím, že jsem měla hodně práce a hlavně se rozchody nezabývala. A vůbec, vy se mě ptáte na chlapy, a já přitom nevím, co to je. (smích)

Jak dlouho jste sama?
Dva roky.

To si na ně ještě musíte pamatovat.
V tomto směru si nepamatuju vůbec nic. Pryč s chlapy! (smích)

Rozmazlovala jste své muže?
Byla jsem hodná. A byla to chyba.

Proč jste nevyzkoušela opačný přístup?
Nemyslím, že by to fungovalo. Ve vztahu to není tak, že si dupnete, nebo ne. Musíte si rozumět a musíte být spolu rádi. Nestačí jen dupat. To pak můžou dupat oba dva, z jejich bytu se bude ozývat rámus a k ničemu to nebude.

Ale většinou to funguje tak, že jeden je šéf a druhý podřízený.
Nemělo by to tak být, vztah by měl být vyrovnaný, jen nevím, jestli ho někdo takový má. Možná ve filmu. Mé vztahy filmové rozhodně nebyly.

Polovina manželství se rozpadá, máme tedy jistotu, že nám vztah vydrží na celý život, stejně jako že se rozpadne. Co se stalo?
Dřív se rozchody týkaly hlavně herců a zpěváků s kočovným životem. Dnes je zažívají horníci, prodavačky, lidé všech profesí. Potkat člověka, který žije s jedním partnerem celý život, je už téměř nemožné. Je to morálkou. Lidem nevadí nevěra, nahota, sprostota, že si všichni hrabou jen na svém písečku a všechno všem prochází. Vlastně už nevadí vůbec nic.

Věra Špinarová.

Pojďme tedy na jiný píseček. Je výhoda, že vystupujete s kapelou svého syna?
Určitě, on mi rozumí a já zase jemu.

Nemá pocit, že ho maminka stále kontroluje?
Tak to u nás není. Já ho sice můžu kontrolovat, ale on si udělá, co chce, je dospělý.

Říkáte mu, co má dělat?
Rozhodně ne, on to ví nejlépe.

Hádáte se o práci?
Ne,mluvíme o ní, ale nehádáme se.

A kdo má poslední slovo?
Ten, kdo má pravdu.

To si obvykle myslí oba dva. Kdo ji má častěji?
S Adamem se vždycky dohodneme. Někdy je pro mě lepší uznat, že měl pravdu. Je to i věkem. Už nemám ambice někam se tlačit, moc se ukazovat, nejsem žádná začínající zpěvačka, která má potřebu se prosadit. Vím, kam patřím. Dělám si poctivě svoji práci, mám plné koncerty a před lidmi smekám, že vezmou peníze a přijdou na mě. Je pro mě čest, že na koncertu vstanou a tleskají mi. Často mě to dohání k slzám.

Jak dlouho chcete ještě zpívat?
Kdyby bylo po mém, už dávno sedím doma jen se psy, s kočkou a užívám si klidu.

A proč to tedy neuděláte?
Protože je to moje povolání a zatím ještě nejsem v důchodu. Sice bych chtěla, ale nemůžu s prací jen tak praštit. Kdo bude platit moji hypotéku na dům?

Tohle říkají všichni, co mají před důchodem, nakonec se ale doma nudí a vzpomínají, jaké to bylo v práci, nebo se do ní rovnou vrátí.
Já se občas ráda nudím, čím jsem starší, tím raději.

Skončíte tedy se zpíváním úderem důchodu?
Narodila jsem se v prosinci, tak bych měla jít na konci roku, ale nejspíš budu zpívat dál. Pokud bych cítila, že o mě není zájem, že mi to nezpívá, což zatím nemůžu říct, udělala bych to. Teď jsem ve fázi, kdy si zpívání užívám, i když mě často unavuje. To je rozdíl mezi tím, kdy jsem začínala. Dnes mám zkušenosti, absolutní přehled, vím, co bude, nemusím o lidi bojovat, ale musím předvést výkon. Kdybych sotva zazpívala, tak se na mě vykašlou.

Zaskočí vás po tolika letech na koncertě ještě vůbec něco?
Za tu dobu jsem prožila už snad všechno a nic mě nerozhází. Je to rutina v dobrém slova smyslu. Kdyby spadnul lustr, zpívám dál.

Má zpěvačka nějakou noční můru?
Nedávno se mi zdálo, že jsem přišla na pódium a místo velkých reprobeden tam stály malé. Takové, co máte doma na přehrávači. Stála jsem, viděla masu lidí a říkala si, že to ty bedýnky nemůžou utáhnout. Probudila jsem se zpocená a říkala si, co mi sen asi naznačuje. A v realitě dost často zpívám, na někoho nebo něco se podívám, a najednou mám pocit, že si nevzpomenu na text. Naštěstí se mi vždycky vybavil.

V kterém svém období jste se cítila nejlépe?
To se nedá říct. Asi vždycky, když něco začínalo.

A teď se právě nacházíte v jaké fázi?
Teď jsem na konci, ale cítím se dobře. (smích) Vždycky, když jsem něco začínala, tvořila, byla jsem plná elánu, to mě bavilo. Když jsem neměla čas si odpočinout. Ale teď se opravdu cítím nejlépe.

Věra Špinarová.

Spadla jste někdy na dno?
Bez toho by se o mně nemohlo psát, že jsem rocková zpěvačka. V roce 1989, když se všechno, na co jsme byli do té doby zvyklí, úplně totálně obrátilo, nastala jiná doba. Mně bylo kolem čtyřicítky, takže jsem ještě nebyla stará, ale už jsem nebyla ani mladá. Tak v tom jsem se plácala.

To bylo vaše dno?
Na úplné dno jsem se nedostala, zachytila jsem se těsně před ním. Tenkrát nebyla práce, peníze, všichni muzikanti v Ostravě zůstali bez ní. Sice jsem dostala nabídku zpívat na lodi, ale to bych musela přestat dělat koncerty u nás, protože nejde sedět jedním zadkem na dvou židlích. Když jsem potkala Petra Šišku, natočila jsem CD a pomalu začala znovu zpívat.

Tehdy se psalo, že nemáte pod kontrolou pití alkoholu. Jak to bylo?
Tenkrát jsem vůbec nepila, protože jsem chtěla zhubnout. Někdo se mě zeptal, proč nepiju, a já prohlásila: "Protože už mám odpito." A bylo to. Najednou ze mě byla vyléčená alkoholička. Nebudu říkat, že jsem abstinentka, piju, stejně jako pije většina lidí v Česku, ale nikdy se mi nestalo, že bych alkohol nezvládala a on řídil můj život. Je to dvacet let, je to pryč.

Napijete se dnes?
Dám si pivo, občas červené víno a pálíme slivovici. Ale kdybych pila tak, jak se psalo, nikdy bych nenazpívala osm set písniček. To by nešlo zvládnout. V létě při grilování si dám panák slivovice, ale víc ne, protože alkohol vysušuje. Stejné to mám s vínem. Když dostanu bílé, jsem schopná do kvalitního nalít vodu a urazit tím vinaře. Obdivuju ty, co se jím nalévají, a přitom stihnou nádherně zpívat. Já když bych si dala vínko, tak nezazpívám nic.

Vždycky jste žila v Ostravě. Proč jste se nikdy nepřestěhovala do Prahy, kde byste měla víc pracovních příležitostí?
Protože jsem neměla důvod, rodinu, kapelu, zázemí jsem měla a mám v Ostravě. Nabídek byla spousta, mohla jsem jít v patnácti do Semaforu, do Rokoka. I když nejsem rodačka z Ostravy, mám k ní vztah. Všechno a všechny jsem měla v ní a vždy šlo práci vyřešit tak, že jsem přijela a odjela. A v dnešní době je to úplně bez problémů, za chvilku jste kdekoliv. V Česku máme padesát zpěvaček, všechny jsou v Praze a jsou schopné se tu pozabíjet. To mně v Ostravě nehrozí. Mám tam svůj klid, který nehodlám za nic měnit.

,