Už jako malá jsem byla spíše tiché dítě, co sedávalo v první lavici před katedrou. A většinou jsem také sedávala sama. I pubertální období u mě proběhlo velmi klidným způsobem, stejně tak jako můj první, a zatím bohužel i poslední, milostný vztah.
Po maturitě jsem se na doporučení rodičů a učitelů ze střední školy přestěhovala za prací z Ostravy do Prahy, kde již osmým rokem pracuji jako asistentka ředitele v realitní kanceláři. Mám poměrně slušný plat, vlastní byt téměř v centru Prahy, služební auto, telefon. Takže po stránce materiální by mi ani nic chybět nemuselo. Nežiji se sice královsky, ale mohu si koupit takové ty základní věci, které chci. Například zajít si na kosmetiku, do kadeřnictví, koupit si značkové oblečení nebo drobnost do bytu.
Ještě nechci mezi důchodce
Práce mě také vcelku baví. Tedy, přesněji řečeno, nevadí mi. To, co je ale kámen úrazu, je mé zařazení do společnosti. Jsem v Praze už osmým rokem a stále tu nikoho neznám. Nemám kámošku, co by se mnou zašla do kavárny, přítele, se kterým bych mohla jít třeba večer do kina.
Se svým problémem jsem se svěřila jednou po telefonu mamce a její první reakce byla, že mám přeci alespoň kolegy a kolegyně v práci. Tak proč se nekamarádím s nimi? Jenže co bych si tak mohla povídat s lidmi o dvě generace staršími? Ještě přece jenom nejsem na hranici důchodového věku. Na to se opravdu necítím. A hlavně oni mají už docela jiné starosti a svůj volný čas tráví jinak, protože jsou prostě zvyklí trávit ho jinak. A s někým jiným.
Moje kolegyně opustí ve čtyři hodiny odpoledne kancelář, ví, co bude dělat a jak asi stráví večer. S rodinou. Ale co já? Pokaždé opouštím své pracoviště zklamaná a s vědomím, že zbytek dne se budu nudit. Přijdu domů, uvařím si něco k jídlu, kouknu v televizi na nějaký seriál. Večer si většinou čtu, buď knihu, nebo zprávy na internetu. Někdy zajdu třeba do kina nebo do divadla, pochopitelně sama. Jednou týdně mám večer jazykovou školu, učím se portugalsky. Mimochodem, je to už třetí jazyk, který budu umět. Během té nudy v Praze jsem si totiž stihla udělat státnice z angličtiny a španělštiny, což je na tom mém samotářském a nudném životě možná jediné pozitivní.
Víkendy bez lidí a doma
Největším utrpením jsou pro mě víkendy. Kolikrát strávím třeba celý den doma a nevidím ani jediného človíčka. Přiznám se, že mi to nedělá dobře na psychiku. Občas se nad sebou zamyslím a pak si uvědomuji, jak zoufale špatně na tom jsem a lituji se. Občas si ve slabší chvilce otevřu třeba lahev vína a večer sama popíjím při sledování filmu nebo četbě mé oblíbené knížky. Také jsem začala znovu kouřit. Je to, bohužel, mé jediné uklidnění ve chvílích, kdy je mi ze samoty smutno.
Napadá mě, že bych si koupila psa. Ale bojím se, zda němá tvář dokáže nahradit třeba kamarádku.
Četla jsem si na internetu různé poradny a články o tom, jak bojovat proti samotě. Jedním z návrhů bylo i začít se věnovat kolektivnímu sportu. Ano, souhlasím s tím, že tam potkám další lidi, možná i v mém věku. Jenže jak se s nimi mám začít víc kamarádit? Je snad normální přijít ke spoluhráčce a zeptat se jí, jestli by nezašla večer do kavárny? Nehledě na to, že já jsem na sport strašné "dřevo". Nikdy mi nic nešlo a už od dob základní školy chovám k tělesné výchově odpor.
Podobný problém řeším s hledáním partnera. Nemluvím teď o sexu, který jsem neměla už čtyři roky. Mám na mysli najít si lásku, chlapa, se kterým si budeme rozumět a trávit spolu volný čas. Nemyslím si, že jsem ošklivá. Sice se Pamele Anderson ani žádné další sexbombě nepodobám, ale snažím se vypadat moderně a upraveně. Každé ráno se decentně nalíčím, chodím na kosmetiku, kadeřnice se mi stará o vlasy, občas navštívím solárko. A ačkoli se vyhýbám extravaganci, do svého šatníku investuji také poměrně hodně. Tak nevím, v čem je chyba. Proč si mě ještě žádný mužský nevšiml?
Myslím, že to jedno souvisí s druhým. Mít alespoň kamarádku, můžeme vyrazit do společnosti spolu a tam se seznamovat. Dvou žen si pánové všimnou spíše než jedné nesmělé myšky v rohu.
Chtěl mě jenom úchyl
Zkoušela jsem hledat přes inzeráty na internetu. Hledala jsem jak kamarádku, tak chlapa. Ale marně, neboť po několikaměsíčním dopisování jsme vybrali témata společného rozhovoru a byl konec. Jiní, zejména pánové, okamžitě chtěli moje fotky. Když je pošlu, začnou se mě vyptávat na intimnosti a zvou na rande. Jenže copak mohu jít na rande s někým, koho znám přes dva maily?
Na to mám bohužel moc špatnou zkušenost s jedním úchylákem. Tehdy jsem se po měsíčním mailování rozhodla, že se tedy setkáme. Večeře proběhla v pořádku, choval se velmi gentlemansky. Zaplatil, byli jsme na odchodu. Ale on okamžitě počítal s tím, že jdeme ke mně domů užít si společného sexu. Na moje argumenty typu "vidím tě poprvé" a "necháme to na příště" reagoval velmi uraženě. Prý zaplatil večeři, tak má nárok na sex. A gentleman se z něho hned vytratil. Rozloučili jsme se a já už inzerátům moc nevěřím.
Pravda, nevěřím ani sama sobě. Nedokázala bych nikdy oslovit kolemjdoucího krasavce na ulici, pochválit kolegovi makléři novou kravatu nebo se na firemním večírku začít bavit s cizími lidmi. Tohle prostě neumím.
Vím, že se sama necítím dobře. Chybí mi komunikace s lidmi a lidi vůbec. Možná je takových případů jako já více. Třeba někdo má podobné zkušenosti a dokázal je překonat. Pak tedy budu vděčná za jakoukoli radu, třeba v diskuzi pod tímto příběhem. Poraďte mi prosím.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 30. srpna 2008. Anketa je uzavřena.
