Jitka SoukopováNarodila se před 40 lety v Brně, žije v Praze. Vystudovala archeologii na univerzitě v Pise, potom se přesunula do anglického Bristolu, kde po složení doktorátu z archeologie získala titul PhD. O svém výzkumu nejstarších skalních maleb napsala knihu Round Heads, the Earliest Rock Paintings in the Sahara, která se nachází v hlavních světových univerzitních knihovnách. O životě v severní Africe napsala eBook, který je k vidění na jejích stránkách www.cestujsama.cz.
|
Spolupracujete na dosud největším světovém projektu o pravěku Sahary pro univerzity v Londýně a Bristolu. Co konkrétně zkoumáte?
Sahara je největší muzeum pravěkého umění pod širým nebem. Jsou tu miliony rytin i kreseb. Já se věnuji těm úplně nejstarším jeskynním malbám. Představte si, v těch jeskyních se ještě nedávno žilo, jejich obyvatelé měli na stěnách obrázky staré tisíce let. A my tady řešíme nějaké Picassy.
O co by svět přišel, kdyby nebyly objeveny?
Na stěnách jsou vyobrazená nejen zvířata, ale i lidé s pomalovanými těly a maskami, které jsou téměř identické s tím, co můžeme vidět v dnešní černé Africe. Já vytvářím katalog maleb, které uvidí historici umění, náboženství, afrikanisté, antropologové... Ti všichni si můžou všimnout nějakých souvislostí, takže jim to může pomoci v jejich práci. Část skalního umění například dokazuje, že Sahara byla zelená, tekly tudy řeky, byla zde jezera, kolem kterých žila zvířata i lidé. Tohle poznání pomůže klimatologům při studiu mechanismů klimatických změn. Což je dnes velmi aktuální.
Kdo vaše výzkumy platí?
Dobrá otázka. Archeologie je totiž velmi chudá věda. Neprodukuje žádné bohatství. Naštěstí byl ale můj výzkumný projekt tak výjimečný, že jsem dostala stipendium jak z bristolské univerzity, kam jsem v rámci projektu Erasmus z Pisy přestoupila, tak z Research Council, což je vládní organizace, která mi sponzorovala veškeré studium i cesty do Afriky. Jinak je pro archeologa ideální, když pochází z bohaté rodiny, nebo se dobře vdá či ožení, případně je v důchodu.
Do které skupiny tedy spadáte?
Do žádné. Když chci pokračovat ve svém výzkumu, protože mě baví a vidím v něm smysl, tak si ho musím sponzorovat sama. Proto nyní prodávám reality.
Vrátí se vám ty peníze někdy?
Může se to stát. Já zatím žiju z toho, co jsem nasbírala ještě v době, kdy jsem studovala a měla jsem výzkumy placené. Mám obrovské množství materiálu, který teď můžu zkoumat bez jakékoliv další investice. Ale musím z něčeho žít, nemohu se pověsit partnerovi na krk.
Takže jste něco jako archeoložka na volné noze?
Kdybych nedělala malby na Sahaře, tak bych s tím asi sekla. Jenže já se do nich úplně zamilovala. Jsem taky jediná na světě, kdo se je odvážil dešifrovat. Pro mě je hnacím motorem pochopení těch maleb. Byly napsány tisíce stránek o tom, jak jsou velké a široké, kde je najdete, ale nikdo se neodvážil je interpretovat. Někdy bych to i vzdala, ale vlastně nevidím moc smysl života vydělávat peníze jen pro ně samotné, kupovat věci. Ne, já prostě tu archeologii musím dělat, to je moje vášeň. Až dodělám katalog, vrátím se do Afriky a budu pokračovat v té interpretaci.
Čtěte v pondělí
O tom, jak si zadek utírala kamenem, tři měsíce žila v poušti jen se dvěma Araby, archeologii si vybrala jen proto, že je univerzita u moře, a že Arabky jsou na tom v lecčems stejně jako my, Evropanky, čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Jak lze malby pochopit, když je vytvořili lidé, kteří žili v úplně jiných podmínkách?
Musím studovat další africké nástěnné malby, mentalitu, náboženství, historii, etnologii, mytologii. Samozřejmě, nevím to nikdy jistě, ale je to moje interpretace podložená studiem jiných souvisejících věd a jevů. V jižní Africe existují malby několik set let staré, ty moje tisíce. A přece jsou si podobné. Jejich myšlenka, mentalita se vůbec nemění.
Není to jen vaše domněnka?
Dělaly se různé studie, při kterých se přišlo na to, že některé legendy o smrti mezi lidmi kolují od dob paleolitu. To mi dává odvahu říci, podívejte se, když tohle se nezměnilo čtyřicet tisíc let, tak proč by to mělo být u maleb jinak? Možná riskuji, že se mi někdo vysměje, ale to mi nevadí, já si za tím půjdu.
Na co jste zatím přišla?
Na malbách je spousta zvířat, která známe i z dnešní doby. Mufloni, žirafy, lvi, kozy... ale pak je tam jedno zvíře, které má vždy skloněnou hlavu. A za těch padesát let, co si kresby moji kolegové prohlíželi, si žádný z nich neuvědomil, že zvířata, která mají hlavu skloněnou, nejdou identifikovat. Až já jsem přišla na to, že je to mytické dešťové zvíře. To stejné známe z dnešní Jižní Afriky, takže jeho existence se táhne skrz generace tisícovky let. To je přece úžasné.
Co to s vámi udělalo, když jste odkryla něco, co nikdo nikdy neviděl před vámi tisícovky let?
Představte si kresby staré devět tisíc let... Plné lidských postav, mají masky, obličeje, mimiku, pomalovaná těla. Jsou tam fantaskní postavy i zvířata. To se vůbec nedá vypovědět. Je to úžasný pocit. Jako by ti lovci vyobrazení na stěnách najednou ožili, byli kolem mě. Najednou jsem se s nimi úplně propojila.
