„Opravdovou lásku si bez hlubokého přátelství nedovedu představit,“ říká psycholožka.

„Opravdovou lásku si bez hlubokého přátelství nedovedu představit,“ říká psycholožka. | foto: Profimedia.cz

Lásky čas spolehlivě zahubí totální symbióza, říká psycholožka

  • 78
Po lásce toužíme všichni. V mládí většinou vůbec nepochybujeme, že na nás v životě čeká, ale ne každému se ji nakonec podaří prožít. Nedá se přesně definovat. „Je to hluboký cit, který je i přes společné jmenovatele individuální, takže každý z nás si pod pojmem láska představuje trochu něco jiného,“ říká psycholožka Jitka Douchová.

„Někdy se svých klientů v rámci partnerské terapie ptám, co pro ně láska znamená. Skoro nikdo na to neumí konkrétně odpovědět. Často slyším jen: to se prostě musí cítit. Já lásku ráda přirovnávám k vodě. Napřed je jako bystřina a nakonec klidná hluboká řeka, která už neteče tak rychle, ale má své pevné břehy a jistoty.“

Obvykle lásce předchází zamilovanost. Je nutným předpokladem k opravdové lásce?
Pro plnohodnotný láskyplný vztah spojený s intimním životem je zamilovanost důležitá kvůli jiskře, dynamice ve vztahu. Pro budoucnost páru je to podstatné i proto, že se ke šťastnému zamilovanému období mohou vracet v období krize. Láska může rozkvést i z přátelství, kde nechybí úcta, respekt, společné sdílení i hodnotový systém i schopnost se domluvit, ale může pak váznout právě v intimitě a fyzické blízkosti - a nemluvím jen o sexu jako takovém, ale také o něžnostech, pohlazení, o podpoře fyzickým způsobem.

Co když erotické jiskření chybí?
Přicházejí za mnou klienti, kteří se v dlouhodobém vztahu cítí jako sourozenci, kamarádi. Vědí, že partner je do života ten pravý, spolehlivý, je prověřený společnou partnerskou historií a zkušenostmi a společnými zážitky. Ale erotický esprit chybí. V tu chvíli se objeví někdo jiný, nový, o kterém prakticky nic nevědí, ale tam to jiskření, které předtím nezažili, je. Pochopitelně řeší dilema, za čím jít dál.

Jak si udržet ve vztahu věrnost

Ilustrační snímek

Bez čeho by se láska neobešla?
Důvěra, sebedůvěra a velkorysost, vědomí vzájemné opory a toho, že zvládneme s tím druhým krizovou situaci, že se navzájem o sebe budeme umět postarat, úcta a respekt, schopnost komunikace, to jsou základní kameny. Sdílení volného času, je důležité, aby si ti dva uměli společně vytvářet něco nového, na co mohou vzpomínat a co je spojuje. Ale pozor: spousta lidí si závislost ve vztahu plete s láskou. Myslí si, že když jeden bez druhého nemůžou být, že milují, ale do lásky patří svoboda.

Co už je chorobná láska?
Do projevů takové lásky vstupuje nedostatek sebedůvěry jednoho z partnerů. Z toho plyne žárlivost, závislost, omezování druhého - to je začátek konce.

Co lásky osudové a platonické?
Platonické lásky bývají silné právě pro jejich nenaplněnost a leckdy bývají vnímány i jako osudové, Díky nim máme - často v době partnerské krize - prostor snít, jaké by to bylo, kdyby. Pokud jsme aktuálně šťastní, síla této lásky ustupuje, ale někde vzadu pořád je, aby přišla na řadu v těžších chvílích. Lásku osudovou musíme většinou ztratit a žít dál svůj partnerský život, abychom někde vzadu cítili, že „ten pravý“ v nás přetrvává. Osudoví lidé se často v životě opakovaně potkávají, leckdy zcela náhodně - a přitom mají pocit, jakoby mezitím neběžel čas - aby nakonec pochopili, že k sobě nedílně patří.

Jak se liší zamilovanost od lásky?
Zamilovaný člověk chce s tím druhým strávit maximum času a cítí všechno, co se děje, nejenom fyzicky, ale i psychicky, jako zázrak. Když se to povede, je zamilovanost nádherné kouzlo.

Proč vždycky vyprchá?
Všechno jednou vyprchá a nejen ve vztazích, ale jakákoliv emoce. Partnerství je velmi křehká záležitost, mnohem křehčí než přátelství, než nadšení do práce, zápal do sportu. Když se potkají dva cizí lidi,zamilují se, vnímají všemi smysly krásu světa, ale tu nejde cítit pořád, to je chiméra, i když by to bylo nádherné.

Jak se liší přátelství od lásky?
Přátelství se liší absencí erotiky a chemie. Spousta lidí nevěří na přátelství mezi mužem a ženou. Tvrdí, že tam vždy musí něco přeskočit. Já v něj věřím, protože když nepřeskočí, neznamená to, že ten mužsko-ženský vztah nemá spoustu dalších kvalit, které do vztahu přátelského patří. Ale jakmile se zamiluju do kamaráda, je to průšvih. Přátelství má v tomto smyslu své hranice.

Je přátelství podmínkou opravdové lásky?
Podle mě ano. Základ opravdové lásky je přátelství, láska přichází spolu s přidanou hodnotou vzájemné přitažlivosti. Přátelství je jedna věc, kdy si velmi rozumíme a baví nás stejné věci, můžeme se jeden o druhého opřít, když bude třeba, ale opravdovou lásku si bez hlubokého přátelství nedovedu představit.

Jak poznáme, že jde o pravou lásku?
Věřím na instinkty, že zkrátka přijde chvíle, kdy cítíme, že je to ono. Jako poznáme, že máme orgasmus, zrovna tak si myslím, že se dá poznat velká láska. A když ji necítíme, tak to asi to pravé není. Čím víc ale vztah cítíme jako velkou a silnou lásku, tím víc odstupu v čase potřebujeme, abychom neulétli na peřeji toho krásného citu, ale prověřili si ho v čase. Chceme-li zůstat s tím pravým, musíme počkat a ne se řítit do závazného a zodpovědného vztahu už třeba po půl roce. Spousta lidí ale sdílí domácnost s druhým jen ze strachu, aby nezůstali sami a bojí se, že by třeba „toho pravého“ nemuseli nikdy potkat.

Roste s věkem šance potkat toho pravého?
Jako teenageři nepoznáme fakt nic, protože se řídíme vzorcem chování rodičů, ale nemáme vlastní partnerskou zkušenost. Teprve zkušenost a životní zralost nám může lépe napovědět, kdo je pro nás pravý člověk pro život. Doby, kdy životní scénář diktoval mladým lidem, kdy mají vstupovat do manželství, jsou naštěstí pryč.

Jsou, ale vztahy se rozpadají snad ještě častěji než dřív.
I když to navenek vypadá, že se stabilitou lásky a partnerských hodnot to jde v dnešní společnosti od desíti k pěti, já ten pocit nemám. Čím víc poznávám mladých lidí, kteří ke mně chodí, tím víc se utvrzuji v tom. že neztratili potřebu opravdové lásky, už dávno se vrací období, kdy nám na kvalitě vztahu opravdu záleží.

Co si pod pojmem láska představovaly naše babičky a co dnes mladá generace?
Moji klienti dnes hodně vzpomínají na krásný vztah prarodičů, který byl vystavěn na spolehlivosti a ekonomické jistotě. Protože nežili v tak hektické době jako my, víc si povídali, vyprávěli, uměli si naslouchat a za ta léta se naučili se skvěle doplňovat. Pilířem vztahu tehdy byla hlavně vzájemná jistota a bezpečí, z nichž se rodilo partnerské moudro a láska vznikala často až jako přidaná hodnota. Naše babičky byly diplomatky „tahající za nitky“, zvyklé převážně na patriarchální model, který svému muži dopřály prožívat. O lásce se zase až tolik nepřemýšlelo.

Muž poslouchá prvních pět vět

Ilustrační snímek

Láska se opírala o bezpečí a jistoty. O co se opírá dnes?
Hodnoty - to, co si všichni přejeme - zůstaly pořád stejné. Jen se vyrovnaly možnosti mužů a žen. Už se od muže striktně neočekává jen výplata a od ženy péče o domácnost. Jejich role už nejsou předem rozdané, oba si svobodně volí, jak chtějí žít, ale zároveň netouží po rivalitě, ale stále po vzájemné úctě a respektu.

Vnímáme jinak lásku ve dvaceti a jinak v osmdesáti?
Očekávání se ruku v ruce s prožíváním proměňují s naším individuálním vývojem a zkušenostmi. Když je nám okolo 25 filtrují se naše emoce skrze představu o rodině, o cestování, plánujeme bydlení a budoucnost, ve 40, kdy už děti i zkušenosti máme, hledáme a víc oceňujeme hodnotu přátelství, v 80 klid a harmonii.

Mění se intenzita lásky s věkem?
Každá opravdová láska je spolu se zamilovaností velmi silná v jakémkoliv věku. Tedy pokud není člověk zcela vyhořelý, ale takový by ani v sobě, ani v žádném druhém oheň zamilovanosti nerozdmýchal.

Taky někdy na lásku přes všechny starosti zapomínáme?
Často si ji zapomínáme hýčkat a do vztahů se vkrádá stereotyp. Necháváme se jím ukolébat a pak se stává, že se najednou „probudíme“ a přemýšlíme, jestli jsme si takhle lásku vlastně představovali. Platí, že kdo dlouho strádá v citech, hledá po určité době něco jiného.

Můžeme se do životního partnera zamilovat víckrát?
Zamilovanost k životnímu partnerovi může zažehnout ohrožení dlouhodobého vztahu. Jeden z dvojice se zamiluje jinde a druhému nastíní své další plány. Ten je „šokem probuzen ze spánku“ a začne si na racionální rovině uvědomovat, co všechno měl na tom druhém rád. Často se začne obviňovat, hledá vlastní chyby. Opouštění si najednou uvědomí, co pro ně láska znamená a znovu se rozhoří, jako když se založí nový ohýnek.

Patří k lásce pocit ohrožení existence vztahu?
Určitě. Alarmuje nás k uvědomění si vztahu i toho, co pro nás znamená. Proto by v něm měla být pořád dynamika a jiskření, aby si ani jeden nebyl ve vztahu úplně jistý a pořád se něco kreativně tvořilo a vymýšlelo, aby nedošlo k vyhasínání.

Má láska své fáze podle toho, jak ji prožíváme?
Prvotní poblouznění, pobláznění mají na svědomí feromony, pak přichází zamilovanost a hodně záleží na tom, jak se zamilovaností umíme zacházet, jak si ji umíme pěstovat a zalévat si ji jako kytičku. Okřídlené je, že trvá tak čtyři až šest měsíců, ale já si myslím, že může trvat přes dva roky. Záleží na tom, jakou si navzájem dáváme svobodu. Pokud trávíme veškerý čas spolu a brzy skloubíme své životy, ubíráme si radost z těšení se na sebe. Ale donekonečna zamilovanost trvat nemůže, to by už byl spíš projev nezralosti. Ve fázi lásky se náš partnerský vztah postupně prohlubuje. S vědomím chyb toho druhého se přesto stále milujeme.

Hluboká láska už je kromě citu zakotvena i v hlavě?
Pořád jde o cit, ale je dobré si ho připomínat, uvědomovat, i když emoční vlny nepřicházejí tak často samy od sebe, podpoříme jejich nástup rozumem, když si uvědomíme, že je náš partner pořád úžasný a že ho milujeme. Zároveň si k takovému uvědomění si lásky musíme navzájem dávat příležitosti. Při všech starostech a povinnostech, které v běžném životě řešíme, má dnes málokdo čas se v citech zastavit a uvědomit si je. A to je velká škoda.

Existuje něco jako milenecká telepatie?
Do zamilovanosti i lásky určitě patří situace, kdy víme, že v jednu chvíli chceme oba říct totéž. Láska beze slov, souznění, kdy už jsme spolu leccos prožili a nemusíme si mnoho vysvětlovat, taková fáze hluboké lásky přichází se zkušenostmi a věkem.

Jak u druhého vzbudit lásku?
Rozhodně podporou všeho, co spadá do hodnot přátelství, ale i touhy, kdy funguje vzácnost, řízená občasná nedosažitelnost, udržování si atraktivity. Je dobré dbát o svou duši i vzhled. Jedem je naopak naprostá symbióza páru v podobě: bez manžela ani ránu, bez ženy se nikam nehnu.

PhDr. Jitka Douchová - Psycholožka specializovaná po celou dobu své profesní dráhy na partnerské vztahy. Vede partnerskou poradnu magazínu OnaDnes.cz.

Je rozdíl mezi tím, jak lásku chápou ženy a jak muži?
Určitě. Ženy mentálně dozrávají dřív a navíc jsou to budoucí matky a ochránkyně tepla domova. Tím pádem si do lásky víc zakomponovávají i všechno to, co od muže očekávají, aby ho mohly milovat - tedy otcovskou lásku, zodpovědnost. Muž chce - alespoň ze začátku - daleko víc espritu, zábavy, okouzlení. Teprve s věkem se představy obou pohlaví sbíhají. Jak muži, tak ženy chtějí, aby byl jejich protějšek sexuálně přitažlivý, aby byl ve společnosti reprezentativní. Dřív muži sledovali na ženách především sexuální přitažlivost. Dnes ani ženy nechtějí mít doma nějakého plešatého pupkáče, který smrdí potem.

Jak dávat lásku najevo tak akorát?
To je hodně důležité. Pokud milujeme, dokážeme lépe vycítit tu pravou míru projevu, už jen i díky tomu, že se o druhého zajímáme, pokoušíme se porozumět, nasloucháme, snažíme se být empatičtí. Důležité je umět komunikovat, vyříkat si věci včas, aby v nás neležely jako špatně strávené sousto. Nikdo nejsme bez chyby a občas býváme necitliví, takže je také třeba se občas umět omluvit.

Prospívá nám láska?
Dá se bez ní žít, ale život je mnohem chudší. Člověk je v lásce šťastný, srší endorfiny a pozitivní energií, je přitažlivější.

Jak vychovat děti k lásce?
Vlastním příkladem. Z mé psychologické praxe vyplývá, že lidé, kteří vyrostli spíš v idylickém prostředí, si nesou do vztahů až příliš očekávání, ti, co vyrůstali v konfliktním prostředí, touží v dospělém životě po opaku, ale nenaučili se ho aplikovat v praxi, takže musejí hodně hledat. Když se to podaří, mohou prožít o to hodnotnější vztah. Dobrý start do partnerského života pak mají ty děti, které vyrůstaly s rodiči, jejichž vztah byl „normální“. Dětem neprospívá emoční skleník, kde rodiče neřeší vůbec nic. Musejí cítit, že se rodiče mají rádi, i když se třeba pohádají a křičí na sebe. Děti by měly být u toho, že se rodiče umějí sobě omluvit, obejmout se, dát si pusu a vidět, že se každý konflikt dá řešit. Tyhle vzpomínky jsou pro jejich budoucí partnerský život důležité.