Společenské tiskoviny už dva roky píšou, že vaše svíce dohořívá. Když s vámi jejich reportéři mluví, jste prý odevzdaná.
Tak to je pěkná blbost. Zaprvé: nikomu jsem za dobu mých zdravotních potíží nedala rozhovor z očí do očí. Zadruhé: má ironie je tak silná...
Hlavně sebeironie, ne?
No dobře, všechny podoby mé ironie jsou tak silné, že zemřou až po mně. Nejdřív odejde Jiřina Jirásková, pak ta má ironie. Aspoň doufám.
V novinách stojí, jaké na vás došlapují hrůzy. Zauzlování střev, akutní zánět slepého střeva... To není možné, ani desetibojař by to nepřežil. Mohla byste uvést pravdivý výčet, co vás za poslední dva roky skutečně postihlo?
Ráda. Jsem dáma v letech, ve kterých se některým občanům stává, že jejich kostra je křehká. Osteoporóza. Do toho jsem loni šla na jisté vyšetření, po němž jsem u špitálu nasedla do auta, ale probudila se o tři dny později, v téže nemocnici. Měla jsem totiž následkem onoho vyšetření proděravělé střevo. Tak přišla první operace. Předtím mi skoro nic nebylo. Čili žádné zauzlování střev ani zánět slepého střeva. Ale musím se kát. Jsem totiž velmi silný kuřák – a to zanechalo stopy na mé střevní stěně.
No, dost mě to zaráží, ale pozoruju, že vy jste silný kuřák pořád.
No ale to jsou velmi slabé cigarety. Kouřila jsem Pall Mall, cartierky, silný materiál. Tohle, myslím své nynější slimky, to je jako kdybyste si tu cigaretu zapálil v Bratislavě, a potahoval v Praze. Celá krabička vydá za pouhé tři "pallmalíky". Je tam málo mých oblíbených jedů, jen nikotinu pouze 0,8 mg v jedné.
Taky jsem si všiml, že pijete.
Jsem koňakový typ jako moje mamička. Ona jako by mi z oka vypadla. Byla taky koňakářka. Nemusely jsme víno, whisky, brandy. Ale koňak. Já jsem si navíc teď oblíbila český Napoleon. Víte proč?
Ať dumám, jak dumám, na nic nepřicházím.
Není na rozdíl od zahraničních čtyřiceti-, nýbrž třicetiprocentní. Zředím si ho mirindou a je to slaboučké. Koňak mám ráda, přesto mě alkohol tolik neohrožuje. Lékaři mě dokonce přemlouvali k nepravostem: prý až dostanete chuť na cigaretu, paní Jirásková, dejte si raději panáka. Jsem však hodně odkázaná na auto a řídím zásadně pouze střízlivá.
Takže vás propustili po operaci střev...
A já doma upadla. Zlomila jsem si kyčelní kloub. Druhá operace. Do toho se mi objevily nežádoucí výrůstky po první operaci. Jinými slovy: kýla a třetí operace, poté čtvrtá. Ale péči jsem měla bezvadnou. Měla jsem si prý stěžovat na týrání od personálu a lékařů. Tak tohle budu dementovat s obzvláštní radostí. Od všech zdravotníků, počínaje mou obvodní lékařkou Louženskou, přes lékařské kapacity až k pomocnému personálu se mi dostávalo, a pokud to potřebuju, tak i nadále dostává takové péče a pozornosti, že mě to vyvedlo z míry. Po některých ošetřovatelkách se mi vysloveně stýská. Kontakt s nimi budu udržovat, dokud udržím myšlenku. Mohl byste to tam zdůraznit?
Milerád. Napadá mě však: byla by ta péče taková, kdybyste se nejmenovala Jiřina Jirásková?
Takhle se chovají ke všem pacientům. Měla jsem dost příležitostí to pozorovat, ostatní pacienti mi to svěřovali. Rozumím, že dobrá zpráva není žádná zpráva, frčí tragédie. To je však scestná zásada. Kdykoliv jsem se lékařům chtěla nějak banálně revanšovat za jejich služby, třeba kytkou, ujišťovali mě, že jsem nedostala žádný nadstandard.
Je aspoň pravda, že jste měla strach z narkóz, které můžou poškodit i fenomenální paměť?
Bejvávalo. Musím říct, že po čtyřech narkózách se u mě o fenomenální paměti nedá mluvit. Podepsaly se na mně. Dřív? Texty jsem se nemusela učit. Stačila mi práce na zkouškách. Dnes už se učit musím. I v běžném hovoru jsem měla srandu z lidí, co si nebyli s to na něco vzpomenout. Teď mi to Bůh vrací. Někdy mi připadá, že dobré lidské skutky nebesa pouze registrují jako něco normálního, co není hodno zvláštního pozoru. Zato špatné skutky vám dají pěkně sežrat. To normální není.
Dobře, nechám vás při tom, že máte poškozenou paměť. Na mě osobně to tak nepůsobí.
No dobře, pořád mám na repertoáru sedm titulů, kde mám velké role. Teď si každou musím vždycky před večerním představením projít. Jinak se bojím. To je nepříjemné. Chtěla jsem mít paměť jako ty, mamičko. (Hovoří k portrétu své máti na zdi.) Zemřela v osmadevadesáti letech s cigaretou v ruce. Říkávala: Jsem slepá, hluchá, chromá, ale zaplaťpánbu jsem zdravá. Teď jsem na tom podobně. No ale jako ty ne, mamičko.
Čtěte v magazínu DNES
O bohu, partnerech, divadle na Vinohradech a o rolích, kterých se nemůže vzdát, dokud má na chalupě bahno, čtěte ve čtvrtečním magazínu.
