Ona
Věra Luxová

Věra Luxová - "Manžel je pořád se mnou," říká v rozhovoru pro ONA DNES. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Jiný partner mi nechybí, říká Věra Luxová deset let po manželově smrti

  • 157
Šestnáct let byla vdova po Josefu Luxovi se šesti dětmi na mateřské dovolené. Dnes je spolumajitelkou rehabilitačního centra a rozhodla se kandidovat do Sněmovny. Od smrti manžela brzy uplyne deset let, ona přesto stále nosí snubní prstýnek a jiný muž jí nechybí.

Co se u vás doma říká, když jdete uklízet? Luxujete, nebo vysáváte?
My doma vysáváme. A když někdo luxuje, tak ho opravíme, že se vysává. Přijde nám, že v Česku se má vysávat.

Pátrali jste někdy po manželových předcích, odkud pochází jméno Lux?
Vždycky se v rodině mluvilo, že předci jsou z Itálie a dostali se sem v době stavění tunelů. Hledali jsme dost daleko do historie. Manžel zjistil, že existoval rod dělníků, jmenovali se Luxaconi. Zajímavé bylo, že když se pro Josefa hledal dárce kostní dřeně, největší shody měl muž z Itálie.

Pocházíte z věřící rodiny. V kolika letech jste začala chodit na náboženství?

Věra Luxová (54)

* Věra Luxová se narodila 14. 7. 1955 v Poličce. Od jednoho roku dodnes bydlí v Chocni v Pardubickém kraji.
* Vystudovala gymnázium a pomaturitní nástavbový obor rehabilitace. Po studiu dva roky pracovala jako rehabilitační sestra.
* V roce 1977 si vzala Josefa Luxe, který se stal po roce 1989 nejdříve předsedou KDU a pozdější KDU-ČSL. V roce 1998 onemocněl leukemií. V září 1999 v Seattlu podstoupil transplantaci kostní dřeně, ale po komplikaci zemřel 22. 11. na zápal plic.
* Mají šest dětí: Veroniku (31 ), Josefa (29), Anežku a Jana (28), Marii (25) a Ludmilu (20). Od prvních čtyř dětí má sedm vnoučat.
* Je spolumajitelkou Rehabilitačního centra v Chocni.
* Založila nadaci J. Luxe podporující aktivity dětí.

Myslím, že někdy ve třetí třídě. Tenkrát bylo ještě sobotní vyučování a po škole pak náboženství. Ostatní děti běžely domů a já seděla na něm.

Protestovala jste?
Tak určitě jsem to tehdy nemilovala. (smích) Ale brala jsem to jako součást života. Nedalo se nic dělat. V tu dobu to ale nebyla moje aktivní víra, brala jsem to tak, že to chtěli rodiče, tak jsem chodila.

Posmívali se vám kvůli víře spolužáci?
Na základní škole určitě. Bylo kus odvahy přiznat, že chodím na náboženství, že věřím v Boha. Posmívali se mi kvůli tomu, utahovali si země, že klečím v kostele, ale pak na gymnáziu už jsem nic takového nezažila. Měla jsem věřící kamarádky a kamarády se stejným názorem a díky tomu jsem cítila, že nejsem ve víře sama.

Dospělí to vám i rodičům v komunistickém režimu tolerovali?
Na rodiče byl samozřejmě vyvíjen určitý nátlak. Říkali jim, ať mě na náboženství nedávají, že se nedostanu na žádnou školu. Na gymnáziu jsem pak kvůli křížku dostávala napomenutí, abych ho nenosila.

Přijala jste víru automaticky tím, že jste z věřící rodiny?
V období puberty a po ní si každý musí víru přijmout svým vlastním způsobem. Když vyrůstáte ve věřící rodině, přijímáte ji od rodičů. Ale v době, kdy začínáte přemýšlet o životě, musíte udělat osobní volbu a musíte hledat, jaký vztah k Bohu máte. Jestli opravdu chcete žít živou víru, nebo jestli to není jen tradice a možná splnění přání rodičů.

A pochybovala jste vy sama někdy?
Já jsem měla štěstí, že ne. I díky tomu, že jsem se sešla s mladými lidmi stejného smýšlení.

Hned v osmnácti jste pak vstoupila do lidové strany. Proč tak brzo?
V naší rodině se vždycky žilo politikou. Tatínek byl v tehdejší Československé straně lidové a velmi se v ní angažoval. Když mi bylo osmnáct, řekl, že půjdu do strany, a já mu chtěla vyhovět. Na gymnáziu jsem dostávala různé nabídky jít do SSM, stát se kandidátem komunistické strany, angažovat se v mládežnických strukturách. Vstup do lidové strany mi přišel jako dobrý nápad, jak mít od takových nabídek pokoj.

Věra Luxová

Jak jste se seznámila s manželem?
Za to vděčím duchovnímu společenství mladých lidí, kam jsem chodila. V době uvolnění na jaře v roce 1968 jsme se scházeli a mimo jiné pořádali kytarové mše svaté a jezdili po vesničkách. Měli jsme výborného kněze, kterého pak režim po sedmdesátém roce ‚uklidil‘ do Nekoře v Orlických horách. My jsme za ním jezdili dál a kolem něj se vytvořila další skupina mladých lidí, kde byl i Josef. Jezdili jsme všichni na vandry, prožívali Velikonoce,Vánoce. Až později mezi námi přeskočila jiskra.

To mě zajímá. Co u vás znamená později?
Půl tři čtvrtě roku. (smích)

Věděla jste hned, že to je ten pravý?
Když už jiskra přeskočila, tak určitě. Byla jsem překvapená hned od samého začátku, protože Josef bral vztah vážně.

A vy snad ne?
Mně s ním bylo dobře, měla jsem ho ráda, líbil se mi, bylo mi dobře v jeho společnosti. Byl velmi galantní, nikdy nezapomněl přijít s luční kytičkou, a když jsem měla svátek nebo narozeniny, měl ji od maminky zabalenou v mokré vatě a v igelitovém sáčku, aby ji dovezl na motorce.

Počkejte, tu kytku trhal on, nebo to byla starost jeho maminky?
Tak to určitě on! (smích) Na začátku našeho vztahu jsme udělali rozhodnutí, že ho chceme prožít dobře i v duchovní rovině. Chtěli jsme ho postavit na Bohu, na jistotě naší víry. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu přes čtyři roky.

On byl váš první kluk?
Vlastně ano, když opomenu takové ty lásky, že se vám někdo líbí, pokukujete po sobě, dělá vám dobře, že si s vámi jde zatancovat, a říkáte si, že by bylo i hezké vzít se za ruku, ale ono k tomu stejně nedojde. Jen krátce jsem chodila s jedním chlapcem, ale nebyla jsem šťastná, necítila jsem jiskru vztahu. Nebylo to ono.

Chtěla jsem vědět, jestli jste o budoucím manželovi nepochybovala, jestli jste nechtěla vyzkoušet, zda by to s jiným mužem mohlo být třeba lepší?
Asi to byl dar, ale já jsem o vztahu nepochybovala. Proto pro mě nejtěžší období bylo, když se Josef po maturitě rozhodl, že půjde na vysokou školu. Chodili jsme spolu dva roky a já měla pocit, že je nepředstavitelné, aby byl ještě na vysoké škole.

Věra Luxová

Vy jste se chtěla vdát?
Určitě jsem měla touhu se vdát. Uvědomte si, že byla jiná doba. Děvčata se vdávala po maturitě a já jsem nechtěla jít na vysokou školu, protože jsem opravdu byla hodně zamilovaná. Myslela jsem, že náš vztah bude směřovat ke svatbě. Vystudovala jsem dvouletý nástavbový obor rehabilitace, který mě bavil, ale viděla jsem v tom určitou konečnou stanici s tím, že se vdám a budeme mít rodinu. Když se Josef rozhodl jít na vysokou, tak jsem byla dost překvapená. (smích)

On vám udělal čáru přes rozpočet.
Vlastně ano. Ale byla to moje chyba, protože spolu jsme nic takového neplánovali, byla to jen moje představa. Přemýšlela jsem, co bude dál, ale ono se nic nedělo. Dostudovala jsem a začala pracovat v Ústavu sociální péče pro nevidomé v Brně a Josef tam studoval na vysoké škole zemědělské. Já byla na svobodárně, on na koleji. Když byl v druhém ročníku, oba jsme dospěli k tomu, že bychom se rádi vzali.

Zůstali jste v Brně?
Neměli jsme tam žádné bydlení. Když jsem čekala první dítě, odstěhovali jsme se k mým rodičům. Josef dál studoval a měli jsme takové studentské víkendové manželství. Pendloval mezi školou, domovem, brigádami, protože chtěl, abychom byli soběstační. Nakonec jsme u rodičů zůstali do roku 1985. To už jsme měli pět dětí a odstěhovali se do vlastního domku.

Šestnáct let jste byla na mateřské. Kde jste hledala sílu to vydržet?
Samozřejmě jsem měla období, kdy jsem byla unavená, vyčerpaná, ale já jsem s dětmi byla doma ráda. Jsem rodinný typ, nepřipadalo mi, že o něco přicházím. Když manžel přišel domů, dětem se úžasně věnoval. To pro mě byla největší pomoc a odpočinula jsem si. Nepotřebovala jsem, aby vařil, uklízel, ale musela jsem být chvíli sama.

Nechtěla jste se vrátit do práce?
Neměla jsem touhu vrátit se do zaměstnání, byla jsem hodně vytížená. I z pohledu života v rodině by to byl nesmysl, protože jsem byla domácí dispečer, který děti posílal do školy, na kroužky, organizovala jsem chod rodiny, spoustu věcí. Mateřská může ženě hodně dát, když se uchopí dobře. Dává možnost získat určité dovednosti. Musíte umět naplánovat chod dne, musíte umět reagovat na změnu, řešit, když dítěti ujede autobus, změní se situace, protože jste měli jet na výlet, ale tatínek dostal službu, tak musíte vymyslet něco jiného. Dají se rozvinout věci, které pak můžete uplatnit v zaměstnání. Je škoda, že ženy v domácnosti si při pracovních pohovorech nedokážou stát za tím, že sice byly doma, ale umí spoustu věcí.

A vy jste neměla strach, jak po tak dlouhé době doma seženete práci?
Já jsem zaměstnání neřešila, protože od devadesátého roku, kdy byl manžel v politice, bylo nepředstavitelné, že bych pracovala. V roce 1994 jsem začala vypomáhat na soukromé rehabilitaci u kamarádky, která měla privátní praxi. Přišlo mi to jako obrovská příležitost. Mohla jsem jít do oboru, přitom ne na plný úvazek.

Vždycky jste plánovali mít šest dětí?
To rozhodně ne, ale vždycky jsme chtěli mít větší rodinu. Po dceři a synovi jsme chtěli ještě jedno dítě. Tím, že se narodila dvojčata, se rodina rychleji rozrostla. Mysleli jsme, že nás čtyři děti zaměstnávají dost. A pak přišla Maruška, která byla překvapením. Bojovala jsem s přijetím dalšího dítěte a dnes jsem za tu zkušenost ráda. Nezvažovala jsem, jestli dítě ano, nebo ne, ale ptala jsem se, jak to bude dál. Páté dítě na cestě a já si uvědomila, že dětí může pořád přibývat.

Věra Luxová

Antikoncepce pro vás byla nepřijatelná?
Pro mě, byť jsem zdravotník, antikoncepce nepřipadala v úvahu a po dvojčatech jsme se řídili metodou plodných a neplodných dnů. Ale zafungovalo to trochu jinak. (smích) Maruška je toho důkazem. Pak už jsem si nebyla nikdy jistá, zda to mám pevně v rukou, protože to opravdu není stoprocentní metoda. Tehdy jsem zvažovala, jak dál. Nakonec se situace úplně obrátila. Když se narodila poslední Liduška, byla jsem v období, kdy už děti byly větší a nebyla jsem tak vytížená a cítila jsem vnitřní touhu mateřství ještě prožít. Nebýt politiky, tak bychom měli další dítě. Ale protože byl manžel v Praze, tak jsem neměla odvahu přijmout dítě do rodiny, která nefunguje klasickým způsobem. Zvažovali jsme i adopci, ale zůstalo jen v rovině úvah.

Vy jste dnes spolumajitelkou rehabilitačního centra. Jak jste se k podnikání dostala?
Přes tu kamarádku, která mi nabídla práci. Měla pronajaté prostory v bývalé továrně. To místo bylo neútulné, navíc na okraji města, tak jsme hledaly jiné prostory, ale neúspěšně. Až nám kamarád navrhnul, ať postavíme něco nového.

Co na to říkal manžel?
Byl nadšený, viděl v tom obrovské možnosti a podporoval nás, ale všechno nechal na nás. (smích)

Měla jste jako podnikatelka díky jeho postavení nějaké výhody?
Otevřeně musím přiznat, že jsem měla výhodnou pozici. Když jsem potřebovala něco na městě zařídit, vyšli mi vstříc. Od města jsme koupily i pozemek. Když jsem žádala o úvěr v bance, neměla jsem problém, protože byla záruka splácení.

Jste nyní spíš manažerka,nebo se věnujete pacientům?
V začátku jsem byla spíš manažerka a o něco méně pracovala s klienty. Dnes se poměr otáčí. O běh zařízení se stará kolegyně, já se věnuji klientům a jiným aktivitám. Teď hlavně Nadačnímu fondu Josefa Luxe a politice.

Hlídáte vnoučata?
I když jich mám od prvních čtyř dětí už sedm, tak na ně nemám tolik času, jak bych si představovala. Na druhou stranu ani já neměla hlídání. O děti jsem se většinou starala sama.

Proč vlastně kandidujete do Sněmovny?
Opakovaně jsem dostala nabídky kandidovat do Senátu. Vždycky jsem je brala vážně, ale odmítala, protože prioritou byly děti. Teď už jsou dospělé, mají své rodiny, žije se mnou jen nejmladší Liduška, a když letos padla vláda a začaly odchody některých poslanců do nové strany Top 09, byl to pro mě jasnější signál, abych se do politiky víc zapojila.

Do Prahy dojíždíte, což je jistá komplikace. Když byl manžel politikem, nechtěli jste se přestěhovat, abyste byli pohromadě?
Samozřejmě jsme o tom mluvili. Udělali jsme takové rodinné referendum a všechny děti byly proti stěhování. Viděla jsem, že manželovi se viditelně ulevilo.

Věra Luxová

Proč?
Těžko by si zvykl na život v Praze. Pro něj byla relaxace, když mohl pracovat na zahradě, staral se o psy, mohl vyjít do lesa. Také chtěl být v kontaktu s jinými lidmi než jen s politiky, aby nebyl úplně odtržený od běžného života, což je problém současných politiků.

Jaké to bylo, když přijížděl domů?
Přinášel do rodiny pohodu. Rozlétly se dveře a volal: "Tak, Zoubci, jak bylo?" Dětem říkal Zoubci, už ani nevím proč, a ony se na něj sesypaly. Když přijel ze zahraniční cesty, pořádal tiskové konference. Sedli jsme si kolem stolu, Josef si vzal košili, kravatu, někdy motýlka, děti se také slavnostně oblékly a ptaly se, co prožil, kde byl. Nejvíc je zajímalo, co jedl.

Neříkejte, že se neptaly, co jim přivezl?
To k tomu taky patřilo. Manžel vždycky něco koupil. Tenkrát to bylo jednoduché. Jakákoliv značková čokoláda nebo bonbony děti nadchly, protože u nás tyhle věci ještě nebyly. Jednou nám všem dovezl i oblečení. Až jsem byla překvapená, jak odhadl velikosti. Josef také dodržoval zvyk, že každé pondělí ráno zajel do pekařství, nakoupil a dost často s námi ještě posnídal. Pravidelně přijížděl také ve středu po vládě. I když skončila v noci, stálo mu za to přijet domů a brzo ráno odjet zpátky. Potřeboval být doma.

Když zjistil, že má leukemii, odstoupil z funkcí. Zvažovali jste tento krok dlouho?
Vzdal se všech funkcí ve straně a zůstal řadovým poslancem. Chtěl se soustředit na léčbu a na získávání informací o nemoci. Chtěl všechno vědět, znát šance různých způsobů léčby, jestli zůstat na lécích, nebo podstoupit transplantaci. Když se zjistilo, že v příbuzenstvu není žádný vhodný dárce, chtěl znát rizika nepříbuzenské transplantace. Ve svém věku dvaačtyřiceti let byl na hranici, kdy ji ještě mohl podstoupit. Stáli jsme před rozhodnutím, jakou cestou jít. Manžel měl jasno v tom, že chce transplantaci, která dávala šanci na plnohodnotný život. Buďto vyjde a bude v pořádku, nebo ne. I s tímto rizikem počítal. Říkal, že nechce být závislý na lécích, které nedávají garanci plnohodnotného života. Bylo to jeho rozhodnutí.

Nikdy jste se mu to nepokusila rozmluvit?
Neměla jsem odvahu hledat protiargumenty. On byl opravdu silná osobnost, a když měl informace, tak si dokázal udělat názor. Kdyby měl oponenta z řad lékařů, kteří by ho zrazovali od transplantace, tak by dokázal změnit názor, ale to rozhodnutí bylo na něm. Navíc jsem věřila, že to vyjde. Pro mě bylo těžké, že odjíždíme do USA a nechávám tu rodinu. Položila jsem to do té roviny, že si tam jedeme pro zdraví.

Měl by manžel dnes větší šanci na přežití?
Určitě, rozhodně. Ty možnosti jsou úplně jiné, léčba šla během deseti let dopředu, našly se další léky.

Josef Lux a Josef Tošovský

Tragédie to byla tak jako tak, ale vy jste byla v o to těžší situaci, že jste zůstala sama se šesti dětmi. Měla jste existenční problémy?
To opravdu ne, ale já jsem byla v jiné situaci než ženy, které zůstanou samy s dětmi a jsou závislé na průměrném nebo spíš podprůměrném platu. Díky manželovým příjmům jsme byli dobře zajištění. Vždycky jsme žili normálně. Ani deset let v politice se neodrazilo na standardu našeho života. Manžel byl spořivý a šetřivý a já jsem neměla problém zajistit děti na vysoké škole. Musely vyjít se sirotčím důchodem a k tomu si přivydělávaly na brigádách. Připadalo mi v pořádku, aby věděly, že situace i na ně klade určité nároky. Nežily ve vatě ani předtím, chodily na brigády, měly kapesné, na věci si musely našetřit. Mohli jsme jim dopřávat, ale žili jsme stále stejně. A pak jsem také měla svoji práci, i když delší čas po smrti manžela jsem zůstala doma. Nedokázala bych se pacientům věnovat. Měla jsem v sobě určitý blok.

Jak jste se s tím nakonec vyrovnala?
Já jsem se se smrtí manžela nemusela vyrovnávat vnitřně. Pro mě to byl fakt ve chvíli jeho odchodu. Stále jsem věřila, že se situace může zlepšit. Měla jsem v to neskutečnou víru, nepřipouštěla jsem si druhou variantu. Ale poslední den se stav strašně zhoršil. Lékaři nám jasně řekli, že oni už mu nemají jak pomoci a že pomůže jedině zázrak. Věřila jsem, že může nastat.

Ale zázrak nepřišel...
Poslední hodiny jsem prožila v odevzdání Josefa do nového domova. Pro mě to byla hluboká zkušenost víry, protože jsem měla pocit, že tam opravdu nejsem sama. Během posledních deseti let byly chvíle, kdy jsem se k tomu okamžiku ráda vracela, protože jsem tehdy cítila Boží přítomnost. Získala jsem jistotu, že život pokračuje dál. Bylo to tak silné, že v duchovní rovině jsem nic silnějšího nezažila. Prožila jsem to i s dcerou Veronikou, která u toho také byla.

Jak to vnímala ona?
Od samého začátku dne věděla, co se stane. Nechápala, že jsem v takovém klidu. Zdálo se jí, že snad ani nevnímám, že Josef odchází. Ve chvíli, kdy jsem viděla, že jeho život končí, tak jsem měla sílu přijmout, že ho sice ztrácím fyzicky, ale ne duchovně. Naše rodina funguje dobře, děti mi dělají radost, můžu se o ně opřít, spolehnout se, že mají výborné partnery, a já věřím, že to je i tím, že se Josef stará. Myslím, že on by si nenechal vzít dohled nad námi. (smích)

Jak často si na manžela vzpomenete?
Hodně často, kdykoliv mám volit mezi nějakou situací, když zažívám silný zážitek, radost, přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby tu byl. Pořád je to pro mě hodně živé.

Souvisí s tím i to, že stále nosíte snubní prstýnek?
Určitě, vždyť já nejsem svobodná. (smích)

Promiňte, že se zeptám, ale manžel umřel před deseti lety. Uvažovala jste, že byste si našla jiného partnera?
Mně jiný partner nechybí, takže neuvažovala.