Nejspíš jen ve filmu či v pohádce, protože do skutečného světa se nám o něm doneslo jen pár mýtů. Pojďme si na to, co se o tom pravém partnerovi pro život povídá, posvítit, ať v tom, co je reálné a co ne, máme pořádek.
Mýtus č. 1: jenom jeden je ten pravý
Není zrovna dobrý nápad věřit tomu, že na světě existuje naše ideální polovička, dokonalý partner, který nás ve všem doplní a se kterým splyneme v jedno tělo a jednu duši. A že dokud tohoto jediného pro nás pravého muže nenajdeme, nebudeme nikdy doopravdy šťastné.
Oblouzněni mlhavou vidinou někoho krásnějšího, silnějšího, mužnějšího, chytřejšího, bohatšího od sebe totiž odháníme sice nedokonalé, ale zato reálné partnery. "Nebrání mi svazek s tímto partnerem, se kterým právě jsem, od prožití něčeho důležitějšího a lepšího?" popisuje psychoterapeutka doktorka Erika Matějková ve své knize "Jak řešit konflikty a problémy v partnerských vztazích" časté otázky, kterými si lidé čekající na toho "jediného pravého" trápí.
Ještě hůře jsou na tom možná ty, které toho pravého již potkaly, ale ztratily. "Zidealizovaného dokonalého partnera, který zemřel, málokdy dokáže plnohodnotně nahradit partner nový, a to i tehdy, kdyby byl dokonalý," píše psychoterapeutka. Skutečnou lásku však podle ní můžeme prožít k více než jednomu partnerovi. "A šťastné můžeme být s mnoha potencionálními partnery," tvrdí. Prvním krokem ke krásnému a plnohodnotnému vztahu může být třeba už jen to, že zapomeneme na toho vybájeného ideálního muže, který kdyby přeci jen existoval, tak už nejspíš žije šťastně a spokojeně s nějakou jinou, méně vybíravou ženou.
Mýtus č. 2: toho pravého poznám na první pohled
Kdo věří předchozímu mýtu o jediném pravém protějšku, je často přesvědčen i o dalším bludu. A sice, že až toho pravého potká, pozná ho na první pohled. Po pár sekundách hlubokého pohledu z očí do očí bude vědět, že to je ten člověk, se kterým chce strávit zbytek života.
Bohužel i tato představa je dost nereálná. Na první pohled nás totiž většinou zaujímají muži našich snů. "Tmavovlasí, vysocí, s dobrodružnou povahou, cestovatelé, baroví společníci, spisovatelé, dirigenti," vyjmenovává doktorka Matějková ty muže, ke kterým pocítíme vášeň, touhu a fascinaci již během několika sekund. "Často tito partneři mají povahové rysy, které my nemáme, stydíme se za to a toužíme tyto povahové rysy též mít," vysvětluje, co nás na nich tak přitahuje.
Naneštěstí vlastnosti, které ze začátku vzbuzují náš obdiv, přechází podle ní po vyprchání zamilovanosti rychle v to, co na partnerovi nejméně tolerujeme. Soužití s někým, kdo má jiné touhy a úplně jiný styl života se pak ukáže jako nereálné a náš odhad na první pohled jako mylný. "Hledáme-li našeho pravého životního partnera, málokdy ho odhalíme již v prvním roce vztahu," píše psychoterapeutka.
Většina vztahů, které mají velký potenciál k dlouhodobému zdravému fungování, podle ní nevzniká z vášně. "Spíše na základě blízkosti, porozumění a souznění," pokračuje. A zjistit, zda právě toto s novým partnerem zažíváme, chce především čas.
Mýtus č. 3: jestli to už nejiskří, není to ten pravý
I mýtus, že s tím pravým se bude naše láska unášet stále na vlně vášnivé zamilovanosti a vzrušení, může přinést mnoho zklamání a nedorozumění. Pokud na něm jeden z partnerů trvá, může podle doktorky Matějkové dojít k tomu, že zanikne i velmi dobře fungující vztah.
Prvotní fáze zamilovanosti prý trvá maximálně tři roky a u někoho vyprchá již po půl roce. Mimo jiné s ní odchází stav euforie, elánu do života a nových výzev a partner nás už tolik neokouzluje. Začínáme vidět i jeho nedokonalosti a mnohdy nám začínají vadit. Nejedná se však o žádné vyprchání lásky, ale pouze o zrání vztahu. Místo jiskření a vzrušení začínáme oceňovat názorovou shodu s partnerem, jeho zodpovědnost, blízkost, pocit bezpečí a přijetí. "Často dochází k tomu, že partneři již nemají takovou potřebu si povídat, nepotřebují již jeden druhého ohromit svou osobností a zkušenostmi," popisuje tuto fázi partnerského vztahu psychoterapeutka.
Kdo však mýtu o neustálém jiskření věří, má po odeznění zamilovanosti pocit, že láska již vyprchala. Touží-li přesto po neměnném pocitu zamilovanosti, má jeho chování podle doktorky Matějkové jasný vzorec: "Hledá si nové a nové partnery k opakovanému zažívání této fáze jiskření a okouzlení a opakovaně je se zklamáním opouští."
Mýtus č. 4: před partnerem nesmíme mít žádná tajemství
"Zajímá vás, který mýtus stoprocentně vede k rozvodu?" ptá se ve své knize psychoterapeutka. Podle ní, je to víra, že s tím pravým partnerem před sebou nemusíme, ba dokonce nesmíme mít žádná tajemství. Lidé podléhající tomuto mýtu jsou přesvědčeni, že jako životní partneři mají právo o sobě navzájem vědět vše. A to že vědí, co partner dělá v jakoukoli denní hodinu a úplně se vším se mu na oplátku svěřují, je podle nich jen oba sbližuje.
Jenže partner není náš kamarád, aby nám dělal vrbu, ani to není náš otrok, aby nám musel hlásit každý svůj krok. "Vždy musíme zachovávat určité hranice důstojnosti a nesnažit se o to, aby o mně či o mých myšlenkách partner věděl vše," míní psychoterapeutka. Podle ní je dobré, když si partneři pro sebe navzájem zachovají určitou míru tajemství, mají prostor sami pro sebe a své intimní myšlenky. Podrobné vyptávání se partnera na to, kde a s kým byl, v něm totiž může vyvolat pocit nesvobody a pronásledování a snižovat jeho důstojnost. A pokud nakonec skutečně po pravdě odpoví, nemusí to zase druhá strana vždy unést. "Kdo zažil svěření se partnera s jeho letmou nevěrou, ví, o čem mluvím," varuje doktorka Matějková.
Malá tajemství proto vztahu rozhodně neuškodí. Spíš naopak. Myšlenky jako "Už nejsi tak přitažlivá, jako za mlada" či "Ten nový kolega v práci je moc zábavný" si můžeme bez obav nechat pro sebe. Náš partner se pro to určitě zlobit nebude.
Mýtus č. 5: partner mi musí ve všem rozumět
Pro všechny ty, co touží po snovém partnerovi, který jim rozumí úplně ve všem, má doktorka Matějková dobrou radu: "Přestavte si, že potkáte někoho, kdo se stejně jako vy stydí telefonovat, není schopen vyplnit složenku a tak rád se vyvaluje u televize." Aby nás protějšek opravdu pochopil, musel by být přeci úplně stejný jako my. A někdo takový by byl pro nás ve skutečnosti velkým zklamáním. Měl by totiž i všechny naše minusy. "A k máločemu jsme v hloubi duše tak málo tolerantní jako ke svým nedostatkům," vysvětluje psychoterapeutka.
Nejlépe se podle ní žije s někým kompatibilním, kdo nás doplňuje právě v tom, co nám nejde. K takovému partnerovi pak vzhlížíme i přes jeho nedostatky a soužití s ním nás obohacuje. "Vzájemná výměna názorů a respekt k názorům druhého nás nejen učí toleranci, ale pomáhá nám k osobnímu zrání a růstu," dodává doktorka Matějková.
A proto nerozumí-li partner našemu nadšení pro operu a my jeho motorkám, nezoufejme hned, že to není ten pravý. "Přestože jsme partneři, nejsme stejní a jednotní. Jsme stále dvě rozdílné bytosti, a tak je to dobře," píše.
Mýtus č. 6: když mě miluje, odpustí mi vše
Mýtus, že ten, kdo nás doopravdy miluje, nám odpustí vše, platí. Ale jen ve fázi zamilovanosti. Málokdo ovšem vydrží být dokonalým tolerantním partnerem s nadhledem a humorem i v další fázi vztahu, kdy počáteční zamilovanost odezní.
Ostatně tolerovat bezmezně jakékoli partnerovo chování není pro dlouhodobé kvalitní fungování partnerského vztahu vhodné ani podle doktorky Matějkové. "Je ale dobré vytyčit hranice, uvnitř kterých každý partner bude mít svobodnou možnost prožívání a plnohodnotného rozhodování," radí. Jinými slovy, partneři by si měli dát jasně najevo, co ještě snesou a co už ne. A pakliže to jeden z nich opakovaně porušuje, už z úcty k sobě by to ten druhý neměl odpouštět.
Toto jsou samozřejmě jen některé mýty, které se tradují o té pravé ideální polovičce. Přidáme-li si k nim všechny ty povídačky o pravé lásce a dokonalém sexu, máme už opravdu co dělat, abychom si nezačaly zoufat, jak neuspokojující je právě ten náš partner. Naštěstí, on je ve srovnání se všemi těmi pohádkami opravdu reálný. A to je podstatný atribut toho, aby mohl být právě on ten pravý.
